26. prosince  2005  rubrika: Svět viděný internetem

Megacírkve v USA, Palestinci a světový kalifát

www.economist.com - Foto: Míla Koláčná

www.economist.comFoto: Míla Koláčná

Je druhý svátek vánoční a my vám nabídneme reportáž o amerických megacírkvích. Podíváme se také, co je nového na Blízkém východě, a jak pokračuje reforma Palestinské samosprávy. A budeme řešit otázku, zda se dá v 21. století vytvořit jednotný islámský kalifát.

Začneme článkem z vánočního vydání týdeníku Economist (www.economist.com), který se na svých internetových stránkách věnuje sice i nyní přednostně politice, zařadil ale reportáž o takzvaných megacírkvích ve Spojených státech. Hledá přitom podobnost v manažmentu těchto církví a běžných společností. Název zní provokativně: "Ježíš, s.r.o.". 

Článek doprovází fotografie z jednoho z nejúspěšnějších evangelikálních sborů, pojmenovaného "Willow Creek", tedy "Vrbový potok". Tento sbor je v Chicagu a na fotografii jsou desetitisíce jeho návštěvníků při společném zpěvu. Scéna se dá snad přirovnat k zaplněnému stadionu při koncertu některé z nejúspěšnějších rockových skupin. Mimochodem v dálce, nad hlavami lidí je americká zástava. 

Když vejdete do tohoto kostela, konstatuje týdeník Economist, napadne vás otázka: kde je vlastně kostel? Willow Creek má všechno, co si dokážete představit, od stánků rychlého občerstvení přes basebalová hřiště, až po cofee-bary a obří obrazovky. Nemluvě o tom, že je tam parkoviště pro 4000 aut. Ale kdybyste hledali vitráže, kříže nebo oltáře, hledáte marně. 

Církev ve Willow Creek má totiž svoje krédo. Chce přivádět k víře v Boha "nenáboženské lidi". Má svůj tým pracovníků, strategii o sedmi bodech a definované základní hodnoty. Její výsledky zkoumá samotná univerzita v Harwardu. Je přitom jenom jednou z mnoha církví, které si vypůjčily postupy ze světa obchodu a podnikatelů. 

Jedna z megacírkví v Georgii například zaměstnává "režiséra obřadů". Jako houby po dešti rostou různé konzultační společnosti, jež radí právě církvím. Mají například velký vliv na podobný megasbor v Nevadě, kde vznikl dokonce speciální termín "pastorpreneur", což je spojení slov pastýř a podnikatel. Se stejným titulem vyšla dokonce nedávno kniha. 

Církev ve Willow Creek je v podstatě založena na podobných principech, jako úspěšný byznys: na prvním místě je zákazník. Její zakladatel Bill Hybels začal před třiceti lety tím, že si udělal soukromý průzkum mezi obyvateli Chicaga. Ptal se jich, proč nechodí do kostela - a podle jejich odpovědí upravil svoje bohoslužby. Odstranil náboženské symboly, jako kříž či barevná okna. A místo toho zavedl video, divadlo a jazzovou hudbu. 

Tato filosofie tam panuje dodnes. Dnešní kazatelé tohoto sboru se snaží dívat na věci očima nově příchozích. Jsou přesvědčeni o důležitosti prvního dojmu. Kromě toho má tento početný sbor mnoho zájmových skupin, od nadšenců pro motorky až po lidi, držící společně dietu. Zabezpečuje nejrůznější služby, od psychologického poradenství pro alkoholiky, přes sexuální poradny, až po praktické potřeby typu dovozu nemohoucích na bohoslužby. 

Jsou tam například lidé, kteří opraví zdarma auta, darovaná církvi, a potom je dají těm, kteří je potřebují. A to nemluvíme o bezpočtu skupin, jež se starají o volný čas nebo sporty. Pro každou věkovou skupinu je tam něco. Tomu věnuje Willow Creek extra pozornost. Každý víkend zabezpečují tamní věřící hlídání tisíců dětí, mládež má vlastní auditorium. Dospívající si upravili svoje vlastní prostory, ve kterých strhli koberce, aby byla vidět betonová podlaha, natřeli všechno na černo a rozvěsili všude televizní monitory. 

Filosofie zakladatele této církve se stala vlastní mnoha evangelikálním komunitám ve Spojených státech. Pochopili, že služba lidem nespočívá jenom v tom, že budou v neděli kázat. Církevní budovy jsou otevřené celý týden od rozbřesku do noci a poskytují celé spektrum služeb. V některých megacírkvích najdete pobočky bank, lékárny nebo školy. Poradenské místnosti a prostory pro děti se považují za naprostou samozřejmost. 

Druhý baptistický sbor v Houstonu má vlastní fotbalový stadion. Podobný sbor ve Phoenixu má půjčovnu zdravotnických potřeb. V Georgii vám pomohou s přípravou na nejrůznější testy, s vyplněním daňového přiznání nebo dokonce s koupí domu. Lakewood Church v Houstonu má některé bohoslužby ve španělštině, nemluvě o pěveckém sboru o pěti stech zpěvácích snad všech barev pleti. Produkuje také televizní programy, které sleduje 7 milionů lidí. 

Výsledkem služby zákazníkům je očekávaný růst. Letošní rok se považuje za přelomový. Poprvé se totiž v jednom z těchto sborů zvýšila týdení návštěvnost nad 30 000. A počet megacírkví ve Spojených státech také poprvé překročil číslo tisíc. Za megacírkev se přitom považuje církev s nedělní účastí věřících nad 2000. nejrychleji rostoucím sborem roku 2005 byl pak sbor, který si říká "Without Walls", tedy "Beze zdí". Je na Floridě a přibylo mu skoro čtyři a půl tisíce návštěvníků. 

Tyto církve investují do nových technologií. Například Grapevine Church v Texasu na ně dává 15% ze svého třicetimiliónového rozpočtu. Věřící si nemusejí lámat hlavu s hledáním písně ve zpěvníku. Všechno se promítá na plátno pomocí počítačů. Moderní technika také hlídá správnou teplotu, protože řídí klimatizaci. 

Některé z těchto církví zaměstnávají na plný nebo částečný úvazek 400 nebo 500 lidí, což si žádá dobrý management. Musí se řešit vztahy mezi duchovním vedením a organizačními strukturami. A hlavně základní problém, jak mluvit osobně k člověku, který je v tisícovém davu? V některých megasborech totiž nastává odliv věřících, kteří hledají menší prostředí s intimnějšími vztahy. 

Spojení náboženství a podnikání má hluboké kořeny v americké kultuře. Už staří metodističtí kazatelé hledali inspiraci v technikách podnikatelů, nemluvě o rozhlasových či televizních evangelistech. Nakonec, evangelium prosperity je čistě americkou záležitostí, stejně jako přesvědčení, že Bůh pomůže tomu, kdo si sám pomůže. 

S renomovaným americkým magazínem Weekly Standard (www.weeklystandard.com) se nyní podíváme pro změnu na Blízký východ. Jdou tam věci k lepšímu? Více než čtyři roky trvající intifáda Palestinců proti Izraeli zanechala tisíce mrtvých. Zhruba 3000 Palestinců a 1000 Izraelců. Nyní intifáda skončila, lépe řečeno, byla poražena. Izrael se stáhl z Gazy, a to byl v podstatě jeho další úspěch. A tak v Izraeli, jako i na palestinských územích se blíží volby. 

Vypadá to jako dobré zprávy, ale není to tak úplně pravda. Právě naopak. Válka teroristů proti Izraeli pokračuje. Každý den musí izraelské bezpečnostní síly reagovat na 10 až 30 poplachů, týkajících se možného útoku. Musíme si uvědomit, že do zpráv se dostanou pouze ty (v uvozovkách) "úspěšné" útoky. O zbytku se běžný člověk vůbec nedoví. 

Ještě vážnějším problémem je to, že skupiny teroristů operují v rámci Palestinské samosprávy. Takové organizace jako je Hamas, Hizballáh nebo Islámský džihád mají všechny základny v jiných zemích a jsou podporované ze Sýrie, Íránu nebo Saudské Arábie. Jejich bojovníci docela svobodně mašírují a pracují na svých plánech na palestinských územích - bez toho, aby je někdo rušil. 

Patří k celé řadě skupin, jež by měla Palestinská samospráva odzbrojit. A to nemluvíme o těch frakcích, které operují jako milice nebo složky Fatáhu, kterému šéfuje samotný Mahmúd Abbás, tedy předseda Palestinské samosprávy a nástupce Jásira Arafata. Mezi těmito skupinami jsou například smutně známí Mučedníci od Al-Aksy. 

Palestinská samospráva v podstatě podpořila radikály novou legislativou. Podporuje je finančně a dokonce vytvořila zvláštní komisi, jež posuzuje, zda mají členové těchto organizací nárok na důchod. Odhaduje se, že Palestinská samospráva poskytuje zhruba 4 milióny dolarů měsíčně na podporu radikálů, držených v izraelských věznicích. Chcete-li to vidět jako dobrou zprávu - a jako sklenici napůl plnou - pak je dobré si všimnou toho, že kvůli těmto penězům odstoupil ministr financí Palestinské samosprávy, což je nepochybně dobrá zpráva. 

Tento měsíc předběžně odsouhlasil šéf samosprávy Mahmúd Abbás zákon, podle kterého dostávají finanční podporu rodiny "šahídů" - tedy "mučedníků" - jinými slovy: těch, kdo padli v boji proti Izraeli, včetně sebevražedných teroristů. Ironií je to, že zpráva o tom byla zveřejněna na stránkách novin, blízkých samosprávě, a to právě v den teroristického útoku v izraelské Nejanji. Každá rodina takového "martýra" dostane 2200 dolarů. 

Palestinská samospráva tím vyplňuje místo, které se uprázdnilo poté, co byl svržen irácký diktátor Saddám Husajn. Právě on posílal kdysi podporu rodinám sebevražedných teroristů. Představitelé amerického State Departmentu, zodpovědní za Blízký východ, reagovali na příslušné otázky novinářů s tím, že Mahmúd Abbás zatím zákon nepodepsal, a že Washington vyjádřil svoje obavy, pokud by něco takového učinil. 

Technicky je to pravda. Zákon prošel dvakrát legislativní radou a musí se tam dostat ještě jednou. Potřebný je také podpis samotného Abbáse. Je tedy třeba se těšit nadějí, že výhrady Washingtonu zaberou. Možná ale napovídá víc jeho předběžný souhlas. 

A ještě jednou americký magazín Weekly Standard (www.weeklystandard.com), který řeší na svých internetových stránkách i další pozoruhodnou otázku: nakolik je reálné vytvoření světového kalifátu muslimů? Touha a plány sjednotit všechny muslimy světa pod jedním politickým vedením, se objevuje v dějinách často. V poslední době o ní mluví hlavně islámští teroristé okolo Al-Kajdy a Usámy bin Ládina. 

Je to ale reálné? Ukazuje se, že tato myšlenka je fantazií, jež se neopírá o historickou analýzu. Jestliže dnes někdo mluví o potřebě obnovit kalifát, měl by nejprve zkoumat, zda něco takového v dějinách existovalo. Určitým vodítkem může být život a 33-letá vláda sultána Abdula Hakima II. Byl u moci v letech 1876 až 1909 a byl to jeden z nejpokrokovějších vládců muslimského světa. 

Abdul Hakim II. se snažil o modernizaci a nebyl přítelem ani bigotních islamistů, ani radikálních sekularistů. A co je zajímavé, choval se přátelsky ke Spojeným státům. V rámci tehdejší Osmanské říše zdůrazňoval úlohu islámu. Choval se jako ochránce muslimů všude na světě, od Indie až po subsaharské oblasti Afriky. Prosazoval vybudování železnice do Mekky a Mediny a podporoval šíření islámu. 

Jeho politika byla označována termínem "panislámská" - a díky ní ho chovají v úctě i dnešní konzervativní muslimové. Hlavními oponenty tohoto sultána byli mladí Turci, kteří hledali inspiraci ve Francii. Vykreslovali kálifa jako despotu a vyčítali mu například, že na dlouhá léta pozastavil platnost ústavy. On to ale udělal hlavně ze strachu, že mladoturci by se zmocnili vlády. Dobře si uvědomoval jejich touhu po moci, jakož i sklony k autoritářským způsobům. 

Profesor z Prinstonu Bernard Lewis o něm píše, že nebyl žádným zaslepeným vládcem, neschopným kompromisu. Byl opakem legendy, jež se o něm vytvořila. Byl totiž nejen ochotným, ale nadšeným modernizátorem. Co se týče oblasti školství, obchodu, finančnictví, diplomacie, státní správy, novinářů, a dokonce i divadla, všude zavedl důležité reformy. Založil první archeologické muzeum, knihovnu, fakultu medicíny, obchodu či zemědělství. 

Za jeho vlády protkala říši telegrafická spojení a železnice. Všude vyrůstaly továrny a dnešní Istanbul jenom kvetl. Na rozdíl od jiných modernizátorů hledal ale tento kálif cestu vpřed, jež by neprotiřečila islámu. On sám vyznával sufismus, což je mystická verze islámu. To mu ale nebránilo v jeho západním vkusu. Hrál na klavír, měl rád operu a zval si západní umělce. 

Faktem je, že byl zodpovědný také za tvrdé represe vůči Arménům. Jinak se ale relativně dobře choval i k příslušníkům jiných náboženství. Rekordní počet jich za jeho vlády působil ve státní správě. Jeho oblíbeným intelektuálem byl Ahmet Midhat, který tvrdil, že islám respektuje křesťanství i judaismus, a také obhajoval vzdělání pro ženy. 

Abdul Hamíd se tedy pokusil o jakési manželství modernismu a islámu. To ale skončilo v roce 1909 - díky mladým Turkům. Ačkoliv on sám nikdy nevedl džihád, mladoturci poslechli svoje německé rádce a a v roce 1915 vyhlásili džihád proti Britům a jejich spojencům. Kálif už byl v té době sesazen a internován, a vyzýval nové vládce, aby se raději přátelili s Brity, kteří je jinak ovládnou. To se také stalo a Osmanská říše zanikla. 

V dobách vlády Abdula Hamída byli agresivní sekularisté přesvědčeni, že cesta k modernizaci islámského světa si žádá, aby se vláda zbavila náboženství. Kálif si ale uvědomoval, že Západ není v této věci jednolitý. Podrobně studoval oddělení církve a státu v Americe. Právě tento model považoval za konzistentní s principy islámu. Osmanská říše tehdy nebyla teokracií v tom smyslu, že by ji vedli klerikové. Fakticky už vykročila na cestu oddělení náboženských a světských institucí. 

Abdul Hamíd spolupracoval s Američany na několika projektech. Požádal je například o pomoc při zavádění studia statistiky. Spolupráce se týkala také diplomatické oblasti - pomohl Američanům v postupu proti odboji islamistů na Filipínách. 

Kalifát byl nakonec definitivně zrušen zakladatelem moderního Turecka Mustafou Kemalem Ataturkem. Ten patřil k mladoturkům a prosadil přes odpor parlamentu sesazení posledního kálifa, bratrance Abdula Hamída. Islámské instituce postavil mimo zákon, včetně organizací sufistů. 1300 let vlády islámu skončilo ze dne na den. 

Dnes vidí tento akt mnoho Turků jako velký skok směrem k modernizaci. Měl ale i záporné efekty. Otřes zaznamenali například nábožensky smýšlející Kurdové, kteří byli lojální vůči Osmanské říši po celá staletí. V roce 1925 dokonce vyvolali povstání, jehož cílem byla obnova kalifátu. Povstání bylo potlačeno a trauma z něj trvá dodnes. 

I v jiných zemích se objevily podobné pokusy o jakousi deislamizaci. V Íránu šah Réza Páhlaví, jehož inspiroval Mustafa Kemal, byl naprosto nadšeným modernizátorem. Zřídil dokonce policii, jež měla strážit odislamizovanou společnost - strhávala například ženám šátky na ulici. Odpovědí byl ale ajatoláh Chomejní. 

Ve světě arabských sunitů zanechalo zrušení kalifátu vákuum, které zaplnily desítky nejrůznějších hnutí islámských radikálů či revolucionářů. Nejhorším je wahabismus, proti kterému kálifové v 18.století vehementně bojovali. Wahabismus se pak stal základem dnešního odmítání modernity a odlidštěné verze islámu. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19-ti hodin 10-ti minut. 

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas