26. července  2009  rubrika: Svět viděný internetem

Cestování po světě a putování časem

V našich médiích ještě doznívá otřes, který přineslo nové zavedení víz při cestách do Kanady, a tak se na toto téma podíváme ze sousedního Slovenska, s nímž máme společný romský problém. Další cesta internetem zamíří do Berlína, kde si poslechneme, jak se tamní děti dovídají o komunistické minulosti své země. Dlouhých 91 let putoval krásným i strašidelným 20. stoletím fotograf René Kertész, k jehož největším zájmům patřili lidé, kteří si čtou. Na závěr nás čekají osudy klavírního cyklu velkého skladatele Dmitrije Šostakoviče.

Není těžké pochopit, proč se Češi rozzlobili na Kanadu, která se rozhodla pro občany jejich země znovu zavést vízovou povinnost. Už nějaký čas jsou v Severoatlantické alianci i v Evropské unii a víza do Kanady až dosud nepotřebovali od roku 2007. To, co se jim teď stalo, je srovnatelné se situací, v níž vás najednou pošlou k dětskému stolu po nějaké době, kdy jste už stolovali s dospělými. Tenhle zajímavý argument jsme ještě neslyšeli, a tak si přečteme celý komentář v bratislavském deníku Sme

V Kanadě naopak převládá pocit, že si Češi užívali výsad dospělosti a současně zanedbávali povinnosti, které z ní vyplývají - v jednom z posledních průzkumů sedm z deseti Kanaďanů podpořilo obnovení víz. Důvod je jasný - od roku 2007 tisíce českých občanů, většinou Romů, požádaly v Kanadě o azyl a náklady platili Kanaďané. Spousta žadatelů se odvolala na diskriminaci v mateřské zemi, i když z nich taková situaci ještě nedělá uprchlíky odpovídající mezinárodní definici tohoto pojmu. Kdyby jim o to šlo, museli by dokázat, že je utlačuje nebo pronásleduje vláda jejich země. Pokud by totiž k udělení azylu stačila diskriminace, tisíce Kanaďanů by mohly žádat o uprchlický azyl v českých zemích. 

Kanada má nejsnáze zneužitelný program utečeneckého azylu na světě. Podle něj ani demokracie jako Česká republika a dokonce ani Spojené státy nejsou natolik bezpečné, aby v nich nemohlo dojít k pronásledování občanů. Mnozí Kanaďané se teď proto dožadují přísnějších pravidel a v případě potřeby i zavedení víz. Zámořská země by to možná měla řešit, ale to je jen jedna strana mince. Češi si plně užívali privilegia volného cestování, ale jejich instituce dlouho zanedbávaly svou odpovědnost za řešení problémů romských občanů. 

Praha se teď může zlobit na Ottawu za to, že vrátila čas. Ale jak píše bratislavský deník Sme , při vší úctě by nikdo neměl od očekávat od Kanady, že uklidí nepořádek, s nímž Češi stejně jako Slováci doma nic nedělají. 

Pro děti, které dnes žijí v Německu, je pojem východní Německo něco, o čem se dočtou v historických knížkách. Když se ale vypraví do jednoho berlínského muzea, čekají je tam deníky, oblečení a videa, která jim vyprávějí, jaké to bylo vyrůstat v době, kdy ještě stála zeď. Pojďme se tam teď podávat s internetovým magazínem Spiegel Online

Ať se dnes v německém hlavním městě podíváte kamkoli, téměř se nemůžete vyhnout nějaké výstavě nebo události, která připomíná 20. výročí pádu berlínské zdi. Ale výstava v dětském muzeu v jihovýchodní části metropole je svým způsobem unikát. Jejím smyslem je poučení mladé generace o každodenní realitě v někdejším východním Německu. Interaktivní expozice, která se jmenuje "Tak co to byla ta NDR?", je otevřena až do 20. prosince. 

Expozice zve sedmileté i starší děti, aby vstoupily tajnými dveřmi do říše mládí v obnovené Německé demokratické republice, jak se oficiálně jmenovalo komunistické východní Německo. Mohou tam potkat osm skutečných východoněmeckých teenagerů, narazit na uchované audioklipy a prohlédnout si deníkové záznamy i jiné dobové předměty. Návštěvník se například doví, že Matthias snil o cestování za hranice východního bloku a že Robert chtěl vyměnit své komiksy za mnohem efektnější nebo zajímavější západní hračky. 

Spousta lidí vám dnes může vyprávět, že NDR byl utlačovatelský režim, který všem předepisoval jedinou závaznou ideologii, ale co vám asi bude připadat zajímavější, jsou momentky ze skutečných lidských příběhů. Mladí Uwe byl třeba členem FDJ, což byla oficiální organizace socialistické mládeže, a chtěl se stát členem strany, jejíž komunistická podstata se skrývala za názvem Jednotná socialistická strana. V muzeu se také dovíte o Angele, která měla ráda punk rock a stala se kvůli tomu terčem pro obávanou východoněmeckou tajnou polici, kterou všichni znali pod zkratkou Stasi. Výstava ukazuje její svazek vedle makety vězeňské cely, v níž byla Angela uvězněna. 

Nutno dodat, že pořadatelé výstavy o komunistických časech nechtěli zjednodušovat a ukazovat východní Německo jen jako policejní stát. "Můžete sice donekonečna vykládat o všudypřítomnosti tajné policie, ale vidět celou tehdejší zemi jen z jejího pohledu by bylo velké zjednodušení," řekla mluvčí muzea Marion Gusellová redaktorce týdeníku Spiegel Online a dodala, že z dnešního pohledu bylo všechno špatné a zároveň přehledné a jasné, ale život v komunistickém východním Německu byl mnohem složitější. 

Tým, který výstavu uspořádal, také zdůrazňuje, že by se dnešní mladí lidé měli dovědět, co to znamenalo, že svět byl ještě před dvaceti lety rozdělen na východ a západ, což je dodnes důležitá součást německé kulturní identity. Paní Susann Lehmannová, která pracuje v muzeu jako průvodkyně, říká docela důležitou věc: "Návštěvník by měl podle mne pochopit, že ten či onen politický režim není jen jednoduchý fakt, o němž se dále nediskutuje, protože je to daleko spíše výsledek řady lidských rozhodnutí." 

Německý internetový magazín Spiegel Online uzavírá, že berlínská výstava o bývalém východním Německu je pečlivě uspořádána tak, aby dětem pomohla pochopit, jak funguje společnost a moc. 

Malý dareba na ulici filipínské Manily, slečinka v pařížské kavárně, ale i trapistický mnich ve své studovně - ty všechny zachytil fotoaparát muže, který se jmenoval André Kertész. A nutno dodat, že je zachytil při čtení. Průkopníka fotografické momentky vždycky zajímali lidé pohroužení do dobré knihy, novin nebo i do dopisu. Stále ho dojímal paradox, že i na přeplněném veřejném místě se člověk může oddávat tak osamělé a soukromé aktivitě, a tak není divu, že jeho aparát lapil během dlouhé Kertészovy kariéry nějakých dvě stě čtenářů. Čtyřicet z nich je k vidění na zbrusu nové autorově výstavě, která se jmenuje O čtení a najdete ji v londýnské Fotografické galerii nedaleko náměstí Oxford Circus v uličce Ramillies Street. 

V slastném nevědomí, že je někdo fotografuje, vypadají Kertészovi lidé, jako by na čas opustili život, který známe, a odebrali se do říše četby. Ani my ani fotograf nemáme ponětí, jaký příběh je uchvátil, ale to nevadí, protože André Kertész si se svými mnichy, uličníky a jinými postavami pohrává a vypráví o nich čtyřicet krásných vlastních příběhů. Svůj dlouhý život žil mezi lety 1894 a 1985 a byl to jeden z nepochybných mistrů fotografie 20. století, přestože nedosáhl slávy sociálního kritika Walkera Evanse nebo válečného reportéra Roberta Capy. Bylo to možná proto, že se vyhýbal otevřeně politickým tématům své doby, jako byla hospodářská krize ve 30. letech nebo španělská občanská válka. 

André Kertész si udělal jméno spíše lyrickými pouličními snímky z meziválečné Paříže, černobílými momentkami z kaváren, parků a bulvárů, které odpovídaly naší romantické představě o tomto městě. Některým lidem chtivým silných zážitků mohly připadat příliš půvabné a příliš málo drsné. Londýnská fotografická výstava o četbě ukazuje, že se autor nevyhýbal sociopolitickým komentářům své doby, ale především to byl hluboce založený humanista. Jeho celoživotní motto znělo "lidé ve vás nevyvolávají zrakový, ale citový dojem." René Kertész se při fotografování prostě oddával lidskému životu, ať se odehrával kdekoli a jakkoli. 

V recenzi v britském deníku Daily Telegraph čteme, že jeho zájem o lidi, kteří čtou, pramenil z pocitu, že si užívají univerzální požitek, který překračuje rasu, společenskou třídu, pohlaví i věk - na jeho snímku čte dřepící uličník odhozené noviny ve špinavé manilské uličce a na jiném vidíme dámu na exkluzivní středomořské pláži, která na sluníčku začetla do nějakého románu. 

Maďarský rodák René Kertész původně pracoval jako makléř na budapešťské burze, ale v roce 1925, když mu bylo 29 let, se rozhodl jít za svým snem o fotografování a vydal se do uměleckého tavicího kotlíku Paříže. Vybral si správný čas, protože právě v té době byl vynalezen příruční fotoaparát značky Leica, který přispěl k rozvoji ilustrovaných magazínů, kde se jen hrnuly zakázky na fotografie všedního dne. Fotografy už nezdržovaly velkoformátové aparáty ani nemotorné třínohé stojany, a tak se mohli vydat do ulic na lov momentek. Henri Cartier-Bresson a René Kertész byli zřejmě nejlepší představitelé raného období tak zvané fotografie rozhodující chvíle. 

A přece jsou Kertészovy fotografie navzdory své zdánlivé spontaneitě zároveň tvořivě komponované. Paříž 20. let byla zaplavena moderním uměním a maďarský přistěhovalec si rychle osvojoval nejnovější trendy. K jeho přátelům patřil nizozemský konstruktivista Piet Mondrian a geometrické kompozice jeho hnutí De Stijl měly nepochybně velký vliv na kompozici snímků nadšeného fotografa. 

Při pohledu na Kertészovy Komíny se ocitáme na newyorské střeše a v popředí nás ihned opravdu zaujmou dva páry zalomených komínů. V pozadí se vyjímá plně naložená prádelní šňůra a jen náhodou si všimneme, že se pod ní na lehátku uvelebila paní, která si čte noviny. Zřejmě si utrhla pár chvil odpočinku, když pověsila prádlo, a Kertészovo vtipné aranžmá ji jemně ukrývá před bezprostředním pohledem právě tak, jako se ona sama schovala ve světě četby. Výstava, kde to všechno můžete vidět, je v londýnské Fotografické galerii otevřena do 4. října. 

Některé mistrovské skladby přesahují krásu hudby a stávají se záležitostí života a smrti. Čtyřiadvacet preludií a fug pro klavír, které v letech 1950-51 zkomponoval Dmitrij Šostakovič, byly únikem ze stalinistického jařma. Americký deník Wall Street Journal připomíná, že ruský skladatel byl v té době pod neustálým politickým tlakem, který mu vnucoval takové úkoly, jako bylo oratorium Píseň lesů opěvující velkého zahradníka Stalina nebo Deset poém na texty revolučních básníků pro dospělý a dětský sbor a cappella. 

Z nařízeného a kontrolovaného socialistického realismu se Šostakovič uchyloval do svého vnitřního života zcela oddaného hudbě. Roku 1950 jel do východoněmeckého Lipska na slavnosti připomínající dvousté výročí smrti Johanna Sebastiana Bacha, který kdysi žil a pracoval v tomto městě. Ruského skladatele tu zaujala mladá klavíristka Taťána Nikolajevová, která vystoupila s výběrem ze dvou sešitů Bachova Temperovaného klavíru, který obsahuje preludia a fugy ve všech 24 durových a mollových tóninách. 

Po návratu do Moskvy se Šostakovič pustil do práce na vlastních 24 preludiích a fugách, kde se sice sem tam ozvou náznaky baroka, ale jinak je inspiroval spíše Modest Musorgskij, Alexandr Borodin a ruský folklór než samotný Bach. Až bláznivě různorodé dílo je plné nápadité obrazivosti a emocí, které sahají od nekonečného žalu po bujné veselí vesnického karnevalu. Šostakovič, který byl znám zálibou v číslech, kódech a šifrách, byl zřejmě více zaujat číslicí 24 než snahou napodobit velebného předka z 18. století. K tak říkajíc abstraktní hudbě se uchýlil už o dvacet let dřív, když složil 24 preludií pro klavír vzdáleně připomínajících stejnojmennou sérii Fryderika Chopina. 

V letech stalinistické hrůzovlády řada Šostakovičových kolegů jeho 24 preludií a fug kritizovala jako málo socialistické. Dílo si však našlo i houževnaté zastánce včetně Taťány Nikolajevové, která je roku 1952 poprvé uvedla v Leningradě a od té doby je hlavně na sklonku svého života mnohokrát zopakovala. Když je roku 1993 hrála v San Francisku, přepadla ji mozková příhoda a klavíristka o devět dní později zemřela. 

Dílo je známé i z desky, kterou nahrál v 50. letech sám Šostakovič, který byl výborný klavírista. V četných nahrávkách jiných pianistů jsou výběry z jeho preludií a fug zaměřené na jejich různé výrazové stránky. Při jejich poslechu můžeme třeba srovnat poněkud přehnanou monumentalitu Svjatoslava Richtěra s uměřenou lyrikou Emila Gilelse. Bohužel ztracená je verze pro čtyři ruce, kterou Dmitrij Šostakovič nahrál se svým nadaným přítelem Mieczysławem Weinbergem. 

Čtyřiadvacet preludií a fug muselo čekat několik desetiletí, než se nad nimi sklonili západní klavíristé. První se o ně pokusil už krátce po jejich vzniku Američan William Kapell, který bohužel předčasně zemřel při leteckém neštěstí. A pak už se muselo čekat až do roku 1990, kdy je celé nahrál kyperský klavírista a dirigent Marios Papadopulos. O rok později se jich chopil známý představitel zcela jiného žánru, Američan Keith Jarrett, jehož podání je zřetelně ovlivněno senzibilitou cool jazzu. Když necháme stranou další výběry, z nichž stojí za zmínku přednes Němky Karoliny Weichertové a excentrický výraz finského klavíristy, dirigenta, skladatele Olliho Mustonena, museli jsme čekat na nahrávku celého Šostakovičova díla až do současných dní. 

Mladá klavíristka Jenny Lin, která se narodila na Tchajvanu, vyrůstala v Rakousku a nyní učí v New Yorku, už má za sebou nahrávku moderní ruské hudby, které dominují pozapomenutí skladatelé Arthur-Vincent Lourié a Serge Bortkiewicz. Novější tradici ruské klavírní hry tedy dobře zná a svou virtuozitu osvědčila při interpretaci hudby Ferencze Liszta a Sergeje Rachmaninova, takže byla dobře připravena na nároky Šostakovičových preludií a fug, které leckterému pianistovi nahánějí hrůzu. 

Jejich vynikající nahrávku pořídily nedávno čiperné prsty Kanaďana Davida Jalberta a za pozornost stojí i lahodný výraz Litevky Muzy Rubackyté, ale mezi mladšími současníky se zmiňované Jenny Lin asi nikdo nevyrovná. Šostakovič asi nezamýšlel, že jeho 24 preludií a fug bude provedeno najednou, ale její podání přináší takový hudební požitek, že by si posluchač určitě nechtěl nechat ujít ani jednu z těchto mistrovských miniatur. Když je posloucháte a uvědomíte si okolnosti jejich vzniku i jejich další osud, může vás přepadnout pocit, že krása, kterou se vám podaří promeškat, je jednou provždy ta tam. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas