Křesťanské školy v Pákistánu drží tři dny smutku

www.nytimes.comFoto: Dana Josefová

Zaměříme se na diplomatickou misi bývalého prezidenta Spojených států Billa Clintona v Severní Koreji - jejím cílem je osvobození dvou amerických novinářek, které poslal režim na dlouhá léta do pracovních táborů. Po sobotním útoku na křesťany v Pákistánu drží tamní křesťanské školy třídenní smutek - militantní islamisté zaživa upálili sedm lidí, včetně malého dítěte - a my vám přiblížíme tamní atmosféru. Vyznavači esperanta se sešli na kongresu v Polsku - dozvíte se, že tato řeč je pro ně daleko více než jen prostředkem dorozumění. A všimneme si, jak se rozvíjí plastické operace v zemi, kde byste to možná nečekali - v Saudské Arábii.

Bývalý prezident Spojených států Bill Clinton se vydal do Severní Koreje, aby se pokusil dohodnout propuštění dvojice amerických novinářek, jež tam byly odsouzeny k vysokému trestu v pracovních táborech. V internetovém zpravodajství listu New York Times se tato zpráva dostala suverénně na první místo - s fotografií prázdné letištní plochy v Pchjongjangu, na níž si Clinton podává ruku s představitelem severokorejského režimu. Na další fotografii je děvčátko s rudým šátkem, které odevzdává exprezidentovi kytici. 

Clintonovo letadlo nemělo žádné zvláštní označení a Bílý dům se prozatím zdržel jakéhokoliv komentáře. Zprávu uvedla agentura AP , s odvoláním na severokorejskou televizi, jež vysílala příslušnou informaci. Zajímavé je, že v uvítací delegaci byl také hlavní vyjednávač pro otázky severokorejského nukleárního programu. Vyvolává to otázky, zda se jednání o osudu novinářek nebudou týkat i dalších věcí. 

Obě novinářky dostaly dvanáctiletý trest těžkých prací za to, že měly ilegálně vkročit na severokorejské území 32letá Laura Ling a 36letá Euna Lee byly obklíčeny severokorejskými vojáky na hranicích s Čínou. Rozsudek nad nimi byl vynesen minulý měsíc a součástí obvinění bylo "nepřátelství vůči Korejskému národu". Administrativa Baracka Obamy několik týdnů zvažovala, zda má vyslat do Pchjongjangu zvláštního vyjednavače. 

Volba padla nakonec na bývalého prezidenta Billa Clintona a mise je jeho prvním krokem ve prospěch současné administrativy. O osud obou novinářek se intenzivně zajímá jeho manželka Hilary Clintonová, současná šéfka State Departmentu. Současně je Clinton prvním americkým exprezidentem, který navštívil Severní Koreu od roku 1994, kdy tam byl Jimmy Carter. Zajímavé je, že tehdy byl šéfem Bílého domu právě Clinton, který si nebyl zcela jist, zda Carterova mise má smysl. 

Šlo o dohodu, podle níž Pchjongjang zmrazil jaderné aktivity výměnou za energetickou pomoc. Dohoda se zhroutila v roce 2003, kdy severokorejský režim obnovil produkci plutonia. V roli prezidenta byl tedy Bill Clinton zpočátku váhavý, ale ukázalo se, že mise bývalého prezidenta Cartera může zmírnit napětí mezi oběma stranami. Ke konci svého mandátu, v prosinci roku 2000 (když Clintonovi zbývalo už pouze několik dní v Bílém domě), zvažoval dokonce možnost návštěvy Severní Koreje, aby stvrdil dohodu a zabránil výrobě tamních raket. 

Nakonec z toho ale sešlo, protože Clintonovi poradci se obávali, že dohoda byla ušita příliš horkou jehlou. Panovaly také obavy, že podobná cesta na nejvyšší úrovni by působila dojmem zoufalé snahy o výsledek za každou cenu. Od té doby se ovšem vztahy se severokorejským režimem prudce zhoršily. Během Bushovy administrativy Pchjongjang vypověděl dohodu a začal produkovat nukleární materiál. Podnikl také jadernou zkoušku a předpokládá se, že jeho jaderný arzenál obsahuje osm zbraní. 

Barack Obama neměl dost času na případná jednání - předtím, než přikročil režim k dalšímu jadernému testu. Ten pohřbil další dohodu, jež byla pracně dojednána během Bushova období. Nyní je otázka, jak široká záběr může mít mise Billa Clintona. List New York Times pochybuje o tom, že režim připustí, aby došlo k jeho osobnímu setkání s Kim Čong-ilem, který utrpěl minulé léto mozkovou příhodu a zdá se, že jeho zdravotní stav se zhoršuje. Dá se tedy předpokládat, že v zemi probíhá tuhý boj o nástupnictví. 

Zadržení dvou novinářek přišlo ve chvíli rostoucího napětí mezi Severní Koreou a Spojenými stráty. Bílý dům se postavil za přitvrzení sankcí OSN vůči režimu, včetně zákazu prodeje zbraní a finančních postihů. Administrativa se nicméně snaží oddělit politické otázky od případu novinářek, který interpretuje Washington jako humanitární záležitost. Novinářky pracují pro sanfranciskou stanici Current TV, u jejíhož vzniku stál také někdejší Clintonův viceprezident Al Gore. Natáčely reportáž o ilegálním obchodování se severokorejskými ženami a o uprchlících ze Severní Koreje do Číny. 

Nejdříve reagoval Washington na jejich odsouzení zcela odmítavě, nyní změnil strategii a žádá pro ženy amnestii, což podle listu New York Times signalizuje jistou ochotu k ústupkům. Hillary Clintonová tento měsíc prohlásila, že obě novinářky vyslovily politování nad incidentem. "Každému je líto, že se něco podobného stalo", dodala doslova. V případě amnestie by se mohly co nejdříve vrátit domů - cituje šéfku americké diplomacie na závěr svého článku deník New York Times . 

www.reuters.com

Křesťanské školy v Pákistánu se na tři dny zavřely. Důvodem je smutek a protest kvůli upálení tamních křesťanů militantními muslimy. Agentura Reuters k tomu přináší video, na kterém jsou záběry plačících příbuzných, kteří sbírají to, co zbylo po šíleném útoku, kdy bylo sedm lidí, včetně dětí, zaživa upáleno. Kamery zabírají dětské hračky a školní knihy, které ztratily své majitele. 

Bratr a sestra obětí mluví o tom, jak je pro ně celá událost šokující. Oběti se skrývaly v jedné místnosti a když tam rozzuření muslimové hodily zápalné chemické zbraně, neměli šanci uniknout. Plameny byly všude kolem. Muslimové se vydali na krvavou misi poté, co se rozšířily zvěsti o tom, že křesťané znesvětili Korán, což se v Pákistánu trestá smrtí. Vyšetřování ale ukázalo, že obvinění byla smyšlená. 

Podle úřadů se militantní islamisté jenom rozhodli rozšířit vymyšlené zvěsti k tomu, aby rozpoutali násilí, Kdo je ale za celou záležitost zodpovědný, to se zatím neví, ale policie vyšetřuje několik státních úředníků a řadu dalších osob. Po celé zemi se objevily protesty. Agentura Reuters uvádí záběry ze srdcervoucího pohřbu a dodává, že úřady nabádají občany k umírněnosti. 

www.afp.comFoto:  Český rozhlas

Pro své vyznavače znamená esperanto víc než jen jazyk. Podle agentury AFP je to i důležitá kulturní komunikace. Elegantní nepálská dáma oblečená do růžového sárí a Němec v obleku podle poslední módy si vyměňují halasné pozdravy předtím, než se mezi nimi rozpoutá živá diskuse v esperantu, umělém jazyce, vytvořeném aby zaručil porozumění mezi lidmi celého světa. Na 2000 esperantistů z 63 zemí se sešlo minulý týden ve městě Bialystok na severovýchodě Polska. 

Toto město je rodištěm Ludwika Zamenhofa, zakladatele esperanta, od jehož narození uplynulo letos 150 let. Mezinárodní kongres esperantistů je v pořadí 94. Nelze přitom přesně určit, kolik lidí esperanto používá. Přestože jím mluví lidé na celém světě, nikdy se z něj nestal univerzální jazyk, jak Zamenhof původně zamýšlel. "Žádné oficiální statistiky neexistují, odhady se pohybují mezi několika stovkami tisíc až dvěma miliony. Pokud mám být upřímný, realistický odhad je méně než jeden milion," uvedl 46letý Jaroslaw Parzyszek, který spravuje Zamenhofovu nadaci se sídlem v Bialystoku. 

Pro své vyznavače je esperanto víc než jen jazyk. Je to mezinárodní sociální síť vytvořená dávno před internetem. "Důležitý je především kontakt s ostatními, hodnotí 45letá Indu Devi Thapaliyová z nepálského Káthmandú, která se tento jazyk začala učit v roce 1990. V současné době jej sama vyučuje a Bialystok je jejím pátým kongresem. Historie esperanta se začala psát okolo roku 1870. Bialystok byl tehdy součástí Ruska a jeho obyvatelé mluvili rusky, polsky, německy, bělorusky a jazykem jidiš. Ludwik Zamenhof byl původem Žid a jeho rodiče používali jidiš a ruštinu. Své vlastní děti ale vychovával v polštině. 

"Můj dědeček si už jako velmi mladý všímal nevraživosti mezi lidmi, kteří si nerozuměli, a říkal si, že pokud by tito lidé byli schopni se domluvit, mohli by si lépe uvědomit a ocenit rozdíly mezi nimi," vysvětluje Louis-Christophe Zaleski-Zamenhof, který se narodil v Polsku a v současné době žije ve Francii. Jeho dědeček se chtěl původně věnovat filologii, nakonec ale vystudoval oční lékařství. Esperanto vytvořil na základě románských, germánských a slovanských jazyků s lehkou příměsí latiny a řečtiny jako jednoduchou a snadno zapamatovatelnou umělou řeč. 

V roce 1887 vydal první publikaci pod pseudonymem dr. Esperanto, což v překladu znamená člověk, který má naději. Esperanto se rychle uchytilo a Zamenhof, který zemřel v roce 1917, byl za svoje snahy šířit porozumění mezi národy za života třináctkrát nominován na Nobelovu cenu míru. Esperanto bylo ale trnem v oku nacistickému Německu a stalinistickému Sovětskému svazu. Totalitní režimy v něm viděly hrozbu a jeho vyznavači byli popravováni a vězněni. 

Francois Randin pochází ze Švýcarska, kde občas dochází k třenicím mezi německy, francouzsky a italsky mluvícími občany, říká, že se do esperanta zamiloval v patnácti letech. "Na esperantu je nejlepší, že je to řeč jednoduchá, ale nikoliv prostoduchá. Naopak je velmi bohatá," pochvaluje si Randin a vzpomíná na své cesty po Číně, kde navštěvoval své známé esperantisty. 

S angličtinou podle Randina "zůstanete u témat jako je snídaně a zdali chcete kávu s mlékem nebo bez, aniž byste se dostali kamkoli dál. S esperantem se mohu bavit s Číňany stejně jako s vámi. A můžeme probírat i filozofii," tvrdí Randin. Ale Angličan, 28letý Rolf Fantom, který byl vychován v rodině esperantistů dodává: "Nedokážu si představit, jak by se esperantu podařilo stát se univerzální mezinárodní řečí, protože toto místo už zabrala angličtina. Má však jako jazyk, kultura nebo komunita budoucnost? Určitě má!". 

www.ap.deFoto: Dana Josefová

Ženy v Saudské Arábii propadly kouzlu plastických operací. Tvrdí to alespoň agentura AP , která se ptá: Odporují islámu plastické operace nosu? Odporuje mu chemický peeling? A co prsní implantáty? Jedním z duchovních, kteří znají odpovědi na tyto otázky, je šajch Muhammad Nudžajmí, a tak k němu proudí zástupy saúdskoarabských žen, jež potřebují poradit, než půjdou pod nůž kosmetického chirurga. 

V království, kde se ženy zahalují od hlavy k patě, výsledky operací příliš často denní světlo nespatří, kosmetická chirurgie ale přesto v Saúdské Arábii vzkvétá. Náboženství se tam dotýká každého aspektu života, včetně plastických operací. Šajch Nudžajmí poskytuje své rady na základě závěrů, k nimž dospěli před třemi lety na své schůzce v Rijádu duchovní s plastickými chirurgy při debatě o tom, zda se kosmetické zásahy protiví islámskému principu zakazujícímu zahrávat si s božím stvořením. 

Verdikt zněl, že je povoleno zvětšovat neobvykle malá prsa, napravovat nedostatky, které přinášejí příslušné osobě zármutek, či dávat do pořádku škody zaviněné nehodou. Podstupovat nebezpečné procedury nebo nechat si měnit tvar "dokonalého nosu" jen proto, aby se podobal nosu nějaké herečky či zpěvačky, je však zakázáno. "Volá mi spousta žen s dotazy ohledně kosmetických zásahů. Vysvětlení, kterého se nám dostalo od lékařů, mi pomáhá udílet rady," řekl Nudžajmí agentuře AP . 

V mnoha ulicích saúdskoarabské metropole Rijádu v posledních letech vyrostla centra plastické chirurgie se zářivými fasádami. Jejich reklamy na prvních stránkách novin slibují laserová ošetření, vlasové implantáty i liposukci. Před deseti lety byla podobná centra v zemi skutečnou raritou, dnes již jejich počet dosáhl 35, upozornil kožní specialista Ahmad Utajbí v listu Al-Haját. Podle nedávné studie, citované Utajbím, jsou u žen nejpopulárnější liposukce, zvětšování prsou a operace nosu, zatímco muži nejvíce žádají vlasové implantáty. 

Saúdské Arabky přitom nevidí nic zvláštního na tom, že výtvory plastických chirurgů zůstanou skryty pod dlouhými plášti a závoji. Svobodná osmadvacetiletá Saúdská Arabka Sarah upozornila v rozhovoru na fakt, že ženy pod svými zahalujícími plášti nosí oblečení předních světových módních návrhářů a účesy v souladu s poslední módou, které pak staví na odiv na setkáních s přítelkyněmi, před manželem či při výletech do zahraničí. 

"Máme spoustu soukromých příležitostí a také cestujeme," vysvětlila Sarah. Sama prý zvažuje 22 plastických operací, mezi nimi zpevnění prsou a hýždí či zvednutí svěšených koutků úst. Ráda by měla rty jako libanonská zpěvačka Hajfa Vahbíová a užší nosní dírky, i když její plastický chirurg zatím odmítá její nos jakkoli vylepšovat, protože podle jeho názoru žádnou změnu nepotřebuje. 

Saúdskoarabský lékař Ajmán Šajch, který strávil téměř 14 let ve Spojených státech, převážně na Harvardu, potvrzuje, že poptávka po plastických operacích v Saúdské Arábii roste v souladu s rostoucím globálním zájmem. Arabský svět je ale podle něj specifický tím, že zákaznice mají tendenci žádat takové změny, po nichž jejich obličej přestává vypadat přirozeně. Předlohou bývají hvězdy zábavního průmyslu, jejichž plné rty, vymodelovaný štíhlý pas a bujné poprsí jsou k vidění na televizních obrazovkách v každé arabské zemi. 

Zdaleka ne všichni zákazníci přitom žádají o radu náboženské představitele a ne všichni chirurgové se nařízeními duchovních řídí. Žena si tak často vybírá chirurga podle toho, nakolik je liberální. Třiačtyřicetiletý Šajch vzpomíná, jak po návratu do Saúdské Arábie po něm pacientky chtěly nos jedné umělkyně a tváře druhé. To však skončilo, jakmile se rozšířilo, že je konzervativní lékař, podle něhož "každý obličej má mít své vlastní rysy". 

Saúdskoarabského fejetonistu Abdú Chala vedl překotný rozvoj plastické chirurgie v zemi k napsání článku "Nechceme, abyste vypadaly jako Popelka". "Ženská touha po plastických operacích je posedlostí pramenící z ženské nejistoty a upevňuje názor, že žena je dobrá jen do postele," podotkl Chal na závěr článku na webových stránkách agentury AP . 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .