7. května  2007  rubrika: Svět viděný internetem

Einstein a jeho víra

www.time.com - Foto: Míla Koláčná

www.time.comFoto: Míla Koláčná

Všimneme si výsledku prezidentských voleb ve Francii. Zmapujeme, jak to bylo s Einsteinem a jeho náboženskou vírou. Řekneme vám, že Číňané představují stále častější oběti útoků v různých koutech světa. A dozvíte se, proč se nedaří v Afghánistánu zlikvidovat produkci drog.

Výsledkům prezidentských voleb ve Francii se věnují na svých stránkách noviny Wall Street Journal . Název komentáře zní: "Prezident Sarkozy" a podtitulek "Francouzská volební revoluce". Včera dali francouzští voliči mandát Nicholasi Sarkozymu, aby měnil jejich zemi. Tento 52-letý potomek maďarského otce a řecko-židovsko-francouzské matky se sedy může svého úkolu ujmout a přikročit k reformám v duchu pragmatismu, k němuž se hlásí. 

Příležitost k činění změn se pro nové vůdce ale nikdy neotvírá nadlouho. Socialisté a odboráři už teď hrozí pouličním násilím, pokud přikročí k seriozním reformám. Tyto volby byly nicméně nejzajímavější v posledních desetiletích. Byl to způsob komunikace, co k Sarkozymu připoutalo voliče, nikoliv jeho často protichůdné sliby. 

Ve středu v televizní debatě prohlásil, že mnohé evropské země, jako Dánsko, Švédsko, Irsko nebo Británie mají "plnou zaměstnanost - "proč ji nemůže mít i Francie?" zeptal se provokativně. A dodal, že Francouzi byli zvyklí tvrdě pracovat, ale 35-hodinový týden je vede k lenosti, nebo k hledání lepšího života v New Yorku nebo v Londýně. 

Největší výzvou pro Sarkozyho bude tedy naplnit motto své kampaně a rehabilitovat práci, autoritu, národ a respekt. Sociální smír ale závisí na jeho schopnosti změnit celou řadu věcí a výhod pro zaměstnance. Včerejšek vytváří pro reformy dobré klima. Teď je otázka, zda se Sarkozy chopí příležitosti a využije toho, že socialisté jsou zmateni poté, co prohráli už troje prezidentské volby po sobě. 

www.time.com - Foto: Míla Koláčná

www.time.comFoto: Míla Koláčná

Jak to bylo s Einsteinem a jeho vírou? Touto otázkou se zabývá na svých internetových stránkách časopis Time . Název článku zní příznačně: "Einstein a víra" a jeho autorem je Walter Isaacson, který konstatuje, že pro většinu lidí slouží zázraky jako důkaz Boží existence. Pro Einsteina byla spíše jejich absence dokladem nadpřirozena. Skutečnost, že svět funguje racionálně, podle zřejmých zákonů, to pro něj byl důvod k údivu. 

Albert Einstein se jako dítě moc neměl k mluvení. Jednou dokonce vzpomínal na to, jaké starosti si dělali jeho rodiče, takže se radili s lékařem. Pomalý vývoj v tomto směru byl kombinovaný s rebelií vůči autoritám, takže jeden ředitel školy ho vyloučil a další mu prorokoval, že v životě ničeho nedosáhne. To udělalo z Einsteina navždy patrona všech problematických dětí kdekoliv na světě. 

Právě problém s autoritou ho vedl k tomu, že si kladl otázky, nad kterými akademici nikdy nemeditovali. A pomalý vývoj ve verbální oblasti mu zase umožňoval pozastavit se nad každodenními věcmi, kterých si jiní ani nevšimli. Místo toho, aby obdivoval mystické záhady, obdivoval samozřejmosti. 

Později řekl: "Když se mě lidé ptají, jak jsem se vlastně dopracoval k teorii relativity, zdá se mi, že se to stalo takhle: Běžně se dospělý člověk vůbec nezabývá problémem času a prostoru, protože se o nich naučil všechno už jako dítě. Já jsem se ale vyvíjel tak pomalu, že mě začal zajímat prostor a čas až když jsem byl dospělý. Tak jsem do toho šel prostě hlouběji, než jak by do toho šlo běžné dítě". 

S odstupem času se zdá být logické, že kombinace úžasu a rebelského postoje učinila z Einsteina mimořádného vědce. Co je ale méně známé, je to, že tato dvojkolejnost jeho vývoje silně ovlivňovala také jeho víru. Nejdříve odmítl sekularismus svých rodičů, později koncept náboženských rituálů a koncept osobního Boha, který zasahuje do každodenních záležitostí člověka. V padesáti letech ho ale pojal úžas, který ho vedl k deismu a k přesvědčení, že "duch se projevuje ve vesmíru" a "Bůh se projevuje v harmonii všeho, co existuje". 

Einstein byl ze strany obou rodičů potomkem židovských obchodníků, kteří žili skromně po dvě staletí na jihozápadě Německa. S každou generací se víc a víc asimilovali v tamní společnosti, kterou milovali - nebo si alespoň mysleli, že ji milují. Co se týče náboženství, neměli o něj velký zájem. Ve svých dopisech zmiňoval Einstein vtip o nevěřícím strýci, který chodil jako jediný z rodiny do synagogy - a na otázku, proč to vlastně dělá, odpovídal slovy: "nikdy nevíš". Rodina ale neměla s náboženstvím prakticky nic společného. 

Albert se ale zničehonic začal zajímat o judaismus. Začal dodržovat striktní předpisy. Jak popisovala později jeho sestra, nejedl vepřové maso, všechno muselo být "košer" a světil sobotu. Skládal si dokonce vlastní náboženské písně, které si prozpěvoval cestou ze školy. Největší stimulací pro něj byl chudý student medicíny Max Talmud, který chodil k Einsteinovým každý čtvrtek. 

Byla to určitá tradice, že se židovské rodiny měly starat o chudé. Einsteinovi si ji přizpůsobili tak, že pravidelně zvali domů tohoto studenta. Bylo mu 21 a Albertovi bylo 10. Talmud nosil Albertovi knihy o vědě, a ten je pak četl se zatajeným dechem. Uvedl ho také do tajů matematiky. Malý Einstein mu pak každý čtvrtek ukazoval, co vyřešil - a brzo předběhl svého "učitele". Když mu bylo dvanáct, opustil judaismus. Nebylo to ale kvůli vědeckým knihám, protože mezi náboženstvím a vědou neviděl žádný konflikt. 

Až když mu bylo padesát, začal se vyjadřovat k víře v různých článcích, rozhovorech a dopisech. Jeho verze víry byla neosobní. V roce 1929 byl se svou manželkou u jakýchsi hostitelů v Berlíně. Jeden z hostů začal mluvit o své víře v astrologii. Einstein se tomu vysmál jako čiré pověrčivosti. Další host se podobným způsobem začal vyjadřovat i o náboženství. 

Hostitel ale poznamenal, že samotný Einstein se kloní k víře, což vyvolalo překvapení. A Einstein prohlásil: "Když se snažíte pronikat našimi omezenými prostředky do tajů přírody, zjistíte, že za zřejmými zákony a souvislostmi existuje něco velmi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství. V tomhle smyslu jsem tedy náboženský". 

Těsně po svých 50.narozeninách poskytl Einstein pozoruhodný rozhovor o nacionalismu a víře. Na otázku, zda ho ovlivnilo křesťanství, odpověděl: Jak dítě jsem byl vychovávaný na Bibli i na Talmudu. Jsem Žid, ale zářivá postava z Nazareta mě fascinuje". Následovala otázka, zda si myslí, že Ježíš byl historickou postavou. Einstein odpověděl: "Nepochybně ano. Nikdo přece nemůže číst evangelia bez toho, aby cítil přítomnost Ježíše. Jeho osobností přece pulzuje každé slovo. Žádný mýtus není takhle naplněn životem". 

Další otázka tedy zněla, zda věří v Boha. Einstein odpověděl: "Nejsem ateista. A myslím, že se nemůžu označit za panteistu.. Je to otázka, jež je příliš široká pro naši omezenou mysl. Jsme jako malé dítě, vcházející do obrovské knihovny, přeplněné knihami v nejrůznějších řečech. Dítě ví, že někdo musel ty knihy napsat, ale neví jak je napsal. Nerozumí řečem, ve kterých jsou knihy napsané. Matně tuší jakýsi nadpřirozený pořádek v tom, jak jsou knihy uspořádané, ale nic o něm neví. Takové je podle mě postavení i toho nejinteligentnějšího člověka vůči Bohu". 

Einstein byl během celého života naprosto konzistentní v odmítání nařčení, že je ateista. Dokonce ho rozčilovala, že ho ateisté citovali ve svých argumentacích. Nikdy nepociťoval potřebu snižovat něčí víru, ale v případě ateistů tuto tendenci měl. Jednou prohlásil: "Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu". 

www.welt.de - Foto: Dana Josefová

www.welt.deFoto: Dana Josefová

Odvrácenou stranou globalizované Číny jsou čínské oběti ve světě. Tvrdí to alespoň německé noviny Die Welt . Jeden incident se stal například na východě Etiopie, kde zabili místní rebelové devět čínských dělníků. Jejich vražda je nejhorším kriminálním činem spáchaným na čínské firmě za zhruba deset let, co se komunistická země otevřela světu. Zdaleka ne však prvním. 

V červnu 2004 zabili v Afghánistánu povstalci deset Číňanů pracujících pro stavební společnost. Zaměstnanci čínských firem umírali také v Iráku nebo v Pákistánu. Mezi lednem a březnem letošního roku bylo v zahraničí uneseno 14 pracovníků čínských ropných a telekomunikačních společností. Na svobodu se dostali zpět až po zaplacení výkupného. 

Není náhoda, že se tak často mezi oběťmi teroristických útoků a neštěstí kdekoli na světě objevují čínská jména. Domácí veřejnost si zvykla, že místní zpravodajské stanice při informování o leteckých katastrofách, střelbě na amerických školách nebo při zemětřeseních zdůrazňují, že mezi oběťmi není žádný čínský občan. Velmi často totiž mezi nimi Číňané jsou, což je jedním z tragických a zároveň nevyhnutelných důsledků globalizace, která začala pronikat i do nejlidnatější země světa. 

Na titulních stranách čínských listů se běžně objevují zprávy o konfliktech ve světě, nemocích a přírodních katastrofách, které byly ještě před několika lety "pečlivě uklizeny" doprostřed novin. Stejně jako četba zpráv ze světa se pro obyvatele komunistické Číny stalo zcela normálním cestování do zahraničí. Úřady denně vydají v průměru přes 10.000 nových pasů. Prakticky v každém státě světa Číňané pracují, studují, obchodují nebo investují. 

Tichá revoluce v cestování - sama o sobě jedinečná v dějinách dlouho uzavřené Říše středu - s sebou ale přináší i zvyšující se počet mrtvých čínských turistů. Od doby, kdy Číňané opět mohou cestovat do Mekky, přičemž loni se jich na tradiční pouť vydalo přes 10.000, přišlo zde o život již několik čínských muslimů. Při sebevražedných atentátech v Izraeli v letech 2002 a 2005 zahynuli tři čínští občané, kteří patřili mezi 8000 oficiálně registrovaných pracovníků v židovském státě. 

Podle Pekingu v zahraničí působí 675.000 Číňanů, zejména v lukrativních oborech jako je ropný a důlní průmysl, nebo se podílí na projektech zaměřených na energetiku a rozvoj infrastruktury. Znalci však mluví o dalších nejméně 3,75 milionu obchodníků, provozovatelů restaurací, zedníků a lidí, kteří pracují v cizině načerno. 

Na počátku letošního roku Čína poprvé vydala vlastní seznam rizikových lokalit ve světě. Listině vévodí Afghánistán, islámské oblasti v jihovýchodní Asii a na Blízkém východě a Irák. "Díky čínskému růstu jsme si získali také nové nepřátele," říká politolog Ťia Ťing-kuo z Pekingské univerzity. 

Čína je ale zároveň dostatečně silnou zemí, která se dokáže o své občany postarat, když se dostanou do problémů. Aniž to svět zaznamenal, přepravil Peking v roce 2006 domů při třech záchranných akcích bezmála 1000 svých občanů leteckým mostem ze Šalamounových ostrovů, Východního Timoru a z ostrovů Tonga, když zde vypukly nepokoje a protičínské útoky. 

www.independent.co.uk - Foto:  Český rozhlas

www.independent.co.ukFoto:  Český rozhlas

Na některých místech Afghánistánu se přestalo platit penězi - místo nich se používají drogy. Jak píše na svém serveru britský list Independent , jedním z příkladů je vesnice Šahrán Chaš. Papírové peníze se zcela vytratily z oběhu. Místo nich se používá opium. Na tržišti v tomto odlehlém severovýchodním cípu země lze pět litrů oleje do automobilu získat za 100 gramů opia. Dvě láhve Cocacoly se rovnají 18 gramům. I děti zde běžně používají opium, aby dostaly příslušné zboží. 

"Dítě požádá prodavače o psací pero, dva sešity, dvě sušenky a tři žvýkačky. Při placení položí na list trošku opia," popisuje zaběhanou praktiku kmenový stařešina Šahrán Púr. Afghánistán je největším producentem opia na světě a obchodování s narkotiky se stalo ústředním problémem prezidenta země Hamída Karzaje a jeho spojenců z NATO. Pěstování máku, z něhož se opium a následně heroin vyrábí, často pomáhá financovat aktivity povstalců hnutí Taliban. 

Úřady jsou si však také dobře vědomy, jak důležité je pro řadové občany. Nikde to není tak zřetelné jako v Šahrán Chaši. Celá místní ekonomika se točí kolem opia a všichni - od dětí po majitele místního železářství - také s touto drogou obchodují. Lidé zde jsou tak chudí, že většinou nemají peníze ani na nákup základních věcí do domácnosti. A tak při nákupech používají mák, který roste na okolních polích. 

Když zrovna není maková sezona, prodavači si vedou záznamy o prodaném zboží v účetních knihách a po sklizni jsou dluhy splaceny. Prodavači drogu předávají cizím překupníkům. A za utržené peníze znovu zaplní sklad. "Ano, moje obchodování je závislé na máku. Kdyby se tady přestal pěstovat, všichni by se odstěhovali. Aspoň já určitě," přiznává třicetiletý prodavač látek Chán Agha. 

A dodává: "Zvážíme opium a stanovíme jeho cenu. Látky mají také svou cenu. Podle toho se dohodneme. Opium ukládám do sáčků a čekám, až přijde zákazník, který ho vykupuje ve velkém. Drogu prodám za hotové peníze a pak jedu do Kábulu nebo do Fajzábádu nakoupit látky do svého obchodu". 

Spousta obcí v oblasti je na opiu stejně závislá. Mák se seje v březnu a sklízí se v srpnu či v září. Kvůli chladným podmínkám je zde, na rozdíl od jiných afghánských oblastí, sklizeň jen jednou do roka. Místní obyvatelé se dušují, že mezi nimi není jediný narkoman. Rovněž prohlašují, že nemají s pěstiteli máku žádné stálé kontakty. "Je to stejné, jak když někdo vypěstuje brambory či cibuli a přiveze je na trh. Prodavač zeleninu koupí a pak ji nabízí dalším zákazníkům," říká kmenový stařešina Púr. 

Afghánistán se na světové produkci opia podílí plnými 90 procenty a podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu jeho pěstování stouplo loni o necelých 60% vůči roku 2005. Občasné snahy afghánské vlády omezit obchodování s narkotiky se setkávají s odporem. Dokonce i Mezinárodní síly pro podporu bezpečnosti v Afghánistánu nedávno odvysílaly rozhlasové oznámení, které naznačovalo, že produkce opia je přijatelná. Rolníkům slibovaly, že NATO ani afghánská armáda nebudou ničit jejich pole, a vyjadřovaly pochopení pro to, že většina Afghánců nemá jiný zdroj příjmů. Po stížnostech z Kábulu bylo oznámení staženo. 

Lidé v Šahrán Chaši tvrdí, že jinou alternativu nemají. "Každý člen našeho kmene si je vědom toho, jak je to špatné. Víme, jaké zločiny se kvůli těmto drogám páchají. Cítíme za to vinu a přiznáváme, že se na těchto zločinech částečně podílíme," říká Púr. A dodává: "Kdyby nám vláda dala jídlo aspoň na tři měsíce, pokusili bychom se strávit zbývajících devět měsíců s prázdným žaludkem a přestali bychom mák pěstovat". 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.  

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas