Jaderný Írán, švýcarská zvířata a jeden tragický život
www.timesonline.co.ukFoto: Český rozhlas
Chmurnou stálicí na nebi veřejného mínění je jaderný program Íránu. Náš článek uvažuje, jak by mohla reagovat Evropa, která vidí okolní svět tradičně jako cíl exotických výprav nebo příležitost ke slibným obchodům. Lehčím tématem je nedělní švýcarské referendum odpovídající na otázku, zda mají mít zvířata v celé zemi nárok na právního zástupce. Na závěr uslyšíte tragický životní příběh amerického malíře arménského původu, který v mládí unikl genocidě ve své vlasti do nové země za mořem, kde dosáhl úspěchu, ale nakonec ho dostihly nesnesitelné rány osudu.
Íránská vláda pokračuje v pronásledování svých domácích kritiků, západní mocnosti pro ni chystají další mezinárodní sankce a doufají, že přesvědčí Teherán, aby změnil svůj postoj k obohacování uranu. Tentokrát je na společné palubě i Rusko, ale stále není jisté, jestli sankce zapůsobí, a dopisovatel listu Iranian , který vydávají íránští emigranti v Americe, hledá odpověď na otázku, jakou roli by měli hrát Evropané.
Existují nové a přesvědčivé důkazy, že v Íránu pokračuje tajný program vývoje jaderných zbraní. Spojené státy a jejich evropští spojenci objevili loni v září další zařízení na obohacování uranu u města Kúm, takže je pravděpodobné, že je takových utajených míst víc. Připustil to i Teherán s tím, že jde o záložní centra pro případ vojenské hrozby. Londýnské Times loni uvedly, že se pracuje na spouštěcím zařízení pro jadernou bombu. Írán krátce nato zkušebně odpálil poslední verze střely s doletem necelých dvou tisíc kilometrů, která by mohla zasáhnout jihovýchodní Evropu.
Samotné cílené finanční sankce íránský jaderný program nezastaví. Účinné mohou být jen v kombinaci s jinými nástroji, jako je vojenská přítomnost západních sil v oblasti a také důrazná diplomacie, která by měla zahrnout Rusko, Čínu, státy Perského zálivu a evropské i asijské spojence Spojených států. Sankce se mohou soustředit na tři cíle - narušit nezákonné aktivity Íránu, odstrašit třetí strany od vědomé i bezděčné pomoci Teheránu a přimět ho, aby přehodnotil své aktivity. Tamní diktátoři by měli dojít k názoru, že jejich jaderný program není zárukou přežití režimu, ale spíše ho ohrožuje. Nutno dodat, že samotná diplomacie na tento úkol nestačí.
V tomto úsilí může sehrát významnou roli Evropská unie. V první řadě by měla mít jednotný postoj k mezinárodním sankcím a snahu zatáhnout do diplomatických diskusí i Čínu a Rusko. Evropané mohou dohlížet na aktivity všech finančních institucí se sídlem v Íránu, ale i na jejich zahraniční pobočky. V této souvislosti je pozornost soustředěna na banky Melli a Saderat. Evropané by také mohli spolu s Američany vyvíjet tlak na mezinárodní společenství, aby sledovalo stavební společnost Chatám al-Anbija, která patří k nejvýznamnějším organizacím, jež vlastní a řídí íránské revoluční gardy. Íránský režim se stále více militarizuje a proto je nutné sankcionovat všechny jeho spojence.
Revoluční gardy, které se oficiálně jmenují Armáda strážců islámské revoluce, jsou zapojeny do jaderných a raketových programů, podporují mezinárodní terorismus a podílejí se na násilném potlačování domácích politických protestů. U veřejnosti nejsou oblíbené, takže sankce proti nim budou lidé zřejmě vyčítat spíše íránskému režimu než Západu. Evropská unie by mohla na svůj seznam sankcí přidat i íránské námořnictvo, které je už dávno podezřelé z nezákonných obchodů a dopravy zbraní pro teroristy. Nizozemští celníci už nyní automaticky označují zboží, které přepravují íránská letadla nebo lodě, jako nejvyšší rizikovou kategorii a prověřují jejich náklad. Britská vláda zakázala domácím společnostem, aby obchodovaly s íránským loďstvem.
Jinou slibnou oblastí, které by se mohla ujmout Evropská unie, je aktivní podpora Mezinárodní skupiny pro boj s praním špinavých peněz se sídlem v Paříži, která varuje před obchodováním s Íránem. Organizace sdružuje 34 zemí a Evropskou komisi a snaží se o globální pravidla stíhající praní peněz a financování terorismu. Evropská unie může pomoci i řadou neformálních sankcí. Vlády mohou například upozornit soukromý sektor na rizika obchodování s íránskými organizacemi a tím ovlivnit jejich nezákonné aktivity. Íránské banky by mohly ztratit přístup k dolarovým účtům nebo čelit zákazu obchodování v eurech. Americká vláda nedávno uvalila na evropskou banku Credit Suisse rekordní pokutu 536 milionů dolarů za to, že pomáhala při nezákonných íránských transakcích bank.
Protiíránské sankce by se mohly rozšířit do pojišťovnictví, loďařství a dalších odvětví. Írán zoufale potřebuje západní technologii a Evropa je klíčový trh. Evropská unie mu například může zabránit, aby dokázal zkapalnit přírodní plyn, a může systematicky bránit dopravě íránských technologií a výzbroje radikálům na Blízkém východě. V úvahu přichází zákaz prodeje a přesunu všech zbraní a příbuzného materiálu, ale i provizí z investic a služeb včetně vývozu zbraní z Íránu. Unie může doporučit členským zemím, aby přístavní kontrola shromažďovala podrobné informace o zboží, které se k nim dováží z rizikových zemí jako je Írán. Dozor se musí týkat i tranzitu.
Íránský jaderný program se rozvíjí stále rychleji, takže je čas i na drastická opatření. Slibná příležitost je závislost Íránu na benzínu, který se rafinuje v zahraničí. Írán si tam musí nechat zpracovat 25 až 40 procent svých potřeb. To by mohl být velmi mocný nástroj, protože v Íránu už léta platí v distribuci pohonných hmot přídělový systém. Příděl je na půl roku, ale spousta Íránců ho prý vypotřebuje během několika týdnů. Kdyby Írán ztratil přístup k benzínu zpracovávanému v zahraničí, mohl by dojít k závěru, že jeho jaderný program je mu spíše ke škodě než k užitku.
www.spiegel.deFoto: Dana Josefová
Švýcary čeká v neděli další referendum, v němž rozhodnou, zda mají být jmenování zvláštní zmocněnci, kteří by u soudu zastupovali zvířata. Antoine Goetschel, který se v Curychu stará o práva zvířat, hovořil s magazínem Spiegel o své práci a o vyhlídkách referenda a vysvětlil, proč ekologické Švýcarsko potřebuje lepší ochranu zvířecích práv. V curyšském kantonu byl jmenován první zmocněnec s tímto pověřením už roku 1992. Antoine Goetschel, který dělá tuto práci poslední dva roky, má už bohaté zkušenosti, k nimž patří případ ženy, která měla 149 koček, ale i bizarní incident s rybou, která se příliš dlouho zmítala na udici.
V referendu se pochopitelně očekávají i záporné hlasy. Rolníkům, myslivcům a chovatelům domácích zvířat se nápad nelíbí, a někteří oponenti dokonce rozpoutali kampaň pod heslem "Nechceme žádné zbytečné právníky zvířat." Ale poslechněme, co si o věci myslí profesionální zastánce zvířat. Spiegel se ho nejdříve zeptal, co si o referendu myslí a jestli podle něj uspěje:
Napadá mě text rockového hudebníka Lou Reeda o moci pozitivního pití. Ale vážně, já to beru pozitivně. Dokonce i někteří odpůrci referenda říkají, že může přinést něco dobrého. Jiní si pletou fakta s výmysly a přicházejí s nesmyslnými argumenty. O věci ale hojně referovala média, takže doufám, že Švýcaři vyjádři sympatie ke zvířatům tím, že v referendu převáží "ano".
A co se stane, když to opravdu udělají?
O každém zákoně musí ještě jednat vláda, ale když to projde, měla by vzniknout nějaká vzdělávací instituce pro právníky zvířat, protože potřebují umět věci, které se na běžných studiích práv nenaučí, jelikož nestačí být právním zástupcem a mít rád zvířata. Takový člověk musí umět vyjednávat a získat důvěru organizací, které hájí práva a blaho zvířat. Musí se také domluvit s rolníky a chovateli psů, ale i s novináři, protože se může dostat pod silný veřejný tlak.
A co bude, když se referendum nezdaří?
Tohle raději nechme stranou. Ale i kdyby se stalo, že by to Švýcaři nepochopili, pak by se i souhlas některého kantonu měl brát vážně a měl by tam být jmenován právní zástupce zvířat, protože úřady se nemají stavět proti vůli voličů. V Curychu, kde pracuji, bylo takových případů 190 do roka, ale v jiných kantonech třeba jen jeden. Někde se to bere vážně, ale jinde moc ne.
Švýcarsko má už dnes ve srovnání se světem neobyčejně rozvinutou právní ochranu zvířat. Od roku 2008 se nesmí jednotlivě chovat zvířata, která obvykle žijí ve skupinách, jako jsou zlatí karáskové, kanárci nebo morčata. Majitelé psů musí absolvovat výcvikový kurs a koně se od roku nebudou smět ve stájích přivazovat. Ústava dokonce chrání důstojnost rostlinného života a švýcarská etická rada odsoudila bezdůvodné stínání rostlin, která rostou divoce kolem cest. Takže proč vlastně potřebujete víc práv a právníků v této oblasti?
Já přece nechci víc právníků a nebavíme se ani o nových zákonech. Uvítal bych jen jeden nebo dva nové pojmy ve stávající legislativě, které by zajistily, že se prosadí do života. Na mnoha místech ve Švýcarsku i v Německu chybí skutečný zájem - prostě se to nebere vážně. Změny by měly zdůraznit vztah mezi lidmi a zvířaty a zaručit, že se nynější zákony uplatní. V Curychu už pracuje zmocněnec chrání práva zvířat 18 let a všichni - policie, veterináři a organizace chránící blaho zvířat - mě berou vážně. Jsem vlastně malý šroubek ve velkém stroji, ale bez něj by v něm něco důležitého chybělo. Jde o to, aby se ze starosti o práva zvířat stala normální záležitost.
Jak byste odpověděl na kritiku, že prostě chcete jenom více práce pro sebe a ostatní právníky?
Nutno říci, že tato část naší práce je velice špatně placena. Nestarám se jen o zvířata, dělám i běžné právo. Jako zmocněnec pro práva zvířat beru asi dvě stě franků za hodinu, což je asi 137 eur nebo 186 dolarů. Za jinou práci dostávám odměnu mezi 350 a 400 franky za hodinu. Kdybych to nedělal, mohl bych vydělávat víc peněz jako běžný právní zástupce.
Hrůzy malířova dětství v Arménii stály na počátku jeho cesty do Ameriky, kde proslul jako moderní umělec. Skutečné jméno muže známého jako Arshile Gorky znělo Manoug Adojan. Narodil se na západě Arménie v rodině prosperujících křesťanských obchodníků. Jednou ráno, když mu bylo asi pět let, vzal otec syna a dceru na pole u jezera. Posadili se tam na zem a snědli poslední společné jídlo před otcovým odjezdem do Ameriky. Táta slíbil, že se za ním brzy přestěhují, a než děti naposledy políbil, dal synovi pár špičatých dřeváků, což je tradiční obuv arménských mužů.
Ale roky plynuly a otec pro ně ani neposlal ani se nevrátil, protože ve skutečnosti opustil ženu i děti, kterým hrozila nejen bída, ale i smrt. Roku 1915 zahájili Turci masové vraždění křesťanských Arménů. Nejméně půl druhého milionu lidí se stalo obětí masakrů nebo zemřelo při deportacích. Mladá rodina uprchla do ruské Arménie vzdálené 240 kilometrů. V zimě na přelomu let 1918 a 1919, když teploty klesly na -30 stupňů Celsia, Manougova matka ulehla na zem v opuštěném domě a zemřela hlady v náručí svého 15letého syna.
www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná
V roce 1920 jeden příbuzný pomohl dětem do Ameriky, kde Manoug maloval obrazy plné vzpomínek na dětství a vytvořil nový jazyk lyrické abstrakce. Když se vyrovnal s minulostí, osvítil cestu dvěma generacím amerických umělců. Výtvarný recenzent britského deníku Daily Telegraph posílá své čtenáře do moderních sbírek londýnské galerie Tate , kde jsou k vidění dvě verze obraz, který se jmenuje Umělec a jeho matka. Podobný zážitek znaly miliony emigrantů, kteří v prvních desetiletích minulého století hledali cestu nového světa.
Podnětem obrazu je černobílý ateliérový snímek vyfotografovaný v Arménii v roce 1912. Manoug a jeho matka na něm strnule pózují jako postavy z byzantské ikony. Malý chlapec stojí jako ženich po boku matky, má na sobě kabát se sametovým límcem a plaše drží kytici květin. Jeho matka poslala fotografii manželovi do Ameriky, aby mu připomenula existenci rodiny. Osoba, které Manoug nabízí kytici, je jeho nepřítomný otec.
Na začátku kariéry maloval Arshile Gorky, který si osvojil jméno ruského spisovatele Maxima Gorkého, parafráze moderních evropských malířů Paula Cézanna, Pabla Picassa, Fernanda Légera a Joana Miróa, které znal jen z černobílých reprodukcí v uměleckých časopisech. V důležité sérii černobílých kreseb tužkou, perem a tuší z počátku třicátých let, které se jmenují Noc, Záhada a Nostalgie, kombinuje Gorky biomorfní tvary podle Miróa a Picassa se surrealistickými představami Giorgia de Chirica. Jeho newyorské setkání s evropskými surrealisty mu v časných čtyřicátých letech umožnilo, aby se odpoutal se od svazujícího vlivu Picassa a Miróa. Jakmile se odvážil nahlédnout do vlastního nitra, našel malířskou svobodu.
Série Zahrada v Soči je ještě stylově závislá na Miróovi, ale její obrazotvornost pochází z dětských vzpomínek na slunečnou rodinnou zahradu, máselnici, na koberec a motýla, na větve stromů ověšené proužky vlající látky i na arménské dřeváky, které mu dal otec toho dávného rána. Jakmile se Arshile Gorky vrátil k dětským vzpomínkám, otevřel se zároveň světu, který ho obklopoval. Jeho poloabstraktní krajiny naplněné barvami ze čtyřicátých let jsou plné zvířat, ptáků a hmyzu. Do radostných a smyslných obrazů se promítlo osobní štěstí, které nalezl v manželství a novém životě. Erotika se v nich snoubí s hravostí a někdy i s temnými podtóny, které nenajdete nikde jinde v americkém umění těch dob.
Život Arshila Gorkého začal a skončil tragedií. Právě v době, kdy se mu začalo dostávat uznání kritiky, mu série osobních neštěstí vzala všechno, co dávalo smysl jeho životu - jeho práci, zdraví i rodinu. Začalo to tím, že v jeho connecticutském ateliéru shořely kresby a obrazy, které tvořil celý život. Pak následovala operace zhoubného nádoru, která vyžadovala, aby hrdý, krásný a jemný muž nosil kolostomický váček, a tato potupa zlomila jeho ducha. Na pozdním obraze Spálená láska evokuje situaci po požáru černá barva na hrubém plátně.
Na londýnské výstavě je i jeden z nejotřesnějších intimních autoportrétů. Pramínek rudé barvy uvnitř bubliny, která připomíná vnitřnosti, asociuje rektální krvácení a pooperační bolesti a černé šmouhy připomínají výkaly i rakovinu, která napadla jeho tělo a způsobila, že se cítil nečistý. Po zhroucení jeho manželství a autonehodě, která mu přinesla další utrpení, se 20. června roku 1948 Arshile Gorky oběsil.
Byla to i pro umění velká ztráta, protože malíř s tragickým osudem představoval spojení mezi evropským surrealismem a americkým abstraktním expresionismem. Vášnivá, záhadná a autobiografická dimenze míří k umění, k němuž se dopracoval Jackson Pollock, Willem de Kooning a především Edwin Parker Cy Twombly. Velká výstava Arshila Gorkého je v moderních sbírkách londýnské galerie Tate otevřena až do 3. května.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .