14. srpna  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Izrael a Írán, romský problém a umění černého světadílu

www.jpost.com - Foto:  The Jerusalem Post

www.jpost.comFoto:  The Jerusalem Post

V Izraeli rychle houstne napětí, protože jeho vláda stojí před rozhodnutím, zda a kdy se pokusí zmařit nebezpečný íránský jaderný program vojenskou silou. Na Slovensku se setkáme s problémem, který dobře zná i česká veřejnost – jak pomoci, aby se většina Romů zapojila do normálního života. Dramatické téma nás čeká i v Africe – její kulturní památky ohrožuje nejen zkáza z rukou náboženských fanatiků, ale i dychtivý západní trh s uměním.


Izrael a jaderný Írán 

V redakčním článku listu Jerusalem Post se píše, že veřejnost a tisk musí dostat základní informace o jejich roli v případě izraelského útoku na Írán. Je to důležité zejména pro domácí diskusi. Pokud se dá věřit médiím, premiér Benjamin Netanjahu a ministr obrany Ehud Barak se chystají zaútočit na podzim. Vláda už rozšířila pravomoci svého předsedy prosadit důležitá rozhodnutí kabinetu. 

Úřad premiéra uvedl, že to zlepší jeho akceschopnost, ale vůdci izraelské opozice označili tento krok jako nedemokratický, protože kritická rozhodnutí, jako je rozkaz k útoku na Írán, by měla být přijata až po důkladné diskuse ve vládě. Podle televizní stanice Channel 2 Netanjahu a Barak jsou na pokraji rozhodnutí o Íránu, protože nečekají, že by vojenskou akci podnikly Spojené státy, které to určitě neudělají před listopadovými prezidentskými volbami. 

Vojenské cvičení izraelské armády - Foto:  Israel Defense Forces

Vojenské cvičení izraelské armádyFoto:  Israel Defense Forces

Vláda prezidenta Baracka Obamy opakovaně naléhala na Izrael, aby poskytl více času mezinárodním sankcím a diplomacii, aby mohla zastavit íránský jaderný program. Republikánský vyzyvatel Mitt Romney sice hovoří o Íránu tvrdě, ale vládní činitelé pochybují, že v případě zvolení proti němu podnikne jakoukoli rozhodnou akci během prvního roku ve funkci. 

Článek na titulní straně deníku Yediot Achronot hlásá, že Netanjahu a Barak jsou rozhodnuti na podzim zaútočit na Írán. Dva přední komentátoři tohoto listu píší bez uvedení svých zdrojů, že cílem prvního izraelského útoku bude přimět Spojené státy, aby se k němu připojily. 

Ehud Barak soudí, že Washington do války nepůjde a že udělá všechno, co je v jeho silách, aby ji zastavil. Premiér Netanjahu je prý přesvědčen, že jedinou cestou, jak zmařit plán íránského vedení zničit židovský národ, je překazit jeho jaderné ambice, i kdyby to mělo být jen na dva roky. Izraelský premiér i ministr obrany se údajně shodují v obavách, že během několika měsíců bude na zastavení Íránu příliš pozdě. Mají prý pocit, že okno příležitosti se zavírá, a myslí si, že rozhodný okamžik už nadešel. 

Nedělní vydání novin od levicového deníku Haarec po pravicový Israel HaYom citují americké a izraelské zdroje, které uvádějí, že Írán značně vystupňoval snahu vyvinout jaderné zbraně. Tento předpoklad potvrzují americké i izraelské zpravodajské služby. Pokud je pravda, co říkají zprávy z Izraele, že domácí veřejnost není připravena na válku, je to jen další důvod k obavám. 

V této souvislosti je třeba připomenout, že úřady premiéra i ministra obrany odmítly komentovat zprávy o bezprostředně hrozícím izraelském útoku na Írán. Tyto informace pravděpodobně živí zdroje blízké premiérovi a ministru obrany, ale je také možné, že pocházejí od odpůrců izraelského vojenského zásahu. Ať je to jakkoli, musí se brát vážně a izraelská veřejnost si musí připustit, že taková akce je možná za dveřmi. 

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu - Foto: Filip Jandourek

Izraelský premiér Benjamin NetanjahuFoto: Filip Jandourek

Když se izraelský rozhlas v neděli zeptal tajemníka vlády Zviho Hausera na mediální zprávy o Íránu, zazněla jen nepřímá odpověď: „Tomu či onomu činovníkovi se připisuje příliš mnoho manipulací, které neexistují. Existuje spousta věcí, které prostě jsou, jaké jsou, ať už dobré nebo špatné.“ 

Co si má z toho veřejnost vybrat? Premiér Netanjahu řekl na nedělní schůzi vlády, že nejistotu na domácí frontě převyšuje jiná hrozba – a to je jaderná moc Íránu. Tato slova jen posílila jeho stanovisko, které sdělil na cestě k jižním hranicím země. Izrael nemůže vložit svůj osud do rukou nikoho jiného. „Musíme se spolehnout na sebe,“ řekl premiér, „tuto roli nemůže splnit nikdo jiný než izraelská armáda a další bezpečnostní síly. Z toho neslevíme.“ 

Benjamin Netanjahu má podle deníku Jerusalem Post nepochybně pravdu, ale Izrael musí při jakékoli akci udržet vzájemnou informovanost a spolupráci se Spojenými státy, které jsou jeho nejdůležitějším spojencem. Současně se nemůže vzdát práva na nezávislé rozhodnutí. Osudný krok by měla za zavřenými dveřmi probrat celá vláda s bezpečnostními činiteli. Něco takového nemůže podniknout jen premiér a ministr obrany. 

A konečně je důležité, aby veřejnost a tisk dostaly základní informace o své roli v případě izraelského úderu. Týká se to zejména domácí fronty. Pokud se to nestane, média budou dál živit veřejnou hysterii, což je to nejhorší, co by mohlo Izraelce potkat ve chvíli, kdy se připravují na nejhorší scénář. 


Proč nemají Romové práci 

Na Slovensku i u nás je často slyšet povzdech, že není dost práce pro bílé, natožpak pro Romy. V romských osadách zase zaslechnete výřečný nářek, že zdejší lidi nikdo nezaměstná. Dopisovatel časopisu Týždeň dodává, že pracovní místa na nikoho dlouho nečekají – ve skutečnosti často vznikají a zanikají a lidé mění zaměstnání. Zaměstnanci se někdy promění v zaměstnavatele a naopak. 

Když ponecháme stranou často slabé pracovní návyky a praktickou nevzdělanost mnoha Romů, tvrzení, že pro ně prostě práce není, zní neúprosně jen do chvíle, než se zeptáte, kdo tu práci a výdělek vlastně může dát. Pokud nejste student, nezaměstnaný, důchodce nebo veřejný zaměstnanec, tak zřejmě pracujete ve firmě, která patří domácím nebo zahraničním majitelům. Kde jsou ale romští zaměstnavatelé, kteří by dali svým, ale i jiným lidem práci? 

Romská osada na Slovensku - Foto: Matus Kacmar,  CC BY 2.0

Romská osada na SlovenskuFoto: Matus Kacmar, CC BY 2.0

Můžete samozřejmě namítnout, že Romům brání v rozletu rasismus, takže případní romští zaměstnavatelé mají hodně ztíženou situaci. Ale věc je složitější. Ve městě je malá asijská restaurace patřící Vietnamce, která mluví směšnou lámanou slovenštinou. Vaří se tam výborně a je tam stále nával. Většina hostů jsou samozřejmě bílí Slováci a vedle jednoho či dvou Asiatů tu pracují i dva slovenští domorodci. 

V médiích často čteme nebo slyšíme, že Slovensko je rasistická země plná předsudků a stereotypů. S nimi se pravděpodobně setkala i zmíněná vietnamská podnikatelka, ale tyto překážky ji zjevně nezastavily. Polemický komentář listu Týždeň pokračuje, že právě podnikavost, činorodost, ale i úspěchy ve vzdělání vietnamské komunity na Slovensku nastavují místním Romům zrcadlo. 

V obou případech jim stojí v cestě tatáž slovenská bílá většina, která má stejně jako většiny v mnoha jiných zemích sklon k podezírání nebo odmítání všeho, co je jiné. Vietnamci i Romové se od většiny svých krajanů liší svým tělesným zevnějškem, ale ti první docela slušně prosperují, zatímco spousta Romů tone v bídě. V čem je tedy rozdíl?  

Společenství Vietnamců bývá soudržné, ale romské komunity jsou často rozvrácené. Vietnamští rodiče všemožně podporují učenlivost a ctižádost svých dětí, ale mnoho romských rodin se rozpadá a rodiče své děti nijak nepodněcují. K vietnamské kultuře patří velký důraz na vzdělání, které mnoha Romům nepřipadá jako něco, čemu by se měl obětovat čas a námaha. Vietnamci si zakládají na pracovitosti, plánování a vytrvalé cestě za bohatstvím, ale spousta obyvatel romských osad a sídlišť se jen krátkozrace zadluží u bezohledného lichváře, který je navíc také Rom. 

Výjimkou jsou Romové, kteří se vymanili z chudoby a snaží se mnohdy úspěšně zapadnout do střední vrstvy. Život v romských osadách se bez úsilí jejich obyvatel těžko změní. Romové, kteří budou chtít, využijí i nedokonalé příležitosti v zemi, kde žijí. A kdo nechce, tomu nepomohou ani nepropracovanější sociální programy hodné Nobelovy ceny.


Ohrožené africké umění 

K nejproslulejším archeologickým nalezištím v subsaharské Africe patří Dženné-Dženo, které je nedaleko současného města Dženné uprostřed západoafrické republiky Mali, která se zmítá v politickém chaosu. Dějiny a umění jsou tu vidět na každém kroku. Po zemi jsou rozseté střepy starodávné keramiky a tu a tam z ní vyčnívají urny – některé sloužily jako nádoby na obilí a jiné na popel zesnulých. Celek činí dojem opuštěného bojiště, ale je to trochu jinak. Přímé útoky na Dženné-Dženo na čas ustaly, ale pokračují spory, komu tyto památky patří. Afrika se v tom podobá jiným částem světa. 

V americkém deníku New York Times čteme, že bostonské muzeum umění před několika týdny oznámilo, že získalo soukromou sbírku 32 skvělých bronzových a slonovinových plastik nalezených na území dnešní Nigérie. Jejich původ sahá do 13. až 16. století. Krátce na to oznámila nigerijská Státní komise pro muzea a památky, že tyto věci uloupila v 19. století britská armáda a měly by se vrátit tam, odkud pocházejí. 

Město Timbuktu leží v severní části Mali - Foto:  Creative Commons Attribution 2.0 Generic, emilio labrador

Město Timbuktu leží v severní části MaliFoto:  Creative Commons Attribution 2.0 Generic, emilio labrador

Daleko hrůznější jsou nedávné zprávy o ničení kulturních památek v maliském Timbuktu asi 320 kilometrů od Dženné. Islamistické skupiny napojené na Al Kajdu začaly ničit hrobky súfijských světců z mystické větve islámu, které jsou tu předmětem lidové zbožnosti a úcty. Boje o kulturní dědictví nabývají mnoha podob – je to fyzické ničení, ale i politické a ideologické spory. Někdy je zdánlivě snadné říci, na čí straně je dobro nebo zlo, ale jindy jsou věci složitější. 

Roku 1977 začali američtí archeologové, manželé Roderick a Susan McIntoshovi, s vykopávkami v Dženné-Dženo a postupně objevili pozůstatky rozsáhlého osídlení. Jeho původ je datován do 3. století před Kristem. Kolem roku 450 po Kristu se tu dobře vyvinutá městská komunita podílela na obchodu, který nezastavily ani velké vzdálenosti. Odborníci si dlouho mysleli, že se tu objevil s příchodem Arabů v 7. a 8. století po Kristu, ale poslední dobou se ukazuje, že probíhal už v daleko dávnější minulosti. 

V horních vrstvách vykopávek v Dženné-Dženo a okolních nalezištích v tak zvané vnitřní deltě řeky Nigeru plné jezer a údolních niv našli archeologové terakotové plastiky v podobě lidí a zvířat – jsou to muži na koních nebo propletení s hady. Jejich sedící nebo klečící těla jsou pokryta něčím, co vypadá jako puchýře nebo šrámy či podlitiny. Podobné terakotové sošky jsou na prodej jako turistické suvenýry v Africe, ale vyskytují se i v uměleckých sbírkách v západních zemích. 

Koncem 60. let minulého století přísun dřevěných plastik, o něž se zajímala většina sběratelů, rychle slábl a jejich místo zaujaly terakoty z Mali. Jejich naleziště zaplavily celé týmy kopáčů pracujících na zakázku obchodních prostředníků. Tím se samozřejmě ztrácela možnost odborného průzkumu míst, kde byly nalezeny. Dělníci dostávali za práci směšné almužny, ale v 70. letech postihl Mali hlad, a jakýkoli výdělek byl lepší než žádný. 

Nepovolený obchod s těmito památkami měl teoreticky skončit v roce 1970, kdy UNESCO přijalo Dohodu o zákazu a předcházení nezákonného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturního majetku. Kopání přesto pokračovalo a vývoz umění ze země, který usnadňují nehlídané hranice a úplatky, pokračuje dodnes. 

Rukopisy z Timbuktu (Mali) v súdánské arabštině svědčí o rozvinutých znalostech matematiky a astronomie - Foto: Wikimedia, public domain

Rukopisy z Timbuktu (Mali) v súdánské arabštině svědčí o rozvinutých znalostech matematiky a astronomieFoto: Wikimedia, public domain

Zděšení archeologové, kteří chtěli zabránit drancování, byli přesvědčeni, že zájem západních sběratelů jen zvyšuje cenu památek a povzbuzuje loupení, a proto vyzývali obchodníky a sběratele, aby takové věci nekupovali. Totéž se týkalo jejich vystavování v muzeích a publikování textů, které by podněcovaly nežádoucí zájem. Lidem a institucím, které na to nedbaly, hrozila najednou odborná i společenská ostuda. 

Spojené státy zakázaly neoprávněný dovoz památek z Mali. Jejich osud sleduje nigerijská vláda a domáhá se vrácení zcizeného kulturního dědictví včetně plastik z Beninu a terakot označovaných jako Nok podle vesnice v centrální Nigérii. Tamní nálezy jsou datovány nejméně do 9. století před Kristem. Věci tohoto druhu se v 90. letech přesto objevovaly ve velkém množství na černém trhu. Muzea, sběratelé a lidé, kteří s nimi obchodují, se ocitli v těžké pozici. Kdysi měli pověst kulturních dobrodinců, ale poslední dobou se o nich hovoří jako o chamtivcích a zlodějích. 

Zbývá otázka, jakou roli v tom hraje Afrika. Je to pouhé bojiště války mezi vědou a obchodem nebo aktivní partner v kulturní výměně, který má právo si přiměřeně vydělat? Země jako Mali nebo Nigérie, které mají spoustu památek, mohou pronajímat jejich průzkum západním institucím, ale mohly by je také půjčovat výměnou za ukázky umění Západu. Afrika má v maliském Bamaku i v nigerijském Lagosu krásná muzea, ale jsou tam i pozoruhodné soukromé sbírky. 

V knihovnách i v soukromých rukou v Timbuktu je několik tisíc rukopisů v arabštině a afrických jazycích. Pokud se islamisté rozhodnou, že jsou tyto texty nábožensky škodlivé, dají na stranu přepisy koránu a všechno ostatní spálí. Pokud se kolem této hrozby na Západě strhne ještě větší poprask, bude to jen další důvod, aby byly tyto památky bez milosti zničeny. 

Když se dopisovatel deníku New York Times loni na podzim vypravil do maliského města Mopti, asi 80 kilometrů severně od naleziště Dženné-Dženo, setkal se s místním obchodníkem s památkami, který mu ukázal své nejvybranější zboží. Byly tam i tři sošky tak malé, že by se vešly do dlaně. 

Mešita Sankore v Timbuktu - Foto:  Senani P,  CC BY-SA 3.0

Mešita Sankore v TimbuktuFoto:  Senani P, CC BY-SA 3.0

Dvě z nich byly terakotové hlavy. Jedna se tvářila nápadně melancholicky, ale druhá měla hněvivý a bojovný výraz. Obchodník západního hosta navzdory jeho pochybnostem ujišťoval, že je to opravdový Nok. Ať tak či tak, na obchod nebylo ani pomyšlení, protože Nok je kontraband. Jakékoli obchodování s tímto zbožím je nejen zakázané. Pokud byste se s ním objevili ve slušné společnosti, nevyhnete se morálnímu odsouzení. 

Třetí soška byla kamenná a byla to úplná záhada, která připomínala Willendorfskou Venuši. Američan ji nemohl zařadit, nepodobala se ničemu, co dosud v Africe nebo jinde ve světě viděl. V paměti mu utkvěl následující rozhovor: „Víte, odkud pochází?“ – „To nevím.“ – „Ani kdo ji mohl udělat?“ – „Ani to ne.“ – „Jak je asi stará?“ – „To nevím a není na prodej.“ – „Ale je krásná.“ – „To tedy je.“

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas