Temné stránky politického života a humor v myslích mužů a žen
www.sme.skFoto: Dana Josefová
U nás i na sousedním Slovensku se rozbíhá předvolební kampaň slibující především vzájemné ostouzení, které je důležitou příčinou, že lidé jsou politikou stále více znechuceni. Na to téma se rozepsal autor, který vzpomíná, že jeho tvorbu silně ovlivnil nedávno zesnulý samotář Jerome Salinger. Cesta internetem nás také zavede do nešťastné Severní Koreje. Dalším námětem bude literární zpracování ruské občanské války a nakonec by se nám mělo trchu ulevit, když si přečteme, jak ženy a muži odlišně prožívají humor.
Vzájemné škádlení politiků na téma kdo je větší zloděj je už jen groteskní a otravné, a to doslova, protože zamořuje vzduch, který dýcháme, a tak otravuje organismus každého občana. Totálně otrávení lidé už přestali sledovat politické dění a obávám se, že ti odolnější udělají velmi brzy totéž. Samozřejmě si uvědomuji, že právě tohle je možná cíl marketingových stratégů - abychom podlehli znechucení, lhostejnosti a apatii - ale přiznám se, že i já toho mám už po krk.
Věřím slibům stranických vůdců, že kampaň, která teprve začíná, bude mnohem špinavější, než si umíme představit, ale nevidím důvod, proč bych si měl otravovat život a ničit nervy. A tak bych se chtěl stáhnout do samoty jako jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů Jerome David Salinger, který nedávno zemřel přirozenou smrtí ve věku 91 let. Slovenský básník, spisovatel a scenárista Dušan Mitana v bratislavském deníku Sme pokračuje, že nebude psát o všeobecně známých faktech nebo legendách o jeho více než čtyřicetileté klauzuře ani spekulovat o jejích příčinách, ale o tom, že až po jeho smrti si uvědomil, že začal psát prózu kvůli Salingerovi:
Ano, začal jsem psát jako sedmnáctiletý gymnazista, když jsem si přečetl jeho román Kdo chytá v žitě, který vyšel na Slovensku roku 1963 v překladu Viery Marušiakové. Moje první povídka Oáza s jabloněmi uveřejněná v Mladé tvorbě nezapře, že ji inspiroval Holden Caulfield. Ještě víc než román mě ale oslnily Salingerovy povídky, které vyšly roku 1965. Byl jsem dokonce nějakou dobu taoistou a zenbudhistou možná i pod vlivem jejich motta, zenového koanu, který zní:
"Pleskot dvou tleskajících dlaní poznáme, ale jak zatleská jedna dlaň?"
Skutečnost, že dnes toužím uniknout do samoty a úplného odloučení od světa, dokazuje, že Jerome David Salinger mě ovlivnil nejen jako spisovatele, ale vím, že se nemám kde schovat, ani kam uniknout. Ostatně jako my všichni.
Počítače jsou v Severní Koreji vzácné a internet je jen o něco málo víc než kradmá šeptanda. Na webu se zřejmě bez dozoru prohání jen vůdce diktátorského režimu Kim Čong-il. Když se zrovna nevěnuje svým vášním, jako jsou filmy, přepychové jídlo, mladé ženy nebo jaderné zbraně, může si na nočních satelitních snímcích všimnout, jak vypadá jeho stát při pohledu ze zbytku světa. Sousední Japonsko, Jižní Korea i Čína jsou plné záblesků světla svědčících o lidské civilizaci, ale Severní Korea, veliká asi jako Anglie, kde žije 23 milionů lidí, je černá díra, oceán temnoty.
www.nytimes.comFoto: Dana Josefová
Podívat se tam není snadné. Pár zahraničních novinářů se muselo držet povolených tras a bez pečlivého dozorce neudělali ani krok. Kdo se chce dovědět, jak tam žijí obyčejní lidé, musí se spolehnout na vyprávění uprchlíků. Deník New York Times referuje o třech knihách, které se snaží přiblížit Američanům život ve státě, s nímž je jejich země v letitém konfliktu, jehož řešení je v nedohlednu.
Severokorejci jsou pro nás téměř nedostupní, ale oni se k nám nedostanou vůbec. Telefonování je značně omezeno, telefonní seznam je tajný dokument, pošty se vyskytují jen zřídka a email v podstatě neexistuje. Televizi a rozhlas zprostředkují jen schválené kanály a lidé jsou krmeni ochromující státní propagandou kultu Kim Čong-ila a nenávistí k Americe.
Kniha Barbary Demickové nese název "Není co závidět aneb obyčejný život v Severní Koreji" a popisuje zkušenost lidí, kterým se podařilo uprchnout z vlasti. Lékařka, pár milenců narozených pod nešťastnou hvězdou, dělník a sirotek žili na severovýchodě země, daleko od úpravné Potěmkinovy vesnice, kterou je hlavní město Pchong-jang. K jejich existenci patřilo hladovění, celodenní práce doplňovaná po večerech hodinami ideologického tréninku a vzájemné sledování sousedů. Nevlastenecká poznámka a zejména vtip na Kim Čong Ila jim mohl vynést doživotní pobyt v koncentračním táboře, ale i popravu. Konec trápení nepřinesl ani útěk ze země, protože jim zůstaly pocity viny a hanby, neboť věděli, že jejich příbuzní, kteří zůstali doma, se kvůli nim a jejich odchodu dostali do vězení.
Kniha "Neviditelní Severokorejci - každodenní život v poustevnické říši", kterou napsali Ralph Hassig a jeho paní Kongdan Oh, která utekla ze Severní do Jižní Koreje, se nečte tak snadno, ale o to více jde k podstatě věci. Dvě stě rozhovorů s uprchlíky kreslí obraz nepokojného obyvatelstva, které stále více pochybuje o oficiální propagandě, ale jeho energii spotřebovává zápas o holé přežití. Kim je tu vylíčen jako člověk s maskou muže z lidu v plandavých kalhotách a v kazajce se zipy, který je posedlý nejnovější elektronikou, houfy povolných děvčat a francouzským vínem z Bordeaux. Podle jeho bývalého kuchaře se kontroluje tvar a jakost každého zrnka rýže, které jde na diktátorův stůl.
Autoři soudí, že Kimova protiamerická paranoia není úplný nesmysl, protože vůdce jiného státu zařazeného do Bushovy osy zla byl po americké invazi uvězněn a později pověšen. Knihu uzavírá politické doporučení - vyjednávání o severokorejském jaderném programu je prý téměř beznadějné. Místo lpění na otázce odzbrojení se nabízí politika obcházení tyranského režimu a snaha o kontakt se severokorejským lidem, který naléhavě potřebuje nejen humanitární pomoc, ale i nový pohled na vlastní vládu a společnost.
Americký specialista na Severní Koreu Brian Reynolds Myers napsal knihu "Nejčistší rasa aneb jak vidí Severokorejci sami sebe". Její autor se prodírá horami propagandy, počínaje novinovými zprávami a konče válečnými filmy, kreslenými seriály, plakáty a encyklopediemi, a tvrdí, že Západ nerozumí jádru tamní ideologie. Analyzovat její vztahy ke komunismu nebo konfucianismu prý nemá smysl, protože to jsou jen návnady pro zvědavé cizince. Skutečný světový názor se dá podle autora shrnout do prosté věty "korejský lid má příliš čistou krev a je proto příliš ušlechtilý, aby v tomto zlém světě přežil bez velkého otcovského vůdce. Skutečná severokorejská ideologie je paranoidní rasistický nacionalismus.
Kim je v Myersově analýze podáván jako v zásadě ženský vůdcovský typ mimo jiné proto, že otcem vlasti zůstává i po smrti jeho otec Kim Ir Sen. Nynější severokorejský režim má spíše mateřskou než otcovskou povahu. Jedno heslo Kimova kultu zní "můžeme žít jen na tvé hrudi". Země vlastně nemá patriarchální autoritu, proti níž by lidé rebelovali, což může pojišťovat jeho stabilitu. Myers také varuje před představou, že Západ může přesvědčit Severní Koreu, aby se vzdala jaderných zbraní, kterými zachřestí, kdykoli se zhorší její vztahy se Západem.
Říká se, že Kim Čong-il, který se objevuje na veřejnosti jen zřídka, byl roku 2008 postižen mrtvicí a od té doby vypadá velmi křehce. Svět proto spekuluje o jeho následníkovi, jímž by se měl stát některý z jeho synů, ale knihy, o kterých referujeme, se snaží udržet v centru pozornosti průměrné občany. Jejich autoři vyčítají Spojeným státům, že se mnohem více zajímají o žalářníky a jejich zbraně hromadného ničení než o jejich vězně. Severokorejci někdy žertují, že žijí jako žáby zavřené ve studni. Ta věta vás vrací k satelitním snímkům jejich vlasti. Když si je prohlížíte, můžete přemýšlet o lidech, jejichž domov je ponořen v inkoustové černi Kimova tmářství.
www.themoscowtimes.comFoto: Dana Josefová
Australský spisovatel Thomas Kenneally známý historickými romány, kde líčí lidi lapené do vlastní dějinné i osobní minulosti, slušné jedince, kteří se dostávají do konfliktu s diktátorským systémem. V sedmnácti vstoupil do katolického semináře, ale odešel odtud ještě před vysvěcením. Slávu mu vynesla Schindlerova archa, ze které vychází film Schindlerův seznam, jehož hrdinou je německý průmyslník, který zachránil nejméně 1300 židů z rukou nacistů. Jeho poslední román Vlak národa se částečně odehrává v Rusku a Thomas Kenneally řekl dopisovateli deníku Moscow Times , které knihy ho inspirovaly:
Na prvním místě je to kniha Tragédie národa, kterou napsal britský znalec Ruska Orlando Figes. Jejím námětem je katastrofa hladomoru na konci občanské války v roce 1922. Figes se umí soustředit na konkrétní lidi, o nichž jste v životě neslyšeli, a ukázat je jako stoupence ideologií, které bojovaly o vládu nad Ruskem. Ukazuje lidskou surovost a zkázu, jak ji prožívali lidé na obou stranách občanské války, kde panoval přídělový systém a nebylo co jíst. Na počátku revoluce z roku 1917 jim svitla naděje na nový život, která velice rychle uhasla. Je to velmi lidský příběh, ale jako většina ruských příběhů také velice tragický.
Důležitá byla kniha Mé dětství od Maxima Gorkého, jehož síla byla v zatvrzelé vzpurnosti a otevřenosti. Svého času dovedl vylíčit výstřelky bolševických revolucí, ale později přišel o svůj lesk, když se spřáhl se stalinismem. Jeho rané práce jsou nicméně neomylné, přesněji řečeno podávají výstižný obraz života venkovského samouka, jímž Gorkij byl. Jeho dětský vztah k babičce je dojemný a ukazuje, proč chtěli nadaní ruští venkované odejít z domova a změnit svět. Její muž vedl typický život té doby - chodil do hospody, kde se opil, a pak si vybil vztek na vlastní chyby na své ženě. Ran bylo nepočítaně. Thomas Kenneally psal o ruských venkovských revolucionářích, kteří utekli z Ruska a našli útočiště v australském Brisbane. Mnozí z nich pocházeli z prostředí, v němž vyrostl Maxim Gorkij.
Zajímavá je také kniha Mladý Stalin, jejímž autorem je britský historik Simon Sebag Montefiore. Je to podobizna mnohokrát vězněného předrevolučního bolševika, jehož zkušenost měla daleko ke švýcarskému exilu Lenina a jeho ženy Naděždy Krupské. Stalin byl bankovní lupič, žádný velký myslitel, ale věděl, co je v jeho době a zemi špatného. Stejně jako u Gorkého, i jeho otec byl neschopný a bezmocný člověk, který bil svou ženu. Za nespravedlivým otcem byl nespravedlivý dědeček a na vrcholku této hory byl car. Úspěšný a čtivý britský historik soudí, že životopisy vydávané za studené války nemohly připustit, že Stalin i Lenin byli něčím přitažliví, protože jinak by za nimi nešlo tolik lidí. Stalinovi nikdy nechyběly ženy, které mu zejména ve vězení a v exilu pomáhaly. Těžko však popřeme, že to byla především zrůda.
Na australského spisovatele udělala velký dojem Rudá jízda od Izáka Babela, která se odehrává za občanské války v jihovýchodním Rusku a na polském venkově. Je to neustálé střídání útoků a ústupů, oslnivé prolínání různých ideologií provázené surovostí bílých i rudých, odporné zacházení se zajatci, z jejichž vraždění se stala norma. Rudá jízda ukazuje, jak je za války všechno absurdní. Lidé, kteří se jí účastní, mají najednou úplně jinou představu, co je normální, a chovají se nepříčetně. Je to mimořádný průvodce ruskou revolucí a prožíváním vojáků, kteří zavrhli cara, chtějí se zbavit Poláků a mají venkovský poměr k půdě. Izák Babel je ponořen do děje a zároveň má odstup a jen klidně ukazuje, o co šlo. Život na bojištích sám zažil, když se roku 1920 přidal k rudým kozákům v krátké válce proti Polsku.
Na závěr se australský spisovatel Thomas Kenneally vrací k britskému historikovi Orlandovi Figesovi, jehož Natašin tanec označil za obšírný obraz ruské kultury, kterou nelze oddělit od ruské společnosti. Ruskou mentalitu, představu o světě a víru líčí na kulturní bázi. Píše o významu ikon, tance, hudby i různých typech ruského pravoslaví a jeho vlivu na život ruských vesnic a měst, a také o významu, který Rusové dávají vlastnímu životu ve svých obřadech.
Ruskou zemi poznamenal Bůh a cítí to i ateisté. Orlando Figes píše o rozcitlivělých agrárních socialistech a intelektuálech překypujících dobrými úmysly, kteří žili ve městech a byli přesvědčeni, že vesnické společenství je sociální model, který se dá použít při tvorbě většího sociálního celku. Čekala je samozřejmě obrovská deziluze, když na ně začaly pršet dynamitové patrony.
www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná
Když se někde odehrává komedie, tak se naposledy smějí ženy. Muži se mohou pošklebovat ženám, které nechápou jejich žerty, ale výzkumy ukazují, že ženy, které se smějí naposledy, se smějí nejdéle. Ženy, které zpracovávají nějaký vtip, používají více svůj mozek a dokáží si více užít dobrého humoru. Stává se, že jim trvá déle než mužům, než nějaký vtip pochopí, a mají nižší očekávání, že vtip bude opravdu směšný. Zároveň se ukazuje, že si ženy dovedou lépe užít pointu. Věty, které jste právě slyšeli, pocházejí z odborné zprávy, kterou citoval britský nedělník Sunday Telegraph .
Studie Stanfordovy univerzity v Kalifornii, která je součástí širšího výzkumu, jak mozek zpracovává humor, zjistila, že ženy ve snaze pochopit komický obsah používají více částí mozku než muži. V jednom experimentu ukázali deseti mužům a deseti ženám na obrazovce černobílé kreslené vtipy a jejich mozková aktivita byla přitom snímána přístrojem zachycujícím magnetickou rezonanci. Pokusné osoby mačkaly knoflíky a hodnotily, nakolik je ten či onen předváděný vtip směšný. Skener současně měřil jejich mozkovou činnost a reakci na komické a nekomické obrázky. Při výzkumu se také zaznamenával čas, který uplynul od jejich reakce na vtip.
Zjistilo se, že ženy více než muži používají svůj prefrontální kortex, což je část mozku, která se využívá při interpretaci řeči a složitých analýzách. Ženám trvalo déle než mužům, než zareagovaly na vtipy, které jim připadaly směšné. Nutno dodat, že šlo o malé rozdíly. Ženy na rozdíl od mužů dávaly přednost rafinovaným komediím, slovním hříčkám a vyprávěnému humoru před jednoduššími komickými formami, jako je například groteska.
Professor Allan Reiss, který vedl studii jako ředitel Centra pro mezioborový výzkum mozku na Stanfordově univerzitě, řekl nedělníku Sunday Times, že její závěry odpovídají běžným představám, jak ženy a muži reagují na humor. Zachycené hodnoty ukázaly, že ženy mají nižší očekávání, že jim vtipy budou připadat směšné, ale když se to povede, tak si vtipu více užijí. Muži reagují opačně - čekají, že bude legrace, ale když se dobrý vtip nedostaví, tak jsou daleko více zklamáni. Výzkumný tým nyní dělá podobné testy s dětmi, aby se pokusil zjistit, zda jsou rozdíly ve smyslu pro humor mezi pohlavími vrozené nebo jestli je to výsledek výchovy.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .