9. září  2009  rubrika: Svět viděný internetem

Vraždy ze cti a překvapená Amerika

www.wsj.com - Foto: Dana Josefová

www.wsj.comFoto: Dana Josefová

Vraždy ze cti jsou v některých západních zemích Evropské unie už delší dobu strašákem, k jehož řešení hledá policie usilovně klíč - ve Spojených státech je to ale novinka a my vám přiblížíme jeden tamní případ, který zatím neskončil špatně. Budeme se věnovat méně známým stránkám dějin konce 2. světové války, konkrétně odvetám Židů vůči členům SS. A řekneme vám, jak se Mexiko připravuje na další vlnu prasečí chřipky.

"Nevím, jestli víte, co je to zabíjení ze cti" - těmito slovy začíná článek na internetových stránkách amerických novin Wall Street Journal . Říká je 17letá Rifka Bary, která se s rodinou přestěhovala do Spojených států ze Srí Lanky v roce 2000. Rifka je čtyři roky tajnou křesťankou, ale v červenci se rozhodla utéct z domova. Bojí se o svůj život, pokud by rodiče zjistili, že "odpadla od islámu". Rifka tedy pokračuje: "Tahle víra - nevím, jestli mi rozumíte - je úplně jiná, než si myslíte". 

Své rodiče popisuje dívka jako "oddané muslimy". "A právě proto mě musejí zabít", dodává. Vysvětluje, že podle toho, čemu její rodiče věří, se ona narodila jako muslimka, a to je čest. Tím, že se stala křesťankou, musí být prolita její krev. "Pokud milují Boha víc než mě, musí to udělat, takže mně jde o život, jestli rozumíte", dodává Rifka doslova. Nachází se na Floridě, kde ji přijala rodina Blakey a Beverly Lorenzových, kteří vedou jednu z tamních církví. 

Pro Američany je svědectví Rifky studenou sprchou, kterou zažívají Evropané už delší dobu. Dívka totiž říká: "Chlapci, vy mluvíte o náboženské svobodě? Tak byste měli vědět, že já ji nemám. A nechci zemřít". Její případ se dostal před soud v Orlandu. Soudce Daniel Dawson rozhodl, že Rifka zatím nebude vrácela rodičům do Ohia, kteří o to žádají. Během vyšetřování bude na Floridě, a to až do dalšího stání, které je naplánované na 29. září. 

Právní zástupce Rifky upozornil na to, že otec jeho klientky je v úzkém napojení na islámské kulturní centrum, které je podle něj ve spojení s Muslimským bratrstvem. Mluvčí islámského centra to popírá a dodává, že nic takového, jako zabití odpadlíka není v islámském právu. S tím souhlasí i Rada pro americko - islámské vztahy, která přišla s vlastní verzí celého případu. Obavy jsou podle něj jedno velké melodrama puberťačky, které zneužívají křesťanští zélóti, stejně jako lidé, kteří podlehli islamofóbii nebo oportunističtí politici. 

Noviny Orlando Sentinel uveřejnily článek, poznamenávající, že otec dívky je zlatník, patřící ke střední třídě a nikdy nebyl zaznamenán žádný případ násilí nebo radikalismu z jeho strany. Celou záležitost považuje za zneužitou proti muslimům. Autor článku Mike Thomas nevidí důvod, proč by chtěl otec zabít svou dceru a tvrdí, že Rifka bude mít svobodu vyznávat, co chce. Ta však pod přísahou na soudu citovala slova svého otce, který byl rozčilen, jak ho ještě nikdy neviděla: "Když máš toho Ježíše v srdci, jsi pro mě mrtvá. Už nejsi moje dcera. Zabiju tě". 

Noviny Wall Street Journal se tedy ptají, nakolik může někdo z vnějšího pohledu měřit pravdu a nakolik je odpovědné odmítat svědectví Rifky jako histerii dospívajícího adolescenta. A dodává, že ve světě dochází ročně k 5000 zabití ze cti. A to jsou ještě velmi umírněné odhady OSN. Realitou je to, že ženy v islámských zemích a v komunitách přistěhovalců jsou obětí práva, které počítá s mučením a vraždou jako s nástroji svého prosazení. Bere jím tím základní lidská práva, především samotné právo na život. 

Že šária uznává trest smrti za odpadlictví od islámu potvrdil v dubnu harvardský kaplan Tahá Abdul Bassír. Jeho soukromý email se dostal na veřejnost a vyvolal značný skandál. Evropané si začínají nebezpečí vražd ze cti uvědomovat, což je v kontrastu s nevědomostí, panující kolem amerického případu. Evropané totiž nemohou ignorovat dívky, žádající pro sebe stejnou svobodu, jakou poskytují hostitelské země. Příběhy útěků z domova a posléze odevzdání těchto lidí zpět rodičům, slibujícím odpuštění se totiž až příliš často změnily v odevzdání bezbranných obětí do rukou popravčích. 

20letá Banaz Mahmodová byla v Londýně zavražděna svým otcem a strýcem v roce 2006 poté, co jí policie odmítla poskytnout ochranu. V roce 2002 byla na pařížském předměstí zaživa upálena 17letá Sohani Benzianová. Letos v dubnu se dostal za mříže 20-letý Turek, který měl napadat, bít a nakonec zabít svou sestru, když se dozvěděl o jejím potratu. Evropané před těmito titulky neuniknou, takže policie na kontinentu hledá společnou strategii na boj proti tomuto fenoménu. Rada Evropy vydala v červnu varování, že vraždy ze cti jsou na vzestupu, hlavně ve Francii, Švédsku, Holandsku, v Británii a v Turecku. 

Francie vyvinula sociální síť, jež by měla obětem pomáhat. Právě tam žije největší muslimská menšina v Evropě. Podobně postižené dívky, jako je Rifka v Americe, tam naleznou útočiště a specializované poradce například z organizace Hlas žen. Ve Francii by svědectví Rifky nebral nikdo na lehkou váhu, konstatuje deník Wall Street Journal . Na videu se jí novinář ptá: "Myslíš si, že je to jenom vyhrožování, nebo by to skutečně udělal?" Rifka odpovídá: "Kolik takových případů ještě potřebujete? Máte jich stovky". Deník tedy končí otázkou, kolik takových dívek, jako je Rifka, bude ještě muset zemřít? 

www.afp.com - Foto:  Český rozhlas

www.afp.comFoto:  Český rozhlas

Nejen ve filmu pronásledovala židovská komanda členy SS. Tématem se obšírně zabývá francouzská agentura AFP , která klade otázku, jež pro mnohé může znít podivně: Mohly být někdejší jednotky SS pronásledované na svém vlastním území židovskými komandy? Předloha k filmové fikci amerického režiséra Quentina Tarantina pod názvem "Hanebný pancharti" se ve skutečnosti odehrála na konci druhé světové války. Na Operaci Nakam (tedy "Odplata") vzpomínal v rozhovoru pro zmíněnou agenturu jeden z posledních přeživších účastníků Chaim Miller. 

"Působili jsme na jihu Rakouska ve dnech, které následovaly po skončení války," vzpomíná ve svých 88 letech Izraelec vídeňského původu, kterého dopisovatel agentury zastihl prostřednictvím telefonu v kibucu nedaleko Jeruzaléma, kde žije. "Byli jsme členy Židovské brigády britské armády se sídlem v Itálii, nedaleko rakouských hranic. Jugoslávští partyzáni nám dali seznamy nacistických zločinců, tak jsme se je ve skupinkách po třech vydali tajně hledat," říká pamětník. 

A pokračuje: "Nejdříve si mysleli, že mají co do činění s anglickou vojenskou policií. Byli z toho pěkně vykulení, když jsme jim ukázali své Davidovy hvězdy. Ale pro ně bylo už pozdě. Odvedli jsme je do lesa na italské straně hranice, "vyslýchali" jsme je asi půl hodiny, a pak jsme jim vysvětlili, že musí pykat. Pak už navždy zůstali v tom lese," uzavírá Miller. "Účastnil jsem se několika takových akcí a podobným způsobem fungovalo více takových skupin," zdůrazňuje posléze. Historici se nemohou shodnout na počtu poprav vykonaných v rámci této operace, kterou měl na starost budoucí náčelník generálního štábu izraelské armády Chaim Zaskov. Čísla se pohybují mezi stovkou až třemi sty popravených. 

Chaim Miller se narodil roku 1921 ve vídeňské dělnické čtvrti. Po anšlusu Rakouska emigroval do Palestiny. Jeho rodiče, kteří zůstali ve Vídni, zemřeli během holocaustu. V Palestině vstoupil Miller do jednotek tajné židovské armády Hagana. Konkrétně šlo o "Německou brigádu", která byla složená ze čtyřiceti německy mluvících židů árijského vzezření. Pokud by Afrika Korps Erwina Rommela ohrožovaly půl milionu židů žijících v tehdy britské Palestině, bylo jejich cílem proniknout do německého zázemí. 

"Abychom se připravili, cvičili jsme v poušti jako perfektní němečtí vojáci s jejich zbraněmi, uniformami a dokonce s popěvky Werhmacht," vzpomíná Miller. Rommelovou porážkou v srpnu 1942 však projekt přestal být aktuální. Většina členů "Německé brigády" však vstoupila v rámci Židovské brigády do britské armády a v roce 1945 uskutečnila Operaci Nakam. "Hnala nás touha po odplatě. Věděli jsme, že by naprostá většina kriminálníků z jednotek SS utekla spravedlnosti," shrnuje Miller. 

Historik Winfried Garscha z Centra pro dokumentaci rakouského odboje ve Vídni potvrdil agentuře AFP , že (doslova) "pokud shrneme všechny typy soudů, bylo na konci války odsouzeno, ať už v Rakousku, v Německu, nebo v Itálii, maximálně deset až 15 procent pachatelů nacistických zločinů". Když se však o probíhající odplatě doslechl britský generální štáb, přemístil v létě 1945 Židovskou brigádu do Nizozemska. Zatím však v Německu připravovala jiná židovská skupina vlastní odvetnou operaci. V jejím čele stál Litevec Abba Kovner, který chtěl rozpoutat "odplatu o rozměrech holocaustu", s šesti miliony mrtvými Němci, bez rozlišování mezi vojáky a civilisty. 

Jeho velmi pokročilý plán na otrávení pitné vody v Hamburku a v Norimberku v prosinci 1945 selhal na poslední chvíli, když ho oznámili židovští činitelé, kteří jej považovali za scestný a poškozující rodící se stát Izrael. Kovner se tedy pokusil alespoň otrávit arsenem chléb podávaný 3000 uvězněným příslušníkům jednotek SS poblíž Norimberku v dubnu 1946. Z důvodu použití nedostatečné dávky však vězni utrpěli pouze zažívací potíže - uzavírá svůj článek agentura AFP

www.ap.de - Foto: Dana Josefová

www.ap.deFoto: Dana Josefová

Mexiko se připravuje na druhou vlnu prasečí chřipky - a mimořádně se o to zajímá agentura AP . Mexiko se přitom snaží využít zkušenosti z toho, co fungovalo a co ne letos na jaře, kdy ve snaze zastavit šíření viru H1N1 zakázaly místní úřady celou řadu věcí, týkajících se společenského života - od chození do školy po večeře v restauraci. V době, kdy na severní polokouli začíná chřipková sezona, studuje i zbytek světa mexické zkušenosti, přičemž si vybírá opatření, jež je možné napodobit, a upozorňuje na drahé chyby, jimž je třeba se vyhnout, konstatuje agentura AP

Takže co fungovalo? Informování veřejnosti. Rychlá diagnostika, léčení a karanténa. A bezmála chorobná epidemie umývání si rukou. A co naopak nezabralo? Zákaz cestování, uzavírání škol, nadužívání antibiotik a ty vachrlaté ochranné papírové masky, které cuchaly vlasy, klouzaly na krk a ukrývaly úsměvy lidí v gargantuovském mexickém hlavním městě. Když se prasečí chřipka v Mexiku poprvé rozhořela na jaře letošního roku, přiklonila se vláda na stranu opatrnosti, uzavřela školy a muzea, zakázala veřejná shromažďování, fotbal se hrál před prázdnými tribunami a lidé si nesměli na ulici podávat ruce a líbat se na tvář. 

Životem kypící město s 18 miliony obyvatel se děsivě vyprázdnilo. Z ohlédnutí zpět vyplývá, že nejúčinnějším krokem, který je teď napodobován po celém světě, bylo rozhodnutí Mexika okamžitě informovat své obyvatele, že se objevil nový virus. Ne každá země k tomu byla stejně ochotná v případě, že musela čelit epidemii: Čína v roce 2003 sklidila ostrou kritiku za pomalou reakci na SARS, zatímco Argentina odmítla vyhlásit zdravotní stav nouze, když tu prasečí chřipka propukla letos v červenci. 

Ale tato otevřenost přišla Mexiko draho. Ekonomové uvádějí, že epidemie připravila místní hospodářství o miliardy dolarů především v podobě ztrát z turistického ruchu. "Mexiko zveřejňovalo informace od počátku a pravidelně," říká Jon Andrus z Panamerické zdravotnické organizace. A dodává: "Udělalo to za cenu ztrát své ekonomiky, ale byla to správná věc". Během vrcholící epidemie mohl člověk v mexickém hlavním městě sotva projít kolem bloku domů, aniž mu zdravotník s maskou na obličeji, majitel restaurace, obchodu nebo řidič autobusu vmáčkl dávku antiseptického gelu do dlaní. 

Zdravotní experti říkají, že mytí rukou pravděpodobně poskytovalo nejlepší ochranu, zatímco masky na obličeji pomáhaly jen málo proti šíření viru. Masky jsou nyní doporučovány jen pro zdravotníky a osoby, které už jsou virem nakaženy. "Miliony Mexičanů na jaře nosily masky všude, ale H1N1 se dál šířil," říká Laurie Garrettová z newyorské Rady pro zahraniční vztahy. "Nyní se zdá, že nejlepší osobní ochranou je pravidelné mytí rukou, vyhýbání se přeplněným místům a pokud je to možné, tak očkování." 

Mnozí Mexičané čekají, dokud se u nich nerozvinou úplné příznaky, a až pak jdou k lékaři, pokud tedy vůbec. Často si lidé stanoví diagnózu sami a jdou si do lékárny koupit léky, z nich většina je bez předpisu. Od dubna letošního roku ale jsou některé léky proti chřipce vydávány jen v nemocnicích. Miliony dětí v uniformách v pondělí přivítala při návratu do školy dávka antibakteriálního gelu. V jihomexickém státě Chiapas byl začátek školy odsunut až na polovinu září, protože se tu minulý měsíc objevily nové případy nákazy prasečí chřipkou. V Chiapasu zaznamenali zdravotníci 3400 případů prasečí chřipky, což je nejvíc z celé země. 

Školy v celém Mexiku pátrají po možných symptomech prasečí chřipky u dětí i učitelů a posílají okamžitě domů kohokoli, kdo se zdá být nemocný. Osnovy výuky také doplnily tak, aby zajistily, že se děti ve škole dozvědí o základech osobní hygieny a zdravovědy. Tentokrát ale budou školy uzavírány jen v případě, že onemocní tolik dětí nebo učitelů, že to ohrozí výuku. Připraveny jsou plány, jak ve vzdělávání pokračovat formou učení doma. "Nebudeme panikařit, ale budeme tentokrát opatrnější," říká Cecilia McGregorová, mluvčí soukromé školy v hlavním městě Mexika, kterou navštěvuje 1100 žáků. 

Školníci tu mají příkaz mýt každé dvě hodiny kliky a ve škole je lékař, který bude děti prohlížet. Nehledě na všechna předběžná opatření mexičtí zdravotníci říkají, že tím nejdůležitějším, co se o prasečí chřipce dozvěděli, je skutečnost, že ve většině případů má mírný průběh. Během tří měsíců na prasečí chřipku v Mexiku zemřelo 164 lidí, zatímco na nemoci spojené s kouřením umírá v této zemi stejný počet lidí - denně. A to pomáhá vidět virus H1N1 v trochu jiném kontextu, dodává agentura AP

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Daniel Raus

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas