14. května  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Povolební i předvolební Německo, osamělý Izrael a láska Pabla Picassa

www.dw-world.de - Foto:  Deutsche Welle

www.dw-world.deFoto:  Deutsche Welle

Série jarních evropských voleb pokračovala i minulou neděli jasným výsledkem hlasování v Severním Porýní-Vestfálsku, které může předcházet velkým změnám německé politiky. V Izraeli uplynulo 45 let od legendární šestidenní války a země opět stojí na prahu zápasu o své bytí a nebytí. Propojení vášnivého soukromého života, tvůrčího rozletu a ohroženého světa je tématem souboru leptů Pabla Picassa, který vystavuje Britské muzeum.  


Když Severní Porýní-Vestfálsko zakašle, Berlín dostane chřipku 

Sociální demokraté a Zelení vyhráli volby v největší německé spolkové zemi. Sociální demokratka Hannelore Kraftová vypadá jako jasná soupeřka kancléřky Angely Merkelové v parlamentních volbách, které se budou konat příští rok. Komentář německé stanice Deutsche Welle dodává, že volební výsledek jen zřídka tak jasný. 

Křesťanští demokraté Angely Merkelové se dívají do propasti a její koaliční partner, Svobodní demokraté, zažili něco jako znovuzrození. Stranu zvanou Levice, která je potomkem někdejších východoněmeckých komunistů, voliči ignorovali a v zemském parlamentu nebude. Budou tam však Piráti s nejasným politickým programem a Zelení si v Severním Porýní-Vestfálsku udrželi vysokou podporu. 

V Berlíně jsou následky také jasné. Kancléřce Merkelové už začala spolková volební kampaň, a pokud chce zůstat v úřadě, musí se pustit do pečlivého plánování. Její protržní koaliční partneři, nedávno pokládaní za mrtvé, zakusili velký návrat do politiky. Svobodní demokraté byli stranou, která se několik měsíců potácela v krizi, a nyní mají najednou novou superhvězdu, která se jmenuje Christian Lindner. 

Hannelore Kraftová a Sigmar Gabriel - Foto:  ČTK/AP, Jens Meyer

Hannelore Kraftová a Sigmar GabrielFoto:  ČTK/AP, Jens Meyer

Pro Angelu Merkelovou byla největší porážka jejích křesťanských demokratů v nejlidnatější německé zemi provázena zábleskem naděje, protože vzkříšení Svobodní demokraté by jí mohli příští rok pomoci udržet parlamentní většinu. Po nedělních zemských volbách se už nemůže spolehnout, že by to její strana dokázala sama. Její koaliční partneři nesmí zakolísat, ale nové voliče jim asi nepřiláká jejich dosavadní vůdce Philipp Rösler, takže všechno ukazuje, že by ho měl vystřídat 33letý Christian Lindner. 

Angela Merkelová nemá velký podíl na katastrofální porážce v Severním Porýní-Vestfálsku. Její samozvaný následník Norbert Röttgen nechal před volbami otevřenou otázku, zda zůstane šéfem zemské organizace CDU nebo se v případě porážky uchýlí do Berlína. Také tady je poučení jasné – voliči potrestají každého federálního politika, který zneužije kampaň před zemskými volbami pro plánování své kariéry. 

Kancléřka má tedy o jednoho stranického soupeře méně a může se plně soustředit na souboj se sociálními demokraty, protože dnešním politickým vítězem je Hannelore Kraftová, o níž se dosud na celostátní úrovni téměř nemluvilo. Křesťanští demokraté za ní v neděli zaostali o více než dvanáct procent hlasů, a co je ještě důležitější, nestalo se to na účet jejich zelených koaličních partnerů. Jinými slovy, rudozelená koalice dostala v zemských volbách velmi silný mandát. 

V Berlíně mají nyní straničtí stratégové v celém politickém spektru náročné téma k přemýšlení. Volby v Severním Porýní-Vestfálsku byly vždycky důležitou zkouškovou spolkové vlády. Jejich výsledek jim může dát jasnou informaci – po experimentu s černorudou velkou koalicí křesťanských a sociálních demokratů, která vládla mezi lety2005 a2010, av době nynější černožluté koalice křesťanských a svobodných demokratů, může přijít návrat rudo-zeleného spojenectví, které vládlo pod kancléřem Gerhardem Schröderem mezi lety1998 a2005. Na obzoru je rok2013 aparlamentní volby a po nedělním hlasování v Severním Porýní-Vestfálsku to vypadá, že Angela Merkelová bude čelit nejobtížnějším vyzyvatelům, jaké si dovede představit. 

Hannelore Kraftová - Foto:  ČTK/AP, Sascha Schuermann

Hannelore KraftováFoto:  ČTK/AP, Sascha Schuermann

Sociální demokratka Hannelore Kraftová má jednu věc, kterou její straničtí soupeři postrádají – v neděli dosáhla jasného volebního vítězství. Právě tohle ji odlišuje od várky socialistických hlavounů, kterým vévodí vynikající řečník a finanční odborník Peer Steinbrück a šéf parlamentní opozice Frank-Walter Steinmaier, který je sice oblíbený, ale pro nejvyšší funkci mu chybí potřebná jiskra. 

Hannelore Kraftová má přirozenou schopnost zavděčit se lidem. Je to její velká výhoda před vůdcem sociálních demokratů Sigmarem Gabrielem, kterého řada lidí označuje za domýšlivce, jenž neumí získat většinu veřejnosti. V Německu je opět slyšet staré přísloví „když Severní Porýní-Vestfálsko zakašle, Berlín dostane chřipku“. Po letošním 13. květnu budou muset hlavy všech německých politických stran znovu přemýšlet téměř o všem.
 

Vzpomínky na šestidenní válku 

V květnu roku 1967 Egypt bez ohledu na předchozí příměří nařídil mírovým silám OSN, aby opustily Sinaj, poslal 120 tisíc vojáků na hranice Izraele a zablokoval přístav Ejlat, který byl jeho jediným jižním přístupem k oceánu. Kromě toho neočekávaně uzavřel vojenské spojenectví s Jordánskem a spolu se Sýrií se chystal k válce, která měla úplně zničit Izrael. 

Květen roku 1967 byl nejstrašnější měsíc v dějinách Izraele, který byl na pokraji zoufalství. Země byla ze všech stran obklíčena a sama. Záruky velmocí se ukázaly jako bezcenné. Snaha prověřit blokádu Izraele flotilou západních zemí ztroskotala, protože se do akce nikdo nezapojil. Čas neúprosně běžel. Vpádu nepřítele se už nedalo čelit všeobecnou mobilizací a pozemní armádou, kterou tvořili převážně záložníci. Válka byla neodvratná a země byla na pokraji smrti. 

Izraelští vojáci před obsazením Jeruzaléma v šestidenní válce v roce 1967 - Foto:  CC BY-SA 3.0

Izraelští vojáci před obsazením Jeruzaléma v šestidenní válce v roce 1967Foto:  CC BY-SA 3.0

Pátého června Izrael zahájil preventivní útok na egyptské letectvo a následovalo bleskové vítězství na třech frontách. Šestidenní válka je legenda, ale už se tolik nevzpomíná na 1. červen roku 1967, kdy byla poprvé vpuštěna do vlády nacionalistická opozice, z níž se vyvinul Likud pozdějšího premiéra Menachema Begina. V Izraeli vznikla nouzová koalice národní jednoty. 

V té době všichni chápali, proč se to stalo. Nemůžete se přece pustit do mimořádně riskantní preventivní války, když nemáte na své straně široké politické spojenectví, za nímž stojí celá veřejnost. Od té doby uplynulo čtyřicet pět let a v noci ze sedmého na osmého května roku 2012 premiér Benjamin Netanjahu šokoval svou zemi, když zapojil hlavní opoziční stranu Kadimu do vlády národní jednoty. Překvapení bylo o to větší, že několik hodin předtím izraelský parlament uspíšil výnos o zářijových předčasných volbách. 

Proč vlastně Netanjahu ustoupil od voleb, když si byl jist, že je vyhraje? Podle renomovaného amerického komentátora Charlese Krauthammera, jehož článek uveřejnil list Investor's Business Daily, je v Izraeli opět květen roku 1967. Strach není tak akutní a nálada není zoufalá, ale zlověstná. Čas opět běží, ale tentokrát ne tak rychle. Válka nemusí nastat během čtyř dní, ale je na obzoru. 

Izraelci čelí od roku 1967 největší hrozbě své existence, protože apokalyptičtí íránští mulláhové veřejně ohlašují, že svými jadernými zbraněmi zničí jejich zemi. Svět opět říká jejím občanům, aby nedělali nic, protože se chce vyhnout válce. Ale to není východisko a Izraelci stejně jako v roce 1967 vědí, že se i tentokrát musí bránit jen sami. 

Takové osudové rozhodnutí vyžaduje celonárodní shodu. Premiér Benjamin Netanjahu vytvořil nejširší koalici za posledních necelých třicet let. Je to politický předpoklad preventivního úderu, pokud by k němu mělo dojít. Nová izraelská vláda disponuje v parlamentu většinou 94 mandátů ze 120, kterou jeden izraelský komentátor označil za sto tun pevného betonu. 

Média v poslední době s oblibou hlásají, že izraelská veřejnost je proti premiérově tvrdé politice vůči Íránu. V této souvislosti se často citují dva penzionovaní představitelé zpravodajských služeb. Už méně se připomíná, že jednomu z nich kvůli Netanjahuovi uniklo jmenování do čela Mossadu, zatímco druhého předseda vlády z této funkce krátce před tím odvolal. 

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu - Foto:  ČTK/AP

Izraelský premiér Benjamin NetanjahuFoto:  ČTK/AP

Centristická strana Kadima, jejíž vláda stáhla Izraelce z pásma Gazy, se připojila ke koalici, kterou vede premiérův Likud. Ministr obrany Ehud Barak byl kdysi labouristický premiér, který nabídl Jásiru Arafatovi polovinu Jeruzaléma. Tento výčet stačí, abychom pochopili, že jde opravdu o národní jednotu, která vyvrací oblíbenou frázi, že izraelská veřejnost je rozdělena. „Všichni říkají totéž,“ řekl jeden poslanec Knesetu, „i když mohou být rozdíly v jejich tónu.“ 

Premiér Benjamin Netanjahu i šéf donedávna opoziční Kadimy Šaul Mofaz mají k fúzi prozaické důvody – na programu jsou zákony o ozbrojených silách, nový volební zákon a vyjednávání s Palestinci. Netanjahu jako první premiér Likudu, který je ochoten uznat palestinský stát, přitom Kadimu pro zahájení mírových rozhovorů nepotřebuje. Už dva roky totiž čeká, až se šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás objeví u jednacího stolu. Abbás to neudělal a neudělá, takže na této frontě se nic nezmění. 

To, co se mění, je izraelský postoj vůči Íránu. Celoplošná koalice svědčí o tom, že Izrael je politicky připraven zaútočit. Jeho vojenská připravenost je mimo pochybnost. Lidé, kteří mu radí, aby se odevzdal osudu, rezignoval nebo byl nekonečně trpělivý, už nemohou tvrdit, že tvrdý postoj Izraele je dílo nenapravitelných pravičáků. Jeho nynější vláda představuje 78% veřejnosti. 

Premiér Netanjahu se připravil o zářijové předčasné volby, které by mu poskytly další čtyři roky u moci. Místo toho se rozhodl sestavit národní koalici, která zaručuje 18 měsíců stability. Pokud svět během této doby neudělá nic, aby zastavil Írán, udělá to Izrael. A nebude to dílo jednoho muže, jedné strany nebo jedné ideologie. Bude to stejně jako roku 1967 věc celé země.


Lásky Pabla Picassa 

Úplný Vollardův soubor, který vystavuje Britské muzeum, je přehlídka umělecké a erotické obrazotvornosti Pabla Picassa. Série sta leptů představuje současně jeho nejznámější i nejméně známá díla. Reprodukce některých grafik, jako je Faun odkrývající spící ženu nebo Slepý Minotaurus, kterého vede nocí slepá dívka, najdete v každé učebnici umění 20. století, ale jen málo lidí vidělo Vollardův soubor Picassových leptů jako celek. Jeho jednotný styl vyžaduje, abychom ho chápali jako jediné dílo, protože pohled na celek dokáže změnit význam jednotlivých výjevů. 

Recenzent deníku Daily Telegraph nejprve uvádí několik základních jmen, čísel a dat. Roku 1930 si avantgardní obchodník s uměním a nakladatel Ambroise Vollard objednal u Pabla Picassa sto leptů, které chtěl vyměnit za obrazy Augusta Renoira a Paula Cézanna.   

Picasso sice odvedl většinu práce v záchvatu tvůrčí aktivity během jara roku 1933, ale celý projekt mu zabral sedm let. Další dva roky trvalo tiskaři Rogeru Lacourièrovi, než dokončil 230 sad celého souboru. V květnu roku 1939 Ambroise Vollard zemřel a krátce nato vypukla válka, což znamenalo, že se dílo dostalo na trh až v 50. letech minulého století. 

Pablo Picasso (Fréjus, 1962) - Foto:  Galerie Vernon

Pablo Picasso (Fréjus, 1962)Foto:  Galerie Vernon

Na rozdíl od Picassových ilustrací Ovidiových Proměn a Balzacovy povídky Neznámé mistrovské dílo se výjevy z Vollardova souboru neopírají o literární předlohu. Jejich autor je neopatřil žádnými názvy, čímž dal najevo, že celou sérii nezamýšlel jako souvislý příběh. Na druhé straně označil každý lept přesným datem jeho vzniku, takže celý Vollardův soubor můžeme chápat jako výtvarný deník Picassova tvůrčího života ve 30. letech. 

Celá série vznikala několik let, během nichž se Picassova obrazotvornost a emocionální rejstřík nepřetržitě měnily a zachycovaly autorovu erotickou a uměleckou vášeň, zvraty jeho manželského života, ale i stále temnější politickou situaci v Evropě. 

Výstava v Britském muzeu začíná lepty, jejichž tématem je sochařský ateliér. Na scénách prosycených duchem antického světa poznáváme Picassovu mladou milenku Marii Terezu Walterovou jako modelku v náručí vousatého sochaře posedlého její krásou. Stejná žena inspirovala v letech1931 a1932–32 Picassovu sérii monumentálních bronzových hlav v neoklasickém stylu příznačného pro jeho tvorbu po první světové válce. 

Podobně jako u postav na řeckých vázách a na zadní straně etruských zrcadel se v Picassových leptech proplétají těla milenců a bílý mramor antických soch. Na grafice Sochař a klečící modelka se ze spleti hustých čar klube hlava a horní část trupu Marie Terezy, ale postava sochaře a antická mramorová hlava Herkula zůstávají jen v obrysu. Postavy charakterizuje několik svižných linií – sochař hledí na modelku očima tajícíma láskou a dívka se dívá do zrcadla zaujata vlastní krásou. Mramorová hlava na nás zírá, jako by ji zaskočilo, co se s ní stalo. 

Picasso čelil ve Vollardově souboru pozoruhodnému technickému úkolu zvládnout lept ve všech jeho formách. Po prvních poměrně jednoduchých grafikách jsou jeho výtvory stále složitější, když se naučil techniky suché jehly a akvatinty. Když tvořil Fauna odkrývajícího spící ženu, dosáhl téměř malířských efektů. Virtuózní míšení světlého a tmavého inkoustu nám připomene Rembrandtovy grafiky. 

První tisky jsou výtvarným výrazem erotického naplnění, které Picasso našel ve vztahu s Marií Terezou. Tato nálada se časem mění a hravá nálada výjevů se vytrácí. Proměna tématu je zprvu jemná, když se uprostřed bakchických výstředností objeví bujný Minotaurus. 

British Museum - Foto: Eric Pouhier, Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

British MuseumFoto: Eric Pouhier, Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Když Picassova láska k Marii Tereze zakolísala a stoupalo napětí mezi ním a jeho ženou Olgou, Minotaurus se mění z něžného milence a požitkáře v násilníka a žrouta žen. Krutost jeho živočišné lásky se promítá do způsobu, jak Picasso dlabe a škrábe do měděné desky. Ve třetí proměně je z Minotaura žalostný tvor. Slepý a bezmocný putuje nocí, kterou ho vede malá dívka s rysy Marie Terezy. 

V době, kdy Picasso pracoval na této sérii, se v Evropě rozmáhal fašismus a ve Španělsku vypukla občanská válka. Tyto hrůzy a obavy se promítly i do Vollardova souboru, takže ve chvílích, kdy spějete ke konci expozice, máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiném emocionálním světě. Sluncem zalitá idyla, která na vás čekala na začátku výstavy, je ta tam. Možná, že jste se na čas ponořili do Picassovy duše, kde neexistují jasné hranice, které jsme zvyklí kreslit mezi myšlenkami a city a mezi starostmi světa a soukromými vášněmi. 

Na světě je jen málo muzeí, které mají úplný Vollardův soubor, a obvykle jsou to muzea věnovaná modernímu umění. Britské muzeum má jeden unikát – všech sto Picassových leptů z Vollardova souboru může vystavit společně s řeckými a římskými vázami, antickými mramory, Ingresovými kresbami a Rembrandtovými grafikami, které je inspirovaly. Je to jedinečná příležitost vidět, jak se Pablo Picasso tělem i duší hrouží do dějin výtvarného umění. 

Koupi Vollardova souboru pro Britské muzeum umožnilo asi milion liber, které poskytl jediný dárce, britský finančník a sběratel Hamish Parker. Výstava podivuhodné Picassovy série je otevřena až do 2. září. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas