Vzpomínky na dva sochaře a jednoho generála
www.nytimes.comFoto: Dana Josefová
Na dnešní procházce internetem se nejdříve setkáme se dvěma zajímavými životy, které ovlivnily průběh podivuhodného i děsivého dvacátého století. Hrdinou našeho prvního životopisu plného vítězství i porážek je americký voják, diplomat a politik, generál Alexander Haig, který zemřel na konci minulého týdne. Sochař Henry Moore prošel navenek klidnou a úspěšnou životní cestou a současná londýnská výstava připomíná, že patří k symbolům britského i světového moderního umění. Na závěr nás čeká vzpomínka na renesančního velikána Michelangela Buonarottiho, v níž se mísí láska a umění.
Minulou sobotu zemřel ve věku 85 let statečný americký voják, bojovný diplomat a neúspěšný politik Alexander Haig. Nekrology se vesměs věnovaly jeho stinným stránkám včetně krátké a bouřlivé éry ve funkci ministra zahraničí za vlády prezidenta Ronalda Reagana. Deník Politics Daily dodává, že generál Haig sloužil na vietnamských bojištích a velel silám Severoatlantické aliance v rozhodujících dobách studené války. Když byl ve Vietnamu sestřelen jeho vrtulník, Alexander Haig se vyprostil z vraku a jeho jednotka bojovala dva dny muž proti muži v situacích, kdy měl Vietkong trojnásobnou převahu.
Terčem nepřítele byl generál Haig nejen na bojišti. Na konci funkčního období vrchního velitele aliančních sil v Evropě jen tak tak unikl zranění, když byl jeho automobil vyhozen do vzduchu náloží, kterou nastražili teroristé z německé Frakce Rudé armády. Za nějaký čas byli pachatelé odsouzeni za pokus o vraždu.
Jeho civilní kariéra nebyla ani daleka tak úžasná. Jako zástupce poradce pro národní bezpečnost sloužil prezidentu Nixonovi, když v roce 1973 vrcholil skandál Watergate a musel odstoupit personální šéf Bílého domu Harry Haldeman. Nahradil ho Alexander Haig, který za scénou přebíral stále více prezidentových povinností. Těsně před Nixonovou rezignací byl tak vlivný, že byl označován za 37. a půltého prezidenta Spojených států. Po čase vyšlo najevo, že se prezidentův lékař obával sebevražedných úmyslů a generál Haig odebral Nixonovi léky, které by mu k tomu mohly dopomoci.
Zesnulý politik byl už ministrem zahraničí, když prezident Ronald Reagan 30. března roku 1981 unikl smrti poté, co atentátníkova kulka jen těsně minula jeho srdce. Haig ohlásil, že přebírá jeho pravomoci do chvíle, než se z Texasu vrátí viceprezident George Bush starší. To byla chyba, protože státní tajemník je až čtvrtý v pořadí, a Haig měl od té doby v Bílém domě velmi těžkou situaci, která vyústila v jeho rezignaci. Reagan později vzpomínal, že jeho spolupracovník se v zahraniční politice orientoval velmi dobře, ale pokládal ji za své výsostné území nevyjímaje ani prezidenta. Se svým okolím v Bílém domě vycházel velmi špatně, a tak, když prezidentovi nabídl rezignaci a doufal v její odmítnutí, Ronald Reagan ji rychle přijal.
Oba politici měli hluboký odpor ke komunismu a Sovětskému svazu a byli rozhodnuti přebudovat americkou armádu. Rozdíl byl v tom, že prezident Reagan pokládal tento proces za prostředek, jak dostat Sověty k jednacímu stolu, a pro tento úkol se lépe hodil George Shultz, který Haiga ve funkci šéfa diplomacie vystřídal. Po generálově odchodu z Bílého domu ho jeho kritici dost nespravedlivě označovali za šíleného bombarďáka. Na důkaz citovali jeho výrok na zasedání bezpečnostní rady, že by se z Kuby mělo udělat zrušené parkoviště. Haig vysvětloval, že to řekl jen pro efekt a že nechápe, proč jeho slova vyvolala takový poprask. Ve skutečnosti měl jeho antisovětský postoj mnohem víc nuancí, než si mnozí lidé myslí. Jako velitel NATO tajně spolupracoval se šéfem amerických odborů AFL-CIO Irvingem Brownem, když se mělo pomoci Lechu Walesovi v době, kdy se z něj v Polsku stávala antikomunistická Nemesis.
V roce 1988 se Alexander Haig spíše jen napůl nabídl jako uchazeč o nejvyšší úřad coby alternativa k viceprezidentu Georgi Bushovi staršímu. Jeho kandidatura se nikdy pořádně nerozvinula. Haig ve volební kampani loajálně podporoval George Bushe, ale zároveň pokračoval ve svých starých sporech s bývalými Reaganovými poradci, o kterých si myslel, že jsou proti němu.
Historikové snadno zanedbávají Haigovu nevděčnou, ale významnou úlohu při sesazení prezidenta Richarda Nixona a jeho hrdinství ve Vietnamu dochází uznání jen mezi starými spolubojovníky a také u odborníků, kteří píší o dějinách tamní nesnadné války. Nekrolog v deníku New York Times označil Alexandra Haiga za vzácnou americkou odrůdu politického generála, což je dosti nepřesné. Tato odrůda je v dobrém či špatném smyslu ve Spojených státech poměrně běžná počínaje Georgem Washingtonem, v jehož stopách kráčeli prezidenti Andrew Jackson, Ulysses Grant, Dwight Eisenhower, ale i generálové a politici jako Douglas MacArthur a Colin Powell. V této skupině se Alexandr Haig dá zařadit ke Grantovi a MacArthurovi, kteří byli také skvělí vojáci, ale nebyla jim dopřána mistrovská orientace v zákrutech civilní politiky.
Ať tak či onak, generál Haig zemřel a byl pohřben jako hrdina. Prezident Barack Obama o něm minulou sobotu řekl, že představoval nejlepší americkou tradici bojovníků a diplomatů, kteří zasvětili život veřejné službě. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová dodala, že padlý generál sloužil své zemi po mnoho let a osvědčil mnoho schopností, vysloužil si čest na bitevních polích, důvěru prezidentů a premiérů a díky vděčného národa.
www.guardian.co.ukFoto: Český rozhlas
Příběh Henryho Moora začíná ve městě Castleford v západním Yorkshiru, kde se roku 1898 narodil jako syn důlního inženýra. V jeho krátkém životopise v deníku Guardian čteme, že roku 1917 byl jako osmnáctiletý voják v první světové válce zasažen bojovým plynem u francouzského města Cambrai. Často se soudí, že tento zážitek ovlivnil jeho dílo. O dva roky později dostal Henry Moore státní příspěvek pro válečné veterány, který použil ke svému vzdělání, takže se stal prvním studentem sochařství na umělecké škole v Leedsu. Po dalším studiu v Londýně dostal šestiměsíční stipendium, které utratil v Itálii a v Paříži. Roku 1928 dostal svou první veřejnou zakázku na plastiku umístěnou vysoko na zdi londýnské stanice podzemní dráhy St James's Park.
O rok později se sochař Henry Moore oženil s Irinou Radeckou, rusko-polskou studentkou malířství na Královské akademii. Irina mu často pózovala a zřejmě inspirovala řadu jeho podivuhodných ležících postav. Na počátku třicátých let žili v londýnském Hampsteadu, Moore vedl uměleckou školu ve čtvrti Chelsea a přidal se k surrealistické skupině Unit One, kterou vedl malíř Paul Nash. Když roku 1939 vypukla druhá světová válka, Henry Moore dostával zakázky jako oficiální válečný výtvarník. V té době vznikly působivé kresby Londýňanů spících za německého bombardování v podzemní dráze.
Když byl roku 1940 dům manželů Moorových zasažen úlomkem bomby, odstěhovali se z Londýna a začali žít ve venkovském domě zvaném Hoglands ve vesničce Perry Green, která se stala trvalým Moorovým domovem i pracovištěm. Rok po válce se Moorovým narodila dcera Mary, která obrátila sochařův zájem k rodinným tématům, a výsledkem bylo několik sousoší matky s dítětem. Poválečná doba vynesla sochaři Henrymu Moorovi postavení významného představitele britské a světové moderny, jak o tom svědčí jedna z jeho ležících postav, která od roku 1957 zdobí budovu UNESCO v Paříži.
Uměnímilovný svět dychtivě čekal na každé další Moorovo dílo a sochař začal od 50. let ve svém ateliéru v Perry Green zaměstnávat početné asistenty, k nimž patřili významní britští sochaři Anthony Caro a Richard Wentworth. Moorovy plastiky určené pro veřejný prostor byly stále častěji vidět v ulicích britských měst. Když přišel rok 1964, kdy uplynulo dvacet let od chvíle, kdy se týmu fyziků pracujících na univerzitě v Chicagu podařilo poprvé řídit řetězovou jadernou reakci. Při vzpomínkové slavnosti byla na stejném místě odhalena socha věnovaná atomové energii.
Roku 1972 byla za účasti sochařovy dcery Mary založena Správa majetku Henryho Moora, která měla chránit jeho majetek před dědickou daní. Zároveň vznikla nadace, jejímž úkolem je uchovat jeho sochařské dílo a pečovat o jeho uznání. Od Moorovy smrti v roce 1986 spravuje jeho dům jako galerii a muzeum. Roku 2005 pronikli na pozemek jeho nadace lupiči a ukradli bronzovou ležící postavu, která vážila nejméně dvě tuny. O čtyři roky později bylo oznámeno, že plastika, jejíž cena se odhadovala na tři miliony liber, byla zřejmě prodána jako kovový šrot a určitě nevynesla víc než 1500 liber.
Radikální experimentátor Henry Moore patří k nejvýznamnějším britským sochařům. Na počátku své umělecké dráhy se vzepřel výtvarným tradicím své kultury a hledal inspiraci v muzeích, která vystavovala umění vzniklé mimo západní civilizaci. Jeho sochy vznikaly přímo při práci s materiálem a jejich abstraktní formy vycházejí z tvarů lidského těla. Moorovo životní dílo se vyvíjelo za bouřlivých přílivů a odlivů dvacátého století a někdy odhalovalo temnější a eroticky nabité dimenze života, které jsme díky sochaři uviděli v novém světle. Na jeho dílo mělo vliv trauma války, nástup psychoanalýzy, nové představy o sexualitě, primitivní umění i surrealismus.
Londýnská galerie Tate Britain otevřela 24. února velkou výstavu Henryho Moora, která potrvá až do 8. srpna. Na návštěvníka na ní čeká více než 150 kamenných plastik, dřevořezeb, bronzů a kreseb. A komu by to nestačilo, lze mu jen doporučit výpravu, jejímž cílem bude Moorův dům a zahrada v Perry Green v hrabství Hertforsdshire nebo jeho institut v Leedsu.
V zimě roku 1532 se 57letý Michelangelo hluboce zamiloval do římského šlechtice Tommasa de' Cavalieriho, jemuž v té době zřejmě nebylo ani dvacet let. Byl to krásný mladík jemných způsobů i ducha, který dovedl ocenit, že šlo o lásku muže Michelangelova formátu. Pokud je známo, nebyla tělesně opětována, přestože to tak úplně nevinné jistě nebylo. Michelangelo vyjádřil svou touhu po Tommasovi otevřeně v dopisech a básních i velkolepým darem pěti krásných kreseb, které byly na rozdíl od běžných pracovních studií hotovými díly. Florentský architekt a životopisec Giorgio Vasari píše, že je Michelangelovi dal Tommasovi, aby se podle nich učil kreslit, ale přitom určitě věděl, že kresby budou vystaveny a stanou se předmětem kultivovaných debat na dvoře medicejského papeže Klementa VII.
www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná
Deník Daily Telegraph dodává, že londýnská Courtauldova galerie přišla s vynikajícím nápadem vystavit tento poklad svých stálých sbírek spolu se slavným Michelangelovým Snem o lidské duši. Její vznik kolem roku 1533, fakt, že jde o hotové dílo, formát a námět duše, která se probouzí ze šalebného světa, ji řadí ke kresbám, které Michelangelo věnoval Tommasu Cavalierimu. Sérii zahajuje obr Tityos, Diův a Gáiin syn připoutaný v podsvětí k zemi, kde mu dva supové za jeho chlípnost každý den vyklovou játra.
Druhým námětem je Únos Ganymédův, kterého se zmocnil Zeus v podobě orla. Následuje pád Faetónův, kterého musel zabít jeho božský otec, aby zachránil zemi ohroženou nešikovným vozkou, který nezvládl nebeskou jízdu se svěřeným sluncem. Tématem poslední kresby je bakchanálie dětí jako alegorie lidské smyslnosti a nevědomosti, které se vymkly vládě rozumu.
Ve snu o lidské duši nakreslil Michelangelo idealizovaného nahého mladíka procitajícího ze spánku, na kterého se z nebe snáší okřídlený duch. Jeho trubka je přiložena k chlapcovu čelu jako sídlu mozku a mladý muž se probírá ze spánku na zemském glóbu jako symbolu světa, k němuž byl dosud připoután. V jakési bedně u jeho nohou je směsice divadelních masek symbolizujících klam, přetvářku a faleš a v půlkruhu za ústřední postavou se řadí šest ze sedmi smrtelných hříchů - obžerství, chtíč, lakota, závist, hněv a lenost. Sedmá Pýcha je sám procitající mladík, jehož sebeláska je nejhorším hříchem, z něhož pocházejí všechny ostatní. Probuzené sebepoznání ho odvrací ke skutečnému smyslu života, lásce k dobru.
Kreslíř Michelangelo pracuje, jako by tesal do kamene, když nejdříve lehce zatlačí na křídu, aby načrtl formy a pak tyto linie prochází znovu tentokrát s větším tlakem, aby vytvořil objem a zdůraznil jeho obrysy. V jeho Snu nejsou obrazy hříchů příliš výrazné, protože mají být chápány jako poskvrnění, ale tělo procitajícího mladíka se jasně odráží od tmavšího i jasnějšího pozadí. Michelangelův životopisec Vasari píše, že mistr nesnášel, aby jeho práci sledovali nezúčastnění diváci, protože nechtěl, aby byli svědky trýzně, která provázela jeho snahu o dokonalost.
Umělec byl natolik zamilován do mladého Tommasa Cavalieriho, že mu poslal první náčrtky Faetonova pádu s tím, že pokud se mu nelíbí, ať mu hned řekne, aby to mohl ještě ten den předělat, a pokud se mu líbí a chtěl by je vidět hotové, ať mu je ihned pošle zpět. Nezkušený mladík mistrovo dílo kritizoval a požádal o novou verzi, a přestože se to zdá neuvěřitelné, měl pravdu. Dokončená kresba je viditelně výmluvnější a souměrná kompozice přesnější. Celou sérii je možné chápat jako řadu moralizujících alegorií, které měly přispět k Tommasovu vzdělání a výchově, ale zároveň je jejich vědomý či nevědomý záměr možno chápat jako překvapivě nepokryté dvoření.
Ve středověkém a renesančním umění nejsou hříchy nikdy zobrazovány přímo, ale jako alegorické postavy, aby nemohly inspirovat k napodobení. V kresbě zobrazující Chtíč Michelangelo tuto konvenci porušil, protože na ní najdeme dva vztyčené faly i scénu heterosexuálního spojení. V jeho době najdeme podobnou otevřenost vůči milostným detailům jen v pornografických tiscích. V kresbě Ganymédova únosu narazíme i na poměrně zřetelný náznak homosexuální lásky v podobě mocného orlího objetí.
Výstavu Michelangelových kreseb ze stálých sbírek Courtauldovy galerie v Londýně doplňuje výběr z autorových dopisů a studií k zařazeným námětům. Návštěvník tu najde i tisky a kopie Michelangelova Snu o lidské duši a může je srovnat s ukázkami, jak se s podobnými tématy vyrovnali jiní umělci. Nadšený recenzent britského deníku Daily Telegraph označil expozici za výstavnický a odborný triumf, k němuž se lze opakovaně vracet. Chcete-li si ověřit, zda má pravdu, můžete se až do 16. května vypravit do Londýna a přesvědčit se na vlastní oči.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .