7. října  2007  rubrika: Svět viděný internetem

O záhadné židovské manželce Josefa Stalina

www.ynet.co.il - Foto:  Český rozhlas

www.ynet.co.ilFoto:  Český rozhlas

Dnes vás seznámíme s jedním dlouho utajovaným dopisem, který odhaluje neznámou část života sovětského diktátora Josefa Stalina. K dalším tématům patří mumie v Jižní Americe, klimatické změny v Antarktidě, podmořská archeologie v Japonsku a boj proti kouření v Egyptě.

V podzemních archívech sovětské komunistické strany ležel přes 50 let jeden dopis obsahující neuvěřitelné informace. Vyplývá z něj, že antisemitský tyran, který plánoval masové čistky proti Židům, měl poměr s Židovkou, a dokonce až do své smrti pečoval o její dceru, píše izraelský server Jediot achronot . Komunistický diktátor Josef Visarionovič Stalin se se svou židovskou milenkou možná dokonce oženil. Tyto informace vypluly na povrch díky dopisu, který objevil ruský historik Nikolaj Nada. List se ocitl na stole generálního tajemníka Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik Georgije Malenkova v roce 1953 v den, kdy Stalina postihla mrtvice, a byl dlouhá léta uzamčen v těch nejpřísněji střežených archívech. 

V dopise, který byl zveřejněn teprve před několika měsíci, stojí: "Vážený soudruhu Malenkove! Jsem dcera Any Rubinštajnové, bývalé manželky soudruha Stalina. Jelikož jeho zdraví je nyní chatrné, prosím Vás, abyste mi dovolil jej navštívit. Zná mne již od dětství. Podepsána: R. Sabašnikovová (Kostjovská). P.S. Jestli není možné, abych ho navštívila, prosím Vás, abyste mne přijal ve velmi naléhavé záležitosti." 

Samozřejmě se nikdy nedozvíme, co chtěla pisatelka dopisu Stalinovi sdělit ani jakou "naléhavou záležitost" chtěla s generálním tajemníkem projednat. Historik Nikolaj Nada se zaměřil na pátrání po Aně Rubinštajnové, oné "bývalé manželce soudruha Stalina", a zjistil fascinující věci. 

Z nemnoha dokumentů objevených v archívech vyplývá, že Ana Rubinštajnová se narodila v roce 1890 na Ukrajině. V roce 1910 se provdala za Žida jménem Zalman Kostjovský a 28. září 1911 porodila dceru Reginu. Manželství se rozpadlo a Ana o rok později přijela s dcerou do Petrohradu. Nada je přesvědčen, že Stalin Anu poznal už v roce 1912. Často tehdy navštěvoval Petrohrad, kde Rubinštajnová patřila k ilegální bolševické buňce. Milostný vztah však zřejmě navázali až později, neboť v roce 1913 byl Stalin zatčen a deportován na Sibiř, odkud se vrátil až na jaře 1917. Regině Sabašnikovové - kterou znal Stalin "již od dětství" - bylo tehdy pět a půl. 

Jedinou otázkou, která zůstává nezodpovězena, zní, zda šlo jen o milostný poměr, nebo jestli se Stalin s Rubinštajnovou i oženil. Je obtížné ji zodpovědět s jistotou, protože veškeré dokumenty týkající se Stalinova soukromého života byly ve dvacátých letech zabaveny a také sám Stalin zničil všechny doklady, které by ho mohly "z něčeho usvědčit". Jeho životopis vydaný v Sovětském svazu se zmiňuje o dvou "oficiálních" ženách: Jekatěrině Svanidzeové, která zemřela na tuberkulózu, a Naděždě Alilujevové, která spáchala sebevraždu. Nepřímé důkazy však nasvědčují tomu, že jeho zákonnou manželkou mohla být i Ana Rubinštajnová. 

Nasvědčuje tomu i časová posloupnost: Stalin byl poprvé spatřen s krásnou Alilujevovou v roce 1917, ale oženil se s ní teprve o půldruhého roku později. V elitních komunistických kruzích se šeptalo, že si ji nemohl vzít, protože ještě nebyl rozvedený - jenže Stalinova první manželka Jekatěrina Svanidzeová zemřela už v roce 1907. Další důkaz souvisí se samotnou Rubinštajnovou. Zdá se, že někdo na nejvyšších místech o Rubinštajnovou a její dceru Reginu po několik desetiletí pečoval. Anin vnuk Vitalij Sabašnikov, který byl až donedávna naživu, řekl Nikolaji Nadovi, že Ana Rubinštajnová zemřela uprostřed padesátých let v Leningradu. Vzpomínal si, že bydlela v prominentní čtvrti na Vasilijevském ostrově naproti budově, kde sídlila pobočka komunistické strany. 

Ana a její dcera žily v Leningradě i v době německého obléhání, kdy zhruba milion obyvatel města zemřelo hladomorem, avšak ony dvě přežily. Je víc než pravděpodobné, že dostávaly potravinové balíčky od komunistické strany. Regina Kostjovská se pak provdala za inženýra Vladimira Sabašnikova a v září 1950 se s ním přestěhovala do Moskvy. V té době v Sovětském svazu propukla vlna antisemitismu a neminul den, kdy by nebyli zatýkáni židovští intelektuálové a tisk neotiskl nějaký denunciační článek proti sionistům. Kdosi v komunistické straně však zajistil, aby Sabašnikovovi dostali prostorný byt v luxusním domě poblíž náměstí Taganka jen kilometr od Kremlu, kterou postavili v témže roce pro akademiky a generály hlavního štábu. Dnes se byty v tomto domě prodávají za miliony dolarů. 

Jakmile se Sabašnikovovi přistěhovali do Moskvy, získala Regina místo inženýrky v prominentním ústavu, který vyvíjel nové zbraně a kde pracovali jen přísně prověření zaměstnanci. Tuto práci dostala dokonce až několik měsíců poté, co KGB vydala přísně tajný výnos, který zakazoval zaměstnávat Židy v bezpečnostních institucích. Z této laboratoře nebyla propuštěna ani potom, co poslala dopis generálnímu tajemníkovi Malenkovovi, a pracovala v ní až do odchodu do důchodu. To dokazuje, že její matka musela být Stalinovi skutečně blízká. 

Reginin dopis generálnímu tajemníkovi strany ležel na jeho stole šest týdnů - až do 16. dubna 1953, kdy byl Malenkov po Stalinově smrti jmenován předsedou vlády. Lze předpokládat, že by tak významnou funkci nezískal, kdyby nebyl zasvěcen do příběhu židovské manželky komunistického diktátora. Onoho 16. dubna nařídil ředitel Úřadu předsedy vlády Dmitrij Suchanov po schůzce úzké skupiny komunistických předáků, aby byl Reginin dopis uložen do tajného archívu stranických prezidentů, do speciální složky, jejíž obsah měl zůstat navždy utajen. Ležel tam až do pádu Sovětského svazu a komunistické strany. Regina Sabašnikovová zemřela 23. ledna 1989 a byla pohřbena na hřbitově pro prominentní osobnosti. Ruské bezpečnostní služby dodnes tají jméno ulice, kde v Moskvě bydlela, uzavírá Jediot achronot

Čtyři desítky mumií předincké civilizace Chachapoya objevili badatelé v amazonské části Peru. U mumií bylo uloženo také nemalé množství keramických předmětů, které však byly incké, napsal peruánský deník El Comercio . Pevnost v Kuélapu v departementu Amazonas se rozkládá na šesti hektarech v nadmořské výšce 3.000 metrů. Je obehnána trojnásobnými hradbami vysokými osm metrů v celkové délce 1,6 kilometru. Měly jen tři malé vstupní otvory, které snadno ubránil jeden válečník. Mumie jsou obou pohlaví a různého věku. Byly rozesety v několika okrouhlých stavbách, zřejmě obydlích, ale i mimo ně, a určitě tedy nebyly pohřbeny mrtvé. Mumifikované ostatky, které byly ukryty pod několika tunami kamení a zeminy, vykazují stopy popálení. Není tedy jasné, zda šlo o oběti nějaké epidemie nebo násilné okupace, která skončila masakrem a následným podpálením pevnosti. 

Do komplexu také mohly vniknout incké jednotky, které místní obyvatelstvo vyvraždily. Požár byl možná i dílem samotných Chachapoyů, kteří se nechtěli vzdát nájezdníkům. Pokud zde propukla epidemie, mohla být důsledkem nemocí, které s sebou přinesli španělští dobyvatelé. Vypálení pevnosti tak možná sloužilo jako ochrana před dalším šířením choroby. Chachapoyové oblast obývali v letech 800 a 1470 a pevnost Kuélap pochází z 9. století. Tento válečnický lid se se zbraní v ruce úspěšně bránil inckým nájezdům, ale nakonec si je mocná říše stejně podrobila, píše El Comercio

Vědci zkoumají dopad klimatických změn nejen v Severním ledovém oceánu, ale také v Antarktidě. Používají laserové a satelitní zařízení, aby zjistili, zda se v závislosti na změnách klimatu mění i led v Jižním oceánu. Podle agentury Reuters panují obavy, že se mohou ztenčovat i ledové vrstvy v oblasti Antarktidy, které hrají zásadní úlohu při regulaci globálního klimatu či podpoře ekosystému v Jižním oceánu. Mořský led může na změny klimatu reagovat, a lze jej proto považovat za jakési kanárky v dolech, prohlásil australský odborník na ledovce Tas van Ommen. Led také silně odráží sluneční světlo, a jeho menší množství ledu tak přímo vyvolává oteplení Jižního oceánu. Stejně tak může být příčinou zpomalení hlubinných mořských proudů, které řídí cirkulaci oceánů, upozorňuje van Ommen. 

Expedice, která potrvá šest týdnů, využívá k výzkumu i vrtulníky vybavené laserovými výškoměry, které určují tloušťku ledovců. Výsledky bude porovnávat s údaji z vědeckých projektů americké vesmírné agentury NASA, která používá satelitní přístroje. V této oblasti bylo dosud provedeno jen velmi málo měření a změny zřejmě nebyly zaznamenávány. Shromažďované údaje významně pomohou prohloubit naše znalosti o mořských ledových krách v antarktické oblasti. Laserové výškoměry se zde k měření využívají vůbec poprvé. Vědci je už s úspěchem použili při bádání v Arktidě, kde klimatické změny způsobily natolik rozsáhlé tání, že se otevřela vodní severozápadní cesta z Atlantického do Tichého oceánu. 

Vědci v Japonsku objevili záhadu, kterou si zatím nedovedou vysvětlit, píše populárně-vědecký server National Geographic . Jde o nejnovější objev záhadných starověkých podmořských pyramid u břehů západojaponského ostrova Jonaguni. Kamenné trosky jsou jakousi japonskou Atlantidou - starověkým městem, které před dvěma tisíci let zničilo zemětřesení. Alespoň je o tom přesvědčen Masaaki Kimura, podmořský archeolog z Univerzity Rjúkjú, který ruiny pod hladinou studuje a mapuje už více než 15 let. Jonaguni leží u jižního výběžku souostroví Rjúkjú, asi 120 kilometrů od Tchaj-wanu. Podle Kimury leží pod mořem město staré 5.000 let. Největší nalezená stavba vypadá jako velmi složitá, monolitická stupňovitá pyramida, která se tyčí do výšky 25 metrů. 

Někteří jeho zahraniční kolegové, kteří se na místě rovněž potápěli a trosky zkoumali, mu však oponují a tvrdí, že jde pouze o přírodní úkaz, a nikoli stavbu vytvořenou člověkem. Podle nich mají útvary klasickou stratigrafii pískovce, který má v oblastech, kde jsou zlomy a tektonická činnost, sklony k lámání. Japonský vládní Úřad pro kulturní záležitosti zatím trosky u ostrova Jonaguni nepovažuje za kulturní památku, protože zde ještě nebyl proveden oficiální průzkum, uvedla mluvčí úřadu. 

Podle některých odborníků jsou však podmořské stavby pozůstatkem slavné starověké civilizace Mu, která podle pověstí a legend zmizela ve vlnách Tichého oceánu. Kimura tvrdí, že důkazů o lidském zásahu je na podmořských stavbách příliš mnoho, než aby mohlo jít o přírodní útvary. Archeolog našel na kamenech značky kamenolomu a vytesané primitivní znaky nebo balvany opracované do tvaru zvířat. Znaky i podoba zvířat naznačují, že kultura pochází z asijské pevniny. Jedna socha, kterou Kimura nazývá "podmořskou sfingou", podle něj například připomíná čínského nebo okinawského krále. Kimura je přesvědčen, že starověké město kleslo na mořské dno po zemětřesení, která jsou v této tichomořské oblasti běžná. 

Nejsilnější zaznamenaná vlna cunami zasáhla ostrov Jonaguni v dubnu roku 1771 a podle dobových údajů byla vysoká 40 metrů. Kimura se domnívá, že nějaká podobná mohla zničit i starověkou civilizaci. Vědec zatím u břehů ostrova identifikoval deset staveb. Dalších pět, které s nimi souvisejí, leží u hlavního ostrova Okinawy. Trosky zabírají celkovou plochu o rozloze 300 krát 150 metrů. Kimura zde objevil pozůstatky hradu, vítězného oblouku, pěti chrámů a nejméně jednoho velkého stadionu. Všechny zmíněné stavby jsou propojeny silnicemi a vodními kanály a částečně chráněny zbytky mohutných hradeb. 

Podle krápníků nalezených v podmořských jeskyních, které klesly na mořské dno spolu se starověkým městem, jsou nalezené trosky staré 5.000 let, říká Kimura. Na břehu ostrova se nalézají zbytky staveb, kde se našlo uhlí staré 1.600 let. Žádné další přímočařejší důkazy o lidské přítomnosti však na mořském dně nalezeny nebyly. Kimura to vysvětluje tím, že ani keramika, ani dřevo se v mořské vodě nedochová. To, co však považuje za důkazy o zásahu člověka, však mají jiní vědci za přírodní útvary. Kimura trvá na svém a usiluje o další průzkum. Podle vlastních slov nedůvěřivost odborné veřejnosti chápe, a kdyby podmořské trosky neviděl na vlastní oči, byl by sám skeptický, uzavírá National Geographic

A na závěr se podívejme, jak se egyptská vláda odhodlala zahájit boj proti kouření. Nebude to lehký úkol - v Egyptě kouří více než čtvrtina obyvatel, tedy 19 milionů lidí, a to všude, kde je napadne, píše agentura EFE . V Egyptě lze potkat lékaře, kteří hovoří s pacientem s cigaretou v ústech, s policisty pokuřujícími na pochůzkách, s úředníky, kteří kouří při jednání s občany, i s kadeřníky dýmajícími v salonech krásy. V Egyptě se kouří v nemocnicích, na univerzitách, ve vlacích, v metru, a dokonce i u benzinových čerpadel. Nejoblíbenější cigarety se jmenují po slavné královně Kleopatře, ale Egypťané mají v oblibě i kouření z šíši, vodní dýmky, při kterém popíjejí čaj. Tohoto společenského rituálu se očividně nehodlají vzdát. 

V miniaturní kanceláři v osmém patře ministerstva zdravotnictví sídlí dva úředníci s označením Protitabáková jednotka, kteří dostali přetěžký úkol kouření zakázat nebo alespoň podstatně omezit. Ke splnění cíle mají využít nového protikuřáckého zákona, který byl schválen v červnu. Egyptští zákonodárci považují kouření za zlozvyk ohrožující zdraví už přes dvacet let. V roce 1981 omezili tabákovou reklamu a později zakázali prodej tabákových výrobků nezletilým. Úsilí o regulaci kouření se však dosud nesetkalo s úspěchem. Zákony totiž postrádaly to nejdůležitější - osobu nebo orgán zodpovědný za uplatnění zákona. 

Od letošního roku je tímto orgánem ministerstvo zdravotnictví. Nový zákon zakazuje kouřit v budovách jako nemocnice, sportovní kluby či vládní instituce. Nejméně polovina krabičky s cigaretami musí být pokryta nápisem, který varuje před zdravotními riziky kouření, a mají se i zvýšit ceny cigaret. Vláda také připravila výchovný plán pro děti, kterým chce ukazovat zhoubné následky kouření, a hodlá spustit osvětovou kampaň ve sdělovacích prostředcích. Protitabáková jednotka si uvědomuje, jak těžký úkol má před sebou. I na chodbách ministerstva zdravotnictví se to kuřáky jen hemží, navzdory novému zákonu, který kouření ve vládních budovách zakazuje.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas