Po nějaké době se na stránky světových médií vrátil vztah Číny a jejího malého, ale bohatého souseda Tchajwanu. O možnostech řešení letitého konfliktu uvažuje v kanadském tisku novinář z Hongkongu. Další zastávkou nedělního výletu bude Mexiko a jeho písně, které k nelibosti úřadů oslavují romantické stránky obchodu s narkotiky. Nakonec se pohroužíme do dějin jednoho z nejnovějších umění. Fotografie nás už provázejí skoro dvě stě let.
Peking je stále přesvědčen, že sjednocení s Tchajwanem, který pokládá za svou odtrženou provincii, bude muset dosáhnout silou. Svědčí o tom čínská reakce na oznámení Spojených států, že prodají další zbraně na Tchajwan, které přišlo 20 měsíců po změně jeho politiky, která nahradila nepřátelství vůči pevninské Číně rozsáhlou spoluprací. Hlučné varování, které nehrozí jen přerušením vojenské kooperace, ale i sankcemi proti americkým výrobcům a dodavatelům, naznačuje, že Peking nebere vážně ujišťování vlády Baracka Obamy, že zbraně prodávané na Tchajwan jsou svou podstatou obranné.
Hongkongský dopisovatel kanadského listu Globe and Mail vysvětluje, že dodávka v ceně šesti a půl miliardy amerických dolarů zahrnuje 114 protiraketových systémů Patriot, 60 vrtulníků typu Black Hawk, 12 zdokonalených raket typu Harpoon, vylepšený velící systém a dvě minolovky. Všechny tyto soustavy mohou bránit ostrovní zemi, ale nedají se použít k útoku na čínskou pevninu.
A tak se zdá, že by Číně vyhovoval vojensky bezmocný soused, aniž bere v potaz, že Tchajwan, který by upadl do zoufalství, by se mohl daleko spíše chovat méně racionálně než země, jejíž bezpečnost je zajištěna. A jedině bezpečný Tchajwan bude dobrovolně uzavírat dohody s Čínou, jak se právě nedávno stalo.
Čína by se také neměla pokoušet ohrozit stále chatrnější postavení tchajwanského prezidenta. Ma Jing-džou, který byl zvolen před dvěma lety a bude roku 2012 usilovat o další funkční období, čelí strmě klesající popularitě, a jeho strana utrpěla drtivé porážky v místních volbách i při doplňovacím výběru nových poslanců. Pokud by se mu nepodařilo koupit obranné zbraně ze Spojených států, jeho veřejná podpora by klesla ještě níž.
Alternativou nynější vlády je návrat Demokratické pokrokové strany, která hlásá nezávislost Tchajwanu, takže je v čínském zájmu nynějšího prezidenta Ma u moci a smířit se s tím, že musí zajistit bezpečnost země. Peking nesmí zapomínat, že Tchajwan je demokracie a že jeho prezident musí jednat v zájmu svých voličů. Číně by tedy slušela trpělivost, protože další nátlak na malého ostrovního souseda jí nic nepřinese. Nejistý Tchajwan s ní nebude spolupracovat ukryje se za širokými americkými zády.
Hongkongský komentátor soudí, že Peking by měl přehodnotit vlastní postoj k budoucímu vztahu se svým sousedem. Pokud bude trvat na tom, že Čína je jednotný stát a Tchajvan jen jeho podřízenou součástí, uzavře si cestu k životaschopným alternativám. Sjednocení asi nedosáhne, pokud partner nebude mít na vybranou. Skupina vysoce postavených komunistických pamětníků nedávno poukázala na postoj strany ze 20., 30. a 40. let, že by se Čína měla stát federální republikou. Když ji roku 1949 ovládli komunisté, bylo by toto řešení asi prozíravější. Vztahy s Tchajwanem by časem nemusely být natolik vyhrocené, že válce bránila jen jeho spolehlivá aliance se Spojenými státy.
Jiným řešením by byla konfederace - poněkud volnější unie, jejíž členové by mohli, kdyby chtěli, teoreticky odejít. Taková konfederace byla například na Blízkém východě navrhována pro soužití Palestinců a Jordánska. Jinou možností je vznik čínského společenství, které by se inspirovalo britským vzorem. Do podobného seskupení patří například Kanada, která je formálně poddána britské koruně, přestože je to ve skutečnosti zcela nezávislý stát.
Nějakému druhu politickému sjednocení Tchajwanu s pevninskou Čínou se zásadně nebránil ani předchůdce jeho nynějšího prezidenta Čen Šu-bian. V této souvislosti se mluvilo o modelu, který představuje Evropská unie. Peking ho zavrhl, protože členské země Evropské unie jsou svrchované státy, a Čína trvá na tom, že Tchajwan se ničím takovým nikdy nestane.
Hongkongský novinář se přesto ptá, zda by se tento postoj neměl přehodnotit. V této souvislosti připomíná okřídlený výrok někdejšího reformátora komunistické Číny Tenga Siao-pchinga, který říkal, že nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, ale na tom, jestli chytá myši. Důležitý je vždycky konečný výsledek.
Mexická válka s drogami by mohla mít další oběť - hudbu. Vládnoucí strana navrhuje tříleté vězení pro každého umělce, který bude usvědčen, že provozoval na veřejnosti písně v hrubozrnném stylu, které opěvují obchod s narkotiky. V Mexiku se těmto skladbám říká narcocorridos. Kanadský list National Post dodává, že tak mimořádné opatření - vězení za pouhé zpívání písničky - by přišlo po desíti letech snahy o úřední zákaz, která vyšla úplně naprázdno. Narcocorridos jsou oblíbenější než kdykoli dřív, a to nejen v Mexiku, ale i za hranicemi ve Spojených státech, kde nejslavnější narkokorudová kapela, Los Tigros del Norte, zřejmě prodá až půl milionu nahrávek.
Oscar Martin Arce z mexické Strany národní akce nedávno řekl agentuře AP , že lidem připadají drogové balady pěkné, zábavné a neškodné, ale pravda to prý není. A tak Mexico - země, jejíž dějiny jsou plné extrémů - přispívá extrémním případem k věkovité debatě o vztahu umění a násilí.
Řekli byste, že narcocorrido se jako hudební forma těžko vybuduje postavení, které mu vyslouží masovou popularitu provázenou úředními zásahy. Melodie doprovází rytmické basování ve valčíkovém nebo polkovém rytmu, nad nímž se vznáší záplava variací, o kterou se starají trubky a harmoniky. Kanadský novinář si vzpomněl, že něco takového slyšel na polsko-americké svatbě kolem roku 1965. Texty nejsou žádná poslední móda, protože je to kam lidská paměť sahá nejstarší zdejší poetická forma - vaše představivost si lenoší v baladách, které znějí v Mexiku posledních 400 let a ve Španělsku možná ještě o tisíc let déle.
Písničky odpovídají romantickému scénáři o lásce a drogách, penězích a pistolích či puškách nebo líčí pijácké večírky nebo divokou jízdu ve fantastickém bouráku. Narkocorrido patří k úspěšným stylům, které se vynořily z globalizace. Každý pozná, že je původem z Mexika, ale brzy se rozšířil po celé severní a střední Americe od Kolumbie po Kanadu.
Pokusy zakázat populární gangsterskou polku vyvolal poprask a protesty. Kapela Los Tigres del Norte odmítla vystoupit na ceremoniálním rozdílení cen, protože ji úřady požádaly, aby nehrála svou poslední drogovou baladu. Uvěznění hudebníků nedává žádný smysl a narcocorrido se svými hlubokými historickými kořeny dokonale ilustruje, proč to tak je.
Balady o psaních a desperátech existovaly vždycky. Převažující společenský průměr, ať už v Mexiku nebo ve Spojených státech, se cítí ohrožen příběhy o psancích jen v případě, že si toto umění osvojí obávaní nebo pohrdaní lidé na společenském dně. A tak se skoro každému líbí Johnny Cash, když se svým jižanským přízvukem zpívá, že si šlehne kokain, zabije svou ženu a zdrhne před policajty, ale raper z předměstí, který kouří trávu, je posel přicházející z rozbitého světa zkažených dětí.
Klasická literatura se jen hemží drogami a násilím. Máme zakázat Baudelaira za propagaci narkotik? A co Zpověď anglického poživače opia Thomase de Quinceye, kterou zná každý obdivovatel romantického 19. století? Pokud jde o násilí, téměř celá klasická literatura nestydatě hýří těmi nejzvrácenějšími podobami vraždy. Řekli byste, že řeckou Iliadu napsal nějaký psychopat, a přece se jeho líčení nechutné a bolestné lidské zkázy uchovává s největší péči dodnes. Podívejte se do biblické knihy Samuel a čtěte: "Ještě neuplynuly stanovené dny, když se David se svými muži vypravil a pobil mezi Pelištejci dvě stě mužů. Jejich předkožky David přinesl; předali je v plném počtu králi. Tak se stal královým zetěm; Saul mu dal svou dceru Míkal za ženu." Snadno nás napadne, že by se z této lahůdky určitě dalo udělat báječné corrido.
Dá se pochopit, že je lehké hájit narcocorrido, když žijete v bezpečném kanadském Torontu, kde můžete vyjít na ulici bez obav, že vás náhodně zasáhne sprška kulek. Boj mexických úřadů proti drogám není žádná metafora, protože se pustily do války proti kartelům, které chtějí ovládnout celý stát, a není jasné, kdo nakonec vyhraje. Město Juarez má vyšší statistiku vražd než kterékoli jiné na světě a každý, kdo se ji snaží snížit, se snadno rozzlobí, když zaslechne písničky věnované oslavě lidí, díky nimž se tak rozmohlo vraždění. Mexické gangy si prý dávají zahrát narcocorridos na radiových frekvencích policie, když se jim podaří nějaký obzvlášť ničivý úder. Říká se, že si gangsteři najímají skladatele oblíbeného hudebního stylu a chtějí od nich balady opěvující jejich hrdinské činy.
Mexické úřady by mohl poněkud uklidnit fakt, že ještě nikdo nedokázal souvislost mezi uměním oslavujícím násilnosti a růstem skutečného násilí. Policie ve floridském okrese Polk minulý týden vystopovala odcizené terénní auto u domu, kde našli chlápka, který hrál v obýváku videohru Báječný zloděj aut, zatímco ukradený vůz stál na příjezdové cestě. A tak se ukázalo, že hra není účinný simulátor pro zloděje. Když policisté hráče odváděli, zeptali se ho, jestli ho ta videohra něco naučila. "Je to na houby," bylo všechno, co jim na to řekl.
Někteří nejzajímavější fotografové 19. a 20. století se dostali ke svému řemeslu náhodou a my o nich často vůbec nevíme. Nedávná dražba v pařížské aukční síni Drouot poskytla zájemcům příležitost, aby se dověděli o málo známé stránce dějin západní kultury. Jedním z nich byl i stálý dopisovatel mezinárodního deníku International Herald Tribune .
Pařížská aukce začínala snímky opatřenými jménem evropského cestovatele, který se mezi lety 1851 a 1853 toulal po Itálii. Fotografie na slaném papíře zachycující triumfální oblouk císaře Konstantina v Římě připomíná italské veduty 18. století. Jeho autorem je Angličan James Anderson, který začínal jako malíř a později se etabloval jako fotograf antických památek, který své snímky prodával turistům. Roku 1859 vydal své první album fotografií a obchod vedený jeho potomky se udržel až do 50. let 20. století.
Syn bohatého amerického bankéře John Beasley se narodil roku 1832 ve Francii, vystudoval archeologii a v 21 letech se vydal do Egypta za vykopávkami, ale kvůli své nezkušenosti a mládí nedostal potřebné povolení. Zklamaný mladý muž se plavil po Nilu, fotografoval památky, sochy a nápisy a výsledkem bylo více než dvě stě negativů. O dva roky později už mohl kopat v Thébách díky přímluvě francouzského stavitele Suezského průplavu Ferdinanda Lessepse. Jako archeolog dokumentoval svou práci fotografiemi, což bylo v jeho době ještě neobvyklé. Trvalým odkazem mladého muže, který zemřel ve 24 letech v Káhiře na tuberkulózu, zůstává jeho výběr stovky snímků zachycujících cestu po Nilu, který vyšel ještě téhož roku v Lille. Je to první francouzská kniha ilustrovaná fotografiemi.
Také francouzský cestovatel a teoretik umění Maxime du Camp se narodil v bohaté rodině a také on podlehl vábení Egypta. Roku 1849 podnikl dvouletou cestu po Egyptě, Núbii, Palestině a Sýrii, na níž ho doprovázel spisovatel Gustave Flaubert a fotograf Auguste Salzmann. Výsledkem jejich cesty po Nilu bylo 150 Ducampových kalotypií a rozhodnutí stát se fotografem. Zůstaly po něm lehce amatérské záběry, jako je chrám Komumbu na Sinaji napůl pohřebný v písku.
Vzájemný vliv fotografie a jiných výtvarných umění vyvrcholil ve 20. století. Příkladem rafinované syntézy tradičního a moderního řemesla je německá avantgardní a módní fotografka Ilse Bingová, která byla na loňské podzimní aukci v Drouotově síni zastoupena bohatou sbírkou snímků a rukopisných i strojopisných poznámek. Průkopnice moderní fotografie se narodila roku 1899 ve Frankfurtu ve vzdělané židovské rodině. Na universitě začala studovat matematiku a fyziku, ale pak zběhla k dějinám umění. Když psala ve 30 letech doktorskou práci, chtěla ji doprovodit mnoha obrázky, a tak si opatřila tehdy právě vynalezenou Leiku, která dokázala na jednom filmovém svitku zachytit 36 obrázků.
Na výletě k Bodamskému jezeru si všimla, jakých pozoruhodných výsledků se dá dosáhnout při záběrech z nekonvenčních úhlů, a další objev přinesla návštěva u jednoho švýcarského sběratele, kde uviděla Van Goghovu Noční kavárnu. Ilse Bingová se okamžitě rozhodla, že také ona chce přispět k vývoji umění, a ke zklamání rodiny i přátel zanechala práce na doktorské disertaci a začala se naplno věnovat fotografování.
V té době zažila své slavné začátky fotožurnalistika. Obrázek a text měly v médiích najednou stejnou hodnotu a to bylo něco pro Ilsu Bingovou, protože vzdělaná intelektuálka uměla i psát. Když prodala svou první fotoreportáž deníku Frankfurter Illustrierte, redaktor ji požádal, aby snímky doprovodila vyprávěním jejich příběhů. Její fotografie dokázaly vystihnout nejrůznější styly i nálady. Snímek Eiffelova věž v Paříži od mostu Bir-Hakeim je kombinací romantického nebe s rozptýlenou moderní kompozicí, kterou poznamenal německý expresionismus, francouzský surrealismus i geometrická abstrakce.
Když byla Ilse Bingová v Americe, dostala lákavé nabídky slavných časopisl, ale odmítla je a vrátila se do Paříže, kde její umění dosáhlo nových vrcholů. Tvrdý světelný kontrast na Kramářově vozíku v aleji je ozvěnou raného surrealismu Giorgia de Chirika a newyorské panorama se řekou Hudson mizící v mlhách má snivou kvalitu anglického romantika Williama Turnera. Ilsina schopnost vstřebat vlivy různých dob a uměleckých stylů a přepracovat do valstního výrazu je úžasná.
Nad některými jejími interiéry se vybavuje vzpomínka na holandského mistra 17. století Pietera de Hoocha a fotografie jeptišek na klinice v Angers připomene dělníky z 19. století v podání Françoise Bonvina. Oblaka z roku 1937 prozrazují, že Ilse Bingová znala důvěrně studie Angličana Johna Constabla, a jiné snímky svědčí o autorčině zálibě v soudobém poetickém filmu Alaina Resnaise. Do vysokého věku si uchovala zálibu v surrealismu, jak o tom svědčí autoportrét z roku 1953.
Ilse Bingová zemřela roku 1998 v New Yorku třináct dní před svými stými narozeninami. Na fotografiích z jejích pozdních let je křehká dáma německo-židovského původu se širokým rembrandtovským úsměvem. Je v něm radost ze života, ale i horečnaté otázky člověka, který viděl a věděl příliš mnoho.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
