16. ledna  2010  rubrika: Svět viděný internetem

Evropští Turci, ruské vzpomínky a nitro švýcarského psychiatra

www.themoscowtimes.com - Foto: Dana Josefová

www.themoscowtimes.comFoto: Dana Josefová

Dlouhodobé téma Evropské unie, zda vůbec a kdy přijmout veliké muslimské Turecko, které o to velmi stojí, se tento půlrok setkává s předsednictvím Španělska. Madrid slibuje, že Ankaru podpoří, a turecký tisk se pochopitelně zabývá otázkou, zda jí to bude něco platné. Krize, války a teror v současném světě zastiňují vzpomínky na sovětské koncentrační tábory a miliony jejich obětí, které komplikují rozmach nového ruského nacionalismu. Sobotní internetová výprava se uzavře v New Yorku, kde je vystaven vlastnoruční záznam o vnitřním životě psychiatra Carla Gustava Junga, který hrůzy 20. století zřejmě předvídal.

Na seznamu tureckých přátel v Evropské unii je na předním místě nynější předsednická země Španělsko, které neochvějně podporuje žádost Turecka o plné členství v integrované Evropě. Komentář v tureckém deníku Zaman dodává, že španělské předsednictví přichází v kritické době. Unie prochází po přijetí Lisabonské smlouvy změnami své struktury, které mohou přinést nový vývoj turecké kandidatury, ale také odklad a dlouhé uvíznutí vstupního jednání. 

Proti vstupu Turecka do Evropské unie se vždycky stavěla Francie, Německo a Rakousko, kde se vlády opírají o zakořeněný protiturecký postoj veřejnosti. Ve Španělsku se s něčím takovým prakticky nesetkáte ani mezi lidmi, ani ve volebních programech politických stran. "Středomořské státy s výjimkou Francie obvykle podporují tureckou cestu do Unie. Týká se to i Řecka, které doufá, že by se v takovém případě vyřešily spory obou zemí v Egejském moři," " soudí expert Tureckého střediska pro mezinárodní vztahy a strategická studia Celalettin Yavuz. 

Španělský premiér José Luis Rodriguez Zapatero řekl těsně před koncem roku, že hlavním cílem jeho země v čele Unie bude hospodářské zotavení z globální finanční krize a obnova postavení Evropy v mezinárodním společenství. Španělsko je podle řady tureckých analytiků dobrou zemí, která silně podporuje zájem Turecka o vstup do Evropské unie. Nechybí ani zmínky, že španělský premiér Zapatero se nechává rád vidět ve společnosti svého tureckého kolegy Redžepa Tajipa Erdogana. Španělsko bude podle webové stránky svého předsednictví klást zvláštní důraz na jedinečné vztahy sousedních zemí a vyvážení vztahů Evropské unie k východní Evropě a Středomoří. 

Španělsko a Turecko jsou zakladatelé Civilizačního spojenectví, které působí pod záštitou Spojených národů. Když byl španělský premiér loni v dubnu v Turecku, potvrdil silnou podporu jeho vstupu do Unie a tento postoj v létě ještě několikrát zopakoval. Nelze přehlédnout, že současné problémy Evropské unie španělskou snahu o přijetí Turecka spíše komplikují. Přijetí Lisabonské smlouvy tyto problémy oslabilo, takže se může opět vynořit téma rozšíření Unie, což by mohlo Turecku uvolnit cestu. 

Španělsko se sice na turecké vyhlídky dívá optimisticky, ale na summitech bude asi narážet na problémy zejména ve chvílích, kdy přijde na pořad kyperský problém. Řecký Kypr si v prosinci stěžoval, že Turci stále nedovoluje jeho letadlům a lodím přistávat na svých letištích a v námořních přístavech. Prezident kyperských Řeků Dimitris Christofias varoval, že by mohl blokovat šest vyjednávacích kapitol, pokud bude Turecko na tomto svém postoji trvat. To by znamenalo, že vstupní jednání uvázne na mrtvém bodě. Příští předsednictví Unie bude od 1. června patřit Belgii a to by mohlo znamenat další problémy ve vzájemných vztazích. 

Turecko podle některých domácích analytiků nevstupuje do roku 2010 ve výhodném kontextu a průběh dalšího jednání o jeho vstupu do Evropské unie bude hodně záviset na dovednosti španělských diplomatů. Turci dosud neotevřeli své hranice s Arménií a nepodařilo se jim vyřešit problémy s řeckou částí Kypru.. Během následujícího půl roku se uvidí, jak bude Španělsko jako předsednická země Evropské unie odolávat kritice a odporu jiných členských zemí. 

Turecký deník Zaman připomíná, že rotující předsednictví není příliš mocná funkce v Unii. Země, na kterou přijde řada, může uvádět na program témata, na kterých jí záleží, a vysvětlovat jejich význam, ale rozhodovací mechanismy předsednický stát neovládá. Jestliže si Turci myslí, že Španělsko může v čele Evropské unie bojovat za pokrok vstupního jednání, musí očekávat, že Belgie, která přijde po něm, může některé věci naopak zastavit. 

Vliv dočasného předsednictví v Unii není příliš veliký a projevuje se především v diplomatické iniciativě. Posledním příkladem bylo Švédsko, které předsedalo Unii minulý půl rok, a hájilo přitom Turecko proti požadavkům kyperských Řeků. Když vezmeme v úvahu všechny toto faktory, vyhlídky jeho vstupního jednání se podle deníku Zaman dají těžko předvídat. 

www.themoscowtimes.com - Foto: Dana Josefová

www.themoscowtimes.comFoto: Dana Josefová

Nedávná krádež nápisu Arbeit Macht Frei na vchodem do nacistického tábora smrti v polské Osvětimi vyvolala rozhořčení mezinárodní veřejnosti a zároveň upoutala pozornost na místo, kde se tato slova poprvé ve 20. století vysmívala nevinným vězňům. Ruský deník Moscow Times připomíná, že to byly tábory zvláštního určení na bělomořských Soloveckých ostrovech v bývalém Sovětském svazu. Minulý měsíc uplynulo 70 let od chvíle, kdy šéf Stalinovy tajné policie Lavrentij Berija Solovecké tábory uzavřel, když se v nich podařilo zlikvidovat většinu intelektuální a politické elity Ruska a vybudovat hrůzný příklad, kterého v Německu se ochotně chopil Adolf Hitler. 

Solovecké tábory zvláštního určení označované ruským zkratkovým slovem SLON byly založeny v únoru roku 1920 v klášterním vězení na severu Ruska, které poprvé použil v 15. století car Ivan Hrozný. Po bolševické revoluci byl zdejší slavný klášter přebudován na vězeňský a vyhlazovací tábor pro antisovětské důstojníky ruské armády. Jméno, které mu dala leninská éra, bylo příznačné. Solovky, jak se také ostrovům říká, nebyly primárně určeny pro zločince ani jasné nepřátele bolševiků, protože ti byli obvykle zabiti okamžitě. SLON byl především zamýšlen pro podezřelé lidi, kteří představovali potenciální hrozbu sovětské moci pouhou svou existencí. 

Mezi těmito obětmi tak zvaného třídního boje, které se sem dostávaly bez soudu, byli například právníci, pro které byla základem klasického ruského práva presumpce neviny, historici jako znalci dějin, které bolševici popírali, důstojníci schopní velet protibolševickému povstání, ale i duchovní všech vyznání jako nositelé ideologie, která byla komunistům cizí. 

Solovecké věznice byly také kovárnou kádrů a školou pokročilých zkušeností, které byly uplatněny v koncentračních táborech 20. století. Heslo Arbeit Macht Frei v ruském znění se poprvé neobjevilo v Osvětimi ale na Nikolské bráně solovecké pevnosti. A nebýt jednoho člověka, mohlo tu být první místo na světě, kde by nevinní lidé umírali v plynových komorách. 

Ve 20. letech budovali sovětští žalářníci na Solovkách zásoby jedovatého plynu, ale jistý doktor Nikolaj Žilov, který tu sloužil jako lékařský dozor, tento plyn na vlastní riziko zničil, když ho použil k odvšivení oděvů vězňů místo na jejich povraždění. Podmínky na Solovkách byly surové a každý, kdo porušil jakékoli pravidlo nebo v lese či v dolech nesplnil pracovní normy, mohl být zlikvidován jako diverzant. V táborech byli často vězněni i přední ruští intelektuálové, kteří tu dostávali zvláštní úkoly. 

Jenom v letech 1937 a 1938 tu bylo postříleno asi 1800 lidí. Mezi nimi byl i například teolog,.filosof, matematik, elektroinženýr a vynálezce Pavel Alexandrovič Florenskij, restaurátor ruských ikon Alexandr Ivanovič Anisimov, konstruktér a zbrojař Leonid Vasiljevič Kurchevskij, právník Alexandr Vladimírovič Bobriščev-Puškin, panislámský ideolog Firdeks a spousta dalších intelektuálů a duchovních. 

Na seznamech zabitých lidí byly stovky lidí, kteří představovali ducha, čest a svědomí Ruska a nejen Ruska. Sovětská moc udělovala vysoká vyznamenání jejich vrahům, jako byl kapitán NKVD Vasilij Blochin, který byl dekorován za to, že na podzim roku 1937 sprovodil ze světa každý den 180 až 265 lidí. Tento muž měl později lví podíl na vyvraždění polských zajatců v Katyni. 

V roce 1937, když vraždění v Sovětském svazu vrcholilo, byl Solovecký tábor přeměněn na Solovecké vězení, kde se krutost a zpustlost žalářníků pokud možno ještě vystupňovaly, což dosvědčil například akademik Alexandr Bajev, který zažil jako vězeň obě zařízení. Je to právě sedmdesát let, co se Solovkám přestalo říkat vězení. Hmatatelné svědectví o jejich hrůzách se od té doby vytratilo a jejich archívy byly ukryty Bůh ví kam. V zemi, kde se přestávají morálně hodnotit Stalinovy zločiny a kde se znovu pěstuje hrdost na velkou sovětskou minulost, se vzpomínky na velkou tragédii 20. století samozřejmě nenosí. 

Ruská Federální bezpečnostní služba nedávno zabavila rukopis o soloveckých táborech, který připravoval historik Michail Suprun. Postoj ruských autorit je tragicky jasný - zástupce ředitele Soloveckého státního muzea a parku, který je odpovědný za expozici věnovanou dějinám táborů zvláštního určení, je přesvědčen, že solovecké tábory byly skvělou formou obrany státu před všemožnými disidenty. 

Jeho názor zřejmě sdílejí lidé, kteří rozhodují o tom, jaké knihy budou na Solovkách nabízeny ke koupi turistům a poutníkům. Jsou to publikace, které Stalina spíše chválí, místo aby ho odsuzovaly za jeho roli v praxi tohoto koncentračního tábora. Solovecká tragédie se tak po desítkách let opět stává tragédií celého Ruska. 

www.nytimes.com - Foto: Dana Josefová

www.nytimes.comFoto: Dana Josefová

Ten archetyp známe a mýtus opatrujeme a uchováváme. Hrdina i svět kolem něj je v krizi a když se snaží obnovit sám sebe i otřesený kosmos, statečně prochází údolím zoufalství a sestupuje do temnot. Riskuje svůj život i duši v nebezpečných střetech se sny nebo draky a nakonec se duchovně proměněn vynořuje do světla a je uveden do nového věku. Tato obnova se může podobat Odysseově epické cestě domů nebo návratu Izraelitů do Kanaánu. Jiným, osobnějším příkladem je šestnáctileté putování, které popsal ve své soukromé kronice švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung. Mimo široký okruh jeho rodiny se o něm mnoho nevědělo, ale nyní vychází rukopis plný autorových fantasií a surreálných představ známý jako Červená kniha. Publikaci, kterou provází velké očekávání, uvádí článek v globálním vydání deníku New York Times

Titul není metaforickou připomínkou krve a nevyžaduje složité vysvětlení své symboliky, protože kniha o vzniku nové kosmologie je opravdu červená, o čemž se můžete až do poloviny února přesvědčit na výstavě Rubinova muzea v newyorské čtvrti Chelsea. Obrovský foliant o přibližně šesti stech stranách svázaný v karmínové kůži nese formální název Liber Novus neboli Nová kniha. Jung psal text vlastní rukou a užíval přitom latinské a germánské kaligrafie. Úvodní díl začínající citáty proroka Izajáše a Evangelia podle Jana je psán na pergamenu a zdobí ho iniciály připomínající středověké rukopisy. 

Jungovy vize, fantazie a sny doprovázejí jeho obrázky namalované v letech 1. světové války a následujícího desetiletí. Na stránkách Červené knihy jsou abstraktní symetrické květinové vzory, které autor označil jako mandaly, ale i téměř dětské vyobrazení plamenů, stromů, draků a hadů v jasných barvách. Zvláštní je, že Jungova rodina knihu celá desetiletí ukrývala před zraky laické i odborné veřejnosti, která se k ní nyní dostává částečně díky úsilí, které vyvinul historik a jungovský badatel Sonu Šamdasání, který je pořadatelem nynější newyorské výstavy. 

Kniha je obrazem Jungova myšlení v době, kdy rozvíjel své pojmy "archetyp" a "kolektivní nevědomí", které jako základní vrstva lidské mysli tvaruje jazyk, obrazotvornost a mytologii napříč všemi kulturami. Jung se při úvahách o psychoterapii jako formě sebepoznání sám ponořil do takové sebeanalýzy. Lidé, kteří se zajímají o jeho život a dílo, nad ní mohou přemítat a snažit se uvést tyto záhadné příběhy do souvislostí s Jungovým životopisem a rozsáhlým vzděláním. Sám autor v roce 1959 varoval v nedokončenému doslovu ke své nehotové knize, že povrchnímu pozorovateli může připadat jako výplod šílenství. Nutno dodat, že tento dojem může mít i pozorovatel, který povrchní není. 

Vypravěčem je jakýsi Jungův dvojník, který se rozpadá na několik částí a pouští se do skrytého dialogu s jinými dušemi. Často je ve společnosti bytosti zvané Philemon, což je starý muž s býčími rohy - Jung říká, že se tento tvor vyvinul z biblické postavy Elijáše. Philemon je "pohan", kterého provází "egyptsko-helénská atmosféra s gnostickým nádechem." Téměř každý úkaz tu má takové exoticko-mýticko-primitivní zabarvení. 

Na jedné kresbě je desetinohý drak, jehož otevřené čelisti se chystají pohltit žlutý balón. Jung vysvětluje, že drak chce sníst slunce a mladík ho prosí, aby to nedělal. Ale on ho stejně pohltí. Podrobný popis uvádí další postavy příběhu, aniž by je nějak vysvětlil. Je tu třeba mladý zastánce Atmaviktu a Telesforus, zlý duch v některých lidech. Pisatel i čtenář se v textu místy ztrácí, čehož si byl vědom i Jung, když přepisoval své vize a pak je reflektoval v proudech polovědomí, když se dovolával smrti, oběti, lásky a přijetí. Občas to zní jako hlas řecké kněžky vzlykající z útrob země. Pisatel putuje pouští, hlasitě křičí a pojídá játra obětované dívky, jejíž hlava je krvavou změtí vlasů a bělavých kousků kosti. 

Vydavatel knihy a pořadatel newyorské výstavy Sonu Šamdasáni říká, že Carl Gustav Jung se v knize znovu dobíral své duše a překonával duchovní odcizení. Do tohoto zvláštního projektu se pustil po sérii apokalyptických vizí, které zažil v letech 1913 a 1914. S odstupem času měl za to, že šlo o bezprostřední předzvěst světové války. Vzpomínal, jak se podíval z okna a viděl krev, řeky krve. V té době měl současně pocit, že ho ohrožuje psychóza. 

A tak začala jeho dobrodružná cesta do vlastního nitra, která nemilosrdně zpřevracela racionální západní myšlení. Jung putoval v polovině svého života pohanskou zemí vlastní psyché. Existuje výklad, že to byla jeho odložená odpověď na Freudův Výklad snů, který byl také chápán jako hrdinský analytický sestup do obrovitého víru nevědomí. 

Archetyp heroické cesty nás nepřestává vábit, ani když se nedobereme pocitu osvícení, o kterém hovořil Carl Gustav Jung. V každém případě stojí za to se podívat na výstavu nebo se zabořit do jeho knihy, kde vás čeká zážitek se zvláštním způsobem myšlení, a zároveň se můžete hodně dovědět o lidské mysli a její historii. Newyorské Rubinovo muzeum pořádá současně s jungovskou výstavou pozoruhodnou přehlídku mandal himálajského buddhismu. Každý z těchto starodávných tibetských vzorů má v sobě úplný vesmír obsahující touhu, svůdnost, moudrost, extázi i vášeň. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas . 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas