21. února  2008  rubrika: Svět viděný internetem

O problémech s uznáním Kosova a úspěchu v boji proti terorismu

www.jpost.com - Foto:  Český rozhlas

www.jpost.comFoto:  Český rozhlas

K tématům dnešního pořadu patří další z mnoha úhlů pohledu na nezávislost Kosova, ale také pochybná minulost jeho představitelů. Podíváme se i na situaci v Libanonu a vrátíme se k atentátu na teroristu Imáda Mugníju.

Nezávislé Kosovo už uznaly Spojené státy, Francie, Británie, Německo a Itálie. Uznání zvažují i další země, zatímco jiné jsou zase otevřeně proti, jako Rusko, Čína nebo třeba Slovensko. Evropská unie nechala rozhodnutí na jednotlivých členských státech. S uznáním váhá například Španělsko, které se obává, že by takový krok posílil požadavky separatistických hnutí na vlastním území. Podobné důvody k váhání má také Izrael. 

Jeruzalém v současné době bedlivě sleduje vývoj situace a rozhodne se, zda Kosovo uzná či ne, až nastane vhodná chvíle, píše izraelský server Jerusalem Post . Představitelé ministerstva zahraničí v soukromí přiznávají, že celá záležitost je nesmírně složitá a mohla by mít dopad nejen na regionální, evropské a světové úrovni, ale i na izraelsko-palestinský konflikt a postavení arabských menšin v Izraeli. Uznání jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova by mohlo židovský stát přivést do situace, kdy by totéž mohli udělat Palestinci, pokud mírová jednání nepřinesou kýžený výsledek. Mohlo by také inspirovat citlivou a neustále si stěžující arabskou menšinu, která dnes tvoří asi 20% obyvatel Izraele, aby i ona zvážila podobný krok, pokud by usoudila, že nedochází k naplnění jejích národních nadějí, a pokud by se její příslušníci cítili jako druhořadí občané země, jejíž legitimitu stále častěji odmítají. 

Přestože Izrael zatím vyčkává, jeho představitelé tvrdí, že chápou, jak se cítí Kosované, kteří statečně vyhlásili nezávislost na režimu, jenž je utlačoval, a nyní čekají na mezinárodní uznání. Je to podobná situace jako ta, ve které byl Izrael roku 1947, kdy Židé na celém světě seděli u rozhlasových přijímačů a poslouchali, jak země světa jedna po druhé uznávají existenci Státu Izrael. Židé hluboce ctí morální povinnost pomáhat novým malým národům a v dnešní době střetů mezi muslimským a západním světem je také v zájmu Izraele přispět ke vzniku světského a umírněného muslimského státu na Balkáně, který by byl Izraeli přátelsky nakloněn. 

Izraelci však na druhé straně chápou i Srby. Chudáci Srbové, jak říkají izraelští představitelé, vládli v Kosovu sto let a už 700 let tuto oblast považují za svou emocionální, duchovní i národní domovinu, kde vznikla řada prvních pravoslavných kostelů. Chovají vůči Kosovu podobné pocity jako Izraelci a Židé na celém světě k mnoha oblastem na Západním břehu, které považují za součást svého duchovního dědictví. Srbové řekli svým izraelským protějškům, že Kosovo je pro Srbsko totéž co Jeruzalém pro Izrael, jen s tím rozdílem, že Kosované nepožadují Bělehrad za své hlavní město. Srbsko Izraeli pomáhalo v boji za nezávislost a vzájemné vztahy obou zemí se zdárně rozvíjejí. Izrael nechce mít ze Srbska nepřítele, a stejně tak ani z Ruska, které za Srbskem neochvějně stojí. 

Kdyby Izrael podpořil jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku, sám by se otevřel argumentu, že národ lze přinutit k tomu, aby se jednostranně a s mezinárodní podporou vzdal míst, která jsou mu nesmírně drahá. S něčím takovým by se smířila jen málokterá izraelská vláda. Ať už se Izrael nakonec v otázce uznání Kosova rozhodne jakkoli, jedno je jisté - nebude to lehké rozhodnutí, soudí Jerusalem Post

volební plakát - Hashim Thaci - Foto: Pavel Novák

volební plakát - Hashim ThaciFoto: Pavel Novák

S vyhlášením Kosova vstoupili na mezinárodní scénu i politici, jejichž minulost není zcela bez poskvrny, a spekuluje se dokonce i o tom, že udržují kontakty s mafií. Ze zločinných machinací byl několikrát obviněn kosovský premiér Hashim Thaci a jeho předchůdce Ramush Haradinaj se zodpovídá z válečných zločinů před haagským tribunálem, píše agentura APA . Obvinění proti kosovským politikům zveřejnil už v roce 2005 švýcarský týdeník Weltwoche , který citoval z analýzy organizovaného zločinu v Kosovu vypracované německou zpravodajskou službou: 

"Klíčoví hráči, jako například Thaci nebo Haradinaj, udržují těsné spojení mezi politikou, ekonomikou a strukturami organizovaného zločinu v Kosovu, které působí v mezinárodním měřítku. Zločinecké sítě, které za nimi stojí, usilují o politickou nestabilitu. Nemají žádný zájem na budování fungujícího státního řádu, neboť by mohl poškodit jejich vzkvétající obchody," stojí v analýze. Proto se údajní aktéři organizovaného zločinu na Balkáně snaží proniknout do vysokých vládních či stranických kruhů nebo s nimi udržují dobré vztahy. Organizovaný zločin si v Kosovu vybudoval jedinečné politické prostředí, uvádí dokument, který byl označen jako tajný. 

Pokud by měla německá tajná služba pravdu, má Thaci, který měl v povstaleckých dobách přezdívku "Had", pod svou kontrolou značnou část zločinecké činnosti v Kosovu. Americký New York Times před několika lety napsal, že "Thaci úkoluje profesionální zabijáky Afrimi, kteří mají na kontě nejméně 11 nájemných vražd". Podle listu měl Thaci jako bývalý vůdce Kosovské osvobozenecké armády dát zlikvidovat své bývalé společníky. Vyšetřování tribunálu OSN však žádné důkazy nepřineslo a Thaci obvinění označil za "propagandu Bělehradu". Thaci žil pět let před válkou v Kosovu ve Švýcarsku a studoval dějiny východní Evropy na univerzitě v Curychu. Byl jedním ze zakladatelů Kosovské osvobozenecké armády a později jejím politickým velitelem. Na veřejnou scénu vstoupil až v roce 1999 jako vedoucí kosovsko-albánské delegace na mírových jednáních na zámku Rambouillet. Podle německé rozvědky však už tehdy ovládal aktivní zločineckou síť, která působila v celém Kosovu a v roce 2001 udržovala přímé kontakty s čečenskou a albánskou mafií. V říjnu 2003 měl Thaci v souvislosti s četnými obchody s drogami a zbraněmi navázat kontakty s jedním z klanů, který je mimo jiné obviňován z praní špinavých peněz a vydírání. Jisté však je, že údajné napojení Thaciho na organizovaný zločin nebylo nikdy oficiálně vyšetřováno a současný premiér nemusel prokazovat svou nevinu. 

O Haradinajovi německá zpráva uvádí, že "struktury rodinného klanu okolo Ramushe Haradinaje působícího v oblasti Dečani zahrnují celé spektrum kriminálních politických a vojenských aktivit, které mají dopad na bezpečnostní situaci v Kosovu. Skupina čítá asi 100 členů. Věnuje se pašování drog a zbraní a ilegálnímu obchodu se zbožím, které podléhá proclení. Kromě toho kontroluje i komunální orgány", cituje ze zprávy Weltwoche . Podobně jako Thaci žil i Haradinaj nějakou dobu ve Švýcarsku. Po skončení války se podle Němců zapletl do ozbrojeného konfliktu s dalšími klany, který byl ve skutečnosti mocenským bojem mezi mafiánskými rodinami. Jeden z případů, v němž figuroval, popsala v roce 2003 i zpravodajská služba OSN. Podle ní Haradinaj s několika ozbrojenci přepadl 7. července 2000 dům patřící k jednomu z konkurenčních klanů, s kterým soupeřil v obchodu s narkotiky. Chtěli rodině ukrást 60 kilogramů kokainu, který tam byl údajně schován, ale vypukla přestřelka, při které byl Haradinaj zraněn, píše agentura APA

A nyní se přesuňme do Libanonu, který je už řadu měsíců bez prezidenta. Parlamentní strany dodnes nedokázaly zvolit nástupce Emila Lahúda, jemuž vypršel mandát koncem listopadu. Prezidentská volba byla odložena už čtrnáctkrát a pozorovatelé si dohodu neslibují ani od příštího zasedání poslanců 26. února. Prosyrská opozice trvá na svém návratu do vlády, ze které sama vystoupila a označila ji za nelegitimní, a ještě k tomu požaduje právo veta, píše agentura DPA . I když se strany už shodly na tom, že příštím prezidentem bude současný náčelník hlavního štábu armády Michel Sulajmán, nedohodly se na podobě vlády. Lidoví zástupci už 16 měsíců nesněmují, protože to nepřipustí předseda parlamentu, jenž pochází z řad opozice. Konflikt mezi protisyrským a prosyrským táborem v Libanonu zasáhl všechny nejvýznamnější instituce. Celá země je zablokovaná a terčem útoků se stala i armáda, která donedávna platila za fungujícího garanta stability. A brzké řešení této situace není v dohledu. 

Diplomatické kruhy v Bejrútu označují za marné i úsilí prostředníků jednání. Pokusy Francie, Španělska a Itálie, které se snaží přispět k dosažení dohody mezi prozápadními odpůrci Sýrie a jejího pokračujícího vlivu na další osud Libanonu a prosyrskou frakcí zatím nevedly k úspěchu o nic více než iniciativa Ligy arabských států. Šíitská strana Hizballáh, která stojí v čele opozice, v podstatě nemá na vyřešení státní krize vůbec žádný zájem, protože jí jde o zachování svého "státu ve státě". 

Hizballáh tvrdí, že východisko ze slepé uličky libanonské krize je "prosté" - stačí, když mu vláda přenechá více než třetinu ministerských křesel. V tom ale netkví podstata současného politického patu, soudí provládní a protisyrský libanonský server Ya Libnan . Po volbách v roce 2005 si Hizballáh prosadil svého člověka do čela parlamentu - šíitu Nábího Berrího. V červenci 2006 hnutí uneslo dva izraelské vojáky a několik dalších zabilo při výpadu za hranice Libanonu. Hizballáh tvrdil, že má "informace", že se Izrael chystá na Libanon zaútočit, a tak byla červencová válka podle něj preventivním útokem. Kromě toho, že preventivní útok je neetický, je ještě znepokojivější skutečnost, že Hizballáh se vůbec rozhodl válku zahájit, aniž se poradil s vládou nebo ji alespoň o svém záměru informoval. 

Od konce této války Hizballáh prostřednictvím třetí strany vyjednává s Izraelem o výměně vězňů. A samozřejmě předpokládá, že vláda se dozví, co je nového, stejně jako ostatní občané - tedy z médií. Navíc si Hizballáh udržuje podzemní infrastrukturu, o kterou se s nikým nedělí, a vymezil si v Libanonu vlastní takzvané "bezpečnostní zóny". Libanonská vláda však do nich nemá přístup. Přesto všechno má hnutí tu drzost tvrdit, že je odstrčené, a požadovat podíl na moci a účast ve vládě. Libanonský stát je ve skutečnosti slabší než Hizballáh a kořeny současné krize leží jinde, než se jeví na první pohled. 

Ministři z řad Hizballáhu v kabinetu zasedali až do konce války v červenci 2006 a schvalovali všechna jeho rozhodnutí už od vzniku vlády o rok dříve. K odchodu je přiměl až souhlas s návrhem pravidel OSN pro vytvoření tribunálu, který má soudit vrahy bývalého premiéra Rafíka Harírího. Libanon má uhradit 49% nákladů na tento tribunál, a to ve třech splátkách, z nichž jedna už byla zaplacena. Kdyby Hizballáh získal víc než třetinu vládních křesel, měl by možnost vetovat každé rozhodnutí pouhým podáním demise, což by vedlo k pádu vlády. Budoucí kabinet by tak možná ani nemohl zaplatit druhou a třetí splátku, kdyby v něm zasedali ministři Hizballáhu. 

Od svého vzniku v roce 1982 až do stažení syrských vojsk v roce 2005 neměl Hizballáh ministry v žádné libanonské vládě. Udržoval relativně malý parlamentní blok a soustředil se na boj proti izraelské okupaci na jihu země. Právě tehdy si získal bezprecedentní popularitu v Libanonu i celém arabském světě. Po stažení Sýrie a pádu jejích nohsledů v Libanonu však musel vstoupit na scénu, aby zachránil slábnoucí syrský vliv a sabotoval oficiální souhlas libanonské vlády s tribunálem OSN. V poslední době však jeho oblíbenost prudce poklesla jak u libanonských, tak i arabských nešíitů a ukázalo se, že Hizballáh se do politiky nehodí. I když jeho milice možná zaznamenaly určité úspěchy ve válkách s Izraelem, v libanonské politice Hizballáh jasně selhal, uzavírá server Ya Libnan

Kvůli Hizballáhu hrozí Libanonu i nový válečný konflikt, kterým hnutí vyhrožuje Izraeli. Důvodem má být atentát na druhého nejvýše postaveného velitele Hizballáhu Imáda Mugníju, který se stal minulý týden obětí pumového útoku v syrském Damašku. Izrael podíl na atentátu odmítl, i když Mugníjovu smrt uvítal; šlo o jednoho z nejkrutějších a nejnebezpečnějších teroristů na světě, který měl na svědomí stovky obětí. Hizballáh je však přesvědčen, že za Mugnijovou vraždou stojí izraelská tajná služba Mosad, a přísahal židovskému státu pomstu na všech frontách. Generální tajemník Hizballáhu šajch Hasan Nasralláh vyhlásil na Mugníjově pohřbu Izraeli "otevřenou válku". Izrael uvedl do stavu pohotovosti armádu na svých severních hranicích i bezpečnostní složky všech svých objektů v zahraničí. 

Kdo vlastně byl 46letý Imád Mugníja, který 12. února vyletěl do povětří ve svém automobilu v Damašku? Podle izraelského serveru Debkafile to byl jediný tajný agent na Blízkém východě, který se těšil osobní důvěře nejvyššího duchovního vůdce Íránu ajatolláha Chamenejího i vůdce Al-Kajdy Usámy bin Ládina. Jmenujme jen některé teroristické činy, které měl Mugníja na svědomí: v roce 1983 zosnoval sebevražedný atentát na příslušníky americké námořní pěchoty na francouzském velitelství v Bejrútu, při kterém zahynulo 241 Američanů a 58 francouzských vojáků. V témže roce zorganizoval další pumový útok na americké velvyslanectví v Bejrútu, kde přišlo o život 63 lidí, a atentát na izraelské vojenské velitelství v libanonském Týru, kde zahynuly desítky vojáků. Spojené státy jej viní i z únosu amerického letounu z Atén do Říma v roce 1985, při kterém únosci zavraždili amerického námořníka. V osmdesátých letech se Mugníja bavil brutálními únosy západních občanů v Bejrútu, z nichž několik zavraždil. 

V roce 1996 se Mugníja podílel na útoku na obytný mrakodrap v Saúdské Arábii, kde zahynulo 19 amerických ropných expertů. Ve jménu Hizballáhu připravil pumové atentáty na izraelské velvyslanectví a židovské kulturní středisko v argentinském Buenos Aires v letech 1992 a 1994, které zabily přes sto lidí. Podílel se i na únosu dvou izraelských vojáků v roce 2006, který vyprovokoval válku Izraele proti Hizballáhu. Mugníja figuroval na seznamu 22 nejhledanějších teroristů světa americké FBI a na jeho hlavu byla vypsána stejná odměna ve výši 25 milionů dolarů jako za dopadení Usámy bin Ládina. Ať už jej ze světa sprovodil kdokoli, nelze než souhlasit s výrokem bývalého náčelníka Mosadu Danyho Jatoma, který Mugníjovu smrt označil za obrovský úspěch svobodného světa v boji proti terorismu. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas