27. září  2007  rubrika: Svět viděný internetem

Barma nebo Mjanmarsko?

www.bbc.co.uk - Foto:  Český rozhlas

www.bbc.co.ukFoto:  Český rozhlas

Řekneme vám, proč se používají dva názvy jednoho státu: Barma a Mjanmarsko - a co to znamená politicky. Zaměříme se také na otázku, jak a nakolik přispívá slabá barmaká ekonomika k současným nepokojům. Podíváme se do malého amerického městečka, jež se pokusilo zbavit ilegálních přistěhovalců - spolu s jeho obyvateli zjistíme, že jejich odchod přinesl nečekané důsledky. Podle hesla "řekni mi, s kým se kamarádíš, a já ti řeknu, kdo jsi" vám přiblížíme vznikající přátelství mezi dvěma autokratickými režimy.

V posledních dnech se dostal do popředí pozornosti médií stát, který má dvě jména: Mjanmarsko a Barma. A právě tímto lingvistickým rozdvojením se zabývá článek na stránkách britské stanice BBC . Konstatuje se zde, že v Británii je daná země známa striktně pod názvem Barma. To ale není oficiální jméno. Proč se tedy oficiální název nepoužívá? Protože ho zavedla vojenská junta, jež potlačila lidové povstání. 

Oči světové veřejnosti se momentálně upírají k Rangúnu, kde vojenský režim potlačuje nynější protesty. Mimochodem, junta změnila nejenom název státu, ale také název hlavního města. Stalo se to v roce 1989, kdy byly brutálně zabity tisíce lidí. Nový název země uznala OSN a některé země, jako Francie nebo Japonsko. Nikdy ho ale neuznaly Spojené státy a Velká Británie. 

A hlavně, nikdy se s ním nesmířili ani domácí bojovníci za svobodu. V článku BBC je citováno prohlášení britského ministerstva zahraničí: "Barmské hnutí za demokracii dává přednost názvu Barma, protože neuznalo legitimitu kroku nikým nezvolené vojenské vlády, kterým byl oficiální název země změněn. Mezinárodně jsou ovšem oba názvy používány". 

Samotná BBC označuje tedy danou zemi jako Barmu a dodává k tomu, že většina posluchačů, diváků a členářů zná spíše tento název. Otázkou ovšem je, zda používání toho kterého jména reprezentuje i politický postoj. Britští zastánci lidských práv konstatují, že často už podle toho, jaký název lidé používají, se dá usuzovat na jejich názory. 

Platí to ale podle nich především v případě jednotlivých zemí. Ty státy, jež sympatizují s vojenskou juntou - nebo k ní zaujímají měkký postoj - používají název Mjanmarsko. Domácí disidenti ovšem přímo vyzývají demokratické země, aby zůstaly u názvu Barma. Je to jeden ze způsobů boje proti režimu. 

Podle antropologa Gustaafa Houtmana se obě slova v Barmě dlouho používají. V běžné řeči zní spíše starý název, ale v literárních a ceremoniálních podobách, stejně jako na oficiální rovině, se užívá slovo Mjanmarsko. Změna názvu je tedy jistou formou cenzury. 

Obyvatelé země tedy v psaném projevu přirozeně použijí jeden název své země, zatímco při rozhovoru se sousedem druhý. Násilná změna má tedy naznačit, že země byla pozvednuta směrem k vysoké řeči. Celé to má ale samozřejmě politický podtext. Richard Coates ze Západoanglické univerzity k tomu dodává, že přijetí formálního a tradičnějšího názvu vyjadřuje ještě jeden záměr vojenské junty: vyjádřit rozchod s koloniální minulostí. 

Oponenti režimu ovšem dávají přednost dříve užívanému názvu. Organizace spojených národů ale nový název Mjanmarsko přijala, neboť vychází z toho, že jednotliví členové si mohou sami rozhodnout, jak se bude jejich země označovat. Některé státy pak používají v písemných materiálech oba názvy, tedy "Barma - Mjanmarsko". K tomu se přiklonila i Evropská unie. 

Můžeme dodat, že Barma není první zemí, jež přišla se změnou názvu. Bývalá Persie se přejmenovala kdysi na Írán a Kampučia si zvolila nynější název Kambodža. Důvodem bývá v takových případech buď to, že se dá přednost mezinárodně užívanému jménu před lokálním, nebo že se dostanou k slovu nacionalistické důvody - uzavírá svůj vysvětlující článek BBC

www.ap.de - Foto: Dana Josefová

www.ap.deFoto: Dana Josefová

U problémů Barmy a jejích občanů ještě zůstaneme. Tentokrát se ale zaměříme na otázku, nakolik přispívá tamní hospodářství k vlně protestů. Článek na toto téma přináší na svých internetových stránkách agentura AP . Začíná příběhem docela obyčejné barmské ženy. 

Jmenuje se Myin Myin a strávila většinu svého života v chudobě. Jako stavební dělnice si totiž v Barmě vydělává jen o něco víc než dolar za den. Minulý měsíc vojenská junta zdvojnásobila ceny benzinu, čímž se mimo jiné zvýšilo jízdné v autobusech. To pro mnoho chudých lidí odkázaných na cestování do práce znamenalo, že museli omezit výdaje na jídlo a další nezbytnosti. Situace nakonec vyústila v největší vlnu protivládních povstání od roku 1988. 

Většina obyvatel Barmy přijímá nové těžkosti se stoickým klidem a drží se stranou protivládních manifestací. Přesto se ale na vládu za její správu ekonomiky zlobí. Jiní lidé, jimž dodaly odvahu tisíce protestujících buddhistických mnichů, se k pouličním protestům připojili. Demonstrace vyvrcholily v pondělí účastí 100.000 nespokojenců. 

Protestující už přitom nežádali jen snížení cen benzinu, ale i propuštění disidentky a nositelky Nobelovy ceny za mír Su Ťij. Včera policie k rozehnání demonstrací použila slzný plyn a zaútočila na mnichy, kteří porušili předchozí zákaz shromažďování. 

Podle expertů udělala junta chybu, když v zemi, kde téměř 90 procent lidí vydělává pouze dolar za den, přes noc zvýšila ceny benzinu. Důvody zdražení navíc nebyly předem veřejně vysvětleny a ani se neuvažovalo o postupném zvyšování cen po vzoru jiných asijských zemí. Podobná chyba přitom rozpoutala už povstání v roce 1988, při jehož potlačení junta zabila možná tisíce demonstrantů. Tenkrát vláda zvýšila cenu rýže a devalvovala měnu. 

"Protesty jsou běžným vyjádřením nespokojenosti, protože lidé zde nemají finanční rezervy, aby se vyrovnali s cenovým šokem," říká vedoucí humanitární mise OSN v Barmě Charles Petrie. Vláda, která má monopol na těžbu i dodávky paliv, ceny benzinu zdvojnásobila, ceny zemního plynu dokonce zpětinásobila. 

Kromě zdražení paliv se zvedly i ceny některých potravin, například vajec, jedlého oleje nebo drůbeže. Vláda zdražování obhajuje jako jediný způsob, jak uvolnit peníze pro sociální programy a omezit státní dotace většiny zboží. "Vláda nemá jiné východisko než odstranit všechny státní dotace," říká Thaun Tchun, barmský velvyslanec na Filipínách. "Kdyby k tomu nedošlo, bylo by to pro vládu velmi drahé... Nejde o politiku." 

Podle Tchuna jsou ceny benzinu v Barmě stále jedny z nejnižších v jihovýchodní Asii, a to i po odstranění dotací. "Problém je, že lidé nyní více vnímají chudobu... protože nebyli v minulosti zvyklí platit tolik," říká a dodává, že barmská vláda ceny nesníží. 

Podle Petrieho a dalších ekonomických expertů ale zvýšení cen ukázalo, že se vláda nestará o své nejchudší občany. Zvlášť to prý vyniká v porovnání s tím, jak si vojenští vůdci užívají život v luxusu. Loni se na veřejnost dostalo video se záběry svatby dcery nejvyššího představitele junty Thana Šweie. Na nahrávce bylo vidět Šweiovu dceru s diamantovými šperky, jak dostává svatební dary v hodnotě 50 milionů dolarů, což je asi 980 milionů korun. 

Barma, která překypuje surovinami a má velmi úrodnou půdu, by měla patřit mezi nejbohatší země v jihovýchodní Asii. Kvůli špatnému vedení se však řadí mezi dvacet nejchudších zemí světa a její HDP na hlavu je podle odhadů OSN desetkrát menší než v sousedním Thajsku. Barma naposledy měla přebytkový státní rozpočet v roce 1962, kdy se junta dostala k moci. 

Sean Turnell, specialista na barmskou ekonomiku z australské Macquarieské univerzity, říká, že obyvatelé Barmy přijímají drastická opatření, aby přežili. Mnozí z nich chodí pěšky několik kilometrů do práce, aby ušetřili za jízdenku na autobus. Jiní začali prodávat svůj nábytek a další vybavení domácnosti. "Tady nejde pouze o prosazování lidských nebo politických práv. Jde o to, že lidé nemají dost peněz, aby si koupili jídlo," říká Turnell. 

Obtížná hospodářská situace v zemi neodpovídá optimistickým vládním údajům o dvouciferném růstu HDP a pravidelným zprávám o obchodních dohodách s čínskými, jihokorejskými nebo thajskými firmami. Turnell a další specialisté na Barmu říkají, že junta údaje nadsazuje a většina obchodů se zahraničními společnostmi nepřináší žádný významný zisk. 

Ekonomickou situaci dále komplikuje budování nového hlavního města a udržování jedné z největších armád na světě. Sankce, které na režim uvalily Spojené státy a Británie, ekonomiku rovněž těžce zasahují. Nedostatek financí nutí vládu k tomu, aby získávala peníze neobvyklým způsobem, například jejich stále rozsáhlejším tištěním, zvyšováním cel a rušením státních dotací. 

To vše dopadá samozřejmě jako těžké břemeno na prosté obyvatele. A je zde otázka, co všechno dokáže vojenský režim potlačit. Podle expertů se nyní odehrává klíčový okamžik. "Stát už nemá zákonné cesty, jak by zvýšil své příjmy," říká k tomu citovaný Sean Turnell. "Je tu skutečný tlak na omezení státních výdajů. Jestli to junta dokáže ustát, mohla by vydržet i další roky. Ale do té doby rozhodně pohubne," dodává na závěr článku agentury AP

Americké noviny New York Times se zabývají na svém internetovém serveru horkým tématem Spojených států: ilegálními přistěhovalci. Jeden z článků na dané téma podotýká, že jednotlivá města se začínají vážně zamýšlet nad legislativou, jež měla vyhnat nelegální přistěhovalce pryč. Důsledky jsou totiž mnohdy nečekané a nežádoucí. 

Příběh začíná ve městě Riverside v New Jersey, kde byla zavedena rázná opatření, pokutující každého, kdo by zaměstnal nebo pronajal byt islegálním imigrantům. Za pár měsíců se odtud skutečně stovky nebo tisíce lidí vystěhovaly - většinou to byli lidé latinskoamerického původu. 

Zákon tedy zafungoval - ale podle kritiků zafungoval až příliš. Podepsalo se to na místní ekonomice. Krachují služby, zaměřené na přistěhovalce, od holičství přes pouliční krámky až po restaurace. Místní úřad je zaplaven soudními žalobami ze strany lidí, kteří se rozhodnutím cítí být poškozeni. Takže stouply výdaje na právníky, a to se podepisuje na už tak napjatém městském rozpočtu. 

Mnohá města si proto raději dvakrát rozmyslí zavedení protiimigračních opatření, protože si začínají uvědomovat jejich důsledky. Starosta města Riverside George Conard hlasoval původně za jejich zavedení. Teď ale říká, že lidé si vůbec neuvědomovali, co to pro ně vlastně bude znamenat. 

V uplynulých dvou letech zavedly podobné zákony zhruba tři desítky amerických měst. Nelíbilo se jim, že do škol chodí příliš mnoho dětí, že policie nezvládá situaci nebo že se vůbec nedá najít byt k pronájmu. Podnikatelé měli ale od začátku námitky, hlavně ti, kteří se zaměřovali na ilegální přistěhovalce jako na zákazníky. Proti se stavěly také organizace, sledující dodržování lidských práv. 

Riverside je městečko o 8000 obyvatelích vedle Filadelfie a už nyní utratilo za obhájce více než 80 000 dolarů. V případě prohry mu navíc hrozí další velké platby, takže muselo zastavit výstavbu chodníků nebo opravy sídla místního zastupitelstva. Amerika přitom hledí k tamním soudním procesům jako k precedentu, po kterém budou následovat další soudní případy. 

Zastupitelstvo musí také čelit nařčení z toho, že se snažilo vytvořit jakousi rasistickou enklávu, jež protiřečí tradičním hodnotám Ameriky. Někteří obyvatelé sice opatření před rokem podporovali, ale dnes se jim o celé záležitosti nechce debatovat, pouze poznamenávají, že jejich rozhodnutí byla zvenčí chybně interpretována. 

Jak dodává list New York Times , městečko Riverside bylo kdysi výletním místem pro obyvatele Filadelfie. Před stoletím bylo magnetem pro přistěhovalce z Evropy a zápisy představenstva místní školy byly vedeny v němčině a angličtině. Po Němcích přicházeli Italové a Poláci. Přistěhovalci z latinské Ameriky se začali objevovat v posledních sedmi letech - přesněji řečeno od roku 2000 do roku 2006. Přišly jich zhruba 3000. 

Stejně jako jejich předchůdci, i tito lidé z Brazílie nebo dalších zemí vyvolali konfliktní reakce. Někteří prodejci vítali jejich kupní sílu, část podnikatelů byla vděčná za levné pracovníky, další část ovšem krachovala, protože nezaměstnávala lidi načerno. Na některých domech zavlály brazilské zástavy a bylo jasné, že v nich bydlí daleko více lidí, než kolik jich bylo řádně přihlášeno. 

Teď je otázka, zda se tito lidé do Riverside vrátí. Trh s nemovitostmi se hroutí, takže mnoho důvodů nemají. Podle některých obyvatel se ale v případě jejich návratu mohou objevit další napětí. Bývalý starosta Charles Hilton poznamenává, že někteří se už vracejí. A dodává: "Není to divoký západ jako předtím, ale může se to vrátit". 

www.dailytelegraph.co.uk - Foto: Míla Koláčná

www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná

Vystoupením íránského prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda v New Yorku byla věnována poměrně velká pozornost světových médií. Kromě projevu na půdě OSN byly sledovány i jeho další aktivity. A jednou z nich bylo setkání s vůdcem krachující africké země: Zimbabwe. Informuje o tom internetový server britských novin Daily Telegraph

Robert Mugabe a Mahmúd Ahmadinežád se pokoušeli vytvořit dokonce cosi jako "mírovou koalici" - poté, co byli tvrdě napomenuti americkým prezidentem Georgem Bushem. Schůzku potvrdily vládní zdroje ze zimbabwské metropole Harare. Tamní náměstek ministra informací doslova prohlásil: "Spojené státy a jejich spojenci jsou tak krvežízniví, že nechtějí vidět mír nikde na světě". 

Jak se posléze novináři dozvěděli, zimbabwský režim se snaží najít podobně smýšlející spojence, aby s nimi prý diskutoval o otázkách konstruktivního rozvoje. Státní noviny Herald pak citovaly zimbabwského velvyslance ve Spojených státech Bonifáce Čidyausiku, který stručně prozradil, že Mugabe a Ahmadínežád mluvili o otázkách společných zájmů, a že debatovali o potřebě vytvořit mírové spojenectví, jež by bylo odpovědí na agresi. 

Režim zimbabwského prezidenta Mugabeho je v úplné izolaci ze strany Západu, neboť porušuje lidská práva. Snaží se tedy získat alespoň nějaké spojence v Asii a přátelí se s tradičními nepřáteli Spojených států, jako je například Kuba. Americký prezident Bush řekl na půdě světové organizace, že obyvatelé Zimbabwe potřebují pomoc, aby se osvobodili od tyranského režimu. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.  

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas