Dozvíte se, že holandský populista, přirovnávající islám k fašismu a komunismu, se dostal před soud - řekneme vám, jak chce procesu využít ve svůj prospěch. Zítra se koná druhé kolo prezidentských voleb na Ukrajině - a my vám nabídneme podrobnosti o obou kandidátech. Budeme se věnovat také americko - čínským vztahům, které se otřásly kvůli dodávkám zbraní na Tchajwan.
Geert Wilders je známý holandský politik, který se dostal před soud kvůli populistickým výrokům na adresu islámu. Je také známý vyhraněnými postoji vůči přistěhovalcům. Časopis Time se procesem zabývá podrobně na svých internetových stránkách. Pod obrázkem, na kterém je Wilders v soudní síni, poznamenává, že byl obviněn z podněcování nenávisti a z diskriminace vůči muslimům.
Tento 46letý extravagantní politik, zakladatel populistické strany, vidí sám sebe jako obhájce svobody projevu. S tím ale zdaleka ne každý souhlasí. Tento poslanec holandského parlamentu označuje islám jako fašistické náboženství, marokánské mladé přistěhovalce považuje za násilníky a bojuje za zákaz Koránu. Do titulků se dostal už v roce 2008 díky krátkému filmu s názvem Fitna, kde jsou verše z Koránu spojeny se záběry z teroristických útoků islámských radikálů. Nyní je pod neustálou policejní ochranou kvůli početným výhrůžkám, kterým čelí.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun označil jeho snímek za urážlivý vůči islámu, v mnoha islámských zemích vyvolal film Fitna protesty a Britové nepustili Geerta Wilderse do země. Doma v Holandsku se ale těší značné popularitě. V evropských volbách skončila jeho strana jako druhá se 17 % hlasů - a v holandském parlamentu má 9 poslanců. Kvůli protiislámským výrokům je Geert Wilders často přirovnáván k jiným populistickým politikům v Evropě, například k francouzskému Jean-Marie Le Penovi. On ale prohlašuje, že jeho politika má hluboké kořeny v holandských tradicích tolerance.
Podle Wilderse je islám hrozbou pro práva žen nebo homosexuálů. Tvrdí, že je to náboženství, které podněcuje nenávist. "Korán je plný podněcování nenávisti", říká doslova a dodává: "Islám chce ovládnout všechny oblasti života a společnosti. Nechce se integrovat nebo asimilovat, chce ovládat. Proto by se neměl přirovnávat k jiným náboženstvím, ale k totalitním ideologiím, jako byly komunismus nebo fašismus". Časopis Time dodává, že muslimové rozhodně nemají dominantní postavení v holandské společnosti. V zemi žije 16 a půl miliónu obyvatel, a oni tvoří zhruba 5 %. Příliv přistěhovalců se navíc v posledních letech téměř zastavil.
Jakkoliv jsou ale Wildersovy názory extrémní, získávají přízeň občanů - konstatuje to Ian Buruma, autor knihy o brutální vraždě holandského filmaře Thea van Gogha muslimským radikálem. Doslova dodává: "Lidé se bojí přistěhovalectví a otázky muslimů, globalizace a hospodářské nejistoty. Ovzduší nejistoty a odporu vhání voliče do náruče populistické demagogie, ve které je Wilders velmi dobrý". Časopis Time dodává, že pokud si prokuratura myslela, že Geert Wilders bude schlíplý v soudní síni, byla na omylu. Právě naopak, využívá proces k tomu, aby postavil před sou islám.
Jistým neúspěchem se pro něj stalo to, že nebyla vyslyšena jeho žádost, aby věc projednával Nejvyšší soud, neboť je členem parlamentu. Odmítnutí se dočkal také jeho návrh na předvedení osmnácti svědků, kteří budou svědčit v jeho prospěch - mezi nimi například doživotně odsouzeného vraha Thea van Gogha. Tento člověk, který po vraždě filmaře zapíchl do jeho těla nůž s papírem, na kterém vyhrožoval smrtí Wildersovi a dalším kritikům islámu, je podle Geerta Wilderse živým důkazem toho, jak islám podněcuje násilí. Mezi dalšími svědky měl být například i íránský předseda rady dohlížitelů, která schvaluje tamní (parlamentem už schválenou) legislativu a vyřazuje nevhodné kandidáty z volebního klání.
Když soud odmítl předvedení svědků, Wilders prohlásil, že proces, vedený proti němu, není spravedlivý. Dodal, že je to pro něj zklamání, ale bude dál bojovat. Tento politik zjevně doufá, že proces povede k dalšímu zvýšení popularity jeho strany před volbami, jež jsou plánované na příští rok. V soudní síni dokonce citoval jednoho z otců zakladatelů Spojených států Thomase Jeffersona, který prohlásil, že daní za svobodu je neustálá obezřetnost. "Jsem přesvědčen, že svoboda je v Holandsku v ohrožení, takže postavit se proti tomu je nejenom naše právo, ale naše povinnost", řekl Geert Wilders - a touto větou končí článek časopisu Time .
Co zůstane z "oranžového dědictví"? To je otázka, kterou si před zítřejšími volbami na Ukrajině klade Svobodná Evropa . Věnuje se přitom přednostně Julii Tymošenkové, která přišla před patnácti lety z Dnětropetrovské oblasti v rusky mluvící východní části Ukrajiny. Nastoupila do parlamentu jako poslankyně. Tato ambiciozní politička pocházela z těžkých poměrů. Její otec totiž kdysi opustil rodinu.
Tymošenková si ale přišla na milióny dolarů díky pochybnému obchodování s plynem. Na krátký čas skončila dokonce ve vězení pro podezření z úplatků a rozkrádání. Potom ale začala její hvězda stoupat, když se postavila na stranu opozice v časech, kdy Ukrajina směřovala k autoritativní vládě. Nyní má šanci stát se prezidentkou při prvních volbách hlavy státu od roku 2004, kdy v zemi proběhla takzvaná oranžová revoluce.
Skeptici tvrdí, že mezi ní a proruským kandidátem Viktorem Janukovičem není žádný rozdíl. Pro jiné je právě Tymošenková poslední nadějí na uchování posledních zbytků revolučních ideálů. Když se teprve učila, jak to chodí v politice, lekce z politických věd absolvovala u Dmitrije Vydrina, který říká: "V Kyjevě nikoho neznala". Stal se tedy jejím poradcem a jednou ji představil šéfovi centrální banky. Bylo to na večírku jedněch novin.
Tímto mužem byl pozdější prezident Viktor Juščenko. "Když vystoupil z výtahu, úplně zkoprněla. Byla jako děvčátko, zírající na poloboha", vzpomíná si Vydrin. Juščenko byl hezký a elegantní a Tymošenková s ním okamžitě uzavřela vnitřní spojenectví. Ostatně. už v minulosti se dostávala nahoru díky navázanosti na mocné muže. "Dělala všechno možné, aby na sebe upoutala jeho pozornost", pokračuje Vydrin, "chtěla představovat venkovskou stránku Ukrajiny, zatímco on symbolizoval její patriarchální část. Potřebovala ho, aby byl obraz celý".
Deset let po jejich osudovém setkání vedli oba oranžovou revoluci. Masové demonstrace propukly po zmanipulovaných volbách. Tymošenková už dávno mluvila ukrajinsky a měla docela jinou imidž - vypadala už tak, jak ji známe dnes. Oblékala se do bílé a zlaté vlasy měla svázané do typického copu, připomínajícího korunu. Tehdejší premiér Janukovyč vyhrál problematické volby, musel ale opustit úřad a prezidentem se stal Juščenko, zatímco Tymošenková přijala funkci premiérky.
Zmrzlé chodníky Kyjeva se ale staly obrazem stavu politiky v budoucích letech. Z obou vůdců revoluce se stali rivalové. Jejich spojenectví se rychle změnilo v tvrdý mocenský zápas. Juščenko se snažil marginalizovat Tymošenkovou, dokonce za cenu dočasného spojenectví s Janukovyčem, zloduchem oranžové revoluce, ze kterého se stal opět premiér. Korupce se rozmáhala a vůdcové nedokázali dostát svým slibům a uskutečnit potřebné reformy. Juščenskova popularity padla až do jednociferných čísel.
Tymošenová ale stoupala. Její strana žala úspěch v parlamentních volbách a nyní v prezidentských volbách skončila v prvním kole jako druhá. Nikdo nepochybuje o její schopnosti mobilizovat zbytky příznivců oranžových ideálů. Na druhou stranu její cesta na vrchol znamená i to, že má mnoho nepřátel. Samotný poradce Vydrin byl vyhozen z jejího politického bloku kvůli porušení disciplíny. Nyní ve své bizarní kanceláři prohlašuje, že hnacím motorem Tymošenkové je obrovská touha po moci.
Na rozdíl od Janukoviče, jehož strana je v rukách oligarchů, Tymošenková vládne všemu, včetně mocných byznysmenů. "Pokud začne dělat v zemi to, co dělá ve své straně, poškodí to Ukrajinu, a bude to dokonce nebezpečné", domnívá se Vydrin s tím, že její schopnosti manipulovat jsou enormní. Ona sama sebe prý přirovnává k argentinské Evitě Peronové, i když Vydrin připouští, že to mohla prohlašovat pouze jako vtip.
I přes rozpory v táboře vůdců oranžové revoluce vidí jejich vládu většina Ukrajinců jako takovou, která zachovala svobodu projevu a základní demokracii. Ve chvíli, kdy jiné postsovětské republiky upadají do autoritářských tendencí, je to úspěch. Tymošenková prohlašuje, že její prioritou bude vstup Ukrajiny do Evropské unie. A mnozí lidé vidí v jejím vítězství jedinou naději, že se to skutečně jednou stane. Poslanec z jejího bloku Andrej Ševčenko tvrdí, že Julia je symbolem budoucí modernizace země a jejího západného směřování, zatímco Janukovyč hraje na strunu staré nostalgie po sovětských časech.
Rusko přitom představuje důležitý faktor, což naznačuje jeden z průběžných titulků Svobodné Evropy. V roce 2004 Kreml otevřeně podporoval Viktora Janukovyče. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že Moskva byla také za pokusem otrávit Juščenka, což se nepodařilo, ale Juščenko málem zemřel a jeho tvář zůstala zohavena. Tymošenková naopak navázala vztahy s Vladimírem Putinem, ačkoliv v Rusku na ni byl vydán v jistém okamžiku zatykač. Rusko se tedy v těchto volbách radši zdržuje jakéhokoliv veřejného ovlivňování.
Podle politologa Volodymyra Fesenka se sice oba kandidáti budou snažit o vyvážené vztahy se Západem i s Ruskem, ale Janukovič bude v případě vítězství na Moskvě daleko víc mentálně a politicky závislý. Domnívá se, že Tymošenková chce být evropskou, nikoliv ruskou princeznou. "Zajímá ji Brusel, chce sedět za stolem s Berlusconim, Sarkozym, Merkelovou a dalšími evropskými lídry", dodává doslova s tím, že s ruským premiérem Vladimírem Putinem se omezí jen na ekonomické otázky.
Příznivci Tymošenkové se obávají, že Janukovyč by vrátil zemi k temným strukturám, napojeným na Rusko, a že by obnovil atmosféru beztrestnosti, proti které se zvedla kdysi vlna odporu v podobě oranžové revoluce. Výsledek volebního víkendu podle nich závisí na schopnosti Julie Tymošenkové přesvědčit voliče o míře nebezpečí, která by zemi v případě její prohry hrozila. Zda ale naplní ideály revoluce, to je otázka. "Bude bojovat proti oligarchům? ptá se Fesenko - a na závěr článku Svobodné Evropy si sám odpovídá: "Kdyby to udělala, musela by bojovat i proti svým vlastním oligarchům".
Co dělat s Čínou, která se vzmáhá jako budoucí supervelmoc? Tuto otázku si v současnosti kladou mnohá média. Týdeník Economist na svých webových stránkách upozorňuje, že vytvářet prostor pro říši středu je něco jiného nežli nechat ji, ať si dělá co chce. Už šest desetiletí je břemenem vzájemných vztahů Číny a Ameriky Tchajwan. V roce 1986 ho označil Teng Siao-pching za jedinou překážku dobrých vztahů. Protesty Pekingu vůči rozhodnutí Washingtonu prodat Tchajwanu zbraně za 6 miliard dolarů tedy připomínaly starý rituál.
Američané se zavázali už v roce 1979, že pomohou vyzbrojit ostrov tak, aby byl schopen se bránit v případě napadení. A Čína protestuje, neboť nikdy nedeklarovala ochotu vzdát se práva na "sjednocení" s použitím síly. Je to ale rituál v tom smyslu, že po prodeji zbraní se opět zavře voda nad vzrušenými gesty a vše se vrátí k normálu. Alespoň se to tak zatím vždy stalo. Zopakuje se to opět? V sázce jsou americko - čínské vztahy, které označuje týdeník Economist za vůbec nejdůležitější z globálního pohledu.
Pokud se tyto vztahy naruší, historici to nepochybně přičtou na vrub čínské agresivity. I americký prezident a jeho působení bude však hodnoceno především podle tohoto vztahu. Prozatím je tedy jisté jen to, že Peking zašel ve své odmítavé reakci dál, než to má ve zvyku. Zmrazil vojenské kontakty a pohrozil sankcemi vůči americkým firmám, stejně jako tím, že odstoupí od mezinárodní spolupráce. Kdyby to Peking skutečně udělal, oslabil by svoje vlastní postavení. Jestliže tedy zachází takto daleko, zjevně doufá, že prezident Obama ustoupí. Snad ani ne v nynějším obchodu se zbraněmi, ale například v budoucích objednávkách stíhaček pro Tchajwan.
Mezi řádky jsou ale ještě další věci. První z nich je krach čínské politiky vůči Tchajwanu. V současnosti jsou vztahy obou rivalů lepší než kdykoliv v minulosti. Posílil se obchod, cestování i turistika. Nic se ale nemění na čínském cíli, kterým je "klidné sjednocení". Většina obyvatel Tchajwanu chce spolupráci s Čínou, ale současně i nezávislost. Dalším trendem je to, že Čína proplula úspěšně globální finanční krizí v roce 2008 a je podstatně asertivnější. Začíná mít svoje zájmy, které tvrdě sleduje, a to jak vůči Íránu, tak i vůči Indii, Vietnamu nebo Japonsku. Čínští představitelé chtějí, aby je svět respektoval.
Z toho vyplývá třetí nebezpečný trend. Když Čína v roce 1978 otevřela svoji ekonomiku, začala postupně dobíhat Západ. Mnoho lidí tedy očekávalo, že se bude podobat stále víc Západu i v jiných oblastech. To se ale neděje a Číňané mají pocit, že od bohatého světa se vlastně nemají co učit. Pokračuje tedy autoritativní systém, zatímco například v Davosu i někteří Američané lamentují nad nefunkčností vlastního politického systému. Čínská sebedůvěra roste v časech, kdy Západ důvěru v sebe naopak ztrácí.
Tomu nepomáhá ani Obamovo odmítnutí setkání s tibetským dalajlámou v zájmu hladkého průběhu jeho listopadové návštěvy Pekingu. Amerika potřebuje být pevnější. Dodávky zbraní Tchajwanu ve chvíli, kdy na ostrov nadále míří stovky čínských raket, jsou v zájmu míru Když americké firmy, jako například Boeing ztratí kvůli tomu kontrakty, neměli by toho využívat Evropané. Naopak, měli by Washington podpořit. Na druhé straně by Západ neměl zbytečně propadat panice.
Některé hlasy vidí konflikt mezi Amerikou a Čínou jako nevyhnutelný - jednoduše proto, že se Peking dere nahoru. Jenomže tyto dvě země nejsou jen rivaly na globálním kolbišti. Jsou také dvěma vzájemně provázanými ekonomikami, pro které je spolupráce v zájmu obou. Pokud by neshody přerostly v konflikt, neměl by z toho nikdo užitek, konstatuje na závěr týdením Economist .
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
