Už několik měsíců se u nás veřejně diskutuje o daních, státních výdajích a schodku státního rozpočtu, a tak si dnes přečteme, jak vypadá taková debata ve Spojených státech. V zámoří ještě chvíli zůstaneme a podíváme se na předměstí New Yorku, kde místní galerie pořádá zajímavou výstavu o ženách, které byly autorkami i tématem impresionistických a postimpresionistických obrazů. Nakonec zavítáme s archeology na středozemní Krétu, kde zřejmě žili první mořeplavci.
"O co jde" nebo obhroubleji, ale emocionálně výstižněji "vo co de" - to je skrytá reakce většiny washingtonských politiků, když přijde řeč na daně a státní výdaje. Dopisovatel deníku Washington Times dodává, že následky rozpočtové nezodpovědnosti si zatím většina médií ani voličů neuvědomuje. Ale jednou to začne bolet a postihne to skoro všechny Američany. Tento článek popisuje, jak schodek rozpočtu dusí tvorbu potřebného kapitálu.
Americký kongres uveřejní 26. ledna nový odhad příštích vládních výdajů, daňových příjmů a rozpočtového deficitu. Lze si bezpečně vsadit, že předpověď ukáže velký skok proti předchozímu oficiálnímu odhadu z loňského srpna. Soukromí prognostici už odhadují, že podíl vládního dluhu k hrubému domácímu produktu přesáhne do konce tohoto desetiletí 100 procent. Ještě před třemi lety to bylo 37 procent. Pokud projde zdravotnická reforma a zákonné limity emisí skleníkových plynů, situace bude ještě horší.
Kongres odůvodňuje všechny své dodatečné výdaje tvrzením, že jde o tvorbu nových pracovních míst. Také Bílý dům minulý týden hlásal, že vládní stimulační balík jich zachránil dva miliony. Než tento balík prošel, vláda tvrdila, že nezaměstnanost s jeho pomocí dosáhne osmi procent, ale bez něj by to bylo procent devět. Nezaměstnanost ve Spojených státech nyní i se stimulačním balíkem překročila deset procent, z čehož je patrné, že Bílý dům má vážné mezery v základní aritmetice.
Představte si, že jste to přehnali se sportem a natrhli jste si sval. Lékař to napraví menší operací a naúčtuje vám za chirurgický výkon dva tisíce dolarů, které zaplatíte z vlastní kapsy. Teď si ale představte, že tu máme celostátní soustavu zdravotní péče, v níž chirurgické výkony lékaře platí přímo nebo nepřímo vláda nebo chcete-li stát. Jestliže má lékař dostat ty dva tisíce dolarů, vláda musí od vás nebo od někoho jiného vybrat tuto částku ve formě zvýšené daně.
Budou to opět dva tisíce, k nimž musíte přičíst výdaje na papírování a další administrativní úkony, což vyjde asi na dalších třicet procent neboli šest set dolarů. Celková cena operace tedy stoupne z dvou tisíc na dva tisíce šest set dolarů. Politici vám řeknou, abyste se uklidnili, protože vláda hodlá lékaři zaplatit jen sedmnáct set, ale na daních vám přidá dalších dva tisíce tři sta, místo abyste zaplatili jen ty dva tisíce. Pokud jde o náklady na úřednickou práci, vláda se určitě pochlubí, že vytváří nová místa ve státní správě.
Na úřadech se možná opravdu zaměstná víc lidí, ale vy i váš lékař budete mít méně peněz, které by se daly využít v soukromé sféře, kde tím pádem ubude nejméně stejné množství pracovních míst. Když dostane lékař méně peněz od pacientů, bude lékařů časem ubývat, což bude znamenat buď nižší kvalitu zdravotní péče o průměrného pacienta nebo se někteří lidé nedostanou k lékaři tak často, jak by potřebovali. Někteří pacienti to určitě odnesou na zdraví a lidé, kteří to budou platit na daních, ztratí další díl své svobody, protože stráví víc času, aby vydělali peníze na platy lidí na daňových úřadech, a navíc budou mít mnohem menší možnost mluvit do péče o své zdraví.
Vláda může vytvořit nová pracovní místa jen tím, že zaměstná lidi, jejichž práce bude výkonnější a levnější než v soukromém sektoru. Přitom musíte počítat s tím, že do nákladů na místo ve vládních služhách patří i demotivující efekt dodatečných daní, které ho musí zaplatit, a režijní výdaje vlády. V posledních 25 letech spousta vlád po celém světě prodala podniky, které do té doby patřily státu. Udělaly to, protože bylo stále jasnější, že efektivnost a kvalita práce zřejmě poroste, když ji budou řídit soukromí vlastníci. Dala by se uvést řada příkladů, kdy se to opravdu stalo. Historie čas od času znovu ukáže, že jakmile se vládní sektor zvětší, ekonomický růst se zpomalí, efektivních pracovních míst bude méně a lidé budou viditelně chudší. A tak se nemůžeme vyhnout otázce, proč bychom si měli myslet, že to tentokrát dopadne jinak?
Čím více roste břemeno vládních dluhů, které se vyjadřuje v procentech hrubého domácího produktu, tím více roste celková částka určená na zaplacení úroků. To znamená, že stále více peněz odevzdaných na daních bude vydáno na pouhé splácení úroků a nikoli na služby, které stát poskytuje svým občanům. Jestliže bude každému jasné, že stát vydává z vybraných daní stále více peněz na splácení dalších a dalších úroků, daňoví poplatníci budou mít o to menší chuť pracovat, šetřit a produktivně investovat a také budou samozřejmě méně utrácet. Není těžké předpovědět výsledek - hospodářský růst se zpomalí a pracovních míst bude méně. Tady už nejde o ideologii, ale o základní početní úkony.
Nakonec si ještě představme, že se politici zdráhají zvýšit daně, aby zaplatili své rostoucí výdaje a úroky z dluhů, které nadělali, a místo toho se často uchylují k tisku nadměrného množství peněz. Nyní se tomu říká kvantitativní uvolňování, což znamená, že centrální banky odkupují dluhy vlády a velkých společností. Smyslem této operace je zakrýt minulé ekonomické přečiny, což vede k jinému zločinu v podobě zrychlené inflace. Tam, kde se objeví, koupíte za tytéž peníze méně zboží a služeb, což má stejný důsledek jako další daň. Ti, kdo tuto situaci způsobili, se zbaví povinnosti platit dluhy, a občany čeká pomalejší růst a vyšší nezaměstnanost. Jakmile tedy máte pocit, že politici říkají "vo co de?", je čas jim odpovědět "na shledanou".
Muzeum nassauského okresu v americkém státě New York má vlastní budovu, krásný pozemek a velmi pěkné sbírky, ale jako spousta jiných provinčních galerií musí na svůj program stále shánět peníze. Jednou z cest je nynější výstava Ženy jako námět impresionistů a postimpresionistů, jejíž obrazy jsou většinou majetkem viceprezidenta muzejního výboru Arthura Levina a jeho paní Arlene. Seriózní instituce se podobným projektům raději vyhýbají, protože zavánějí konfliktem zájmů, jelikož veřejná expozice sbírky zvyšuje její hodnotu. Recenzent deníku New York Times podotýká, že takové pokušení se dá v nynějších těžkých hospodářských časech pochopit - tento typ výstavy lze uspořádat s minimem nákladů a organizačních obtíží.
Na výstavě je něco přes padesát obrazů a některé nesou jména významných osobností impresionistického hnutí, jako byli Edgar Degas, Camille Pissarro, Auguste Renoir, Georges Seurat nebo Edouard Vuillard. Kvalita je různorodá, jak už to v soukromých sbírkách bývá, a řada nejlepších obrazů je dobře známa z jiných výstav. Pořadatelé si vzhledem k okolnostem nemohli dovolit promyšlenější koncepci, a tak jsou především velmi dobře zastoupení Pissarro a Renoir, Degasů je mnohem méně a z nejznámějších impresionistů úplně chybí Edouard Manet a Claude Monet. Na tom není nic divného, protože soukromý sběratel se s nimi na trhu s uměním setká jen zřídka, a když už má to štěstí, jejich ceny se vymykají zdravému rozumu.
Obdivovatele Augusta Renoira na výstavě určitě potěší jeho Dívky se šeříky. Lehce nahozený výjev asi z roku 1890 je soustředěn na jejich tváře, které jsou oslavou mládí, krásy a nevinnosti. Dívky se v malířově pojetí zřetelně podobají rozkvetlému kvítí, které třímají v rukou. Camilla Pissarra fascinovaly venkovské ženy, které zachytil na řadě svých obrazů. Některé z nich najdeme i na výstavě v nassauské galerii, kde je i Trh ve městě Gisors v ulici Cappeville z roku 1885. Centrem barvité scény z rušného tržiště je skupina žen, které sedí nebo stojí u košů plných zeleniny.
Některá témata se objevují častěji - impresionisté velmi rádi malovali ženy buď nahé nebo v různých interiérech a dobový vkus si čas od času liboval i v tanečnicích, baletkách a herečkách. K nejkrásnějším obrazům tohoto druhu patří Degasova Tanečnice s vějířem. Kdo ji jednou spatří, tak snadno na ni nezapomene, přestože je to vlastně jen lehká pastelová skica na papíře. Na výstavě převažují ženské hlavy a poprsí počínaje něžnými impresionistickými podobiznami a konče téměř abstraktním Portrétem ženy z roku 1918 od Constatina Brancusiho, kde je postava redukována na barevné bloky.
Stejný námět v podání americké malířky Mary Cassattové, která svůj model zachytila jemnými plynulými tahy štětce, patří k vrcholům výstavy věnované ženám v podání moderních umělců. Žena na obraze je nejen krásná - diváka okouzlí i skvěle zachycené citové rozpoložení a charakteristický výraz osobnosti. Snadno nás napadne, že malířka ji musela dobře znát. Dívka vypadá unaveně, sezení v ateliéru ji možná trochu nudilo a její sklopené oči prozrazují smutek.
Na výstavě v americkém regionálním muzeu je kromě Mary Cassattové zastoupeno několik dalších žen včetně družky pařížských impresionistů Berthe Morisotové a Marie Laurencinové. Posledně jmenovaná bývala přítelkyní básníka Guillauma Apollinaira a jako malířka si ve změti moderních směrů 20. století uchovala vlastní osobitý výraz. Obraz Koupání Berthy Morisotové vznikl roku 1894 a zachycuje dvě ženy při toaletě uprostřed zarostlé zahrady. Místo uprostřed téměř neprostupné spleti stromů a keřů obklopující mladé ženy dodává celému výjevu na pocitu důvěrnosti a tajemství.
Výstavu doplňuje několik prací méně známých umělců. Křesílka na Coney Islandu od Marthy Walterové, Američanky, která vděčí za mnohé Francouzům Eugenu Boudinovi a Claudu Monetovi, je zručně a působivě podaný výjev z newyorské pláže. Malířce stačilo nahodit pár chomáčů barev a sem tam nějakou tu barevnou šmouhu a celá scéna je jako na dlani. Nutno uznat, že je to mistrovský kousek. Výstava Ženy jako námět impresionistů a postimpresionistů je v Muzeu nassauského okresu v americkém státě New York otevřena do 28. února.
Poslední archeologické bádání na středomořské Krétě přineslo svědectví o počátcích mořeplavectví. Nástroje ze spodního paleolitu staré nejméně 130 tisíc let se našly na řeckém ostrově, který je izolován ve Středozemním moři nejméně pět milionů let, takže se tam naši dávní předkové mohli dostat jedině na lodi. V té době žil nejranější neandrtálec nebo dokonce člověk heidelberský, ale památky na tyto uchazeče o titul prvních mořeplavců se na Krétě nenalezly.
První obyvatelé Kréty se na ostrov museli dostat námořními plavidly schopnými opakovaných cest a navigace na širém moři. Profesor Curtis Runnels z Bostonské university říká, že tento závěr posouvá počátky dějin mořeplavby na Středozemním moři do doby před sto tisíci lety a ovlivňuje naši představu o rozšíření prvních lidí. Nejstarší dosud známé cesty přes moře, o kterých až dosud bezpečně víme, se odehrávaly asi před šedesáti tisíci lety a námořníci putující z Indonésie do Austrálie byli lidé druhu Homo sapiens, kteří se od svých moderních potomků anatomicky nijak nelišili. Současně víme, že ani starší osídlení indonéského ostrova Flores nebylo možné bez plavby po moři.
Profesor Runnels, který v archeologickém týmu pracoval jako odborník na paleolit čili starší dobu kamennou, řekl britskému deníku Times , že průzkum probíhal na jihozápadním pobřeží Kréty u města Plakias, odkud je na jih do protilehlé Libye nejméně 320 kilometrů. První Kréťané možná připluli po libyjském moři spíše než přískoky přes Kykladské souostroví z pevninského Řecka. Svědčí o tom poslední nálezy údajně paleolitických nástrojů na ostrově Gavdos, který leží jižně od Kréty.
Průzkum se soustředil na oblast mezi krétskými městy Plakias a Ayios Pavlos včetně soutěsky Preveli. Jeho výsledkem bylo více než dva tisíce artefaktů z 28 nalezišť. Na devíti z nich se našly velmi staré nástroje - osm takových míst je v oblasti mezi Plakiadou a Preveli. Profesor Runnels dodal, že existence raných paleolitických artefaktů, které lze datovat do nepopiratelných geologických souvislostí, archeology značně překvapila, protože jasný důkaz o rané paleolitické mořeplavbě ve Středomoří dosud neexistoval.
Předpokládá se také možnost pronikání někdejších obyvatel nynějšího Španělska z oblasti gibraltarské úžiny. I tady by mohlo jít o starší dobu kamennou soudě podle známek osídlení Atapuerky poblíž Burgosu, jehož stáří se odhaduje na nejméně milion a tři sta tisíc let. Další noví Evropané by mohli přijít i ze severního Středomoří z turecké Anatolie. Jejich cesta možná vedla přes Řecko a další oblasti Balkánského poloostrova. Poslední nálezy také svědčí o tom, že se nedá vyloučit mořeplavba předmoderních lidí putujících z Maroka do Španělska.
Plakiadský výzkumný tým, který vedl doktor Thomas Strasser z university v Rhode Islandu a doktorka Eleni Panagopoulou z řeckého ministerstva kultury, hledal s částečnou finanční pomocí společnosti National Geographic jeskyně a skalnatá přístřeší poblíž ústí pramenů čisté vody a okolo řek plynoucích do Libyjského moře. Zkoumala se oblast v délce pěti kilometrů nynějšího pobřeží. Bylo nutno počítat s tím, že se řada památek stala obětí sesuvů půdy, a archeologové proto hledali artefakty i na okolních svazích. Spousta materiálu se našla na starých terasovitých naplaveninách, které nyní leží až 92 metrů nad nynější hladinou moře.
Archeologové narazili na každém nalezišti až na tři sta artefaktů a u pěti míst se dal přibližně datovat geologický kontext. Profesor Runnels ho odhaduje na minimálně 130 tisíc let a nevylučuje, že některé nálezy mohou být ještě mnohem starší. Mezi nástroji ze starší doby kamenné jsou pěstní klíny, sekáčky a škrabky a také opracované kusy křemene, které byly tak hojné, že se daly po velmi krátkém používání vyhodit. Zatím v říši spekulací je otázka, jaká se v té dávné době používala plavidla, ale zdá se, že se naši předkové vydávali na cestu přes Homérovo moře temné jako víno desítky tisíc let předtím, než jsme si dosud dovedli představit.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
