8. prosince  2006  rubrika: Svět viděný internetem

O Afghánistánu: proč se nedaří potlačit Taliban a o katastrofální situaci žen

www.bbc.co.uk - Foto:  Český rozhlas

www.bbc.co.ukFoto:  Český rozhlas

Už pět let uplynulo od svržení fundamentalistického hnutí Taliban v Afghánistánu, ale navzdory nepřerušované přítomnosti zahraničních vojáků se dodnes nepodařilo stabilizovat bezpečnostní situaci, rozprášit zbytky příslušníků Talibanu a celé hnutí neutralizovat. V zemi je však nejen zoufalá bezpečnostní situace a stupňují se útoky povstalců, ale panuje zde i nesmírná chudoba. I když v Afghánistánu bojuje na straně vládních sil asi 40.000 vojáků NATO, svět na něj tak trochu zapomněl. Věnujme mu proto alespoň celý dnešní pořad.

Válka v Afghánistánu měla být spravedlivou válkou, kterou Amerika vyhrává, ale kvůli nedostatku pozornosti vlády George Bushe a nesprávnému vedení se i tato spravedlivá válka ubírá špatným směrem, soudí americký deník New York Times . Nejnovější zprávou po mnohaletém úsilí a více než jedné miliardě dolarů, které americká vláda na Afghánistán vynaložila, je, že afghánské policejní sbory vycvičené Američany nedokážou vykonávat ani tu nejběžnější práci v oblasti prosazování práva. Podle informací Pentagonu a amerického ministerstva obrany, které tento týden zveřejnily britské Timesy, manažeři výcvikového programu vůbec netuší, kolik policistů je do něj zařazeno. Rovněž se ukázalo, že se ztratily tisíce nákladních automobilů a dalšího vybavení pro afghánskou policii, které Amerika zakoupila. 

To, že se nepodařilo zajistit v Afghánistánu bezpečnost či alespoň zdánlivou spravedlnost, vysvětluje, proč tolik Afghánců ztratilo důvěru v prozápadní vládu prezidenta Hamída Karzaje a proč se jich stále víc obrací k Talibanu. Skutečnost, že se dodnes nepovedlo vybudovat efektivní policejní jednotky, také vysvětluje, proč letos vzrostlo pěstování opia o skoro šedesát procent. Vytváření i těch nejzákladnějších vládních institucí bylo v tak chudé zemi jako Afghánistán vždycky obtížné. Podle odborných odhadů je více než 70% adeptů na službu u policie negramotných, což není nic překvapivého v zemi, kde číst a psát umí jen 43% mužské populace. Bushova vláda však celý problém jen znásobila, když policejní výcvik zadala drahé soukromé firmě a její výkonnost pak opomněla kontrolovat. 

Četné problémy v Afghánistánu mají řadu viníků. Prezident Karzaj musí vyvinout mnohem větší úsilí, aby omezil korupci v řadách politiků, které jmenuje do funkcí. Pákistánský prezident Parvíz Mušaraf se zase musí mnohem víc vynasnažit, aby zmírnil příval bojovníků Talibanu, který proudí přes pákistánské hranice do Afghánistánu. A členské země NATO musí do Afghánistánu vyslat víc vojáků s mnohem silnějším bojovým mandátem. Je rovněž třeba reformovat afghánské ministerstvo vnitra a vyslat do Afghánistánu víc amerických poradců. Rozhodnutí prezidenta Bushe podniknout invazi do Iráku mělo ten následek, že byl v otázce finančních zdrojů a politických priorit ošizen Afghánistán. Nedostatek pozornosti tamějším problémům se nyní projevuje v neschopnosti policie, rostoucí síle Talibanu a stále větším počtu mrtvých v řadách afghánských civilistů i vojáků NATO. Takhle se spravedlivá válka vyhrát nedá, uzavírá New York Times

Současná situace v Afghánistánu je pro mnoho Afghánců nedokončeným úkolem a polovičatou prací, soudí britská stanice BBC . "Dosáhli jsme řady cílů, ale chybí nám kvalita," tvrdí člen afghánské nezávislé komise pro lidská práva Nádir Nadirí. Afghánistán je dodnes zemí, kde se vyskytuje nadměrné množství zbraní, kde mohou místní velitelé a oficiální představitelé beztrestně prosazovat svou vůli a kde se pro řadu Afghánců život příliš nezměnil. Nejhorší však je, že se Taliban vrátil na jih a znovu se pustil s nečekanou silou do boje proti vládě. Jak je možné, že tomu nezabránily miliardy dolarů poskytnuté pomoci a tisíce zahraničních vojáků v zemi? 

Bývalý afghánský ministr financí Ašráf Ghání je přesvědčen, že jeho země byla po čtvrt století válek příliš chudá, než aby bylo její budování jednoduché. Zmocněnec OSN Lakhdar Brahimi zase soudí, že chyba je na straně mezinárodního společenství. Podle něj se všechno děje příliš pozdě, příliš byrokraticky a příliš špatně. Hlavní příčinou je nedostatek zahraničních vojsk v zemi, tvrdí Brahimi. Do Kábulu bylo vysláno jen 5.000 mužů a proti Talibanu a Al-Kajdě jich bylo nasazeno pouhých osm tisíc. Na tento boj nebylo dost finančních prostředků, které se však našly na válku v Iráku, poznamenává zahořkle zmocněnec. Ještě v roce 2002 se afghánští kmenoví vůdci báli odzbrojení; dnes už sice nevelí soukromým armádám, ale mají přístup ke státním penězům i mocenským pozicím. A ty nejpotřebnější instituce ze všech, jako soudnictví a policie, mají obrovské nedostatky, mezery a rezervy. Značnou vinu na situaci v Afghánistánu nese i prezident Karzaj, který do funkcí guvernérů provincií a policejních velitelů jmenuje nevyhovující osoby. 

Hamíd Karzaj v rozhovoru pro BBC připouští, že by dnes řadu věcí udělal jinak. Kategoricky však odmítá obvinění, že se spoléhá na názor bývalých vůdců mudžáhidů, kterým je přičítáno zničení Kábulu v devadesátých letech. Svůj přístup k vládnutí nazývá "politikou velkého stanu", tedy přizvání všech složek společnosti k jednacímu stolu. To, co Karzaj označuje za moudré, však jiní považují za projev slabosti. Lakhdar Brahimi se zase obává, že nebylo nejmoudřejší nepřizvat už v roce 2002 k jednání i svržené hnutí Taliban. Odborníci a pozorovatelé se ani po pěti letech nemohou shodnout, co by dnes mělo být v Afghánistánu prioritou. A Afghánci se zatím soustřeďují na další krutou zimu, která je čeká, a na dlouhé noci bez elektřiny. 

Úsama bin Ládin

Úsama bin Ládin

Afghánci však přese všechno nejsou nespokojení a vidí budoucnost celkem optimisticky, píše americký server ABC , který zveřejnil zajímavý průzkum afghánského veřejného mínění. Celých 77% obyvatel Afghánistánu soudí, že vývoj v zemi se ubírá správným směrem, 91% dává přednost současnému režimu před režimem fundamentalistického Talibanu a 87% je i dnes přesvědčeno, že svržení Talibanu Spojenými státy bylo pro zemi dobré a prospěšné, ukazuje průzkum ABC. Server k tomu pro srovnání připomíná, že ve Spojených státech je o správnosti směřování své země přesvědčeno jen 30% Američanů. Usáma bin Ládin se v Afghánistánu příliš velké oblibě netěší - příznivě na něj pohlíží je 10% Afghánců. 

Navzdory optimismu však v Afghánistánu panuje nesmírná chudoba, je zde nedostatek lékařské péče a dalších základních potřeb a služeb a infrastruktura je minimální. Téměř 60% obyvatel nemá doma elektřinu a pouze tři procenta ji mají 24 hodin denně. Sedmdesát procent Afghánců má jen základní vzdělání a celá polovina jich nechodila do školy nikdy. Rovněž polovina všech obyvatel nemá vyšší příjem než 500 dolarů ročně. Jen jedna z deseti domácností vlastní ledničku nebo automobil, pouze každý třetí Afghánec je majitelem mobilního telefonu a pevnou telefonní linku nemá skoro nikdo. Téměř každý má však doma rádio, zatímco vlastníky televizoru jsou jen čtyři Afghánci z deseti. 

I přesto 85% respondentů soudí, že jejich životní podmínky jsou lepší než za Talibanu; 80% dotázaných si pochvaluje svobodu projevu, a 75% je dokonce přesvědčeno, že se zlepšila i bezpečnost. Pouhých 39% Afghánců však vidí zlepšení na trhu práce, a snad proto se každý čtvrtý dotázaný domnívá, že za určitých okolností je přijatelné pěstovat opium. Za největší nebezpečí pro Afghánistán označuje 41% jeho obyvatel Taliban, 28% pašeráky drog a 22% místní vojenské vůdce. Afghánci jsou však spokojení - 83% respondentů si myslí, že se dnes má dobře i přesto, že jen 59% lidí má k dispozici pitnou vodu a ještě méně přístup k vzdělání a zdravotnické péči. 

Na rozdíl od Iráku se v Afghánistánu těší přízni Spojené státy - pozitivní názor na ně má 83% Afghánců a pouhých 8% by si přálo odchod amerických jednotek ze země, zatímco celých 65% chce, aby se stáhly až poté, co v zemi zajistí bezpečnost. Zajímavé je, že na rozdíl od Iráku zmítaného sektářským násilím panuje v Afghánistánu shoda mezi sunnity a šíity. Sunnité v zemi tvoří 85% a šíité představují zbývající menšinu. Taliban však nemá v lásce ani jedna skupina - příznivě na něj pohlíží jen 9% sunnitů a 6% šíitů. Průzkum si stanice ABC dala vypracovat americkou agenturou Charney Research ve spolupráci s Afghánským střediskem pro průzkum veřejného mínění v Kábulu. 

Afghánské ženy - Foto: A.Raffaele Ciriello

Afghánské ženyFoto: A.Raffaele Ciriello

I když podle uvedeného průzkumu podporuje převážná většina Afghánců právo žen na vzdělání i jejich volební právo, skutečná situace žen v Afghánistánu je snad ještě horší než před svržením Talibanu, tvrdí afghánská aktivistka za práva žen Sahar Saabová, s kterou přináší rozhovor izraelský server Jediot achronot . Její hnutí s názvem Revoluční společnost afghánských žen působí v Afghánistánu napůl ilegálně. Podle Saabové se Západ domnívá, že situace Afghánek se výrazně zlepšila, ale ve skutečnosti k žádnému zlepšení nedošlo. Je sice pravda, že v Kábulu jsou ženy dokonce zaměstnané ve vládních úřadech, ale je jich málo a ve městech pro ně není bezpečno. Ženy dodnes nosí burku, dlouhý hábit, který jim zahaluje i vlasy a tvář, ale oblékají si ji nikoli kvůli náboženskému nařízení, ale z vlastního rozhodnutí kvůli bezpečnosti. Téměř denně dochází k únosům, znásilněním, vraždám a zmizením v oblastech, které stále ovládá Taliban nebo Severní spojenectví, a zdaleka ne všechny případy se hlásí úřadům. 

Oficiálně je situace od příchodu mezinárodních jednotek do Afghánistánu lepší, ale většina nových zákonů se v zemi nevžila, pokračuje Saabová. Podmínky civilistů, zejména žen a dětí, se dokonce zhoršily, především v částech země, kde vládnou náboženští extremisté. Tam například v posledních pěti letech výrazně stoupl počet ženských sebevražd. Revoluční společnost afghánských žen založila v roce 1977 skupina vzdělaných Afghánek v čele s Mínou Kešwárovou-Kamálovou s cílem bojovat za ženská práva, začlenění žen do politického systému a zřízení demokratického režimu na světském principu. I po skoro třiceti letech činnosti této skupiny však pojem "ženská práva" zůstává pro mnohé Afghánce neznámý. Ke zločinům na ženách dochází dál a nikdo za ně není trestán. Hnutí se většinou věnuje ženám a dětem, které poznamenala válka, pomáhá obětem sexuálních útoků, poskytuje zdravotnické služby a provozuje v Afghánistánu i v sousedním Pákistánu školy. 

Před sovětskou invazí do Afghánistánu v roce 1979 byl režim v zemi celkem umírněný. Ženy směly studovat i pracovat a působily jako učitelky, lékařky a právničky. Invaze ale všechno změnila. Zakladatelka hnutí Mína byla koncem roku 1980 zavražděna v Pákistánu, protože aktivně protestovala proti sovětskému režimu. Navzdory dlouhodobému pronásledování si však její společnost vydobyla relativní úspěch. Některé její aktivistky byly dokonce vyslány do Pákistánu, aby tam učily ženy číst a psát a pořádaly kursy angličtiny a ošetřovatelství. Když se v roce 1996 chopil moci Taliban, nastolil islámské právo šaríja a Afghánci začali žít pod hrozbou muslimského extremismu. Ženy už nesměly ani studovat, ani pracovat, ba dokonce ani vycházet z domu bez doprovodu. Nesměly se samy obracet na instituce, vyrazit si za zábavou, zpívat, tančit, líčit si tvář ani ukazovat obličej na veřejnosti. Pokud se některá odmítla podvolit dohodnutému sňatku, byla ukamenována. Mladá děvčata se stávala obětí únosů Talibanu a polních velitelů, a když byla znásilněna, jejich rodiny se jich zřekly. 

Aktivistky Revoluční společnosti afghánských žen však přese všechno společenské odsuzování a pronásledování dál bojovaly proti zločinům Talibanu a podařilo se jim vybudovat síť provizorních škol a sirotčinců. Po teroristických útocích z jedenáctého září 2001 ve Spojených státech a následném svržení talibanského režimu však moc Talibanu úplně neskončila a jeho příslušníci dál ovládají některé části Afghánistánu. Aktivistky ženského hnutí jsou přesvědčeny, že o zločinech na afghánských ženách je třeba co nejvíc hovořit a šířit tyto informace po celém světě; proto Saabová souhlasila i s rozhovorem pro izraelský tisk, což je pro ni i dnes nesmírně nebezpečné. 

Saabová varuje, že moc Talibanu neustále roste. Jestli Západ nezasáhne, může podle ní dokonce znovu dojít k podobným útokům, jako byly ty z jedenáctého září. Situace je obtížná všeobecně, nejen pro ženy. V mnoha částech země není voda, elektřina ani pracovní příležitosti. I když oficiálně neexistuje zákaz studia pro ženy, málokterá si troufne na universitu vstoupit, protože se dříve či později stane obětí útoků. Pokud nebydlí v centru Kábulu, nemůže chodit sama po ulici. Aktivistky za ženská práva přesto hodlají ve své činnosti pokračovat a bojovat proti negramotnosti žen. Rády by pro ně pořádaly počítačové kurzy a otevřely nemocnice podobné těm, které již fungují v Pákistánu. Pracovat v Revoluční společnosti afghánských žen je však velmi nebezpečné a dodnes není možné se k takové činnosti veřejně přihlásit. Ženy proto pracují v nejpřísnějším utajení. 

Saabová připouští, že její vlastní situace je nesrovnatelně lepší než podmínky převážné většiny ostatních žen. Bydlí v Kábulu, hovoří plynně anglicky, vzdělání jí umožňuje být v kontaktu s ženami po celém světě a prostřednictvím mobilního telefonu může šířit informace. Obrovské množství dalších Afghánek takové štěstí nemá. Nejenže jsou často oběťmi násilí, ale ani si nemají komu postěžovat a spravedlnosti se většinou nedovolají, protože zákon je v případě zločinů na ženách k pachatelům velmi shovívavý. Revoluční společnost afghánských žen má i vlastní internetovou stránku s adresou www.rawa.org . Lze se na ní dozvědět podrobnosti o současných sociálních projektech, jako jsou školy, nemocnice, útulky pro opuštěné děti, kursy gramotnosti, pomoc prostitutkám nebo rozdělování potravinové pomoci. 

Organizace však touto cestou rovněž prosí zájemce o finanční pomoc, kterou lze poskytnout nejen přímým peněžním darem, ale i formou zakoupení reklamních a dárkových předmětů nebo publikací. Hlavním účelem internetové stránky je však výměna a šíření informací o zločinech páchaných na afghánských ženách. "Je pro nás těžké vidět, jak islámští extremisté a členové Severního spojenectví sedí ve vládě, místo aby si odpykávali tresty za své zločiny," říká Saabová. "Chceme jim aspoň na naší internetové stránce říct, že nezapomínáme a neodpouštíme a že budeme dál bojovat za demokratickou vládu navzdory nebezpečí, které nám hrozí," cituje slova odvážné afghánské aktivistky za práva žen izraelský deník Jediot achronot

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas