O úspěšné integraci amerických muslimů

Jsou úspěšní, společensky uznávaní a integrovaní. Řeč je o muslimských přistěhovalcích v Americe, kteří podle týdeníku Die Zeit (www.zeit.de) svůj příchod do Spojených států zvládli bez větších problémů. "Vše začalo jedním snem," popisuje německý list jeden z příběhů úspěšné integrace muslimů do americké společnosti. Jedné noci totiž uviděl Muhammed Krad na svém pozemku vyrůst mešitu. Pomyslel si, že se mu to jen tak zdálo. O rok později se však Mohammedovi mešita zjevila znovu. A on tuto fantazii začal brát vážně. "Možná chce Bůh, abych se stal jeho stavitelem," řekl si Muhammed. A svůj pozemek na předměstí Chicaga tak tento lékař věnoval muslimské komunitě.

Když byla stavba mešity začátkem loňského roku zahájena, bylo místním muslimům jasné, že tento jejich počin se uprostřed "války proti terorismu" stane zkouškou míry tolerance americké společnosti. Ale celý proces udělování stavebního povolení proběhl přímo bleskově a o 14 měsíců později mohl Muhammed Krad hrdě překročit práh modlitebního sálu. Vzpomíná si ovšem, že část veřejnosti byla proti: "Pár lidí si myslelo, že se sem osobně nastěhuje sám Usáma bin Ládin," říká dnes Muhammed.

Tento chicagský lékař do Spojených států přišel v roce 1974 ze Sýrie a brzy se dostal ke vzdělání, blahobytu a americkému pasu. Dnes je mu 55 let a Amerika je pro něj "tou nejlepší zemí světa, ať si lidé říkají cokoliv." Ti, kteří Ameriku kritizují, se podle něho zaměřují pouze na zahraniční politiku. Nevidí ale zdejší "šance na společenský vzestup, spravedlnost a toleranci vůči lidem s jiným vyznáním."

A právě tyto hodnoty mají být ctěny i v nové mešitě, nic proto není pro Muhammeda v této souvislosti důležitější než výběr duchovního, tak zvaného imáma. Musí to být člověk, který se už narodil v Americe, formoval ho zdejší "melting pot" a nebude tím pádem radikální. Tedy žádný importovaný duchovní. Muslimové v Chicagu se nechtějí dopustit téže chyby, jakou udělali muslimové v Evropě i v některých jiných částech Ameriky.

"Téměř 5 let po útocích z 11.září dochází k pozoruhodnému fenoménu: Amerika a její muslimové spolu vycházejí bez problémů," soudí Die Zeit (www.zeit.de) . Také Peter Skerry, odborník z Boston College, který se zabývá problematikou přistěhovalectví, tvrdí, že v Americe lze pozorovat mnohem menší "střet kultur" než v Evropě. Mnozí ze 7 milionů muslimů sice opovrhují Georgem Bushem a jeho blízkovýchodní politikou, cítí se také omezováni ve svých svobodách všeobecnou nedůvěrou a příliš sledováni úřady. Ale na Ameriku přesto nedají dopustit.

Američtí muslimové jsou hrdí na to, že jsou Američany. Tento zdánlivý paradox lze dobře pochopit právě na příkladu Chicaga, kde žije 400 000 vyznavačů islámu. Jeden z nich, 29tiletý Ahmed Reháb tvrdí: "Útok z 11. září z muslimů neučinil pouze podezřelé. Donutil je také se bránit." A právě Reháb proto vyměnil dobře placenou práci firemního poradce za poněkud méně placenou práci aktivisty. Jeho zaměstnavatelem je "Council on Muslim-American Relations", největší organizace sdružující americké muslimy. Kancelář má Reháb v jednom z chicagských mrakodrapů.

Muslimské organizace v Americe vznikly po první přistěhovalecké vlně z Blízkého Východu, tedy po roce 1965. Jednalo se o kulturní spolky. Mezitím se z nich však staly profesionální lobbystické skupiny. A tento vývoj nic neuspíšilo víc, než právě teroristické útoky na americké cíle. Systematický protest muslimů podle německého týdeníku symbolizuje právě jejich integraci do amerického politického systému.

Ahmed Reháb je schopen okamžitě vyjmenovat příklady, kdy Amerika nedodržela svůj slib, že bude garantovat stejná práva pro příslušníky všech etnik a lidi jakéhokoliv vyznání: v 19. století to byl antikatolicismus, během 1.světové války nesměli Američané německého původu mluvit německy, do 2.světové války panoval v Americe antisemitismus a japonští Američané byli drženi v internačních táborech. ALE: na konci byla vždycky lítost a vše bylo napraveno. Amerika představuje pro Rehába jeden velký proces emancipace. A teď jsou jednoduše na řadě muslimové.

Rehábovým vzorem je hnutí za občanská práva černochů. On sám přišel do Ameriky s rodiči z Egypta. A brzy podle svých slov poznal zemi, ve které nejsou "hosti" ani "hostitelé", ale všichni mají stejné právo stát se Američany. Reháb dříve často létal do Evropy a tam podle svých slov pochopil, že evropské sociální státy se svými překážkami společenského vzestupu nenabízejí přistěhovalcům ty nejlepší možnosti. "Tady v Americe se všechno točí kolem businessu. A to je dobře," je přesvědčen Reháb. On sám tak nastoupil do ekonomického výtahu "Amerika" a v 25 letech se ocitl v dobře padnoucím obleku v kanceláři poradenské firmy.

"Možná to ale nebyla pouze americká rovnost šancí, která umožnila ekonomickou integraci muslimů. Přistěhovalci vyznávající islám měli také dobré startovní podmínky. Ti, kdo přicházeli v 60.letech, především z Libanonci a Syřané, pocházeli ze vzdělaných vrstev. Byli to studenti, lékaři, inženýři - a všichni si rychle našli své místo na slunci. Dnes vydělávají američtí muslimové dokonce víc, než je americký průměr.

Především druhá generace těchto přistěhovalců je obzvlášť dobře vzdělaná, zejména ženy. S nabývajícím blahobytem se mnoho muslimů přestěhovalo z přistěhovaleckých čtvrtí na předměstí, kde bydlí v rodinných domech. Právě druhá generace těchto přistěhovalců se však ráda stěhuje zpět do městských center. Tito lidé často pracují jako advokáti nebo lékaři. Jak podotýká německý list Die Zeit (www.zeit.de) , z představitelů druhé generace někdejších přistěhovalců se tak stávají "muslimští yuppies".

"Americká novinářka Ann Coulterová je pro konzervativce tím, kým je pro stoupence americké levice Michael Moore: klaunem i zbraní zároveň," konstatuje na svých stránkách deník Die Welt (www.welt.de) . Obyčejně klidní američtí liberálové Ann Coulterovou označují jako žhářku, jako bojového psa, jako šiřitelku nenávisti, jako blonďatý jed nebo třeba jako "suicide blonde". "S dalšími a dalšími invektivy svých rozhořčených odpůrců se však tato samozvaná "veřejná intelektuálka" jen stále výrazněji profiluje a zvyšuje se také její tržní cena," upozorňuje německý list.

www.welt.de|foto: Dana Josefová

Tato právnička se na veřejnosti poprvé objevila na veřejnosti během procesu tak zvaného "impeachemetu" tehdejšího prezidenta Billa Clintona, který měl být v souvislosti se skandále kolem Moniky Lewinské odvolán z funkce. Intelektuálnost Ann Coulterové se podle Die Welt vyznačuje spíše nenávistností, než hloubkou myšlenek. Tato novinářka je pro zastánce pravice tím, čím je pro přívržence levice Michael Moore. Tedy je pro ně bodyguardem, atentátníkem, klaunem i zbraní. Ale v jednom Coulterová své odpůrce převálcovala: vůbec se nestydí.

Z jejích 5 knih se staly bestsellery, její sloupky otiskuje více než stovka novin, honoráře za její přednášky dosahují 50 000 dolarů. Tato dlouhonohá blondýna vystupuje často také v televizi. Oblečena do minišatů s hlubokým výstřihem zcela mate mužské diváky. A ti si za to, že se jí nechají zmást, mohou sami. 44tiletá Ann Coulterová, "Amazonka pravice", říká to, na co si ostatní ani netroufají pomyslet. A nevynechá jedinou příležitost, aby mohla urážet.

Nyní ale mnozí tvrdí, že "sebevražedná blondýna" zašla přece jen příliš daleko. Ve své nové knize nazvané "Goddless: The Church of Liberalism" píše mimo jiné o obětech teroristických útoků z 11:září 2001. A zastává ne zrovna originální tezi, že údajně bezbožní američtí liberálové se klaní své vlastní kosmologii, mají své vlastní kostely, své vlastní svaté. A to všechno že by se mělo údajně stát neoficiálním státním náboženstvím.

Nebyly to však tirády Coulterové proti darwinismu, manželským svazkům mezi homosexuály a sklonu k násilí, který je údajně typický pro muslimy, co vedlo k výzvám bojkotovat tuto knihu. Byla to pohrdání autorky vdovami po obětech atentátů z 11. září, které coby "Jersey Girls" obviňují prezidenta George Bushe ze selhání v souvislosti s teroristickými útoky a které vystupují také proti válce v Iráku. Ann Coulterová tyto ženy označuje jako "čarodějky z East Brunswicku" a "lehké ženy" a obviňuje je z toho, že se na ztrátě svých mužů obohacují. Vše zakončuje zvoláním: "Ještě jsem nezažila ženy, které by si tak užívaly smrt svých mužů."

Tato slova však v Americe nevyvolala pobouření pouze liberálů a kongresmanů za demokratickou stranu. Také republikáni se od této nenávistné kampaně rychle distancovali. Protože o vdovách po obětech z 11.září se nežertuje. I známý moderátor televizní stanice Fox News Bill O´Reilly, který stojí obyčejně na straně Coulterové, její nejnovější výpady označil za hloupost.

Podle kontroverzní novinářky lze odhodlání k násilí vidět pouze na straně americké levice. Německý deník Die Welt (www.welt.de) je ale přesvědčen o opaku: krvelačnost je ve Spojených státech záležitostí pravice. Což ovšem podle listu neznamená, že Ann Coulterová by vůbec v ničem neměla pravdu.

Bylo by údajně více než jednoduché demaskovat kult, který americká média vytvořila kolem obětí teroristických útoků, stejně jako banálního kriminálního násilí. Skutečnost, že v Americe je možné se díky tragédii stát morální autoritou, patří k onomu podivnému cirkusu, v jehož rámci si Ann Coulterová vydělává na chleba jízlivostí. Tolik německý list Die Welt (www.welt.de) .

Před 15 lety padlo v Německu rozhodnutí, že spolková vláda se přestěhuje do Berlína. Mnozí úředníci však nadále zůstávají v Bonnu. "Což vede v takto rozdělených ministerstvech k četným problémům," všímá si na svých stránkách německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (www.faz.net) .

www.faz.net|foto: Český rozhlas

Ministerský úředník, říkejme mu třeba pan H., za svítání vychází ze svého řadového domku v Meckenheimu u Bonnu, nastupuje do taxíku a jede na letiště do Kolína nad Rýnem. První let do Berlína má půl hodinu zpoždění. Tomu odpovídá i zpoždění, se kterým pan H. přistává v německém hlavním městě, kde poté autobusem cestuje do vládní čtvrti. Uplynuly tři a půl hodiny od chvíle, kdy vyšel z domu. Pořád ještě má dost velkou časovou rezervu, zdravotnický výbor Bundestagu ještě nezačal jednat. Pan H., který má kancelář v bonnské části spolkového ministerstva zdravotnictví, je na pořadu jednání coby bod číslo 2.

Ale o něco později se dozvídá, že bod číslo 2 byl na poslední chvíli z programu zasedání stažen. Pan H. tedy do Berlína přiletěl zcela zbytečně. Jeho zpáteční let je "zabookován" na 17:45. Celý jeden pracovní den je tak ztracen. Kdyby se jeho pracovní stůl nacházel v Berlíně, přišel by pan H. nejvýše o hodinu ze svého úřednického dne. A dost možná by ho zpráva o změně jednacího pořádku zastihla včas, aby tak neztratil vůbec žádný čas. Ale pan H. má kancelář v Bonnu a pendluje tak mezi bývalým a současným hlavním městem Spolkové republiky. Případů, jako je ten jeho, jsou stovky.

Psal se 20.červen 1991, když Bundestag těsnou většinou rozhodl o přemístění sídla německé vlády z Bonnu do Berlína. O tři roky později byl přijat dodatečný zákon, podle kterého "zůstane větší část ministerských pracovních míst v Bonnu." Pro šest spolkových ministerstev to v praxi znamená, že celé tři čtvrtiny jejich pracovníků - nebo dokonce víc - mají své kanceláře trvale v Bonnu. Změna tohoto stavu je v nedohlednu. Nelze však přehlédnout a přeslechnout rozhořčení nad tím, kolik času, nervů a peněz rozdělení ministerstev stojí.

Zvlášť hlasití jsou ministři, kteří ještě donedávna vedli některé z oněch šesti rozdělených ministerstev. "Úřad, který je vzdálen 600 kilometrů od svého vedení, nelze dobře spravovat," postěžovala si německému deníku například někdejší ministryně zemědělství Renate Künastová. Nespokojení jsou však také samotní úředníci. Ti, kteří pracují v berlínských částech ministerstev, tvrdí, že videokonference s bonnskými kolegy, kteří sedí v zatemněných kancelářích, jsou mnohem méně efektivní než bezprostřední jednání.

Náklady, které si pendlování stovek úředníků každý rok vyžádá, nelze podle Frankfurter Allgemeine Zeitung (www.faz.net) přesně vyčíslit. Ministerstvo financí odkazuje na statistický úřad, ale ani ten není schopen uvést přesné číslo. Ale existují odhady - a podle těch je současné řešení stále levnější než úplné přestěhování všech ministerstev do Berlína. Pendlování byrokratů totiž údajně stojí 10 až 12 milionů eur ročně, zatímco jejích kompletní přemístění do metropole na Sprévě by si vyžádalo 5 miliard eur.

Současní ministři pochopitelně nemluví tak otevřeně, jako ti bývalí. Oficiální stanovisko ministerstva obrany, které je v Berlíně personálně zastoupeno přesně 10 procenty, tedy zní: počáteční problémy se z velké části podařilo vyřešit. A ty problémy, které zůstávají, jsou zvladatelné. Velká koalice se tohoto tématu vůbec nechce dotýkat.

Stejně tak není reálné, že by se proti současnému stavu postavila většina poslanců Bundestagu a žádala změnu zákona - stranické organizace CDU a SPD ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, které je Bonn součástí, jsou totiž velmi silné a tím pádem mocné. Bonnská primátorka Bärbel Dieckmannová má navíc coby místopředsedkyně SPD v rámci sociální demokracie velký vliv.

Zvolání někdejšího ministra pro životní prostředí za stranu Zelených Jürgena Trittina, že existence velké koalice by byla v pořádku po dobu půl roku, pokud by taková vláda alespoň zrušila rozdělení oněch šesti ministerstev, tak zůstane zbožným přáním. "A pan H. bude muset nadále cestovat do Berlína," uzavírá Frankfurter Allgemeine Zeitung (www.faz.net) .

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.