Zelený princ z Hamasu prý spolupracoval s Izraelem
www.independent.co.ukFoto: Český rozhlas
Syn jednoho ze zakladatelů palestinské radikální organizace Hamas přes deset let pomáhal izraelské kontrarozvědce zabraňovat sebevražedným atentátníkům. Udeří-li Izrael na Írán, budeme ve válce všichni. Spojené státy dávají náboženství do souvislosti s terorismem, tvrdí studie. Ukrajina znejišťuje západní politology. Ruský prezident Dmitrij Medveděv prý neměl rád Sovětský svaz. Prominentní francouzský filosof podpořil zákaz nošení burky. To jsou témata, na která se nyní podíváme podrobněji.
Syn jednoho ze zakladatelů palestinské radikální organizace Hamas byl po víc než deset let informátorem izraelské kontrarozvědky Šin Bet. Informace, které Mosab Hasan Júsif předal, Izraelcům umožnily dopadnout některé hledané radikály a zmařit několik atentátů. Píše o tom britský deník The Independent. Dvaatřicetiletý Mosab nyní žije v Kalifornii, konvertoval ke křesťanství a ve Spojených státech příští týden vyjdou pod názvem Syn Hamasu jeho paměti. Jeho otec, šajch Hasan Júsif, patří k zakladatelům Hamasu a k vedení tohoto hnutí na západním břehu Jordánu. Mosab měl podle barvy hnutí přezdívku Zelený princ. Díky jeho informacím byli zatčeni například vojenský velitel Hamasu ze západního břehu Jordánu Ibráhím Hamíd, zakladatel milicí napojených na stranu Fatah Marván Barghútí i jeho jmenovec Abdalláh Barghútí, který byl pyrotechnikem Hamasu. Abdalláh si nyní odpykává 67 doživotních trestů.
Tajné službě Šin Bet se podařilo Mosaba, zatčeného od svých 16 let, přimět ke spolupráci v roce 1996. Prý si uvědomil, že touto cestou může pomoci zachránit lidské životy. Následujícího roku byl z izraelské věznice propuštěn. "Tolik lidí mu vděčí za to, že jsou naživu, a nemají o tom ani tušení. Lidé, kteří v tomto směru učinili mnohem míň, dostali v Izraeli vysoké ocenění a zaslouží si ho i on," řekl někdejší izraelský agent, který s Júsifem spolupracoval a který v memoárech vystupuje pod jménem generál Loaj. Podle něj Júsif nepracoval za peníze, ale výhradně z přesvědčení. Hamas tvrzení tisku označil za "sionistické lži", nezávislí analytikové ze Západního břehu Jordánu nicméně tvrdí, že spolupráce Zeleného prince je vysoce pravděpodobná. Pokud jí lidé masově uvěří, utrpí prestiž Hamasu další citelnou ránu. Média souběžně přetřásají úspěšný atentát na jednoho z lídrů Hamasu v Dubaji, který zřejmě provedlo v přestrojení a falešnými pasy vražedné komando tajné služby Mossad.
Zkusme chvíli pracovat s hypotézou, že americký prezident Barack Obama nebude nikdy bombardovat Írán, uvažuje komentátorka amerického listu The Washington Post. Ne proto, že by byl liberál, nebo proto, že je obránce míru, a už vůbec ne proto, že by neměl odvahu zachránit upadající popularitu tímto osvědčeným způsobem. Prezident totiž nebude bombardovat íránská jaderná zařízení z přesně stejných důvodů, z jakých je nebombardoval ani jeho předchůdce George Bush - nikdo přesně neví, kde jsou, a nemáme ani jistotu, že by podobný útok nezastavil íránský jaderný program jen na pár měsíců. A také se nám nechce čelit následkům íránské odvety. Teherán totiž hrozí Izraelcům i americkým vojákům, že proti nim vytvoří širokou frontu se svými v Iráku, Afghánistánu, Palestině a Libanonu. Také by okamžitě raketově vyletěly ceny ropy. Žádný střízlivě kalkulující americký prezident se nemůže nyní rozhodnout pro válku. Američtí vojáci v současnosti bojují na dvou dalších frontách, takže nový nebezpečný podnik by nemohl čekat podporu veřejnosti delší než zlomek vteřiny.
Ovšem i když Obama nezaútočí bombami na Írán, neznamená to, že to neudělá někdo jiný. Washington nyní řeší zdravotní reformu a zákon na podporu zaměstnanosti tak horlivě, až se může zdát, že nejvýznamnější Obamův historický odkaz v dobrém i zlém bude spočívat v domácí politice. Přesto může rozhodující okamžik jeho prezidentování nastat ve dvě hodiny ráno kteréhokoli dne, kdy zvedne telefon a dozví se, že na drátě čeká izraelský premiér. A bude mu chtít sdělit, že Izrael právě provedl útok na íránská jaderná zařízení. Co s tím? Naštěstí to není nevyhnutelný scénář.
Kdyby Izraelci chtěli bombardovat Írán tak moc, jak to tvrdí někteří komentátoři, už by útoky dávno provedli. V roce 1981 se nerozpakovali vyslat osm letadel, aby zaútočila na Saddámův jaderný reaktor Osirak, a v roce 2007 se stejnou razancí vybombardovali údajné syrské jaderné zařízení. Obě akce jsou dnes považovány za modelové operace. Byly krátké a úspěšné. Nevyprovokovaly žádnou vážnější reakci a získaly si de facto schválení okolního světa coby legitimní obranná opatření.
www.economist.comFoto: Míla Koláčná
Íránský kontext je ale jiný, jak pravidelně připomíná Zeev Raz, velitel útočné letky z roku 1981. "Není tam jeden jediný cíl, který by bylo možné zrušit s osmi letadly," řekl v rozhovoru pro list The Economist. Izraelci mají ohledně účinnosti náletů pochybnosti jako kdokoli jiný. Proto ve snaze o zpomalení jaderného programu zvolili tajnou sabotáž a dokonce i neoficiální vyjednávání navzdory tomu, že nemají s Íránem žádné diplomatické vztahy. Ve vší tichosti také prostudovali způsoby, jak Írán zastrašit, s vědomím, že jadernou převahu Teherán nezíská ještě několik desetiletí. Možnosti si nechávají otevřené, ale prozatím došli k závěru, že pumové útoky jim nestojí za možné negativní následky.
V určitém okamžiku se ale tento stav může změnit. Mnozí Izraelci pohlížejí na íránský jaderný program jako na otázku života a smrti. Představa jaderného Íránu pro ně není vzdálenou hrozbou. Chápou ji přímo v kontextu provokativních útoků íránského prezidenta na izraelské právo na existenci a jeho veřejné popírání holocaustu. Pokud chcete u Izraelců probudit kolektivní paniku, řekněte jim, že by mohli být obětí genocidy. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád to dobře ví a s nejhlubším izraelským strachem kalkuluje. Pokud by k onomu osudnému telefonátu mezi Izraelem a Bílým domem došlo, následovaly by odvetné akce, namířené také na Američany, na americké vojáky v Iráku, a na americké lodi na moři.
Nepřejeme si, aby se to stalo, ale pokud se to stane, musíme být připraveni, uzavírá The Washington Post. Obama sice nevylepší prestiž svého prezidentského úřadu bombardováním Íránu jako postava z filmu Vrtěti psem, doufejme však, že je jeho vláda připravená vojensky i psychologicky; nikoli na válku, kterou sama začne, ale na nechtěnou válku z nutnosti. Protože tak vypadá skutečný život. Nebude to žádný hollywoodský thriller s dobrým koncem.
Náboženství je důležitý faktor ve světovém dění, ale americká vláda má tendenci jej vnímat především v souvislosti s terorismem. Vyplývá to ze závěru dvouleté studie organizace Chicagská rada pro mezinárodní záležitosti, o níž píše deník The New York Times. Tento týden byla studie předložena Bílému domu. Úspěch americké diplomacie v příštím desetiletí "závisí na její schopnosti oslovit stovky milionů lidí po celém světě, jejichž život rozhodujícím způsobem určuje náboženství," uvádí studie. "Úkolem je zvládnout náboženské extremisty, nikoli bojovat proti náboženství jako celku," dodává studie.
Podle dokumentu je důležité, aby Amerika chápala roli náboženství v mezinárodním dění a konstruktivně se zapojila do vztahů s náboženskými komunitami ve světě. Na studii se podílelo 32 expertů, mezi nimiž jsou bývalí členové americké vlády, náboženští představitelé, akademici a vedoucí pracovníci mezinárodních organizací. Poukazují na to, že náboženské skupiny jsou například významnou součástí vývoje v Afghánistánu. Jinde hrají důležitou roli při prosazování lidských práv nebo politiky pro ochranu životního prostředí. "Dobře organizované a financované extremistické skupiny také používají náboženství k prohloubení kulturních a politických rozdílů a k ospravedlňování vojenských akcí a terorismu," uvádí studie.
Podle šéfa Chicagské rady Thomase Wrighta hrálo v minulosti náboženství v zahraniční politice Spojených států negativní roli, a to především při vztazích k muslimskému světu. Proto by církev a stát měly být v zahraniční i domácí politice odděleny, tvrdí. Americký prezident Barack Obama loni v projevu adresovaném muslimskému světu řekl, že Spojené státy výrazně zlepšily své chápání funkce náboženství ve světovém dění. Podle studie je však třeba tyto schopnosti ještě výrazně rozšířit, jinak Spojené státy propásnou v zahraniční politice důležité příležitosti.
www.kommersant.comFoto: Dana Josefová
Hodnocení událostí na Ukrajině závisí spíše na místě, kde se pozorovatel nachází, než na jeho politických preferencích. Píše o tom ruský list Kommersant. Změn v bratrské zemi je opravdu mnoho. Viktor Janukovyč se bez ohledu na gratulace od ruského prezidenta stal prezidentem. Naopak remake "oranžové revoluce" se nekonal. Místo ní se čeká inaugurace nové hlavy státu. Vše je jako v Evropě, pouze premiérka Tymošenková nemíní odejít. Napadat výsledky voleb u soudu sice už nechce, ale uznat nového prezidenta odmítá. Evropané nedokážou pochopit, jak budou spolu pracovat, když premiérka nepovažuje prezidenta za legitimního.
"Ach, ti Rusové," řekne si Evropan, který se ani za dvacet let nenaučil rozlišovat mezi Ruskem a Ukrajinou. To vše rozradostní západní politology. Každý si všimne, že ukrajinská politika je ilustrací učebnice politologie: vítězný politik ve volbách si vždy hledí "usmířit se" s voliči svého poraženého soupeře. Vždyť i Viktor Janukovyč, který vedl skoro celou volební kampaň v ruštině, hned po volbách začal hovořit ukrajinsky. A první zahraniční cestu vykoná do Bruselu, a ne do Moskvy, kam ho, jak se zdá, trochu ukvapeně pozvali. Nejvyšší čas, aby i Julija Tymošenková přešla na ruštinu a ustřihla si roztomilý cop. Jako člověk s citem pro politickou konjunkturu by to měla pochopit, píše komentátor listu.. Nakonec politologové dospějí k závěru, že na Ukrajině vzniká dvojvládí, a zamyslí se nad tím, k čemu může vést - nabízí se jim příklad Ruska v říjnu 1917 a v roce 1993.
Ale na Ukrajině neregistrujeme žádné příznaky povstání. Proč? A kam to povede? "Ach, ti Rusové," přiznají si v hloubi srdce západní politologové. Za to u nás v Rusku vypadá ukrajinská politika a vůbec ukrajinský život mnohem pochopitelněji. Stačí se podívat na titulky ukrajinských zpráv: "Rampouch ze střechy zranil turistku z Francie", "Výtah přerazil dívku napůl", "Televize změnila program". "To je navlas stejné jako v Rusku," zasmějeme se. "Bohudíky, že to není Rusko," přísněji dodají ti, kteří si vzpomenou na čerstvé varování ruského premiéra Vladimira Putina před "ukrajinizací" ruské politiky. "Žádné bohudíky," namítnou druzí. "Nesváry jsou podobné, ale politika se liší. Na Ukrajině je politika jako kalný, ale přeci jen potok, takže dříve či později poteče normálně. Ale u nás je bláto a u každého zákrutu stojí uniformovaní strážníci." Čas ukáže, kdo má pravdu. Ale ve zprávách se o ní nedozvíme, protože tu opravdovou skutečnost ukrajinské a ruské politiky tak snadno vystihnout nelze.
Ruský prezident Dmitrij Medveděv se v oficiálním rozhovoru pro francouzský magazín Paris Match svěřil, že neměl rád Sovětský svaz. Toto prohlášení je podle agentury AFP v kontrastu s chápáním jeho předchůdce, nynějšího premiéra Vladimira Putina. "Narodil jsem se a vyrostl v Sovětském svazu. V té době jsem se formoval. Ale společnost té doby, její ideologie a její zásady mi ve skutečnosti nebyly blízké," řekl Medveděv magazínu. "Citově jsou mi některé vzpomínky příjemné, ale pokud mluvíme o mravech té doby, hlavně pokud jde o ekonomiku, ani na okamžik bych se nechtěl v takových podmínkách znovu ocitnout," prohlásil Medveděv.
Jinak ale přesvědčoval francouzské čtenáře, že s Putinem, který nedávno prohlásil, že mají s prezidentem "stejnou krevní skupinu", nemá žádné rozpory, prý právě naopak. "Pokud jde o krevní skupinu, myslím, že Vladimir Putin má pravdu. Opravdu máme stejnou krevní skupinu, zjistili jsme to nedávno," řekl žertem Medveděv. Na dotaz ohledně své politické budoucnosti po prezidentských volbách v roce 2012 Medveděv odmítl odpovědět. Řekl ale, že ji bude s Putinem konzultovat. Mnozí znalci ruských poměrů tvrdí, že prestižní mocenské křeslo šéfa Kremlu je připraveno opět pro Putina, jenž se u Rusů těší největší politické oblibě. Medveděvovi bylo šestadvacet, když se Sovětský svaz v roce 1991 rozpadl. O třináct let starší Putin v projevu k národu v roce 2005, když byl prezidentem Ruska, prohlásil, že pád Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století.
Medveděv se v roce 1989 oženil se svojí láskou z dětství Světlanou Vladimirovnou Linnikovou. V roce 1996 se jim narodil syn Ilja. Medveděv má rád hard-rock, je milovník kapel Deep Purple, Black Sabbath, Pink Floyd a Led Zeppelin. Sbírá jejich originální vinylové desky a sám o sobě hovoří, že vlastní všechny nahrávky Deep Purple. Tyto kapely poslouchal ještě v sovětských dobách mladý, sbíral jejich nahrávky i v období, kdy se tyto kapely ocitly na černé listině státem zakázaných projevů západní kultury.
Francouzský intelektuál, filosof a publicista Bernard-Henri Levy na svém blogu v magazínu Le point vysvětluje, proč jednoznačně podporuje zákaz nošení burky ve Francii. "Nejde totiž vůbec o oděv, nýbrž o symbol podřízení, zotročení, ponižování a nakonec i porážky žen," argumentuje populární filosof, známý Francouzům pod zkratkou BHL. Prominentní a mnohdy i kontroverzní myslitel rozhodně odmítá tradiční tvrzení islamistů, že ženy nosí burku ochotně a rády. "Možná je to pravda, ale dobrovolným sebezotročením přece nelze argumentovat. Šťastný otrok ze sebe nikdy nedokáže smýt bytostné ponížení svým otrockým stavem. Bojovníci za zrušení otroctví ostatně v dějinách často museli potírat i licoměrný argument, že otroci si za svou bídu mohou sami," píše filosof.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .