26. srpna  2006  rubrika: Svět viděný internetem

Leteckou bitvu o Británii prý vyhrálo námořnictvo

www.dailytelegraph.co.uk - Foto: Míla Koláčná

www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná

Pokus o přepsání historické pravdy o "nebeských jezdcích", archeologické naleziště aztéckého masakru, vzestup homofobie v nových členských zemích Evropské unie a obavy obyčejných Iráčanů vyrazit do cukrárny na zmrzlinu. To jsou témata, na která se nyní podíváme podrobněji.

Na vítězství nad nacistickým Německem v letecká bitvě o Velkou Británii na podzim roku 1940 nemají hlavní zásluhu piloti z Královského letectva RAF, nýbrž Královské námořnictvo. Podle deníku The Daily Telegraph s tímto revizionistickým pojetím vystoupila skupina prominentních vojenských historiků. Je pochopitelné, že tím na svou hlavu přivolali hněv posledních žijících letců, ale i desetitisíců pamětníků a občanů. Na stránkách měsíčníku History Today totiž badatelé bez milosti zpochybnili přežívající mýtus o statečných pilotech Spitfirů a Hurricanů, kteří svým rozhořčeným odporem proti Luftwaffe odradili Němce od spuštění operace Lvoun, tedy vylodění na Britských ostrovech. Historikové upozorňují, že ve skutečnosti sehrála klíčovou roli mocná Home Fleet, Královské námořnictvo určené k obraně Británie, které pro nacisty představovalo nepřekročitelnou překážku. Podle The Daily Telegraph by mohlo by jít jen o další příspěvek k diskusi, kdyby ovšem za ním nestáli nejvlivnější vojenští historikové, kteří v akademii generálního štábu vzdělávají budoucí admirály, generály a maršály. 

Podle jejich názoru operovalo v Lamanšském průlivu v kritických dnech tolik britských bitevních lodí a torpédoborců, že by si poradily s německou invazí, i kdyby RAF ve svém vzdušném boji prohrála a uvolnila nebe nacistům. "Představa o statečné hrstce letců, které Velká Británie vděčí za svou záchranu, je oslavným mýtem, který nemá se skutečností nic společného," píší autoři v článku. "Mnoho lidí však raději setrvává v přesvědčení, že od léta do zimy 1940 několik stovek mladých mužů rozhodlo o osudu naší ostrovní říše. To je zjevná nepravda," napsal Brian James, jeden z autorů. "Němci zůstali ve Francii, protože dokud existovala Home Fleet, neměli sebemenší naději prorazit na ostrovy. Ke zničení pomalých invazních plavidel by stačily se svou rychlostí samotné torpédoborce, a to nemluvím o křižnících. Plavidla měla silnou protileteckou obranu a odolala by i náletům německým stíhačů a bombardérů," dodává dr. Andrew Gordon, prominentní znalec námořních dějin. 

Odvážnou argumentaci podpořila i historička vojenského letectví Christina Goulterová, která ovšem varovala, že jde o velmi citlivé téma. "Bylo by chybou snižovat význam stíhacího letectva, pravdou ale je, že sám generál Jodl se nechal slyšet, že dokud je v Lamanšském průlivu britské loďstvo, nemíní posílat své jednotky do mlýnu na maso," připomíná Goulterová. "Jenomže představa, že válku vyhrálo všeho všudy 2600 pilotů je natolik zakořeněná, že se její zpochybnění setká s odmítavou reakcí," připouští historička. Pro RAF je bitva o Británii svatosvatá kapitola, stejně jako bitva u Waterloo pro pěchotu a Trafalgar pro námořnictvo. Churchillův výrok, že nikdy v dějinách nevděčilo tolik lidí za tak mnoho tak málo statečným mužům, přispěl ke vzniku legendy, a tu dnes nebude snadné korigovat. 

Článek připouští, že námořnictvo ztratilo během evakuace z Dunquerke šest torpédoborců, bylo to však především proto, že v okamžiku zásahu kotvily a byly relativně snadným cílem. Útok proto velkým lodím by byl naproti tomu daleko komplikovanější, protože Luftwaffe v té době neměla protipancéřové bomby, které by dokázaly křižníky poslat ke dnu. "Británie měla 52 minolovek a 16 vlečných člunů uzpůsobených na odtahování min, zatímco v německých arzenálech byly jen čtyři minonosky. Kriegsmarine byla navíc oslabena o několik poškozených bitevních lodí. Královské námořnictvo mělo speciální metodu průniku minovými poli v kýlové brázdě, a mezi námořníky se poněkud morbidně žertovalo, že každá loď odstraní alespoň jednu minu," říká Gordon. Když uvážíme, že Němci měli pro hypotetickou invazi k dispozici pouze vlečné čluny z Rýna, plující rychlostí dvou uzlů za hodinu, a že po vylodění by nemohli počítat s doplňováním zásob, pochopíme, že žádný stratég s operací doopravdy vážně nepočítal," říká profesor Gary Sheffield. 

Británie ovšem po porážce ve Franci potřebovala vítězství, a triumf RAF byl ideálním prostředkem k uklidnění obyvatelstva. "Ještě v průběhu roku 1940 se příběh zjednodušil do bezmála rytířské verze, což bylo velmi žádoucí a potřebné," dodává historik Richard Overy. "Úspěch letectva se tak stal náhradním vítězstvím za nevyhnutelný triumf námořnictva, který musel přijít, kdyby byli Němci dost šílení na to, aby operaci Lvoun rozjeli," uzavírá Gordon. 

Podle Daily Telegraphu od zveřejnění článku zaplavily redakci History Today stovky hněvivých e-mailů, telefonátů a dopisů. I když se námořní historikové nemíní vzdát, řada námitek slibuje vzrušenou a podnětnou debatu. "Letecká bitva o Velkou Británii byla prvním střetnutím, které donutilo Hitlera podniknout zásadní změnu ve strategických plánech," poznamenal doktor Michael Fopp, syn pilota RAF a vrchní ředitel muzeí letectva. "Tvrdit, že o bitvě rozhodlo námořnictvo je stejné jako vychvalovat brankáře, který ve vítězném zápase nezaznamenal ani jeden zákrok," poznamenal jeden z čtenářů. 

www.elpais.es - Foto: Dana Josefová

www.elpais.esFoto: Dana Josefová

U přepisování dějin zůstaneme i v následujícím příspěvku. Španělský deník El País píše o objevu mexických archeologů, kteří narazili na stopy děsivé pomsty aztéckých kněží, jejíž obětí se stali prostí pomocníci španělských conquistadorů. Mexičtí badatelé objevili v Tecuague na východě metropole Mexico City pozůstatky 550 mužů, žen a dětí, kteří byli rituálně popravováni v průběhu šesti měsíců, a to tradičním vytržením srdce z těla. Archeologové tvrdí, že narazili i na stopy kanibalismu. Obětmi byli kromě několika Španělů většinou mulati, mayští indiáni a obyvatelé Karibiku, kteří pracovali pro španělské dobyvatele jako nosiči nákladů. "Oběti možná před připoutáním na kamenný stůl dostávaly drogy na zmírnění bolesti, ale nikdo si nedokáže představit hrůzu těch, do teprve čekali na svůj ortel," řekl listu ředitel vykopávek Enrique Martinez. 

Ke krvavé lázni došlo nejspíše v roce 1520. Byla to odveta za zavraždění aztéckého krále Cacamatzina muži vedenými Hernando Cortézem. Až dosud se mělo za to, že původní obyvatelé Mexika bílé muže na koních vítali, a obrátili se proti nim teprve v roce 1521, po dobytí metropole Tenochtitlanu, dnešního Mexico City. Objev však prokázal, že se bojovalo prakticky od začátku. Když se Cortéz doslech o masakru, nařídil celé město vyhladit. Aztékové ve zmatku před příchodem vojska naházeli osobní předměty obětí do studny, a nechtěně je tak uchovali pro dnešní archeology. "Kdyby se nesnažili zahladit stopy, nikdy bychom neznámou kapitolu z dějin dobývání Mexika neobjevili," dodává Martinez. 

www.ap.de - Foto: Dana Josefová

www.ap.deFoto: Dana Josefová

A nyní se vrátíme do současnosti. Agentura AP věnuje reportáž narůstající homofobii a rasové nenávisti v nových členských zemích Evropské unie. Pers Bogomazovs neviděl nic divného na tom, když ho spolu s přítelem minulý měsíc na ulici v lotyšské Rize zastavili dva muži a požádali ho o cigaretu, píše agentura. "Zpočátku byli příjemní, bavili se s námi, ale pak jim došlo, že jsme partnerský pár a začali na nás ječet," vypráví jednatřicetiletý vlasový stylista. "Začali nás bít, kopali mě do hlavy, ale nám se podařilo utéct a naskočit do kolemjedoucího taxíku. Díkybohu jsme nebyli vážně zraněni." Podle ochránců lidských práv jsou zločiny z nenávisti, jejichž oběťmi se stávají homosexuálové a příslušníci etnických menšin, na vzestupu v mnoha bývalých komunistických státech, které se v roce 2004 staly členy Evropské unie. Vnucuje se tak otázka, zda jsou noví členové připraveni akceptovat liberálnější společenské hodnoty převažující v západní Evropě. 

Tato otázka má klíčový význam na pozadí debat EU o tom, zda pokračovat v rozšiřování na východ a přijmout za členy Ukrajinu, Srbsko a převážně muslimské Turecko, od něhož je požadováno lepší zajištění dodržování lidských práv. Situace není ale o mnoho lepší ani v Estonsku a Lotyšsku, které zažily nedávno sérii útoků na pochody homosexuálů. Vůdcové konzervativní vládní strany v Polsku se rovněž netají nechutí vůči gayům a nedávno přizvali do koalice krajně pravicovou formaci. V celé řadě nových členských států unie sílí xenofobie. Stará Evropa se v posledních letech nepochybně potýká se svým dílem problémů s etnickou nenávistí a s homofobií (definovanou jako chorobný strach z homosexuálů, které se často navenek projevuje jako otevřené nepřátelství vůči homosexuálním osobám). Podle analytiků však mají mnozí "nováčci" v EU odlišný názor na principy snášenlivosti, které zapustily kořeny v etablovanějších zemích bloku. 

Práva homosexuálů a rasová různorodost jsou relativné novými jevy ve východní Evropě, kde bývalé komunistické totalitní režimy zahnaly homosexualitu do ilegality a doslova a do písmene uzavřely hranice lidem zvenčí. Homosexuálové byli považováni za devianty, a tak není divu, že dodnes mnohde přetrvává názor, že homosexualita je perverze, kterou lze s pomocí psychologů léčit. Aby se postkomunistické státy mohly stát členy EU, musely jejich parlamenty vypracovat zákony odrážejí názory unie na lidská práva a snášenlivost. Zdá se ale, že měly jen zanedbatelný vliv na změnu postojů. "Je snadné změnit legislativu, ale společenské a instituční změny trvají mnohem déle," míní šéfka lotyšské nevládní organizace Středisko pro lidská práva a etnické studie Ilze Brandsová-Kehrisová. Organizace lidských práv jako Amnesty International či Human Rights Watch kritizují zákonodárce v nových členských zemích EU za to, že udali tón nesnášenlivosti. 

Rasistická a homofobní prohlášení východoevropských vládních činitelů, která vzbudila na Západě nevoli, často zůstávají nepovšimnuta. Prohlášení Kazyse Bobelise, který byl po tři funkční období poslancem litevského parlamentu, že tolerování homosexuality by mohlo podnítit toleranci k daleko horším úchylkám, nevzbudilo téměř žádnou pozornost. Polský prezident Lech Kaczyňski, který ještě jako varšavský starosta zakázal v letech 2004 a 2005 pochody homosexuálů, dal najevo obdobnou homofobii. "Pro naši civilizaci by bylo nebezpečné zajistit homosexuálům rovná práva," prohlásil. Nizozemský velvyslanec v Estonsku Hans Glaubitz požádal letos v létě o přeložení s odůvodněním, že jeho partner, který je černý, se opakovaně stává v ulicích Tallinu terčem posměchu a pohrůžek. Podle některých skupin obránců lidských práv se však v některých zemích přece jen podařilo zajistit lepší ochranu práv menšin. Přestože se lotyšský kadeřník Bogomazovs stává obětí útoků namířených proti gayům, nemá prý v plánu otestovat jako občan EU nově nabytou svobodu a přesídlit na Západ. Místo toho s sebou nosí v kapse pepřový sprej a v noci cestuje výhradně taxíkem. 

www.reuters.com

www.reuters.com

Agentura Reuters poznamenává, že násilí v Iráku připravilo tamní obyvatele o poslední radost - o zmrzlinu. Pro obyvatele metropole Bagdádu to bylo jedno z posledních potěšení, které si ještě dopřávali. Ale dokonce i mlsání zmrzliny je tu teď příliš riskantní, píše agentura. "Tohle léto jsem sem vzal rodinu jen jednou. Každý rok je to o něco horší," říká čtyřicetiletý státní úředník Abdal Rasúd Madžíd, pochutnávající si na vzácné vanilkové zmrzlině v obvykle populární cukrárně Ballut v centru Bagdádu. Bomby a krveprolití vyhnaly Iráčany z bagdádských ulic, parků a hřišť už dávno. Na zmrzlinu ale nadále chodili - přinejmenším do února, kdy vlna sektářského násilí dovedla Irák na samý pokraj občanské války. "Před válkou to bylo moc prima. Mívali jsme obchod otevřený až do tří do rána. Teď zavíráme v devět večer. Dokonce i před dvěma lety, kdy zákaz vycházení začínal v jedenáct v noci, byla situace lepší," stýská si pětadvacetiletý Vail Zuhaír, stojící za pultem cukrárny. Podniku, stojícímu v rušné obchodní čtvrti Karrada, uškodila také série nedávných explozí náloží nastražených v automobilech v těsném sousedství, které je nábožensky smíšené a kdysi bývalo relativně bezpečné. 

"Lidé se bojí se shromažďovat, i kdyby mělo jít jen o zmrzlinu. Prostě jim to nestojí za to riziko," vysvětluje Zuhaír. "Zákazníci tu teď pobudou jen pár minut, zhltnou zmrzku a pak mizí. Dříve tu poseděli třeba hodinu nebo i déle." Není proto divu, že poptávka po ledové pochoutce klesla. Cukrárna teď podle Zuhaíra spotřebuje denně jen asi 100 kilogramů sušeného mléka ve srovnání s 500 kilogramy před válkou. Nepříznivý vliv má také inflace, rostoucí od invaze koaličních vojsk v čele s USA v roce 2003, vysvětluje Ahmad Saláh, který nakupuje ingredience a vyrábí zmrzlinu v jedné z nejproslulejších bagdádských cukráren Fakma. "Dřív stál kornoutek 250 dínárů (asi 3,70 korun), zatímco teď přijde na 750 dínárů (12 korun)," podotýká. Pak jsou tu také rostoucí náklady na přísady a stále dražší pohonné hmoty pro elektrické generátory, takže stále nákladnější je i chlazení zmrzliny. 

Padesátikilogramový pytel cukru teď stojí asi 46 tisíc dínárů (asi 680 korun) ve srovnání se 30 tisíc (asi 440 korun) před válkou, zatímco pohonné hmoty na černém trhu podražily od loňského roku téměř na dvojnásobek. Podnik se v důsledku toho stěží drží nad vodou a pokušení přesídlit do Kurdistánu, mnohem bezpečnějšího regionu v severním Iráku, je silné. "Kurdští podnikatelé nám tam nabídli práci. Teď tuhle možnost zvažujeme, protože tady nemáme žádný zisk," vysvětluje Saláh. "Veškerý výdělek padne na benzin a materiál. Tenhle obchod ale nezavřeme. Je zdrojem naší dobré reputace a zajišťuje živobytí asi 40ti rodinám," říká závěrem. 

Číňané cestují stále víc do ciziny, ale necivilizovaně, píše v dalším příspěvku s odvoláním na čínský tisk agentura Reuters . Za špatné chování čínských turistů prý přitom ponesou odpovědnost cestovní kanceláře a turističtí průvodci. Díky prosperitě Číny se totiž vydává do ciziny stále víc Číňanů, avšak množí se zprávy, že se chovají hrubě a chodí špinaví. Číňané jsou v cestování relativními nováčky a do zahraničí mnozí z nich jedou poprvé v životě. Nejvíc si oblíbili Thajsko, Malajsii a Jižní Koreu. V tisku zemí jihovýchodní Asie však přibývá zpráv o Číňanech, kteří si stěžují na cokoli, o čínských pasažérech, kteří odmítají vystoupit z letadel na protest proti zpoždění, o Číňanech zaneřáďujících veřejné parky cizích měst a plivajících po podlahách hotelových pokojů. 

A proto národní správa cestovního ruchu požádala cestovní kanceláře, aby na sebe vzaly odpovědnost za přípravu a poučení svých klientů před cestou. Ty, které toho nebudou schopny a jejichž zákazníci budou opakovaně šířit špatný dojem v cizině, budou kritizovány, budou muset projít školením a napravit se. Zatím se nehovoří o pokutách ani trestech. Údajně se do války proti necivilizovanému chování přihlásilo dobrovolně 100 cestovních kanceláří. K necivilizovanému chování se řadí plivání, hlasitá mluva na veřejnosti, předbíhání ve frontách, kouření v prostorech pro nekuřáky a volba nevhodného oblečení. A že je situace vážná, o tom svědčí doložené případy: Číňané dožadující se v letadlech vytrvale piva nebo thajští majitelé restaurací, kteří ze zoufalství nad čínskou klientelou vyvěšují ve svých podnicích nápisy o zákazu kouření rovnou v čínštině. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas