18. listopadu  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Tajemství dlouhověkosti se skrývá v pěti modrých zónách planety

www.timesonline.co.uk

www.timesonline.co.uk

Proč se lidé v některých částech planety dožívají tak vysokého věku? Reportáž z bunkru z dob vietnamské války. Sovětská Atlantida v Kaspickém moři se pomalu rozpadá. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.


Tajemství dlouhověkosti se skrývá v pěti modrých zónách planety 

Na světě existuje pět takzvaných „modrých zón“, v nichž se lidé běžně dožívají devadesátky. Můžeme se od jejich obyvatel něco naučit? ptá se v reportáži z Kostariky, Řecka a dalších lokalit britský nedělník Sunday Times

Stamatis Moraitis považuje za nejlepší letní zábavu šlapání hroznů vína. Jde na dolní konec zahrady, vyšplhá přes okraj vysoké kádě, a bosýma nohama drtí hrozny voňavé révy. Jeho manželka Elpinki jeho práci příliš nevěří a káď považuje za nejšpinavější místo v domácnosti. Jendou mu dokonce odnesla žebřík a za trest ho nechala uvnitř. Jenomže Stamatis to nepovažoval ani náhodou za trest – vinařství je jeho životní vášní a za posledních 30 let dokázal vybudovat v malém domku na ostrově Ikaria vinici, která ročně vyprodukuje 1500 litrů vína. 

To ovšem není to nejzajímavější na jeho podnikání. Podle doktorů by totiž Stamatis měl být už dávno mrtev. V roce 1976 mu lékaři ve Spojených státech diagnostikovali rakovinu. Sdělili mu, že má nanejvýš devět měsíců života. Válečný veterán Moraitis se proto vrátil na rodnou Ikarii, která leží přibližně 50 kilometrů od tureckých břehů, aby zde zemřel. Nebral žádné léky, chemoterapii odmítl – a přesto žije. Pilně vinaří i v devadesáti sedmi letech, po nádoru ani stopy a život hltá plnými doušky. Před několika lety krátce navštívil USA, aby si popovídal se svými lékaři. Schůzka se však nekonala, protože všichni byli dávno po smrti. 

Seniorka. Ilustrační foto - Foto: Fotobanka Stock.xchng

Seniorka. Ilustrační fotoFoto: Fotobanka Stock.xchng

Moraitis přitom není jediným vitálním devadesátníkem na Ikarii. Naopak, tento ostrov má v přepočtu na hlavu největší zastoupení lidí nad 90 let na světě – a dokonce jich je třikrát více než ve zbytku Řecka. Žije zde například pětadevadesátiletý muž, který denně hraje na housle, 98letá správcová hotelu a 102letý muž, který v taverně při přetlačované pákou porazí většinu mužů z ostrova. A nejenže ostrované hned tak neumírají – zůstávají především naprosto zdraví. 

Od roku 2008 zkoumá životní podmínky na ostrově spisovatel a badatel Dan Büttner, který se snaží odhalit tamní tajemství věčného mládí. Před deseti lety se spojil se společností National Geographic a zahájil nejrozsáhlejší průzkum dlouhověkosti v oázách, kde se jí daří. Výzkumníci se snaží objevit typické rysy tamního životního stylu. Pro oblast zavedli název „modré zóny“. Vedle Ikarie existují na zeměkouli ještě čtyři – Okinawa v Japonsku, kde lidé žijí v průměru o sedm let déle než Američané, hornatá Barbagie na Sardinii, kde žije desetkrát více stoletých než v západní Evropě, poloostrov Nicoya v Kostarice, kde je nejmenší úmrtnost lidí ve středním věku na světě, a kalifornská Loma Linda, kde žije společenství církve adventistů, dožívajících se v průměru o deset let déle než zbytek USA. V průměru má pět modrých zón dva- až třikrát více devadesátiletých než kdekoli jinde na světě. Existuje pro to nějaké vysvětlení? 

„Zkuste se zeptat kteréhokoli ze stoletých, a každý vám nabídne vlastní svéráznou teorii,“ směje se Büttner. „V Loma Lindě tvrdí, že dlouhověkost je Boží vůle, na Sardinii ji svádějí na průzračný vzduch, čistou vodu a kvalitní víno. Pravdou však je, že ti lidé vlastně netuší, proč se dožívají stovky, tak jako vysoký člověk neví, proč vyrostl,“ dodává badatel. Büttner je navíc přesvědčen, že nejde jen o genetické dědictví po předcích. Podle vědců mohou geny za dlouhověkost jen z pětadvaceti procent, a zbývajících 75 procent jde na vrub životnímu stylu. 

Jedna z nejpozoruhodnějších žen, kterou během svého výzkumu Büttner potkal, je Kostaričanka Panchita Castillová. Je jí 105, bydlí v dřevěné chalupě se střechou z pozinkovaného plechu asi půldruhého kilometru od vesnice. Kdykoli ji badatel v posledních šesti letech navštívil, nalezl ji, jak zametá zápraží, oblečená do pestrobarevných šatů a s náhrdelníky z karnevalů. „Je z toho vidět, jak pozitivně vnímá život,“ vysvětluje Büttner. „Každý den vstává velmi brzy, pomodlí se a jde pro vajíčka do kurníku. 

Senior. Ilustrační foto - Foto: Fotobanka Stock.xchng

Senior. Ilustrační fotoFoto: Fotobanka Stock.xchng

Její třiaosmdesátiletý syn Tommy pak přijede na kole a společně posnídají. Kolem desáté přijdou děti od sousedů, které Panchitu milují, a pomáhají jí pást kuřata. Stařenka pak s mačetou prosekává husté houští, které zvolna obkličuje její chaloupku. Dvakrát do týdne jde pěšky do města na mši a pak na trh. Žije tak jako celá Nicoya. Pracovala fyzicky celý život, je hluboce věřící, na svět se dívá optimisticky a má nablízku svou rodinu. Jí dietně – černé fazole, kaši, kukuřici, jen občas vajíčka, sýr a maso. 

Z kulturního hlediska nemůže být Panchita vzdálenější obyvatelům Okinawy, kteří doma sedí na podlaze a do pozdního věku dělají denně minimálně třicet dřepů, nebo Sardincům, kteří jsou pastevci a ke každému pokrmu pijí těžké červené víno. Každodenní tempo devadesátníků ve všech modrých zónách je však velmi podobné. Moraitis na Ikarii vstává se sluníčkem, snídá kozí mléko, pije šalvějový nebo tymiánový čaj, jí chleba s medem a pracuje denně na zahrádce. Obědvá s rodinou, většinou fazole, brambory a zeleninu, pak si dá šlofíka a odpoledne jde k sousedům zahrát si domino či vypít sklenku vína. Vrací se na večeři, k níž si dá chleba s mlékem, a jde spát. Modré zóny jsou sice od sebe tisíce kilometrů, ale něco mají společné. 

„Jsou to místa, kde trvá živá tradice, kde se modernizace neuchytila, kde si váží stáří, kde jsou lidé stále ještě svázáni s půdou a žijí své dny neměnným, poklidným rytmem. Jedí střídmě a žijí v srdečné vzájemnosti se svým okolím,“ vysvětluje Büttner. Takové návyky jsou podle něj nakažlivé – na Ikarii mladší lidé přebírají to, co vidí u uznávaných členů komunity. Büttner upozorňuje na výsledek americké časosběrné studie srdečních chorob, která zjistila, že nebezpečí ztloustnutí vzrůstá o 57 procent tam, kde se člověk stýká s obézními lidmi. „Na Ikarii žije například dvanáctiletá Angeliki Karamaliová, která až do nedávné smrti své babičky řídila její domácnost a učila se všemu od ní. Starému člověku to dává pocit, že je milován a jeho život má smysl, protože má stále ještě co předat. A dnes Angeliki pokračuje v tom, co ji babička naučila. Celé dny se stará o stáda koz. Nevysedává doma u počítačových her,“ říká Büttner. 

Tajemství dlouhověkosti rozhodně není jednoduché – jde o kombinaci faktorů. A podle badatelů lze principy objevené v modrých zónách šířit i dál. Büttner spolupracuje s radnicí v 18tisícovém americkém městě Albert Lea v Minnesotě. Průměrná délka života obyvatel je tam jen 78 let. Město od roku 2009 otevřelo více zahrad, vybudovalo stezku okolo jezera, a zavedlo kurzy cvičení. Ve školách se začalo vařit zdravější jídlo a lidé z izolovaných farem se začali více scházet. Průměrný věk se zvýšil o 3,1 roku. „Tlačíme je k tomu, aby byli zdravějším městem,“ říká badatel. 

Seniorka. Ilustrační foto - Foto:  g.bandstra

Seniorka. Ilustrační fotoFoto:  g.bandstra

„Ale děláme to mírně, nic není povinné,“ dodává s tím, že nyní přenese své aktivity do státu Iowa. Zatímco „vývoz“ zkušeností z modrých zón slaví dílčí úspěchy, globalizace naopak doráží na výspy zdravého života a snaží se rozleptat tamní životní styl. Na Ikarii je stále více nočních barů, kde se kouří a nalévá tvrdý alkohol, takže dlouhověkost může být ohrožena. „Rozhodující je, zda se dokážeme bránit. Rozhodně to není nemožné,“ říká Büttner optimisticky na závěr. 


Zapomenutý bunkr v Hanoji oživuje vzpomínky na válku 

Uchylovaly se sem hollywoodské hvězdy, ale i diplomaté a pacifisté. V hanojském hotelu byl nedávno otevřen bunkr z doby vietnamské války, jedno z dědictví doby, která se zapsala i do architektury města, píše agentura AFP. Malá síť podzemních úkrytů, po konfliktu v roce 1975 zapečetěná a zapomenutá, byla nakonec znovu odhalena při stavebních pracích v hotelu, nádherné koloniální budově, která bývala cílem turistů i bohaté vietnamské buržoazie. Podle Kaie Spetha, manažera hanojského hotelu Metropole, kolovaly pověsti, že se bunkr velký 20 metrů čtverečních skrývá pod bazénem. „Když jsme opravovali základy bazénu, řekl jsem stavbařům, aby kopali trochu hlouběji,“ vzpomíná. Odhalili pak zaplavenou místnost. „Dovedete si to představit? Cítil jsem se jako Indiana Jones objevující tajemný chrám,“ dodává. 

Bunkr byl postaven v roce 1968 pod tím, co tehdy bylo hotel Thong Nhat, jejž vláda využívala k ubytování zahraničních delegací. Pobývaly zde například americká herečka Jane Fondová či aktivistka Joan Baezová. Legenda „protest-songu“ tu dokonce nahrála píseň při bombardování v prosinci 1972, kdy Američané zasypali město během dvanácti dní 20 tisíci tunami výbušnin. Zahynulo tehdy na 1600 lidí. Při poslechu jednadvacetiminutového songu Kde jsi teď, můj synu, lze slyšet rachot dopadajících bomb. „Můžete zaslechnout i protiletadlové baterie umístěné na opeře vedle hotelu,“ uvádí manažer. Ve válkou zasaženém městě byly tisíce takových bunkrů. Většina byla zničena, pohlcena ekonomickým růstem. Zachováno jich zůstalo jen několik, například ten za citadelou Thang Long, kde se skrýval sám prezident Ho Či Min. 

Pozornému návštěvníkovi však neuniknou další památky na konflikty, ukryté například za starým stromem či za stánkem na ulici. Ve starém městě připomíná Stéla hluboké nenávisti den, kdy vojáci koloniální armády zahájili palbu na tržiště, při níž zahynuly desítky civilistů. Sem se Do Thi Yen rozhodl umístit svůj Stánek hluboké nenávisti, který přejímá název památníku. „Někdy musíme mrtvým projevovat úctu. Přivedlo mi to zákazníky. Všichni kupující vědí, co se zde stalo,“ říká. Ještě důrazněji to je zřejmé u Státního restaurantu číslo 37. Za 25 dolarů tu číšníci v dobových uniformách servírují menu, jež tu bylo k dispozici v 70. letech, kdy byly potraviny na příděl. 

Tito pánové z Hanoje přežili mnoho válek - Foto:  roberto

Tito pánové z Hanoje přežili mnoho válekFoto:  roberto

„Je to příhodné místo k tomu, aby si starší lidé vzpomněli na chmurné roky a aby mladí pochopili toto historické období, ačkoli ne všechna jídla jsou dost dobrá,“ napsala vietnamská zpravodajská agentura AVI. V této zemi je 60 procent obyvatel mladších 35 let, a ti už poznali jen mír. Pokud jde o cizince, má pro ně vietnamská válka přídech jakési pouti. Bob Devereaux, australský diplomat, který zde působil v roce 1975, pobýval v hotelu Thong Nhat, z něhož se stal hotel Metropole. „Pokud tu najdete nějaké lahve, pak budou moje,“ říká se smíchem. Pak vzpomíná na kruté časy. „Když se ocitnete na takovém místě, zdá se vám, že znovu slyšíte bomby a uvědomujete si, jak tito lidé trpěli,“ říká. 


Vzestup a pád Stalinovy Atlantidy 

V 50. letech minulého století postavili sovětští inženýři neuvěřitelné město na moři – soustava plošin se nacházela relativně daleko od pobřeží Ázerbájdžánu, nad hladinou mělkého Kaspického moře. Na vrcholu slávy obývalo toto mořské město pět tisíc dělníků, kteří měli k dispozici kino, park i bytovky. Jednotlivé platformy spojovaly stovky kilometrů silnic. I když se tato unikátní lokalita rozpadá, stačila ještě inspirovat dramatickou scénu ve filmu o Jamesi Bondovi, píše německý magazín Spiegel

Ve snímku Jeden svět nestačí, prchá agent Jejího Veličenstva, ztvárněný Piercem Brosnanem, po dřevěných můstcích spojujících těžařské objekty. Padouši po něm pálí z helikoptéry, ale agent 007 hrdinně prchá bludištěm potrubí a mostů. Město na moři, ovládané ruskými mafiány, sice vzniklo v roce 1999 ve filmových studiích Pinewood, ale věrně kopírovalo skutečné město Něfť Dašlari, které pomáhalo dobývat černé zlato z kaspického dna. Jamese Bonda ti zlí samozřejmě nedostanou – když je nejhůře, narazí při honičce na vůz, příhodně vybavený raketou Stinger, a vrtulník promptně sestřelí. 

Ropa se v tomto regionu těžila od nepaměti. Obránci Konstantinopole odrazili v sedmém století arabské nájezdníky „tekutým ohněm“, a zajistili si tak klid na sedm století. Peršané oblast nazývali Ohnivou zemí. Všichni dobře věděli, čeho je černá tekutina z podzemí schopna. Petrochemický průmysl se však rozjel až po roce 1870, kdy oblast dobyla carská vojska. Průmyslníci jako Ludvig Nobel a bratři Rothschildové proměnili Baku ve východní obdobu středomořské perly Nice. V roce 1941 sovětský Ázerbájdžán těžil 175 milionů barelů surové ropy ročně, což bylo pětasedmdesát procent tehdejší sovětské produkce. Nacistická vojska se ze všech sil snažila prodrat do Baku a na klíčový těžařský poloostrov Abšeron, avšak neuspěla. 

Těžba ropy na pobřeží - Foto:  volné dílo, Wikimedia Commons

Těžba ropy na pobřežíFoto:  volné dílo, Wikimedia Commons

Po válce se sovětští inženýři zaměřili na rozsáhlý útes, jemuž námořníci říkali Černá skála. Zkušební vrty v listopadu 1949 odhalily v hloubce 1100 metrů prvotřídní ropu, a krátce nato začala vznikat první těžařská plošina na světě. Název Něfť Dašlari znamená Ropná skála. „Ovšem ani termín plošina není přesný – ve skutečnost šlo o změť ocelových a dřevěných konstrukcí, táhnoucí se do dálky nad hladinou moře, hlubokého jen dvacet metrů. 

Základem trvalých obydlí se stalo sedm potopených lodí včetně prvního tankeru na světě, švédské lodi Zoroaster. Něfť Dašlari nakonec tvořilo 2000 těžebních plošin, rozprostřených v kruhu o průměru 30 kilometrů. Na moři vznikaly osmipatrové paneláky pro těžaře, a těžké náklaďáky burácely po můstcích sem a tam. Cesta na pevninu trvala podle typu lodi od šesti do dvanácti hodin. Postupně se na moři vybudovalo i fotbalové hřiště, pivovar, prádelna, knihovna, pekárna, kino pro 300 návštěvníků, lázně a park lemovaný stromy. Veškerá hlína pocházela samozřejmě z pevniny. 

Podle Spiegelu to byla jakási stalinistická utopie pro dělnickou třídu. Jenomže okolní svět nebyl stabilní tak, jako pilíře mořského města. Rozpadl se Sovětský svaz, ruští těžaři se zaměřili na nová naleziště a cena ropy zaznamenala prudké výkyvy. Počet dělníků v Něfť Dašlari se snížil na polovinu a neopravované můstky se začaly rozpadat, takže počátkem tisíciletí byla většina plošin nedostupná. Z tří set kilometrů nadmořských silnic lze dnes jezdit jen v délce pětačtyřiceti kilometrů, a i z těch zkáza nezadržitelně ukrajuje. Před několika lety prudké vlny zaplavily bytovky až do výše druhého patra. Přesto si tam zaměstnanci stále ještě vydělávají dvakrát více než těžaři na pevnině. 

Kapacita těžby je však utlumena. Potopené konstrukce navíc ohrožují lodní dopravu, jenomže demontáž by byla natolik nákladná, že provozovatel raději pokračuje v částečné těžbě. Vláda informace o Něfť Dašlari přísně tají, stejně jako v sovětských časech. Plošiny nejsou k vidění ani na serveru Google Maps. Jistý investor si krátce pohrával s nápadem proměnit soustavu obydlí v luxusní tropické hotely, ale nic z toho nebylo. V Něfť Dašlari se dnes těží jen zlomek ázerbájdžánské produkce ropy, a podle expertů je maximální životnost zařízení dvacet let. „Za pár dekád bude k vidění jen zrezivělá obří konstrukce nad hladinou, opuštěná jako zapomenutý gigantický labyrint,“ píše závěrem Spiegel

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas