5. července  2008  rubrika: Svět viděný internetem

O tom, jak Brežněv v srpnu 1968 váhal s vysláním vojsk O tom, jak Brežněv v srpnu 1968 váhal s vysláním vojsk

www.spiegel.de - Foto: Dana Josefová

www.spiegel.deFoto: Dana Josefová

Dosud neznámé dokumenty ukazují, že sovětský vládce Leonid Brežněv v srpnu 1968 váhal s rozhodnutím poslat do Československa vojska států Varšavské smlouvy. Píše o tom německý týdeník Der Spiegel . Homosexuálové představují stále významnější spotřebitelskou skupinu. Zpravodajský server Netzeitung vysvětluje, proč tomu tak je. A Süddeutsche Zeitung píší o nové knížce amerického neurologa, která se zabývá vlivem hudby na lidský mozek.

Jako každé léto pobýval Leonid Brežněv na své státní chatě číslo 1, která se nacházela na Krymu, poblíž Jalty. Psal se 13.srpen 1968 a předseda Sovětské komunistické strany musel učinit významné rozhodnutí: Poslat do Československa tanky a vojáky, protože tamní soudruzi si pro sebe vydobyli přílišné svobody? Anebo jim ještě dát šanci? 

Jak ve svém aktuálním vydání píše německý týdeník Der Spiegel , komunistická strana v Praze tehdy přišla s tak zvaným "demokratickým socialismem" a pobouřila tak vrcholné komunistické funkcionáře v dalších státech Varšavské smlouvy. 

Zastánci tvrdé linie v moskevské centrále prosazovali vojenský zásah proti odpadlíkům a reformátorům. Ale Brežněv dlouho váhal, než dal rozkaz k intervenci, jež začala v noci na 21.srpna. Dokládají to dosud neznámé dokumenty, které v archivech prozkoumal mezinárodní tým historiků. Výsledky svého bádání vydal v dvousvazkové německé publikaci s názvem "Pražské jaro. Mezinárodní krizový rok 1968". Kniha vyšla tento týden. 

Moskevské vedení totiž ze začátku velmi benevolentně sledovalo, jak Alexander Dubček, vůdčí postava reforem, začátkem ledna 1968 vystřídala starého stalinistu Antonína Novotného v čele komunistické strany. Vždyť Dubček strávil 13 let svého dětství a dospívání v Sovětském svazu. 

Ovšem netrvalo dlouho a kremelským kádrům došlo, že Dubček se chce vydat vlastní cestou. 25.března proto Ústřední výbor sovětské komunistické strany varoval vedení všech komunistických stran - z Československa se stává "občanská republika", tvrdili Sověti. V létě se konflikt mezi Prahou a Moskvou vyostřil. 17.července Brežněv na půdě Ústředního výboru brojil proti "bezbřehým debatám" československých soudruhů. Jeho názor na Dubčeka byl však poněkud rozporuplný. 

Například jednou s respektem mluvil o Dubčekově dobrém vystoupení před dělníky. Jindy však odsuzoval v Československu panující "skleníkovou atmosféru, v níž se daří plevelu kontrarevoluce". Zároveň ale nabádal ke smířlivosti: "Před tím, než sáhneme k extrémním opatřením, musí být podniknuty veškeré pokusy vrátit antisocialistické síly zpět na jejich původní politickou cestu," prohlašoval sovětský vůdce. 

13.srpna Brežněv zavolal Dubčekovi ze své státní chaty u Jalty. Naléhal na "Sašu", aby zrušil tři z nejvýznamnějších reforem. Dubček uhýbal a nechtěl učinit žádný slib. A to ani tehdy, když Brežněv žádal, aby byla v Československu zavedena přísná kontrola médií. Dubček tehdy dokonce nabídl svou rezignaci. "Můžu pracovat i někde jinde," měl tehdy prohlásit vůdce československých reformních komunistů. Brežněv byl rozzloben a žádal Dubčeka, aby upustil od "extrémních kroků". 

Brežněv na jedné straně Dubčekovi hrozil - například větami typu "my už nebudeme moci tak dlouho čekat". Zároveň se však snažil o smířlivý přístup - mimo jiné na československého politika naléhal slovy "Sašo, já ti věřím, ale snaž se mě taky pochopit". To podle týdeníku Der Spiegel jasně svědčí o tom, že sám Brežněv byl pod tlakem svého vlastního vedení. O tom svědčí třeba Brežněnova slova o tom, že "nemůže rozhodovat za zády dalších členů politbyra". Tehdejší telefonický hovor obou vůdců skončil chladně. 

Jako důkaz toho, že v Praze jsou "rozryty základy socialistického systému" posloužil moskevskému vedení také rozhovor, který tehdy týdeníku Der Spiegel poskytl československý ministr spravedlnosti Bohuslav Kučera. Ten se v interview mimo jiné vyslovil pro nezávislou justici a dokonce nastínil možnost, že nějaká jiná strana porazí komunisty ve volbách. 

21.srpna, kolem 4.hodiny ráno, obklíčili sovětští parašutisté budovu Ústředního výboru komunistické strany Československa a vtrhli do Dubčekovy kanceláře. Představitelé sovětské KGB československého politika okamžitě zatkly. "Tragédie začala," konstatuje německý list. 

Brežněv byl údajně šokován, když se dozvěděl o masivním odporu občanů v Praze i mimo ni. Střety si vyžádaly desítky mrtvých a stovky zraněných. 23. srpna požádal sovětský vůdce československého prezidenta Ludvíka Svobodu, který právě přicestoval do Moskvy, aby se spolu s ním pokusil najít způsob, jak toto násilné krveprolití zastavit. 

Svoboda do Moskvy přijel se svým zetěm Milanem Klusákem, který tehdy vedl jeden odbor na československém ministerstvu zahraničí. Klusáka od roku 1942 věznilo gestapo. V Moskvě vypověděl, že lidé v Praze jsou pevně přesvědčeni o tom, že na straně Sovětů přijeli do země také "němečtí vojáci" z NDR. Brežněv mu však tvrdil, že tomu tak není a dodal: "Mezi námi, němečtí soudruzi se urazili, že jsme jim nedali důvěru." Pravda je taková, že vedení v Moskvě a východním Berlíně se dohodla na tom, že do Československa nemají vstoupit žádné bojové jednotky východoněmecké armády. 

Německý zpravodajský server Netzeitung si všímá nového trendu ve světové reklamě a obchodu. Ekonomika totiž objevila velmi lukrativní cílovou skupinu: homosexuály. Zároveň je však třeba dodat, že reklama využívající takových symbolů, jako je duhová vlajka, nebo vystavující na odiv vypracované mužské tělo, rozhodně není žádnou zárukou úspěchu. 

Svatba homosexuálů - Foto: NEPOUŽÍVAT internet

Svatba homosexuálůFoto: NEPOUŽÍVAT internet

A jaké jsou příklad reklamních kampaní zaměřovaných na homosexuály? Například jedna energetická firma inzerovala svůj plyn sloganem "Člověk potřebuje něco teplého" a fotografií, na níž leželi dva muži ve vaně. Nebo jistá realitní firma nabízela dům na klíč snímkem, na němž byli zachyceni dva muži a dítě. A na zadní straně aktuálního vydání berlínského časopisu pro homosexuály Siegessäule nabízí prodejce aut delší variantu automobilu Mini nazývanou Clubman pomocí hesla "Nejmenší darkroom se zvětší". 

Zkrátka homosexuály jako cílovou skupinu si nemůže dovolit vynechat nikdo. Ze začátku se o jejich přízeň ucházely především prodejci a poskytovatelé služeb, kteří byli přímo zaměření na tuto skupinu. Byla to třeba knihkupectví specializující se na literaturu s homosexuální tematikou či distributoři filmů , které pojednávají o homosexuálech. 

Nyní však homosexuály jako koupěchtivou klientelu objevují i velké koncerny. "Třeba Nivea rozjela svého času velkou reklamní kampaň zaměřenou na produkty mužské kosmetiky, jejíž představitelé byli mediálně známí homosexuálové," uvedl pro Netzeitung americký odborník na tuto problematiku Jeff Wahl. 

Tento reklamní expert pracoval v marketingu firem Procter and Gamble a McDonald´s. Nyní poblíž německého Frankfurtu provozuje spolu s Michaelem Drescherem agenturu Communigayte, která se zaměřuje na "gay marketing". 

"Jen v Německu existuje pět a půl milionů lidí, kteří svou orientaci označují za homosexuální či lesbickou. A to je velká cílová skupina," říká Jeff Wahl. Ovšem, k tomu je třeba dodat, že tato cílová skupina zdaleka není tak homogenní, jak by ji reklamní průmysl rád viděl. To dokládá studie, kterou vypracovaly agentury Gofelix a BBDO Consulting. 

Ty gay komunitu dělí do pěti kategorií: od mužů, kteří kladou velký důraz na vizáž a značku a v podstatě udávají trend, až po domácké, introvertní typy, pro něž vzhled nehraje velkou roli. "Pouhá homosexualita jako kriterium výběru rozhodně nepostačí," tvrdí šéf agentury Gofelixu Holger Linde. Ale určité aspekty příslušníkům této komunity společné jsou. 

Tito lidé se například většinou nadprůměrně zajímají o módu, fitness a zdravou stravu. A jsou ochotni utrácet více peněz, než jejich heterosexuální spoluobčané. Zajímají se o značky a chtějí toho hodně podnikat ve svém volném čase. Hodně cestují. A právě tím jsou pro reklamní průmysl zajímaví. 

"V současnosti v podstatě neexistuje odvětí, které se nezajímá o homosexuální a lesbické cílové skupiny," tvrdí Wahl. A to se podle něj netýká jen oblasti cestovního ruchu nebo kosmetiky, ale třeba krmiva pro zvířata. Vždyť právě hodně homosexuálních mužů a lesbických žen mají kočky a psy jako náhradu za děti. Tolik německý server Netzeitung

Jaké neurologické pochody vyvolává v lidském mozku hudba? Nad touto otázkou se ve svém nové knize zamýšlí proslulý původně britský, nyní ale v Americe žijící neurolog Oliver Sacks. Publikace nese v anglickém originále název "Musicophilia. Tales of Music and the Brain", česky "Musikofilie. Příběhy hudby a mozku". Německý titulek je potom o poznání střízlivější a zní "Der einarmige Pianist. Über Musik und das Gehirn", přeloženo do češtiny "Jednoruký pianista. O hudbě a mozku." 

www.sueddeutsche.de - Foto: Dana Josefová

www.sueddeutsche.deFoto: Dana Josefová

Jak na svých stránkách uvádí německý list Süddeutsche Zeitung , ne vždy se přitom hudba těšila u badatelů zabývajících se lidským mozkem takové pozornosti. Například Sacksův slavný předchůdce, psychoanalytik Sigmund Freud, přitom hudbu odmítal, protože mu připadala nesrozumitelná. Iritovala ho navíc tajemná přitažlivost hudby, kterou nebyl schopen analyticky rozebrat. 

Podobně odmítavý postoj měli k hudbě i Henry a William Jamesovi. Slavný spisovatel a jeho bratr, který byl psychologem a filozofem, totiž podle Sackse patrně vyrůstali v nehudební rodině. A toto manko se projevilo tím, že neměli žádný citový vztah k melodiím. 

Neurologové začali zkoumat hudbu teprve po roce 1980. Od té doby ale věda v tomto oboru významně pokročila. V neposlední řadě je tomu tak díky novým metodám a technikám, které odborníkům umožňují pozorovat lidský mozek, zatímco poslouchá hudbu, představuje si ji a dokonce hudbu komponuje. 

Ve své knize Sacks zkoumá tajemnou moc hudby - například jako terapeutikum, coby předmět závislosti nebo jako halucinace. Zabývá se také lidmi, které hudba nechává naprosto chladnými a lhostejnými. A popisuje zázračná probuzení, která hudba vyvolává u autistů a osob trpících Parkinsonovou nemocí. Tato "muzikofilie" tkví podle autora jednoduše v podstatě lidské nátury. 

Sacks přitom zůstává neurologem a nepouští se do žádných muzikologických rozborů. Vypráví jednoduše o svých pacientech a o tom, jak hudba ovlivnila jejich životy. Popisuje nemocné, jejichž mozky byly poškozeny úrazem nebo operací, mozkovou mrtvicí nebo nejrůznějšími defekty, a přesto všechno na ně měla hudba zázračné účinky. 

Autor přitom zůstává vědcem - neurologem, který rozhodně nerezignuje na vědeckost. Osudy osob, které popisuje, jsou zajímavé, někdy čtenáře až dojímají. Sacksův odborný zájem o pacienty, jejich nemoci a možnosti terapie však rozhodně nepřekrývá hlavní linii knihy - kterou jsou zkušenosti těchto lidí s hudbou. Výsledkem je kaleidoskop veskrze originálních "hrdinů", které nespojuje až tak nemoc, jako spíš slabost pro hudbu. 

Už první popisovaný příběh zní neuvěřitelně. Jde v něm o ortopeda, doktora Cicoriu, kterého během telefonování při bouřce zasáhne blesk. Ten muži způsobí popáleniny, zástavu srdce, prožitek blízkosti smrti a během několika minut zase návrat do života. Následná léčba však postupuje velmi rychle. Ze začátku proto neurologové nezjišťují nic neobvyklého. 

Ale o několik týdnů později se něco nezvyklého projeví . Doktor Cicoria totiž najednou pocítí neodolatelnou touhu po klavírní hudbě. Obstará si proto nahrávky Chopina, začne sám cvičit na piano a brzy se pokusí o vlastní interpretaci Chopina. 

Aby toho ale nebylo málo, tento muž začne najednou v duchu slyšet různé melodie, svou vlastní hudbu, která ne a ne přestat hrát. Začne tedy tyto melodie zapisovat. O několik let později již doktor Cicoria veřejně vystupuje - nejdříve hraje Chopina, potom své vlastní klavírní rapsodie. Oliver Sacks je přesvědčen, že blesk musel změnit Cicoriův mozek a vyvolat onu náruživou vášeň pro hudbu. 

Oba lékaři se nejprve dohodnou na tom, že celou záležitost podrobí důkladnému zkoumání, později však doktor Cicoria své rozhodnutí změní. Dojde k přesvědčení, že je lepší nechat všechno tak, jak je. Tvrdí, že měl velké štěstí. Hudbu, která k němu takto přišla, považuje za jakési znamení či milost vyšších mocností, kterou není dobré zpochybňovat. 

Ve své nejnovější knize se však Oliver Sacks zabývá také fenoménem absolutního sluchu i hudebností všeobecně. Popisuje případ proslulého pianisty Paula Wittgensteina, bratra slavného filozofa, který v první světové válce přišel o pravou ruku. Ze svého nedostatku však tento hudebník učinil přednost a přiměl skladatele, jako byli Hindemith, Ravel a Prokofjev k tomu, aby komponovali díla, jež lze hrát jen levou rukou. 

Také známý klavírista Leon Fleisher mohl po dlouhá desetiletí hrát pouze levou rukou, protože jeho pravou ruku postihla fokální dystonie, tedy dlouhodobá křeč. Teprve v posledních letech se z něj díky novým lékům a speciálním masážím stal opět dvouruký hráč. 

Skutečnost, že hudba je uložena v mozku velmi hluboko a tím pádem i velmi hluboko v osobnosti člověka, dokládá také příběh Cliva, zpěváka a sbormistra. Toho postihla v důsledku klíšťové encefalitidy těžká ztráta paměti. Když ale Clive zpívá, jeho hudební paměť funguje naprosto bezchybně - ovšem jen po dobu, kdy zpívá. "A také skutečnost, že Clive se díky své chorobě stále znovu zamilovává do své ženy Debory, musí dojmout snad každého," konstatují Süddeutsche Zeitung

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas