5. února  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Kniha připomíná francouzský zločin století – soukromou plynovou komoru

www.thetimes.co.uk - Foto: Vendula Kosíková

www.thetimes.co.ukFoto: Vendula Kosíková

Britský týdeník přináší recenzi na děsivý příběh z válečné Francie. Klesne-li populace v Japonsku o 41 milionů, ohrozí to její ekonomiku, zdravotní péči i kulturu. Američtí muslimové pod tlakem mění vzhled svých mešit. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.


Makabrózní příběh o soukromé plynové komoře z doby 2. světové války 

Britský nedělník Sunday Times přináší recenzi knižního thrilleru, který rozpitvává děsivý případ z Francie na konci druhé světové války. Nejhorší sériový vrah ve francouzských dějinách tam lákal do pasti židovské uprchlíky, které vraždil v soukromé plynové komoře. Spisovatel David King si v knize nazvané Smrt ve městě světla dal nelehký úkol – prozkoumat okolnosti neuvěřitelného případu lidského hyenismu, který v prvních poválečných měsících plnil novinové stránky na celém světě. Hlavním aktérem makabrózního příběhu je doktor Marcel Petiot, v jehož domě byly v březnu 1944 objeveny pozůstatky asi 60 obětí. 

Než v květnu 1946 skončil pod gilotinou, stal se námětem bezpočtu reportáží a úvah, protože svým zločinem vytvořil děsivé soukromé zrcadlo válečných zločinů. Média mu přezdívala Doktor Satan či Pařížský řezník a pozastavovala se zejména nad faktem, že muž, který neznal okolnosti masového vyhlazování Židů, sám od sebe vynalezl prakticky identickou metodu likvidace bezbranných lidí. V jeho domě se navíc našly kufry s metodicky roztříděnými vlasy obětí, šperky i zuby, čímž podobnost s koncentračními tábory dosáhla detailů, vymykajících se chápání. 

Ilustrační foto. Plynová komora v koncentračním táboře Stutthof - Foto: Wisnia 6522

Ilustrační foto. Plynová komora v koncentračním táboře StutthofFoto: Wisnia 6522

Petiot vystupoval jako falešný člen francouzského hnutí odporu a humanitární doktor, který sliboval především bohatým Židům, že jim zajistí argentinský pas a bezpečný útěk za hranice vichistického režimu. Ve skutečnosti je odvedl do plynové komory, kterou si zařídil ve svém domě. Vše prasklo v březnu 1944, kdy si lidé začali stěžovat, že z domu číslo popisné 21 na pařížské ulici Le Sueur vychází nesnesitelný zápach. Policisté pak v domě objevili zbytky těl, spalovaných v peci či rozkládajících se v kádích s nehašeným vápnem. V komoře bylo uloženo pět kilogramů lidských vlasů a 47 kufrů s cestovním vybavením. Byl to dokonalý mikrokosmos zločinů, páchaných tehdy v Evropě v masovém měřítku. 

Objev byl sám o sobě dostatečně děsivý, ale na policisty čekala ještě plechová budka na dvorku, skrývající odhlučněnou místnost, falešné únikové dveře a kukátko, umožňující sledovat dění v komoře. „K čemu jsou plynové masky okolo?“ ptali se policisté. A co si myslet doktorovi, který večer dorazil domů a vyšetřovatelům bez mrknutí oka řekl, že jde o ostatky Němců a dalších zrádců, které likviduje coby partyzán. Strážníci proto Petiota pustili. Trvalo dalších šest měsíců, než padl do rukou spravedlnosti. 

Kriminalisté během půl roku trvajícího pátrání zjistili velmi znepokojivá fakta. Petiot utrpěl za první světové války těžké zranění hlavy a během léčení u něj postupně diagnostikovali schizofrenii, bipolární afektivní poruchu, paranoiu, sklony k náměsíčnosti a depresi s náchylností k sebevraždě. Přesto vystudoval v zrychleném akademickém programu pro veterány medicínu, a zahájil praxi v Burgundsku. V roce 1926 se jako třicetiletý stal dokonce starostou, ale pak začaly problémy. Byl podezřelý ze zpronevěr, předepisování zakázaných léků, a dokonce z vraždy své přítelkyně. V roce 1930 se navíc pohyboval na místě jiné vraždy, a stal se jedním z podezřelých. Jedinému svědkovi však v rámci lékařského experimentu píchl injekci – netřeba dodávat, že pacient zemřel. 

Když se poválečný tisk od Francie po Spojené státy začal pást na jeho děsivých zločinech, objevila se podezření, že byl ve skutečnosti kolaborantem či dokonce členem jednotek Waffen-SS. V jeho ordinaci se totiž podařilo objevit 504 ampulí morfia, což by na pařížském černém trhu na konci války představovalo závratné jmění. Znepokojivý byl i nález série ďábelských masek, ale nikdy se nepodařilo prokázat, k čemu je používal. 

Nápis 'Arbeit Macht Frei' na vchodu do nacistického koncentračního tábora Sachsenhausen - Foto:  ČTK

Nápis 'Arbeit Macht Frei' na vchodu do nacistického koncentračního tábora SachsenhausenFoto:  ČTK

Petiot byl dopaden 31. října 1944, a to vlastním přičiněním. Dobrovolně se totiž přihlásil v redakci odbojářského časopisu s článkem, který podepsal jakýsi „doktor Evžen“. Ten se v textu vracel k hrůznému nálezu z pařížského domu a opakoval, že oběťmi byli Němci a takzvaní mouchards neboli „mouchy“, jak se říkalo kolaborantům. Hnutí odporu začalo zkoumat, kdo je autorem. Nenašli ve svých řadách žádného lékaře, který by vraždil nacisty, ale zato našli Petiota. Ten v průběhu procesu rozhodně trval na tom, že je partyzán. Jedinou prokázanou vazbou na odboj však bylo jeho zatčení v květnu 1943 – gestapo přišlo na to, že údajně pomáhá uprchlíkům ze země, a vyšetřovalo jej kvůli tomu několik měsíců. Petiot tvrdil, že jej Němci krutě mučili, ale nakonec jej pustili na svobodu. 

Důkazů proti němu však přibývalo, a čím více svědků přicházelo z řad přeživších Židů, tím zřejmější bylo, že se doktor dopustil největší myslitelné zrady – lákal uprchlíky před holocaustem, dával lidem na pokraji zoufalství falešnou naději, a pak je odváděl do údajné „čekací místnosti“, kam pro ně mělo přijet auto se spojkou z odboje. Tím se vysvětlily i falešné dveře v plynové komoře – obětem tvrdil, že právě tudy vede cesta na svobodu. Místo toho vpustil do komory kyanovodík, který byl tehdy známý spíše pod průmyslovým označením Cyklon B. Kukátkem pak sledoval konec svých obětí. 

„Kdyby Kingova kniha byla pouhým thrillerem s hororovými prvky, docela by to stačilo. Ale autor spojuje analýzu makabrózního zločinu s pronikavou analýzou katastrofálního úpadku humanity, jakou s sebou válka přinesla,“ píše recenzent Sunday Times. Žalobce v závěrečné řeči prohlásil, že dým z pece v ulici Le Sueur se smísil s dýmem z Osvětimi a Bergen-Belsenu. „Z knihy je zřejmé, jak děsivé odlidštění měla na svědomí druhá světová válka. Když prokurátor během soudu s vraždícím doktorem prohlásil, že lidský život je svatý, posluchači v soudní síni propukli v cynický smích,“ uzavírá pochmurnou recenzi britský nedělník.


Populace Japonska se do 50 let sníží o třetinu  

Japonská vláda tento týden zveřejnila nové a velmi znepokojivé důkazy o tom, že se Japonsko ocitá na pokraji těžké demografické krize. Podle odhadů během příštích 50 let klesne japonská populace o 30 procent, přičemž vysoké životní nároky budou extrémně zatěžovat státní pokladnu. Zpráva odhaduje, že do roku 2060 klesne počet lidí nejvyspělejšího asijského státu ze 128 milionů na přibližně 87, z nichž 40 procent budou lidé starší 65 let. Oficiální dokument Národního ústavu pro výzkum populace a sociálního zabezpečení varuje, že pokud se něco nezmění, může do roku 2110 japonská populace klesnout na šokujících 42,9 milionů, což je pouhá třetina současného stavu. 

Japonců začalo poprvé v historii ubývat v roce 2004, ovšem nevídaným tempem, protože země vycházejícího slunce stárne rychleji než ostatní země světa. Více než 22 procent dnešních Japonců je starších 65 let a na jednu ženu připadne jen 1,3 dítěte, což je daleko pod prahem statistické obnovy populační rovnováhy. Experti již léta varují, že obrácená populační pyramida je předzvěst ekonomické a sociální katastrofy, avšak předpovědi Národního institutu jsou zatím nejhrozivější. Zpráva bude mít následky také pro ostatní rozvinuté země, které vykazují podobné tendence – mají menší rodiny a důchodci se v nich dožívají vyššího věku. 

Tokio - Foto: Petr Veber

TokioFoto: Petr Veber

„Je to nepochybně největší problém současného Japonska,“ řekl listu Independent Florian Coulmas, šéf německého Japanologického institutu se sídlem v metropoli Tokiu. „Stárnutí zasahuje všechny aspekty společnosti, hospodářství, kultury a politického života. Japonsko v tomto ohledu předběhlo zbytek světa a slouží jako laboratoř možných protiopatření. Ta musí být radikální. Čeká se od nich, že nahradí historický efekt válek, epidemií a nedostatku potravin ve společnosti, která je jinak zcela saturovaná,“ míní expert. Situace je o to horší, že japonským politikům tento problém ještě nezačal v plné síle docházet. „Netuší, v jak hluboké krizi se země nachází,“ dodává Coulmas. 

Nízká porodnost japonských žen není ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi až takovou výjimkou, avšak ve srovnání s obdobnými případy je Japonsko jedinečné v tom, že se zcela uzavřelo imigraci – za „cizince“ se v tradicionalistickém Japonsku mohou považovat necelá dvě procenta populace. Vládě tak hrozí astronomický růst nákladů na sociální zabezpečení, přičemž dluh veřejných financí je nejhorší ve vyspělém průmyslovém světě – 12 trilionů dolarů. 

Zpráva mimo jiné předpovídá, že japonské ženy se v roce 2060 budou v průměru dožívat 90,93 roku, což je o více než čtyři roky více ve srovnání se současností, přičemž u mužů se průměrný věk vyšplhá mírně nad na 84 let. „Stárnutí se bude jednoduše prohlubovat a nelze si dělat falešné naděje, že by nějak dramaticky vzrostla porodnost,“ řekl deníku vládní mluvčí a kancléř premiéra Nody Osamu Fudžimura. Státní finance přitom drasticky zatížila katastrofa z loňského března, kdy zemětřesení a následná vlna cunami zabily 19 tisíc lidí. Pro rok 2011 to sice nakrátko zbrzdilo růst průměrného věku, ale šlo jen o zanedbatelnou statistickou výchylku. 

Provizorní montované domky v Japonsku po loňské katastrofě - Foto: Robert Mikoláš

Provizorní montované domky v Japonsku po loňské katastrofěFoto: Robert Mikoláš

Hlavní japonská hospodářská komora Keidanren již roky marně bojuje za to, aby na ostrovy vycházejícího slunce mohlo přicestovat na šest milionů zahraničních zaměstnanců. Také prominentní skupina konzervativních politiků již v roce 2007 připustila, že Japonsku nezbývá než se dramaticky otevřít zahraničnímu přistěhovalectví. Populační prognózy ještě více komplikuje fakt, že mladí Japonci odkládají vstup do manželství až po třicítce, což dokonce přimělo místní samosprávu v zemědělských oblastech k založení oficiálních seznamovacích agentur. „Vládní dohazovači mají za úkol zvýšit porodnost, ale zatím se jejich úsilí nesetkává s výraznějším úspěchem,“ napsal závěrem deník Independent


Američtí muslimové přestávají stavět nápadné mešity a minarety 

Stavba islámských duchovních svatostánků prodělala ve Spojených státech po 11. září 2001 výraznou proměnu. Pokud dnes vznikají nové bohoslužebné prostory, jejich architekti vědomě upouštějí od typických islámských rysů – minaretů a kupolí. Píše o tom britská stanice BBC. „Národní islámské středisko ve Washingtonu je impozantní budova s majestátným minaretem. Jde o jednu z nejtypičtějších amerických mešit, a je navíc obklopena vlajkami všech muslimských zemí, které její stavbu v 50. letech minulého století finančně podporovaly. Její architektura kombinuje klasické i tradiční prvky egyptských budov. Dnes by stavba podobné budovy nebyla možná,“ říká profesor islámských studií Akbar Ahmed z Americké univerzity ve Washingtonu. 

„Pro islámskou architekturu je to špatný signál,“ říká profesor, který dříve působil jako velvyslanec Pákistánu v USA. „Kdyby se dnes objevil nějaký vizionářský sponzor, který by chtěl na území Spojených států postavit nový Tádž Mahal, okamžitě by si vysloužil kritiku, že je militantní džihádista,“ říká profesor. Kupole a minarety přitom dlouhá staletí tvořily nedílnou součást muslimských svatostánků. Dnes musí muslimové zkoušet nové architektonické koncepty, protože obavy z antimuslimských nálad jsou příliš silné. Přesto existují progresivní muslimové, kteří tento trend vítají. Mešity se podle nich musí změnit, aby reflektovaly potřeby rostoucí a rozmanité americké muslimské komunity. 

„Nemyslím si, že by identita závisela na opakování stavebních prvků,“ říká Haris Tarin z washingtonské rady pro prezentaci muslimů. „Klíčem k naší identitě je společenství, které přesahuje jednotlivce. Naše náboženské obce potřebují nové prostředí, které by bylo vstřícnější vůči mladým muslimům a zejména ženám,“ dodává liberálně naladěný muslim. Tarin je spoluzakladatelem Ehsanova centra v kalifornském San Fernando Valley, což je mešita postavená v jednoduchém střídmém stylu bez minaretů. „Určitě je možné mít velký chrám s dómem a minarety, ale jen tehdy, pokud to slouží svému cíli. Pokud však postavíte velký bohoslužebný prostor a nic jiného, rozhodně to potřebám společenství stačit nebude. Řada vzdělaných a ekonomicky úspěšných mladých muslimů právě z těchto důvodů mešity nevyhledává,“ říká americký muslim. 

Návrh mešity Park51 na Manhattanu je dílem ateliéru Soma Architects - Foto:  Soma Architects

Návrh mešity Park51 na Manhattanu je dílem ateliéru Soma ArchitectsFoto:  Soma Architects

Architektka Maryam Eskandariová dnes objíždí USA s výstavou fotografií, které dokumentují dramatickou proměnu amerických mešit v postmoderní éře. „Všem dokola opakuji, že ani v Kaabě původně nestála mešita či minarety. To vše vzniklo daleko později. Původně tam byla prostá krychle, což můžeme považovat za skutečný pravzor islámské architektury,“ říká s odkazem na nejsvětější islámské poutní místo, Mekku. Eskandariová tvrdí, že symbolem nové identity amerických muslimů je ostře kritizovaná mešita na Park51 na Manhattanu, nacházející se nedaleko místa útoků z 11. září. Architekti tam odmítli kupoli a minaret, protože newyorští muslimové chtěli mrakodrap. „Boží nekonečnost se rozhodli vyjádřit jednoduchými geometrickými tvary, což je z mého hlediska zcela v pořádku,“ dodává architektka. 

Podle Eskandariové musí nová islámská architektura vyjadřovat svobodněji genderovou rovnoprávnost, aby byly svatyně dostupné také ženám. „Když prorok Mohamed postavil v Medině první mešitu, byla propojena s jeho domem. Ženy mohly vcházet a modlit se společně s muži. Teprve po renovaci byly ženy vyloučeny z centrálního prostoru, což je ovšem trend, k němuž došlo dříve i v byzantské architektuře,“ vysvětluje architektka. Ženy se octly na oddělených balkónech, a islám tento koncept přejal. 

Bývalý velvyslanec Ahmed podle vlastních slov sympatizuje se snahami modernizovat americkou islámskou kulturu a více ji přizpůsobit americké současnosti. „Pro nemuslimy se mešity změnily v něco cizího, v cíl nenávisti a obav. Stavět mešitu tudíž není neutrální záležitost, nejsou to jen cihly a malta. Ve skutečnosti jde o rozhovor s většinovou americkou společností o identitách našich společenství,“ řekl Ahmed BBC. Muslimská společenství si připadají jako v obležení, a tak je jen logické, že na sebe nechtějí příliš upozorňovat. 

„Kupole a minaret jsou nejtypičtějšími znaky mešity, islám však tyto architektonické prvky přísně vzato vůbec nevyžaduje,“ řekl BBC Násir Rabbat, ředitel střediska pro islámskou architekturu na Massachusettském technologickém institutu. „K modlitbám se dnes lze svolávat pomocí elektronického zařízení, a pokud jde o velký dóm pro shromažďování, ten není vůbec nezbytný. Stojí za pozornost, že s novými formami se experimentuje i v tradičních islámských zemích,“ dodává Rabbat. „Nepřál bych si však, aby se muslimové pustili do modernizace jen a jen ze strachu. Je třeba mít pozitivní důvody – moderní formy jsou často kvalitnější než to, na co jsme zvyklí z minulosti. Proto je dobré experimentovat a stavět mešity bez kupolí a minaretů, ale ne se zcela utajenou náboženskou identitou,“ řekl závěrem BBC

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas