28. října  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Atentát na Kennedyho mohli připravit nespokojenci z tvrdého jádra KGB

Daily Telegraph - Foto:  telegraph.co.uk

Daily TelegraphFoto:  telegraph.co.uk

Bezmála půlstoletí po atentátu na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho nová kniha ukazuje, že za vraždou v Dallasu mohlo stát tvrdé jádro stalinistických nespokojenců ze sovětské KGB. Ukrajina zůstává i při dnešních volbách rozdělenou zemí. Na 47 procent Izraelců je přesvědčeno, že by Arabové měli být zbaveni občanských práv. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.

Mladý Američan seděl nervózně u stolu, potil se, a nakonec to nevydržel a položil před sebe nabitou pistoli. Žádal, aby mu sovětský konzulát ihned udělil vízum. Jeho život je prý zničen ustavičným sledováním FBI a on, přesvědčený komunista, se chce vrátit do náruče Matky Rusi. Jeden ze tří sovětských diplomatů, kteří byli scéně přítomni, klidně vzal do ruky pistoli a vyndal z ní zásobník. Pak ji vrátil majiteli. Pomalu a klidně mu vysvětlil, že v dohledné budoucnosti vstupní vízum nemůže dostat. Zklamaný a zoufalý Američan si sebral své dokumenty a opustil sovětský konzulát v Mexico City. Nemířil však do svého předchozího bydliště v americkém New Orleansu, nýbrž do Dallasu. Byla osmadvacátého září 1963 a nešťastný muž se jmenoval Lee Harvey Oswald. Za pětapadesát dní zavraždí 35. prezidenta USA J. F. Kennedyho, píše britský deník Daily Telegraph. Mexické setkání později popsal jeden z takzvaných diplomatů, ve skutečnosti agentů KGB, Oleg Něchiporenko. Druzí dva byli Pavel Jackov a Valerij Kostikov. Poslední jmenovaný byl dokonce podle CIA zaměstnancem 13. oddělení 1. správy KGB, které se zabývalo „akcemi v terénu“ – především sabotážemi a vraždami. 

John Fitzgerald Kennedy - Foto:  www.whitehouse.gov

John Fitzgerald KennedyFoto:  www.whitehouse.gov

U příležitosti 50. výročí se vynořují vzpomínky na obě velká traumata studené války – kubánskou krizi ve dnech 14. až 28. října 1962 a Kennedyho zavraždění 22. listopadu následujícího roku. Podle Telegraphu se nepochybně objeví nové verze setkání Oswalda s agenty KGB. Ačkoli bylo vynaloženo obrovské úsilí dokázat, že Oswald byl osamělý střelec – právník Vincent Bugliosi o tom napsal knihu o rozsahu 1,5 milionu slov – mnozí s tím nesouhlasí. Výbor americké Sněmovny reprezentantů dospěl v roce 1979 k závěru, že střelci museli být nejméně dva, takže se Kennedy stal obětí konspirace. Výbor nicméně vyloučil podíl sovětské vlády na atentátu. „To se nesmíte divit. Jakýkoli přesvědčivý důkaz o účasti Rusů by rozpoutal termojadernou válku,“ říká historik a bývalý diplomat Robert Holmes. V právě vydané knize dokazuje, že Sověti se na atentátu nepodíleli oficiálně, nicméně události během kubánské krize, připomínané tento týden, se zabitím prezidenta mohou úzce souviset. 

Holmes je bývalý diplomat a v letech 1961 až 1962 působil na britském velvyslanectví v Moskvě. Jeho nová studie nepřináší nějakou pyramidu důkazů, jakou shromáždil Bugliosi na podporu teorie „osamělého střelce“. Nenechává se ani vtáhnout do pasti konspiračních teorií Jima Marrse, které nakonec posloužily Oliveru Stoneovi k filmu JFK. „Oswald možná jednal skutečně sám,“ myslí si Holmes, „ale téměř jistě byl pod kontrolou zvenčí.“ V knize nazvané Špión jako žádný jiný přichází s hypotézou, že Kennedyho vraždu pomohli připravit nespokojenci v řadách KGB, tvrdí stalinisté, kteří se kvůli svému psychologickému ustrojení a výcviku nemohli přenést přes porážku během kubánské krize. Konspirovali proto za zády Nikity Chruščova a za terč si vybrali Kennedyho, jehož klidný, ale rozhodný postoj během krize nakonec donutil Rusy stáhnout z Kuby jaderné rakety středního doletu. 

Nikita Chruščov - Foto:  Bundesarchiv, Bild 183-B0116-0010-038 / Sturm, Horst / CC-BY-SA

Nikita ChruščovFoto:  Bundesarchiv, Bild 183-B0116-0010-038 / Sturm, Horst / CC-BY-SA

„Kuba představovala pro tyto muže totální vojenské ponížení. Věřili jedině ve stalinské řešení problémů – vzít nepřítele tvrdě po hlavě, a to tak, že nevstane,“ říká Holmes. „Chruščov a Kennedy se podle něj během krize nesblížili, ale dokázali jednat otevřeně. Přispěli ke zklidnění světové krize. To se části KGB rozhodně nelíbilo – chtěli boj. Byli přesvědčeni, že Chruščov měl rakety odpálit, a byli zdrceni, že šéf Kremlu nakonec americkému tlaku ustoupil,“ míní Holmes. Špión z titulu jeho knihy je Ivan Serov, klasický protagonista studené války, který získal ostruhy během stalinských čistek na konci 30. let, během nichž šly na smrt miliony pravověrných bolševiků, intelektuálů i „třídních nepřátel“. Jako přední katan KGB Serov dohlížel v roce 1941 na deportace statisíců lidí z baltských republik a následnou likvidaci údajných zrádců během války s nacistickým Německem. Po Stalinově smrti vycítil šanci a účastnil se sesazení a zavraždění katana Lavrentije Beriji. Chruščov Serova jmenoval v roce 1954 šéfem KGB, a on pak sehrál klíčovou roli při potlačení maďarského povstání v roce 1956. Podporovali jej v tom jeho letití spolupracovníci Jurij Andropov a Vladimir Krjučkov. Andropov, který měl německé předky, jej nahradil v čele KGB, a v letech 1982 až 1984 dokonce usedl v Kremlu. Krjučkov se pokusil zvrátit běh dějin v roce 1991, kdy řídil neúspěšný puč proti Michailu Gorbačovovi. 

Serov naopak v roce 1959 zamířil do čela vojenské kontrarozvědky GRU. Někdy během kubánské krize však přišel jeho pád – byl odvolán poté, co byl důstojník GRU Oleg Penkovskij odhalen coby britský agent. Postavili ho za to ke zdi a Serov se stáhl do ústraní. Říkalo se, že pád neunesl a spáchal sebevraždu. Ve skutečnosti žil až do roku 1990. Holmes je přesvědčen, že „odvolání“ Serova byl klamný manévr, který měl zakrýt daleko důležitější akci, než jakou bylo odhalení „krtka“. Trojlístek Serov, Andropov a Krjučkov podle Holmese v ústraní chystal atentát na Kennedyho. „Byli to střelci. Chtěli akci. A Kennedy byl jejich úhlavní nepřítel. Něco s tím museli udělat. Serov se nade vši pochybnost znal s Kostikovem a byl schopen s ním přes komunikační kanály KGB udržovat kontakt. Kostikov nesměl o rozkazech z Moskvy nikdy mluvit, a tak je možné, že jej mohli udržovat v domnění, že poslouchá oficiální rozkazy shora. „Oswalda všichni v Americe podezřívali, protože už jednou emigroval do Sovětského svazu. Jenomže když sháníte použitelného nájemného vraha, musíte vzít za vděk každým, koho máte po ruce,“ konstatuje Holmes. 

Lee Harvey Oswald (Dallas, Texas, 22. listopadu 1963) - Foto: Wikimedia, public domain

Lee Harvey Oswald (Dallas, Texas, 22. listopadu 1963)Foto: Wikimedia, public domain

Neodvažuje se však hádat, jak dlouho s Oswaldem Rusové pracovali. Nicméně provedení mexické schůzky ze září 1963 je podle něj krajně podivné. „Je nepředstavitelné, že by se tři diplomaté za normálních okolností setkali v sobotu dopoledne s nějakým bezvýznamným Američanem. Podle programu velvyslanectví měli navíc hrát tou dobou utkání v košíkové, KGB proti GRU, a to by si jen tak ujít nenechali. Pokud by šlo o něco důležitého, řešil by problém standardně jen jeden z nich. Ale že by oželeli zápas hned tři agenti? S naprostým nýmandem?,“ argumentuje autor. Je pravda, že Lee Harvey Oswald žil několik let v Sovětském svazu, ale ani tam na sebe nijak neupozornil. A náhle chce v sobotu ráno vízum, jehož vyřizování stejně potrvá nejméně čtyři měsíce. Za běžných okolností by mu řekli na recepci, ať přijde v pondělí. Místo toho si s ním dvě hodiny povídají tři rezidenti KGB. „Jestli tohle nic neznamená, tak už nic,“ tvrdí historik. Navíc hned po schůzce agenti odeslali zašifrovanou zprávu do Moskvy. To se také kvůli žádosti o víza nedělá. Mohlo jít o něco většího. 

Holmes během své diplomatické kariéry vystoupal až na post prvního tajemníka ambasády, což byl fakticky druhý muž po velvyslanci. Ve funkci pak začal ihned pociťovat tlak sovětských orgánů. „Musel jsem počítat, že mě odposlouchávají v každé místnosti. V restauraci mě číšníci automaticky vmanévrovali na monitorovaná místa. Člověk si nikde nemohl vydechnout. Taky šla šeptanda, že Rusové ozařují ambasády všemožnými druhy paprsků,“ vzpomíná bývalý diplomat. 

Daily Telegraph upozorňuje, že příští rok budou mít stoupenci teorií spiknutí pravé žně. Holmes však vystupuje střízlivě a rozhodně se nechce nechat vtáhnout do senzačního proudu. Bez rozpaků připouští, že se může mýlit, ale naznačuje, že teorie neřízených střel v řadách stalinistických kádrů KGB mu připadá pravděpodobnější než všeobecně přijímané vysvětlení, podle něhož šlo o komplot mafie, CIA a vojenskoprůmyslového komplexu. „Ve své knize předkládám reálnou možnost. Recenzenti mi určitě vytknout, že argumentuji pouze nepřímými důkazy, které u soudu neobstojí. Jenomže kdyby se konal nějaký hypotetický soud, neobstálo by na něm žádné vysvětlení atentátu. Všichni zůstáváme v oblasti víry a dedukce,“ konstatuje autor. 

Upovídaný, neurotický Oswald by podle něj nakonec vyšetřovatelům řekl všechno – proto jej musel Jack Ruby umlčet. Ostatně, kdyby atentátník na útěku z místa střelby nezabil policistu J. D. Tippita, asi by toho dne vyvázl. Ovšem pokud byla v pozadí KGB, musela by jej buďto vyvézt ze země, nebo rovnou zabít. „V žádném případě nemohli dovolit, aby v zajetí zazpíval,“ říká závěrem Robert Holmes. 

    
Východ Ukrajiny dnes volí vládní stranu, západ je pro opozici
 

Ukrajina zůstává i při dnešních parlamentních volbách rozdělenou zemí – východ hlasuje pro proruskou vládní stranu navzdory určitému zklamání z její politiky, zatímco západ země podporuje masově prozápadní opozici a nacionalisty. Píše o tom agentura AFP. V Doněcku, baště prezidenta Viktora Janukovyče, ležícím asi padesát kilometrů od ruských hranic, hodně obyvatel kritizuje šéfa státu a jeho Stranu regionů, ale neustále ho volí. „Nenávidím tuto stranu! Mám miniaturní důchod a ceny každým dnem rostou!“, stěžuje si Maria Charčenkovová. „Ale nemáme na výběr. Je to lepší než ‚oranžoví‘,“ soudí devětašedesátiletá žena v narážce na liberální a prozápadní opozici, která stála za Oranžovou revolucí. Ta v roce 2004 zabránila Janukovyčovi stát se prezidentem. Jeho vítězství bylo po masových protestech anulováno. „Kdyby se vrátili, bylo by to ještě horší,“ říká znepokojeně. 

Příznivkyně bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové - Foto:  ČTK/AP, Efrem Lukatsky

Příznivkyně bývalé ukrajinské premiérky Julije TymošenkovéFoto:  ČTK/AP, Efrem Lukatsky

Bývalý prezident z let 2005 až 2010 Viktor Juščenko a dnes vězněná bývalá premiérka Julija Tymošenková si znepřátelili ruskojazyčný východ a jih země prosazováním ukrajinštiny a vstupu do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Strana regionů, pro kterou podle posledních předvolebních průzkumů hlasovalo asi 23 procent voličů, může ve svých tradičních baštách na východě a jihu země počítat s 36 až 41 procenty hlasů. Komunisté, současní spojenci prezidentovy strany, mohou v těchto regionech, kde se těší značné popularitě, nasbírat 15 až 19 procent hlasů, zatímco v celostátním měřítku mají podporu jen deseti procent lidí. 

„Komunistický předák Petro Symonenko je dobrý chlap, slíbil nám normální ceny jako za dob Sovětského svazu,“ soudí dvaapadesátiletý horník Ivan Svirov. Ve Lvovu, největším městě na západě ležícím asi 60 kilometrů od polských hranic, kde jsou nacionalisté politicky velmi aktivní, je tendence opačná: desítky plakátů vyvěšených na sloupech elektrického vedení vyzývají Ukrajince, aby nedali „jediný hlas“ vládní straně. V tomto městě, jehož starobylé centrum je zapsáno jako světové dědictví UNESCO, není vidět žádný slogan Strany regionů nebo komunistů. Ve Lvově se těší velké podpoře hlavní opoziční aliance, do níž patří především strana Baťkyvščina neboli Vlast Julije Tymošenkové. Své hlasy by jí tam dalo 25 procent voličů, zatímco v celostátním měřítku by to bylo jen 15 procent. Strana Udar slavného boxera Vitalije Klička tam má nyní podporu 24 procent voličů (celostátně 16 procent) a nacionalistická formace Svoboda 12 procent (celostátně pět procent). 

Studentka Irina Gnaťjuková bude hlasovat pro opoziční alianci Baťkyvščina. „Julija Tymošenková je můj idol, musí ji pustit z vězení,“ řekla. „Baťkivščyna je pro sblížení s Evropskou unií. Chci, aby Ukrajina byla s Evropskou unií, a ne s Ruskem,“ dodává. Julija Tymošenková byla v roce 2011 odsouzena k sedmiletému vězení za zneužití pravomocí. Její aféra vyvolala ostrou krizi mezi Ukrajinou a Evropskou unií. „Jen idioti z východu hlasují pro Stranu regionů, protože neviděli nic lepšího,“ soudí důchodce Ivan Grigorijev. Olena Filová, která je už taky v důchodu, dává přednost nacionalistům. „Svoboda je jedinou silou schopnou udělat pořádek v zemi a vyhnat Janukovyčovu bandu,“ řekla AFP. Osmatřicetiletý ekonom Andrij Sirota volí Kličkovu stranu kvůli její umírněnosti. „Musíme zemi sjednotit, a ne ji rozdělovat,“ řekl závěrem. 

  
Průzkum: Většina Izraelců je pro diskriminaci Arabů
 

Židovský stát se dopouští vůči arabské menšině apartheidu, myslí si podle nového průzkumu většina Izraelců. Značná část izraelské společnosti současně podporuje diskriminační politiku vůči Arabům, píše izraelský liberální deník Haaretz. Například plná třetina respondentů je podle listu přesvědčena, že arabští občané by neměli hlasovat ve volbách. Na 47 procent by je nejraději vidělo zcela zbavené občanských práv v Izraeli – místo toho by měli spadat výlučně pod palestinskou samosprávu. 

Izrael (trh v západním Jeruzalémě) - Foto: Jan Prokeš

Izrael (trh v západním Jeruzalémě)Foto: Jan Prokeš

List připomíná, že zhruba dvacet procent z osmimilionové populace Izraele tvoří Arabové či Palestinci s izraelským občanstvím. Podle Haaretzu šetření ukázalo, že rasismus a diskriminace nejsou jen doménou ultraortodoxních kruhů, ale jsou ve společnosti zakořeněny daleko hlouběji, než se má zato. V rámci průzkumu, který pro deník vypracovala agentura Dialog, se vyslovilo 59 procent dotázaných v tom smyslu, že by pracovní příležitosti měli dostávat přednostně Izraelci. Polovina si také přeje, aby se s Židy zacházelo ve veřejném sektoru lépe než s Araby, a 42 procent by chtělo pro znesvářená etnika oddělené školy i bydlení. Plných 74 procent chce také oddělené silnice a chodníky, zvlášť pro Židy a zvlášť pro Araby. Agentura zjistila, že mnozí respondenti akceptují myšlenku, že Izrael přijal za vlastní politiku apartheidu. Podle Haaretzu to kontrastuje s obecně rozšířenou představou, že Izrael je jedinou demokracií na Blízkém východě. V článku, který komentuje výsledky výzkumu, napsal novinář Gideon Levy, že šetření odhalilo hluboké problémy a nemoci izraelské společnosti. „Kdyby podobné výsledky vykázala kterákoli evropská země, byl by z toho obrovský skandál. Když se to týká nás, náhle to nevadí,“ konstatoval list, který se ostře vymezuje vůči pravicové vládě Benjamina Netanjahua. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas