13. března  2008  rubrika: Svět viděný internetem

Co by měl dělat budoucí prezident USA?

www.reuters.com

www.reuters.com

Nabídneme vám zajímavé perličky z americké volební kampaně, kde demokratické primárky neztrácejí nic na dramatickém průběhu. Řekneme vám, jak vidí současný obraz Ameriky bývalý prezident Spojených států Jimmy Carter - a co doporučuje budoucímu obyvateli Bílého domu. Dozvíte se, jaké debaty se vedou ve světě internetu - konkrétně se budeme věnovat hamletovské otázce známé encyklopedie, zvané Wikipedia. A pozastavíme se nad tím, že Čína si občas plete válku proti terorismu s válkou proti disidentům.

Mnohé internetové servery se už dávno neomezují pouze na psané informace a zařazují zvukové záznamy nebo videa. Na stránkách agentury Reuters najdete tedy obrazovou reportáž o pozoruhodném faux pass kampaně americké demokratické kandidátky na prezidentský úřad Hillary Clintonové. Týká se jednoho z klipů, které se pouštějí v televizi - a jak se zdá, konečný účinek je spíš opačný. 

Jak známo, probíhá dramatická bitva mezi bývalou první dámou a dnešní senátorkou Clintonovou a senátorem Barackem Obamou o demokratickou nominaci. Téma propagačního klipu je lapidární: dítě kdesi v zapadlém koutě Ameriky leží v posteli a zjistí, že hrozí národní katastrofa. Zatelefonuje tedy do Bílého domu, kde už čeká prezidentka Clintonová, aby všechno briskně vyřešila. O nápaditosti nemůže být řeč, ale jistou účinnost toto video může mít, je totiž nasměrované na jistý typ voličů. 

Jenomže, co se nestalo! Jako záběry malého dítěte byly použity devět let staré snímky, na kterých poznala sama sebe jistá sedmnáctiletá slečna jménem Casey Knowleys, jež působí jako dobrovolnice v kampani Baracka Obamy. Hned prohlásila, že ona v žádném případě nechce, aby na její naléhavý telefonát odpověděla z Bílého domu Hillary Clintonová. Chce, aby sluchátko zvedl Barack Obama. Její přátelé ji prý podezírali, že se zpronevěřila Obamově kampani. Zpočátku se z toho prý necítila zrovna dobře. 

Zdá se tedy, že v letošní kampani nemají ani produkční firmy na růžích ustláno. Dané video vytvořila společnost Getty Images a velkou díru do světa s ním zjevně neudělá. Reuters nabízí vzápětí další video, jež představuje novou "jobovu zvěst" pro Hillary Clintonovou. Jeden z jejích spolupracovníků guvernér státu New York Elliot Spitzer se omluvil poté, co novináři zjistili, že se zapletl s prostitutkou. A protože se to neděje v liberální zemi jako je Česká republika, ale ve Spojených státech, kde je nevěra politika vážným přečinem, je z toho docela velká aféra. 

Spitzer se veřejně omluvil své rodině i občanům: Doslova řekl: "konal jsem v rozporu se svými závazky vůči mé rodině a v rozporu se smyslem pro dobro a zlo" a dodal, že zklamal sám sebe. Novinářům se podařilo získat záznam telefonátu, kterým si guvernér objednával minulý měsíc prostitutku do hotelu. Zajímavostí s trpkou příchutí je fakt, že Spitzer se angažoval v boji proti prostituci. Je ženatý a má tři děti. Tolik tedy "jobovské zvěsti" agentury Reuters

www.newsweek.com - Foto: Dana Josefová

www.newsweek.comFoto: Dana Josefová

Na internetových stránkách časopisu Newsweek je série článků, věnovaných otázce, co by měl dělat budoucí prezident Spojených států. V jednom případě jde o rozhovor s bývalým prezidentem Jimmy Carterem. Téma není zrovna radostné: jak vylepšit pošramocený obraz Ameriky ve světě? Titulek zvýrazňuje jednu z hlavních myšlenek bývalého prezidenta: "Národ, který by měl jít příkladem". 

Jimmy Carter nebyl nejúspěšnějším prezidentem v amerických dějinách - nepodařilo se mu obhájit mandát pro druhé volební období. Potom se ale začal věnovat mírovým jednáním v postižených částech světa a vydobyl si obrovský kredit, který vedl až k udělení Nobelovy ceny míru. Většinou působil prostřednictvím své organizace Carter Center nebo přes Habitat for Humanity. Je známý jako člověk hluboké víry. Nyní je mu 83 let. 

Na otázku obrazu Spojených států ve světě odpovídá, že tak špatně na tom Amerika - co on pamatuje - ještě nebyla. Je to podle něj proto, že Washington opustil některé klíčové morální hodnoty. Současná administrativa se odchýlila od předchozích vlád republikánů i demokratů a co dnes lidi v zahraničí na Americe ještě láká, je snad tamní prosperita. Hodnotou, jež byla opuštěna, je podle Cartera mír. Kdysi šly totiž Spojené státy do války jedině v případě, že jejich bezpečnost byla ohrožena. Nyní jde do války, aby svrhla špatný režim. 

Bývalému prezidentu vadí také to, že Spojené státy opouštějí dohody o nukleárních zbraních a že se nepřipojily ke Kjótskému protokolu o klimatických změnách, nemluvě už ani o skutečnosti, že donedávna rezignovaly na snahu zabezpečit mír pro Blízký východ. Jednou větou to pak Jimmy Carter shrnuje takto: "Naše země byla kdysi obhájcem lidských práv, mezi něž patří právo žít v míru. Tento prapor nesla vysoko a vzhlížely k němu mnohé národy. Teď nás vnímají jako zemi, jež lidská práva naopak porušuje". 

Škody, jež nastaly, ale nejsou trvalé. Amerika by se měla vrátit ke své dřívější roli, tedy k tomu, aby byla pro ostatní příkladem. Nijak se nedá uniknout skutečnosti, že Amerika je jedinou světovou supervelmocí -a právě proto musí konat příkladně. Když se někde porušují lidská práva, musí tamní obyvatele napadnout otázka: proč s tím nejdeme do Washingtonu? Jimmy Carter v této souvislosti vzpomíná na svůj mandát, kdy byl nucen soutěžit s komunistickým Sovětským svazem, obhajovat americké národní zájmy, zabezpečovat mír pro ostatní a prosazovat lidská práva. 

Za celou dobu jeho vlády přitom nepoužily Spojené státy jedinou bombu, neodpálily jedinou raketu. Možnost vojenské intervence je podle Cartera i dnes důležitá, musí být ale nastaveny určité priority. A použití síly je v nich až na posledním místě. Závěrem bývalý prezident dodává, že nová generace Američanů je zcela nepochybně nakloněna návratu k angažované a na morálních hodnotách založené zahraniční politice, a to i přesto, že za dnešní situace - po Iráku a Afghánistánu - nemá Washington kapacitu, aby se angažoval v mírových misích například v Dárfuru nebo v Kongu. 

Dění ve světě internetu se nemusí běžnému uživateli jevit zrovna dramaticky, ale ve skutečnosti v něm padají důležitá rozhodnutí, jež mohou mít dalekosáhlé důsledky obchodního charakteru. Jedním z nejznámějších serverů je v současnosti Wikipedia. Jde o obrovskou encyklopedii, jež si získala neobyčejnou oblibu. Dočtete se tam obrovské množství informací, vše je zdarma - a co je pozoruhodné, i vy tam můžete vložit články a informace, jež pokládáte za důležité. 

www.economist.com - Foto: Míla Koláčná

www.economist.comFoto: Míla Koláčná

Wikipedia funguje právě díky dobrovolným přispěvatelům, kteří zpracují nějakou oblast nebo korigují chybné údaje, jež se na daných internetových stránkách vyskytnou. Kam se ale může celý projekt vyvíjet? Tuto otázku si položil týdeník Economist - a tvrdí, že neprobíhá zápas o nic menšího, než o duši Wikipedie. A co je hlavní otázkou? Smysl existence se stává omezením samotné věci - jinými slovy: tato encyklopedie má neomezený prostor, je tedy důležité, že bude obsahovat naprosté banálnosti a triviality? 

V průběhu své existence se stala Wikipedia nejrozsáhlejší encyklopedií na světě. Je také hmatatelným důkazem efektivnosti projektů, ve kterých se uživatel stává poskytovatelem služeb. Články jsou v 250 řečech a jejich texty se neustále zdokonalují a aktualizují. Teď se ale dostal celý projekt do krize identity. Může se vydat dvěma různými cestami. Buď se stane všeobjímající studnicí vědění, zahlcenou naprosto zbytečnými a marginálními informacemi. Nebo se vydá cestou přísnější editorské politiky a triviality naopak odstraní v zájmu zvýšení své reputace. 

Wikipedia se totiž uvádí už i v odborných kruzích jako důležitý informační zdroj. A jméno, jež si vydobyla, není zadarmo. Mezi lidmi, kteří celý projekt vedou, probíhá tedy tvrdá debata, kam se vydat. Jedni chtějí těžit z dobrého jména a omezit přístup dobrovolných přispěvatelů. Druzí se obávají, že by tím pošlapali entusiasmus uživatelů, kteří chápou svět "wiki" jako svoje vlastní prostředí. Daní za to je ale například skutečnost, že postavičky z kreslených seriálů mají na stránkách této encyklopedie větší prostor, než reálné osobnosti. 

Paradoxem je fakt, že anglická verze - jež je ze všech řečí nejbohatší - má milióny návštěv. Ale když se podíváte na profil některého z vůdců polské Solidarity, zjistíte, že je nejenom špatně napsaný, ale i bídně navštěvovaný. Mezi Pokemónem a Solidaritou je propastný rozdíl. Podle některých hlasů by se smazal, kdyby prostě mohl vstupovat na stránky Wikipedie kdokoliv a zdokonalovat texty - i dnešní editorský dohled je totiž poměrně přísný. Podle těchto názorů je věc jasná: právě proto, že tato encyklopedie je virtuální, neměla by být ničím omezována. 

Postavičky z populárních seriálů těmto lidem absolutně nevadí. Marginálnost nějakého námětu přece nesnižuje důležitost jiných. Pokud by se zmíněné postavičky odstranily , asi by to nezvýšilo návštěvnost na stránkách, věnovaných Solidaritě. Ideální Wikipedie je podle těchto lidí taková encyklopedie, v níž se prostě objeví vše, co jsou její uživatelé schopni vyprodukovat. Opačný tábor vidí ale věci jinak. Podle něj závisí úspěch Wikipedie na tom, zda se podaří zachovat kvalitu. Čím víc marginálností se objevuje, tím menší prestiži se bude encyklopedie těšit. 

Problém ale je, že v praxi těžko rozhodnete, co je ještě důležité a co už je zbytečné. Proč má například článek pod názvem "Seznam přezdívek George Bushe" zůstat a naopak má zmizet článek s titulkem: "Viceprezidenti, kteří do někoho střelili". Proč má zůstat článek o Nataši Děmkinové v Rusku - která tvrdí, že má rentgenové vidění - a má se vypustit článek u úloze šašků v moderní společnosti? Samotná Wikipedie vypracovala celou řadu měřítek, podle kterých se mají informace posuzovat. 

Tak například deset návštěv z nejznámějšího vyhledávače jménem Google je lepších než jedna návštěva. Nebo citace v mezinárodním tisku je lepší nežli zmínka v tisku regionálním. Prakticky to ale znamená, že zmínka v Playboji je důležitější než zmínka v nízkorozpočtovém filmu. Na vlastní kůži to zakusil samotný zakladatel Wikipedie Jimmy Wales, když napsal článek o restauraci, v níž poobědval. Text byl vymazán, protože měl málou návštěvnost přes Google. Tento případ - a mnoho jiných - vyvolal velkou diskusi o tom, zda a jaké místo má mít editorská politika podobných serverů. 

Zdá se, že odpověď je zřejmá: projekt takových rozměrů a důležitosti musí mít jasná pravidla fungování. Dalším stadiem je pak otázka, jak si poradit s těmi, kdo se naučí mezi pravidly proplouvat a de facto je obcházet. Složité postupy nemusí vést vždy k výsledku. Ostatně, zrodil se už i termín wiki-právo. Jisté je, že aktivity přispěvatelů poněkud slábnou. Už rok nabyly zveřejněny žádné oficiální údaje, možná proto, že majitelům Wikipedie nejsou zrovna příjemné. Může to znamenat jistou zralost této encyklopedie, protože velká témata byla uspokojivě pokryta. 

Chcete-li tedy napsat nový článek do Wikipedie, musíte mít jistotu, že projde testem kritérií. Je dobré si zabezpečit spojence, kteří se postarají o návštěvy přes Google. Tím stoupá laťka tak vysoko, že už ji málokdo přeskočí. A samozřejmě roste počet znechucených přispěvatelů. Kromě toho už je na scéně konkurence. Samotný vyhledávač Google oznámil, že přichází s podobnou encyklopedií pod názvem "Knol". Každý do ní může přispívat a články se budou udržovat na základě hlasovacího systému. Čím lepší článek, tím výš bude v nabídce. 

Tento nový systém je založen podstatně víc na individualismu, než na kolektivní tvorbě. Mimochodem, Google se bude s autory dělit o příjmy z reklamy. Nepochybně to vyvolá nové diskuse a položí to na stůl nové problémy. I kdyby se ale z nové encyklopedie nestala hrobařka Wikipedie, pomůže to určitě jedné věci: přinutí to její majitele, aby si editorskou politiku důkladně promysleli - konstatuje na závěr týdeník Economist

www.wsj.com - Foto: Dana Josefová

www.wsj.comFoto: Dana Josefová

Čína si občas plete válku proti terorismu s válkou proti disidentům. Tak vidí situaci alespoň americký deník Wall Street Journal . Poznamenává, že v demokratických systémech se představitelé musí zodpovídat za svá rozhodnutí - i za ta, jež se týkají citlivé otázky terorismu, a tedy i ohrožení občanů. V Číně se objevily zprávy o teroristickém spiknutí proti Olympiádě, ale jeví se to poněkud nejasně. 

Nejdřív se objevila zpráva, podle které musely místní aerolinie přesměrovat jeden let po jistém incidentu na palubě. Současně bylo oznámeno, že v lednu už došlo k policejní razii proti osobám, jež měly za lubem útok na Olympijské hry. Člověku z toho běhá mráz po zádech - a při znalostech postupů čínské policie není jednoduché jednotlivé případy posoudit. Jména potenciálních útočníků, z nichž někteří byli policií fyzicky zlikvidováni, jsou udržována v tajnosti.. Žádná místní média nejsou schopna potvrdit incident v letadle. Cestující jsou němí a podrobnosti nejsou k dispozici. 

Oba incidenty se staly na jihu země. Podobnou oblastí je sever, kde žijí muslimové a vláda v Pekingu je podezírá ze separatismu. Má pravdu v tom, že v minulosti se tito separatisté skutečné uchylovali k násilí, dnes jsou ale potírány i takové náboženské projevy, jako je držení půstu studenty o ramadánu. V rámci boje proti terorismu je potřebné, aby vlády zveřejňovaly důležité informace a ponechávaly v tajnosti skutečnosti, jejichž vyzrazení by mohlo představovat ohrožení. 

Čínský systém je ale celkově neprůhledný. Takže nevíme, zda tento byl týden zaznamenán skutečně zásah proti teroristům, nebo spíš razie proti lidem, nepohodlným režimu. Také čínská justice je zcela netransparentní a média neplní svoji funkci. Jak tedy konstatuje na závěr list Wall Street Journal , je klidně možné, že celou pravdu o zmíněných incidentech se nikdy nedovíme. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas