O potlačeném povstání v Barmě a neschopnosti světa pomoci

Vyslanec OSN Ibrahim Gambari se snaží přesvědčit tamější vojenské vládce o nutnosti dialogu s opozicí, ale podaří se mu to jen stěží. Světová média odsunují Barmu na druhou kolej a Barmánci budou dál strádat v režimu, který potlačuje lidská práva, vraždí a vězní své odpůrce a potlačuje základní svobody. Věnujme Barmě alespoň celý dnešní pořad.

Protesty, které v Barmě propukly v srpnu nejprve jako projev nesouhlasu se zdvojnásobením cen pohonných hmot, přerostly v mohutné, ale zcela mírumilovné pochody buddhistických mnichů. Začátkem září vládní vojáci několik z nich zranili v městě Pakkoku a neochota vlády se za zákrok omluvit protesty ještě posílila. Každým dnem se jich účastnilo více mnichů a minulý týden se změnily v otevřené protivládní demonstrace požadující propuštění politických vězňů a národní usmíření. K pochodům se v různých barmských městech připojily desetitisíce lidí, včetně civilistů. Ve středu proti nim junta násilně zakročila a řadu jich zabila, ale přesný počet obětí není znám. Armáda zaútočila i na nejméně šest buddhistických klášterů. Odvlekla okolo čtyř tisíc mnichů do provizorních vězení a chce je poslat do věznic na severu země. Kláštery obklíčila, a zamezila tak duchovním v dalších pochodech. Junta v ulicích vztyčila desítky zátarasů, vyhlásila zákaz nočního vycházení, vypnula mobilní sítě a internet a rozmístila tisíce vojáků. Po několikadenní střelbě do lidí protesty výrazně zeslábly, ale snad úplně neustaly a uvěznění mniši údajně odmítají přijímat potravu.

Po desetiletích brutální vojenské vlády vyšli Barmánci do ulic a požadovali demokracii - a junta je za to likviduje. Čína, Indie a Rusko mají prostředky, ale zjevně nikoli chuť, zabránit Barmě ve vraždění občanů. Tyto tři země se prohlašují za světové velmoci, ale odmítají převzít morální zodpovědnost, kterou s sebou toto postavení nese, píše v úvodníku International Herald Tribune. Čína je hlavním obchodním partnerem a ochráncem Myanmaru, jak Barmu přejmenovala vojenská junta navzdory nesouhlasu prodemokratické opozice, a Indie a Rusko s generály bez výčitek uzavírají zbrojní i energetické dohody. Je šokujícím projevem hamižnosti, že tyto země odmítají využít svého vlivu a vyvinout tlak na barmskou juntu. Čína bude v roce 2008 pořádat olympijské hry a její vládci by měli vědět, že svět se dívá, zda přispějí k zastavení zabíjení v Barmě, zdůrazňuje list.

Barmští generálové odjakživa tvrdili, že vyznávají, ctí a chrání buddhismus, a často se vydávali na pouti do četných klášterů. Teď ale ukázali pravou barvu, když tam poslali své vojáky s cílem vraždit, píše britský Guardian. Mniši v posledních týdnech znovu zaplnili vakuum, které vzniklo uvězněním, rezignací a exilem aktivistů a členů opozice rozprášených vojenskou juntou. Požadovali národní usmíření, propuštění politických vězňů a zlepšení života chudých Barmánců. Jak svět viděl, odpověď režimu byla násilná, neboť usmíření ani kompromis nemají generálové ve slovníku. Barmští vůdci jsou stále přesvědčeni, že se mohou spolehnout na podporu Číny, Ruska a Indie, a události uplynulých dnů ukázaly, že mají bohužel pravdu. Je třeba dát těmto spojencům Barmy jasně najevo, že za podporu takového režimu se draze platí. Barmští mniši, aktivisté a jejich přívrženci jsou hrdiny tohoto historického období. Udělali, co mohli, splnili svůj úkol a nyní se modlí, aby se za ně postavilo mezinárodní společenství.

O dění v izolované Barmě pomáhají informovat internetoví bloggeři neboli kyberdisidenti, jak je nazývá britský server BBC. Pomocí internetu se snaží zvítězit nad cenzurou a říci světu, co se děje pod vládním závojem utajení. Z Barmy známé svým totalitním režimem a potlačováním informací tak v posledních dnech proudily snímky mnichů v červených hávech v čele zástupů lidí. Záběry byly často nekvalitní a videozáznamy roztřesené, ale každý z nich představuje působivý výraz nesouhlasu s politickým režimem.

Právě využití internetu jako politického nástroje je zásadním rozdílem mezi současnými protesty a povstáním v roce 1988, které junta potlačila ještě brutálněji než to současné. Proto vláda internet v pátek vypnula; spojení je dodnes špatné a možnosti omezené. Jen díky internetu svět věděl, co se děje v ulicích Rangúnu, Mandalaje či Pakkoku. Například blogger původem z Barmy, který žije v Londýně a říká si Ko Htike, proměnil svůj původně literární blog ve zpravodajskou agenturu www.ko-htike.blogspot.com a zveřejňuje fotografie, videa a informace, které dostává od svých známých v Barmě. Materiál mu posílá asi deset lidí z různých míst v zemi. Než junta znesnadnila přístup k internetu, posílali mu známí zprávy a snímky z internetových kaváren, přes nezpoplatněné internetové stránky nebo emailem. Dnes s nimi už většinou jen telefonuje.

Ko Htikeovi spolupracovníci jsou buddhisté, kteří kráčeli v protestních průvodech. Podobných bloggerů je více. Přestože internet má i za normální situace k dispozici jen necelé jedno procento ze zhruba 50 milionů obyvatel Barmy, vojenská vláda silně podcenila jeho sílu a možnosti. Režim se na internet přestal soustředit po mocenském boji, který skončil v říjnu 2004 odstavením premiéra Kchin Ňjuna od moci. Kchin Ňjun byl bývalým vojenským zpravodajcem, měl rozsáhlou síť agentů a jeho lidé se v záležitostech jako internet vyznali. Po jeho odstranění už junta takové odborníky nemá.

Internet v zemi provozují jen dva vládou kontrolovaní poskytovatelé služeb a úřady řadu stránek blokují. Tomu, kdo si nezaregistruje počítač s internetem u jednoho z obou státních subjektů, hrozí 15 let vězení. Emailovou adresu má oficiálně jen 25.000 lidí. Ko Htiketaké varuje, že vláda používá agenty-provokatéry, kteří bloggerům posílají falešné informace, které například tvrdí, že armáda demonstranty potlačila. Řada Barmánců v exilu byla ještě minulý týden optimistická; mysleli si, že junta nemůže současné protesty umlčet jako v roce 1988 - tehdy neexistoval internet a svět se nedozvěděl, co se děje. Jenže ani internet není všemocný, jak se ukazuje - barmská vláda jej v pátek vypnula a počet lidí, které vojáci od minulé středy zastřelili nebo ubili, je stejně neznámý a nezjistitelný jako v roce 1988.

Před dezinformacemi vojenské junta varuje i exilová barmská stanice Barmy Demokratický hlas. Vláda se podle ní rovněž uchyluje k metodám, které dobře známe i my z dob totalitního režimu - organizuje povinné demonstrace "na podporu režimu", ale protože nemůže sehnat dost stoupenců, musí lidé na shromáždění povinně. Například v sobotu nařídili vojáci v městech v centrální Barmě, aby dva členové každé domácnosti odešli na místní stadion, kde se konalo "masové" provládní shromáždění, řekl Demokratickému hlasu Barmy telefonicky jeden místní obyvatel. Dodal, že šli, protože jim vojáci vyhrožovali. Shromáždění se pak zúčastnilo 1.200 studentů, 250 učitelů a na 30.000 civilistů.

Před sobotním příjezdem vyslance OSN Ibrahima Gambariho dala junta také bleskově opravit buddhistické kláštery, které zničila pár dní předtím při zátahu na mnichy. Klášter v rangúnské čtvrti Jižní Okalapa byl podle Demokratického hlasu Barmy poničen ve středu v noci, ale už v sobotu vypadal jako nový, potvrdili serveru očití svědci. Vzhledem k rozsáhlému zatýkání a značně prořídlým řadám tamějších duchovních také junta narychlo doplnila stavy o nové mnichy. Přesný počet obětí zásahu armády proti demonstrantům Demokratický hlas Barmy nezná. Barmské úřady uvádějí deset mrtvých, ale podle místních diplomatů je jejich množství nepochybně mnohonásobně vyšší.

Snad nikde na světě nejsou politikové tak pověrčiví jako v Barmě a sousedních asijských zemích. Využívají služeb astrologů, mnichů i zázračných léčitelů, píše německý server Spiegel. Například současnému vládci Barmy a vůdci junty, generálovi Thanu Šweiovi, řekl v roce 2005 jeho osobní věštec, že si udrží moc, jen když v horské džungli vybuduje nové hlavní město. Than Šwei se zeptal svého astrologa, kdy to má udělat, a ten mu sdělil datum 6. listopadu 2005. Přestože v novém městě, které generál pojmenoval Neipyijto, nefungoval ani fax, stalo se v tento den novou metropolí Myanmaru. Aby si generálové získali popularitu v zemi, kde buddhismus vyznává 89% obyvatel, tvářili se vždycky jako věřící buddhisté. Je však otázkou, zda právě v těchto dnech barmská junta myslí na náboženství. Podle exilového vůdce barmské opozice Soua Auna, který žije v thajském Bankoku, jsou generálové schopni naprosto všeho, aby se udrželi u moci.

V žebříčku svobody slova se Barma nalézá na 164. místě ze 168 států světa, píše BBC. Po potlačení povstání v roce 1988 odešlo ze země více než 900.000 Barmánců, kteří našli útočiště převážně v sousedním Thajsku, ale také v Bangladéši, Malajsii a Indii. Mnoho jich také žije na Západě.

Vůdkyní opozice a jednou z nejstatečnějších a nejnezdolnějších žen na světě je nositelka Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij, která z posledních 18 let strávila 11 ve věznicích a poslední čtyři roky žije nepřetržitě v domácím vězení ve svém domě v Rangúnu. Pro Barmánce je Su Ťij snad jedinou nadějí, že vojenská vláda jednoho dne skončí, píše BBC. Dnes 62letá Su Ťij má bojovnost v krvi - je dcerou generála Aun Schana, bojovníka za samostatnost Barmy, který byl zavražděn šest měsíců před vyhlášením nezávislosti, když byly Su Ťij pouhé dva roky.

V roce 1960 odjela do Indie, kde byla její matka jmenována barmskou velvyslankyní. O čtyři roky později začala v Oxfordu studovat filosofii, politologii a ekonomii. Nějakou dobu pobývala v Japonsku a Bhútánu a v roce 1972 se vdala za britského tibetologa Michaela Arise. Měla s ním dva syny a 16 let vedla poměrně nevzrušivý rodinný život. V roce 1988 se však vrátila do Barmy k nemocné matce a její život se od základů proměnil.

Našla Barmu rozbouřenou nepokoji studentů, úředníků a mnichů, kteří požadovali demokratické reformy. Jako dcera svého otce nemohla zůstat lhostejná k tomu, co se děje v její zemi, prohlásila tehdy - a zakrátko už stála v čele povstání proti tehdejšímu diktátorovi, generálu Nei Winovi, a byla spoluzakladatelkou Národní ligy pro demokracii. Su Ťij po vzoru Mahátmy Gándhího organizovala nenásilné protesty, cestovala po celé zemi a požadovala reformy a svobodné volby. Povstání však potlačila armáda, která 18. září 1988 provedla vojenský puč a zmocnila se vlády. Podle nikdy nepotvrzených odhadů vojáci zabili okolo tří tisíc lidí.

Přesto junta v květnu 1990 vypsala volby. Su Ťij byla už od předchozího roku v domácím vězení a nesměla kandidovat, ale její strana drtivou většinou vyhrála a získala 392 ze 485 křesel v zákonodárném Lidovém shromáždění. Junta výsledky nikdy neuznala. Su Ťij byla propuštěna až v roce 1995; v Británii tehdy umíral její manžel na rakovinu a úřady jí naznačily, že jej smí navštívit. Su Ťij však věděla, že by se už nikdy nesměla vrátit, a zůstala proto v Barmě. Její muž zemřel v roce 1999 a ona ho už nikdy neviděla.

Další domácí vězení následovalo v roce 2000, kdy se Su Ťij navzdory zákazu pokusila odjet do města Mandalaj. Po propuštění v květnu 2002 zůstala svobodná jen rok; po střetu jejích stoupenců s provládním davem přišlo nové domácí vězení. Tento trest trvá dodnes jen s krátkou přestávkou v září 2003, kdy jí vláda dovolila podstoupit gynekologickou operaci v nemocnici.

Su Ťij tráví čas studiem, cvičením, meditacemi, zdokonalováním znalostí francouzštiny a japonštiny a hrou Johanna Sebastiana Bacha na piano, píše BBC. V prvních letech žila úplně sama a nesměla vidět ani své dva syny nebo manžela, dokud ještě žil. V poslední době jí však režim pod nátlakem světového mínění občas umožnil přijímat návštěvy, jako například stranické kolegy nebo diplomaty. Mezi nimi byl i zvláštní vyslanec OSN Razali Ismail, který po setkání prohlásil, že Su Ťij je jednou z nejpozoruhodnějších lidí, jaké v životě poznal.

Na postoji Su Ťij je nejúžasnější to, že obětovala život s milovaným manželem a dvěma syny v Anglii kvůli životu - nebo v posledních skoro dvaceti letech spíše "položivotu" - v domácím vězení v Rangúnu, dodává server britského deník Times. Mohla sledovat, jak jí rostou děti, mohla být po boku svého muže, když smrtelně onemocněl a umíral, mohla vést zajímavý a šťastný život na Západě mezi přáteli a kolegy z univerzity. Zvlášť hrdinské je, že Su Ťij se mohla k rodině a svobodě kdykoli vrátit. Generálové se ji neodvážili zabít a jen ji izolovali v jejím domě. Ona se však obávala, že kdyby z Barmy odjela, nesměla by se už nikdy vrátit. A tak roky plynuly, její děti vyrostly, manžel odešel a vlastní mládí odkvetlo - a to vše kvůli něčemu, co je křehké a nejisté. Kvůli přesvědčení, že pravda a láska zvítězí bez násilí nad zlem. Že láska a mír osvobodí její zemi.

Britské Timesy však o tom přesvědčeny nejsou. Zlé generály v Barmě neporazí mír a láska, stejně jako žádní hrdinové nezpůsobili pád režimů v Jižní Africe nebo Severním Irsku, jakkoli viditelnou stopu po sobě zanechali. Změnu přinášejí jen politické a ekonomické síly. Žádné hrdinství nepřinese mír a hojnost Dárfúru, Iráku, Severní Koreji, Afghánistánu nebo některým africkým státům. Pomoci může jen zahraniční tlak - a ani to není jisté. V Barmě to bude také tak, soudí Timesy. Stejný názor má i jeden thajský politolog, kterého cituje francouzský list Figaro: "Dokud se nesjednotí Čína, Rusko a Indie a nevyvinou na barmskou juntu společně tlak, nic zásadního se v Barmě nezmění."

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut.