14. ledna  2008  rubrika: Svět viděný internetem

Kolik obětí měla válka v Iráku?

www.time.com - Foto: Míla Koláčná

www.time.comFoto: Míla Koláčná

Další kolo sporu o oběti invaze do Iráku, pátrání po příčinách smrti bojovného švédského krále, boj o záchranu ptáka kiwi na Novém Zélandu a potíže s nacionalismem v turecké společnosti. To jsou témata, na která se nyní podíváme podrobněji.

Britský nedělník The Sunday Times se vrací ke kontroverzní zprávě z roku 2006, podle níž invazi Spojených států a jejich spojenců do Iráku v březnu 2003 zaplatilo životem 650 tisíc lidí. Nyní vyšlo najevo, že studii zaplatit miliardář George Soros, který vystupoval od začátku jako ostrý kritik svržení Saddáma Husajna. Sorosova nadace poskytla na šetření v přepočtu téměř dva miliony korun, tedy více než polovinu nákladů na pořízení dokumentu, který nakonec uveřejnil prestižní lékařský magazín The Lancet . Ostatní instituce přitom tehdy odhadovaly počet obětí na desetinu, tedy asi 65 tisíc lidí. Také prezident USA George Bush a britský premiér Tony Blair ostře napadli metodiku, kterou autoři zprávy použili. Nejnovější studie zveřejněná v magazínu The New England Journal of Medicine odhaduje, že válka měla 151 tisíc obětí, tedy méně než čtvrtinu uváděnou v předchozí zprávě. 

"Kdyby autoři před dvěma lety odhalili, že za jejich prací stojí Sorosova nadace Open Society Institute, v očích odborné veřejnosti i médií by tím svůj dokument fakticky zdiskreditovali," konstatuje ekonom Michael Spagat z prestižní Londýnské univerzity. Studii pro The Lancet vypracoval Massachusettsský technologický institut pod vedením bývalého epidemiologa z Kolumbijské univerzity Lese Robertse. Jeho tým navštívil v Iráku 1,849 domácností v 47 městech a vesnicích. U jejich obyvatel se snažili zjistit údaje o migraci a porodnosti či úmrtnosti dětí. Z těchto statistik pak odhadli celkový počet obětí války. Roberts nyní připouští, že přijetí dotace od Sorose byla chyba, protože se výzkum zpolitizoval. Hájí se však, že výzkum nebyl v žádném případě zmanipulován. "Nepracovali jsme na zakázku," řekl britskému nedělníku. Magazín The Lancet se omezil na prohlášení, že utajením Sorosova sponzorství neporušila redakce žádná pravidla. 

Smrt legendárního švédského krále-válečníka Karla XII. má být po 290 letech definitivně objasněna. Badatelé chtějí podle stanice BBC vnést světlo do džungle legend a pověstí, které zahalují smrt tohoto krále při obléhání norského města Halden v listopadu 1718. Pomocí moderních vyšetřovacích metod chtějí vyjmout a probádat i ty nejmenší úlomky kostí, které se údajně nacházejí v panovníkově lebce v důsledku rány, která ho zabila. Švédští odborníci chtějí především zjistit, zda byl Karel XII. skutečně zastřelen knoflíkem a nikoli kulkou, jak praví pověst tradovaná i v dějepisných učebnicích. 

Pomocí počítačových modelů se pokusí také zjistit, ze které strany byl smrtelný výstřel do hlavy vpálen. Dodnes totiž není jasné, zda král přišel o život nepřátelskou palbou nebo rukou vraha z vlastních řad. Byl sice skvělý vojevůdce, ale jeho války zemi příliš vyčerpávaly, zvláště když poměrně často prohrával. Není proto vyloučeno, že se část vládnoucích vrstev nebo i nějaký fanatik pokusil Karla zbavit, aby vysílená země měla od nekonečných válek pokoj. Hrob Karla XII. v riddarholmském kostele ve Stockholmu byl již otevřen vícekrát, naposledy v roce 1917. Tentokrát má být posmrtný klid kontroverzního vladaře narušen jen minimálně. "Posmrtného rubáše se nebudeme dotýkat, natož z něj tělo vytahovat," řekl vedoucí výzkumného projektu Bengt Grisell deníku Upsala Nya Tidning

Vědci podle něj pouze chtějí z lebky vyjmout asi 20 úlomků kostí, které v ní zůstaly po zániku měkkých tkání. Z nich by mělo být možné vyčíst, z které strany výstřel přišel a z jakého materiálu byl projektil. Po výzkumu mají být kůstky vráceny zpět do lebky. Karel XII. byl švédský král z dynastie Wittelsbachů. Na trůnu strávil 21 let. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 18. století, jeho úspěchy však vyprovokovaly vznik protišvédské koalice a následně Severní válku. V té král přes počáteční úspěchy u Narvy nakonec s Ruskem katastrofálně prohrál u Poltavy. Válka ukončila éru Švédska jako velmoci v severní části Evropy, v této pozici ho nahradilo Rusko vedené carem Petrem Velikým. 

www.iht.com - Foto:  Český rozhlas

www.iht.comFoto:  Český rozhlas

Během zhruba tisíce let od chvíle, kdy lidé objevili odlehlé ostrovy, které tvoří Nový Zéland, vyhynuly tři ze čtyř druhů ptáků, které žijí výhradně na tomto souostroví. A až donedávna to vypadalo, že novozélandský národní symbol - ptáka kiwi - čeká stejný osud. Naštěstí se rozeběhl projekt, který dává nelétavým opeřencům s prasečíma očkama jistou naději, píše list International Herald Tribune . Za poslední století počet těchto ptáků rapidně poklesl úměrně tomu, jak kiwiové marně čelili zmenšujícímu se životnímu prostoru a rozšiřující se škále predátorů. Hugh Robertson, který vede program na záchranu kiwiho v rámci novozélandského ministerstva životního prostředí, odhaduje, že v roce 1840, kdy na Nový Zéland dorazili evropští osadníci, žilo na ostrovech až pět milionů kiwiů. V současnosti jejich populace čítá 75 tisíc kusů. 

"Je to kvůli tomu, že osadníci s sebou přivezli nové predátory - fretky, kuny, lasičky, psy, kočky," říká manažer přírodní rezervace Willowbank ležící v blízkosti města Christchurch. "Jejich počet klesá a pokud bude pokles pokračovat současným tempem, vyhynou." Existuje pět druhů ptáka kiwi, který patří do řádu běžců a je menším, nočním příbuzným už vyhubeného novozélandského ptáka moa a vzdálenějším příbuzným emu a pštrosa. Všechny druhy kiwiů jsou v menším či větším rozsahu ohroženy a nejhůře je na tom zřejmě druh rowi, kterého přežívá odhadem jen 250 jedinců. Skutečnost, že na Novém Zélandu prakticky až donedávna nebyli téměř žádní savci, znamenala, že nelétaví ptáci mohli obsadit teritoria, která jinde na světě patří savcům. Znamenala ovšem také, že nelétaví běžci byli a jsou velmi zranitelní. 

"V našem případě bylo jeviště přichystáno pro velkolepou tragédii," říká John McLennan, který studoval kiwi dvacet let. "Jsme ostrovem, kde žijí ptáci a bezobratlí. Našimi jedinými domácími savci jsou netopýři. Máme tu ptáky, kteří se začali chovat jako savci, a tak když se pak setkali s opravdovými savci, byla to prostě katastrofa." McLennan odhaduje, že počty kiwiů klesají podle jednotlivých druhů o dvě až pět procent ročně. Novozélandští ptáci jsou hmyzožravci s dokonale vyvinutým čichem, a protože nelétají, jejich peří se podobá spíš srsti. Kosti mají vyplněny morkem, což je běžnější u savců než u ptáků, kteří mají obvykle kosti duté. Když na Nový Zéland před zhruba tisícem let připluli z dalších ostrovů jižního Pacifiku lidé, čistili pralesy vypalováním, čímž zahájili erozi přirozeného životního prostředí místních ptáků. Když posléze dorazili Evropané, přivezli s sebou zvířata, která jsou nyní pro kiwi největší hrozbou. 

Dospělí ptáci váží kolem kilogramu a dokážou se bránit proti mnoha menším predátorům. Ale mláďata jsou velmi zranitelná. Průzkumy ukazují, že ve volné přírodě přežívá první rok života jen jedno ze 20 mláďat kiwiů. Hlavním viníkem jsou kunovité šelmy, které byly na Nový Zéland vysazeny v neúspěšné snaze kontrolovat populaci králíků, kteří sem byli rovněž dovezeni. Dosavadní pokusy o ochranu populace kiwiů se soustředily na kontrolu počtu predátorů s pomocí pastí a jedu. Ovšem tyto programy stály hodně peněz a jejich účinnost byla omezená. Proto se nyní rozeběhl nový program s názvem Operace vybrané hnízdo, jehož koncept je jednoduchý, ovšem provedení komplikované. Z hnízd kiwiů jsou vybírána vejce, převezena do inkubátorů a tam se z nich líhnou mláďata. Ta jsou pak převezena do chráněných oblastí, často na izolované ostrovy, kde nejsou predátoři. Tam malí ptáci zůstávají zhruba rok, aby vyrostli dost na to, aby se dokázali sami ochránit. Pak se ptáci vracejí na místa, kde byla vejce vybrána. 

Program začal v roce 1994 a několik let trvalo, než se celý proces podařilo vyladit. Začátek letošního roku se dá považovat za jeho milník - z umělých líhní vyjde tisící mládě. Zbývající kiwiové ve volné přírodě žijí v odlehlých koutech Nového Zélandu, kde každý pár - kiwiové jsou celoživotně monogamní - kontroluje oblast od pěti do 40 hektarů. Najít ptáky a jejich vejce tak vůbec není snadné. Po pomalém startu se ale program postupně rozeběhl a jeho úspěšnost stoupá. "Čím dál tím víc místních komunit se zapojuje a organizuje vlastní akce na ochranu kiwiho," říká McLennan. "Odchovat prvních tisíc mláďat nám trvalo deset let, ale myslím, že za pár dalších roků budeme na dvou tisících," dodal. 

www.lemonde.fr - Foto: Dana Josefová

www.lemonde.frFoto: Dana Josefová

Francouzský deník Le Monde se věnuje separatistickým náladám v Turecku. "Šťasten ten, kdo se považuje za Turka," hlásá nacionalistický slogan, který formuloval Mustafa Kemal Atatürk. Komu je však takové "štěstí" v Turecku doopravdy přáno? Podle oficiální verze to jsou všichni, kdo žijí v této zemi, bez ohledu na rasu či vyznání. Ve skutečnosti jsou členové náboženských společenství a některé etnické skupiny nadále občany druhé kategorie. Křesťané, ať již jde o řecké, arménské či syrské, 15 milionů Kurdů, ale také deset milionů alávitských muslimů, jsou pravidelně stigmatizováni. Na část obyvatelstva se pohlíží jako na hrozbu pro národní jednotu, a to 84 let po založení republiky! V kolektivním vědomí totiž "štěstí být Turkem" nesouvisí s teritoriální ideou, ale spíše s ideou etnickou spojenou s náboženstvím, napsal francouzský deník. 

Opakované soudní stíhání, napadání a dokonce vraždy "vnitřních nepřátel" a "netureckých občanů" svědčí o napjaté atmosféře. Zavražděn byl italský kněz Andrea Santoro, pak arménský novinář Hrant Dink. V Malatyi byli podřezáni tři evangeličtí misionáři. Těžce raněn byl v prosinci v Izmiru další italský kněz, Adriano Francini. Skupiny pravicových extremistů, povzbuzené všeobecným odporem proti separatistické Straně kurdských pracujících, zahájily trestné výpravy proti v Burse i v Istanbulu. Ve jménu turecké krve spáchaly řadu rasistických zločinů mladí ultranacionalisté. 

Dějiny země již takové události znají. Například v roce 1955, v době nejhorší kyperské krize, rozpoutala falešná zvěst o atentátu na Atatürkův rodný dům v Soluni "pogromy ze 6. září". Dav tehdy v Istanbulu zpustošil obchody pravoslavných Řeků, ale také Arménů a Židů. Rovněž na základě pokřivených informací se stal terčem Hrant Dink: nejprve pro nacionalistický tisk, pak pro sedmnáctiletého vraha Ogüna Samasta. Vyšetřováním se ovšem nezjistilo, kdo si vraždu objednal. Samast se navíc stal národním hrdinou. Jeho jméno skandovali lidé na fotbalových stadionech. Turečtí policisté, kteří jej zatýkali, se s ním a s tureckým praporem nechali fotografovat. Takové rasistické násilí vždy nabývá vrchu, když je Turecko vystaveno krizi identity. Jeho ekonomika, která od roku 2001 nepřetržitě roste, si zvolila globalizaci. 

V roce 2004 zahájila Ankara dlouhá a náročná vstupní jednání s Evropskou unií. Takové prudké změny vedly ke ztrátě pevného zakotvení a k pocitu nadřazenosti. Konzervativní kemalisté v čele s armádou brojí proti demokratickým reformám a historické introspekci, které nová situace vyžaduje. Podle nacionalistů jsou dnešní západní mocnosti imperialistickými silami včerejška, které srazily na kolena osmanskou říši a nyní si tajně přejí rozdělit za pomoci menšin turecký národ. Hranice Turecka ohrožuje kurdský, řecký a arménský separatismus. Kurdští rebelové, jejichž základny v iráckém Kurdistánu turecká armáda bombarduje, upustili od odštěpeneckých ambicí po roce 1999. Turecko je konsolidovanou regionální mocností, jejíž hranice nejsou zpochybňovány. 

Traumata jsou však v kolektivní paměti hluboce zakořeněna. Politolog Baskin Oran označuje tuto posedlost územní celistvostí za "syndrom ze Sévres", podle smlouvy uzavřené v roce 1920, na jejímž základě byla osmanská říše rozdělena. Násilí vůči menšinám nabývá institucionálních forem. Nemuslimské komunity, které mají být chráněny smlouvou z Lausanne z roku 1923, jsou například omezovány v přístupu k vysokým veřejným funkcím. Stát legálně vyvlastnil stovky nemovitostí patřících náboženským nadacím. Evropská unie důrazně požaduje přijetí zákona, který by s takovou situací skoncoval. Pokud jde o Kurdy, většinou sunnity, spor se týká kulturních, jazykových a politických práv. Brusel má na svém seznamu i práva alávitů. Členové této mystické a liberální odnože islámu nemají přístup k financování ze státní pokladny, zatímco mešity a imámové ze státních financí těžit mohou. A alávitští školáci musejí navštěvovat povinné hodiny náboženství, kde je vyučován pouze sunnitský islám. Tuto anomálii odsoudil i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Tyto komunity jsou marginalizovány ve prospěch údajně jednotného jádra: tureckého, muslimského a sunnitského. 

Turecko je křižovatkou, mozaikou národů, které přišly z Balkánu, Kavkazu a Střední Asie. Oficiální ideologie se však neustále snaží setřít zvláštnosti. Asimilace se tedy netýká jen Kurdů. Při sčítání obyvatelstva se od roku 1965 nezveřejňovaly údaje týkající se etnické příslušnosti. A kulturní očista se týká stejně tak jmen, jako gastronomie, názvů živočišných druhů a architektury. Učební plány ve školách se široce zabývají historií Hunů, v etnickém smyslu tureckých předků. Nezmiňují se však ani slovem o anatolských kulturách, které zde byly. Hrant Dink si přál, aby Turecko změnilo vzorec myšlení a hlásalo: "Šťasten ten, kdo žije v Turecku". 

Slavný francouzský herec Jean-Paul Belmondo dnes poprvé po skoro osmileté přestávce zaviněné mozkovou mrtvicí znovu předstupuje před kameru. Bude hrát hlavní roli ve filmu režiséra Francise Hustera Muž a jeho pes. Píše o tom deník Le Parisien . Producent filmu Jean-Louis Livi deníku řekl, že Belmondo je ve formě a na novou roli se připravoval "se stejnou vervou jako zamlada". Natáčení má trvat deset týdnů. Ve filmu se objeví i známí herci Max von Sydow a Pierre Mondy. Jde o nové zpracování látky filmu Umberto D., který v roce 1951 natočil italský režisér Vittorio De Sica. 

Jde o příběh starého muže, jehož jediným společníkem je pes. Belmondovi bude v dubnu 75 let. Před kamerou stál naposledy v roce 2000 ?- bylo to ve filmu Amazone. O rok později ho postihla mozková mrtvice a herec, který se nenechával ani v nejkrkolomnějších scénách zastupovat kaskadérem, ochrnul na pravou polovinu těla a navíc ztratil řeč. Díky své vůli i péči lékařů opět mluví a chodí, i když o holi. Zotavil se i z pozdější zlomeniny krčku stehenní kosti. Belmondo žije s manželkou Natty, se kterou má čtyřletou dceru. Z prvního manželství měl syna a dvě dcery, ale jedna tragicky zahynula. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas