Zimbabwe: hladovějící miliardáři

www.afp.comFoto:  Český rozhlas

Řekneme vám o mezináboženské konferenci, jež proběhla minulý týden v Madridu. Dozvíte se, že peníze v Zimbabwe mají krátký život. Vydáme se po stopách posledního španělského anarchisty. A kdybyste se chtěli přihlásit do nějaké reality show, dozvíte se, kde se k ní můžete vyškolit.

Francouzská agentura AFP se věnuje na svých internetových stránkách mezináboženské konferenci, jež proběhla minulý týden v sousedním Španělsku. Inicioval ji saudskoarabský král Abdulláh, který se před půl rokem sešel s papežem Benediktem XVI. a všeobecně se jeho iniciativa považuje za jeden z nepřímých výsledků tohoto bezprecedentního setkání. Uvedená agentura hodnotí konferenci v zásadě pozitivně, i když cituje i kritické hlasy. 

Jedna z analýz začíná tím, že křesťanští, židovští a islámští zástupci vyzvali ke společnému postupu vůči terorismu. Bylo to na závěr konference a dostalo se to do společného komuniké. Agentura to označuje za klíčový bod, stejně jako další výzvu, aby bylo svoláno zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN, jež by se zabývalo mezináboženským dialogem a přispělo k předcházení "střetu civilizací". 

Dále agentura cituje ze zmíněného komuniké: "Terorismus je univerzální fenomén, který vyžaduje spojené mezinárodní úsilí, má-li se proti němu bojovat zodpovědně, se vší vážností a spravedlivě. Vyžaduje to mezinárodní dohodu na definici terorismu, stejně jako pojmenování kořenů, z nichž vyrůstá, a dosahování spravedlnosti a stability ve světě". Zhruba 200 účastníků se shodlo v názoru, že bude potřebné detailně studovat podstatu terorismu, jeho různé podoby. Žádali také, aby vlády jasně odmítly extrémismus. 

Generální tajemník Muslimské světové ligy Abdulláh al-Turki přislíbil, že po madridském sejití budou následovat další podobné konference. Ta příští by se mohla konat v Japonsku. Vše se odehrálo ve snaze zmírnit napětí mezi islámským světem a Západem. Napětí, jež se vystupňovalo po teroristických útocích z 11. září 2001 na New York a Washington. Vyvolávají ho například spory o zákazy šátků muslimských žen v některých evropských zemích, nevyřešený konflikt mezi Izraelem a Palestinci, nebo karikatury proroka Mohameda, jež považují muslimové za urážku svého náboženství. 

Jedním ze smyslů madridského sejití bylo to, aby se zástupci jednotlivých náboženství lépe poznali. Na jiném místě agentura AFP poznamenává, že mezi účastníky nebyli pouze zástupci monoteistických náboženství, tedy křesťanství, židovství a islámu, ale i zástupci dalších náboženství. V tomto ohledu tedy zaznívala pozitivní hodnocení. Za úspěšnou byla považována i snaha saudskoarabského krále Abdulláha zlepšit obraz své země v očích Západu. Za důležité se považuje i to, že mezi účastníky byl zástupce Vatikánu, a především představitelé židovských organizací, mezi nimi Michael Schneider, generální tajemník Světového židovského kongresu. 

Walter Ruby z Nadace pro etnické porozumění se věnuje vztahům židů a muslimů. Poznamenal přitom, že původní rezervovaný postoj některých konzervativních židovských kruhů byl zmírněn. Jak dodal, tyto kruhy podezírají muslimy z toho, že celá konference měla sloužit jenom ke zlepšení jejich mediálního obrazu, podle něho to ale byl odvážný a důležitý krok - jakási "perestrojka" krále Abdulláha. 

Agentura AFP ještě uvádí optimistická slova jednoho z muslimských účastníků, který si stěžoval , že v médiích se objevují neustále zprávy o válce a konfliktech, ale nikdy v nich nezazní zprávy o míru. Madrid je tedy jednou takovou zprávou. Jistou debatu nicméně vyvolal už samotný fakt, že Saudská Arábie se rozhodla uskutečnit setkání ve Španělsku, nikoliv na svém území. Citovaná agentura na závěr konstatuje, že tato země je jediným arabským státem, který zakazuje neislámským náboženstvím jakékoliv náboženské úkony. Týká se to i cizinců, kteří tam žijí. 

www.economist.comFoto: Míla Koláčná

V Zimbabwe se ceny zdvojnásobí každých pár dní a obyvatelé této země stráví mnoho času a energie na to, aby alespoň minimalizovali ztráty a zachránili ze své hotovosti co se dá. Když mic neudělají, jejich peníze se totiž okamžitě vypaří. Týdeník Economist se na svých internetových stránkách pozastavuje nad tím, že inflace je momentálně oficiálně ve výši přes dva milióny procent ročně. Skutečnost je ale asi tak čtyřikrát horší. Centrální banka tiskne na bankovky stále víc nul. 

Podle posledních zpráv, jež ovšem nejsou příliš trvalé, měla největší bankovka hodnotu 50 miliard zimbabwských dolarů. Vyměníte ji ale se štěstím tak za 70 amerických centů na černém trhu. Nakonec ale může chybět i papír na tisk bankovek. Německá firma, jež ho dodává, totiž zrušila smlouvu. Možná se tedy vláda v Zimbabwe poohlédne po méně specializovaném dodavateli. Na chodnících v Harare se povalují stodolarové bankovky a nikdo se je neobtěžuje ani zvednout. 

Když vyhlásila tato země v roce 1980 nezávislost, měl zimbabwský dolar vyšší hodnotu než dolar americký. Teď je překvapením, že někdo vůbec ještě tuto měnu používá. V restauracích se ještě uvádějí ceny v zimbabwských dolarech, několikrát za den se ale mění. Platy se ale vyplácejí výhradně v této měně, jež je jediná povolená. Když jedete autobusem za Harare a zpět, řidič vám naúčtuje vyšší cenu za zpáteční lístek. Třikrát denně ale mění zimbabwské dolary za americké. Domácí měna totiž ztrácí smysl. 

Obyvatelé musí utratit peníze tak rychle, jak to jen jde, nebo utíkají na černý trh, aby je vyměnili za tvrdou měnu. Postupně vzniká paralelní platební systém, ovšem výsostně neoficiálně. Člověk jménem Ronald byl státním zaměstnancem, ale před rokem začal obchodovat s penězi, aby uživil rodinu. Vydělává 100 amerických dolarů měsíčně, zatímco jeho bývalí kolegové tak kolem dvou dolarů. Za to nakoupí prakticky jenom chleba. Korespondent Economistu vyměnil nedávno peníze s úředníkem centrální banky, který ve své kanceláři vede soukromé obchodování s tvrdou měnou. 

Vláda stanovila limit pro výběry z bankovních účtů - momentálně činí v přepočtu méně než 1,5 amerického dolaru. Lidé se tedy úplně orientují na obchodování v hotovosti. Lístky na nákup benzínu se stávají náhradou za peníze. Domácí ekonom John Robertson tvrdí, že šedá ekonomika je už daleko větší nežli ekonomika oficiální. Třetinu financí, přicházejících ze zahraničí, tvoří prostředky, které posílají příbuzní lidem doma, aby přežili. 

Hyperinflace se dá obyčejně zvládnout v průběhu několika měsíců, pokud je vláda odhodlána proti ní bojovat. Škody ale trvají ještě dlouhá léta. Ještě tři roky po argentinské krizi měli domácí obyvatelé 80% svých úspor uložených v jiné měně. Před krizí to bylo jenom 10%. V Peru a Bolívii to bylo ještě horší - na tvrdou měnu tam spoléhalo tři roky po hyperinflaci ještě mnohem víc lidí, v zahraničních měnách bylo uloženo 80% úspor. 

Zimbabwe nakonec finanční reformy neminou. Ceny se nakonec ustálí, zvlášť pokud odejde prezident Mugabe a nahradí ho rozumný představitel. Zimbabwský dolar svoji slávu ale definitivně ztratil. Věci už nikdy nebudou jako předtím. Objevují se návrhy, že země by se měla radši zapojit do finančního systému sousední Jihoafrické republiky. Zatím na takové myšlenky ale nereaguje ani jižní Afrika, ani opozice v Zimbabwe - uzavírá svůj článek týdeník Economist . Takže pro úplnost jenom dodejme, že vše doprovází fotografie z demonstrace, na níž jeden z účastníků drží plakát s nápisem "hladovějící miliardář". 

www.bbc.co.ukFoto:  Český rozhlas

Kdybyste chtěli najít posledního španělského anarchistu, pak se můžete vydat se stanicí BBC do bolivijských lesů. Pár hodin letu roztřeseným devatenáctimístným vrtulovým letadlem trvá cesta do vesnice v srdci bolivijské Amazonie. V prostém přízemním domku vedle řady dřevěných chat je domov Antonia Garcíi Baróna. 

Tento muž je jediným dosud žijícím členem anarchistické Durrutiho kolony, která trápila frankistické jednotky v Madridu během občanské války ve Španělsku. Ta zemi decimovala v letech 1936 až 1939. V bolivijské džungli pak Barón založil anarchistickou kolonii. Dnes je mu 78 let, nosí na očích silné tmavé brýle, protože si musí pečlivě chránit zrak. Před devíti lety vypil šálek s otrávenou kávou. Byl to poslední z více než stovky pokusů ho zabít. 

Zavraždit se ho pokusili již v Paříži, kam se přestěhoval v roce 1945 po pěti letech strávených v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen. Klid od vrahů nenašel ani v Bolívii, která se stala jeho domovem na začátku 50. let. Reportérům BBC říká: "Španělský tisk stále zamlžuje informaci, že katolická církev měla podíl na smrti dvou milionů republikánů. A ne jednoho milionu, jak tvrdí". Na stěně jeho domu visí fotografie. Je na ní zachycen v koncentračním táboře. Hned vedle je modrý trojúhelník s číslem 3422 a s písmenem S. To označovalo vězně bez státního občanství. 

"Španělsko mě o něj připravilo, když jsem přišel do Mauthausenu. Chtěli, aby nás nacisté v tichosti vyhladili. Španělská vláda mi nabízí navrácení občanství, ale proč bych měl chtít něco, co ukradli mně a 150.000 dalších?" říká rozhořčeně. Do Bolívie přijel na radu francouzského přítele, anarchistického spisovatele Gastona Levala. "Požádal jsem ho o nalezení řídce osídleného místa, bez vymožeností jako je voda a elektřina, kde by lidé žili jako před 100 lety. Protože kde je civilizace, tam najdete kněze." 

Když na místo dorazil, žilo tam asi 400 lidí, většinou indiáni a dokonce i jeden německý kněz. "On byl těžký oříšek k rozlousknutí. Dozvěděl se o mém příjezdu a každému řekl, že jsem byl kriminálník. Všichni utíkali a křižovali se, když mě potkali. Ale po dvou měsících jsem začal mluvit a oni poznali, že jsem dobrý člověk, takže se to obrátilo proti němu" - říká anarchista. 

Protože ho kněz neustále sledoval, tak se po pár letech rozhodl vesnici opustit a založit anarchistický ministát uprostřed džungle. Vybral si místo, ležící tři hodiny jízdou lodí po řece. Odešla s ním i jeho bolivijská manželka, které je nyní 71 let. Chovali tam kuřata, kachny a prasata a pěstovali kukuřici s rýží. Do vesnice se vraceli dvakrát ročně, aby úrodu a zvířata měnili za jiné produkty. Vždy odmítali peníze. Před pár lety Barón při honu na jaguára přišel o pravou ruku. 

Prvních pět let, než se jim narodily děti, žili osamoceni. Později se k nim přidala skupina asi 30 indiánů, která se rozhodla zůstat a žít jen z toho, co uloví či chytí. Vzdali se také peněz. "Užívali jsme si absolutní svobodu. Nikdo nás o nic nežádal a nikdo nám neříkal, co máme či nemáme dělat," vzpomíná, zatímco jeho žena sedí v křesle a usmívá se. Nakonec se kvůli zdravotním důvodům přestěhovali zpět do vesnice. A také aby byli v blízkosti svých dětí. 

www.reuters.com

Peníze se dají vydělat různě. Jak se dočtete na stránkách agentury Reuters , ve Spojených státech se můžete učit, jak být "opravdový" v reality show. Do kursu se přihlásila Judy Boltonová, která chce svých 15 minut slávy. Míří do televizní reality show Big Brother, je jí 51 let, má dvě děti a pracuje jako terapeutka. Za tříhodinový kurs platí stejně jako dalších 30 lidí až 140 dolarů. Připouští, že je paradoxní brát hodiny, v nichž se učí, jak být opravdová. 

Newyorskou Reality Television School otevřel učitel herectví, herec a producent Robert Galinsky, který si všiml díry na trhu. Spolu s Jorgem Benderskym, který díky jeho přípravě skončil třetí v jedné ze soutěží, nyní učí žáky mimo jiné jak se líčit, jak si připravit oblečení a jak upozornit kameru na to, co se chystají udělat, aby to nepropásla. Kritiku, že je nesmysl učit lidi realitě, Galinsky odmítá. "Televizní reality show není opravdová, všechno je zosnované a vykonstruované, je to jednoduše jen drama bez scénáře." 

Galinsky svým studentům servíruje "osm přikázání reality show", která zahrnují důležité rady: "ukazujte sebedůvěru, ne aroganci", "říkejte 'ano' tak často, jak je to možné" a "nikdy neříkejte 'jsem herec'". Pět televizních kamer filmuje každý jejich pohyb a promítá ho na velké televizní obrazovky v místnosti, aby se žáci připravili na intenzitu neustálého sledování. Připraven je také casting nanečisto, aby věděli, co je čeká. Billy Garcia, bývalý soutěžící z americké verze pořadu Survivor, studentům říká, že účast v televizní reality show byla dobrou cestou, jak si užít a vydělat peníze. Ještě po dvou letech z toho pořád těží. 

Od programů jako je Big Brother, kde kamery sledují každý krok skupiny cizích lidí žijících na jednom místě, až po talentové soutěže hledající nového nejlepšího zpěváka, modelku, designéra, šéfkuchaře či tanečnici - se reality show rozšířily po celém světě a rozlezly do nekonečných hodin televizních programů. Jen ve Spojených státech přispívají reality show každý měsíc do vysílání 127 hodinami. Jako základní kámen je všeobecně přijímán Big Brother, který se poprvé vysílal v Nizozemsku v roce 1999. Koncept pořadu se stal trhákem sledovanosti, která se nasčítala k více než dvěma miliardám lidí v 50 zemích světa, ale v některých zemích jeho obliba už začíná vyprchávat. 

John de Mol, který vytvořil tuto soutěž, má nicméně velké plány s novou show Golden Cage, v jejímž rámci má deset soutěžících žít ve vile jako milionáři - a vzájemným šikanováním se snažit přimět oponenty, aby z vily odešli. Nedostatek nových programů tedy prozatím nehrozí. A tím pádem ani nedostatek příležitostí pro Galinskeho školu. Právě ta je už ostatně v popředí zájmu produkčních společností a kabelových televizních sítí: chtějí vytvořit reality show o této škole, která učí, jak se chovat v reality show. Byznys prostě nemá hranic. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .