Čína a Indie, umění Vietnamu a kajakářka na Amazonce
www.timesonline.co.ukFoto: Český rozhlas
Vzestupy a pády světové ekonomiky jsme zvyklí nahlížet z evropského nebo přinejlepším amerického středu světa, ale dnes se na ně podíváme z perspektivy Indie, která se porovnává se sousední Čínou. A když už budeme na jihu Asie, vypravíme se odtud dál na východ a ponoříme se do historie umění v zemi, které se dnes říká Vietnam. Na závěr se podíváme do nedozírného povodí jihoamerické Amazonky, kterou sjela sama na kajaku jedna zajímavá mladá Angličanka.
Bez ohledu na globální hospodářskou krizi se ještě stále sem tam objevují úvahy či spíše sny o zemi zvané Čindie, která se objeví v nové fázi dějin. Čína a Indie v ní nebudou jen nejsilnější velmoci na Zemi, ale i partneři v čele světa, kterému povládnou jako skvělá sjednocená moc Asie. Jiní lidé hovoří o pozoruhodných vyhlídkách značky zvané BRICS, která by mohla sdružit Brazílii, Indii, Rusko a Čínu jako čtyři perspektivní ekonomiky, na které si svět musí dát pozor.
V komentáři deníku Times of India čteme v této souvislosti skeptické doporučení, aby si Indové uvědomili, že Čindie je něco jako řecká mytologická chiméra poskládaná z nesourodých částí tak, aby vyhovovala jejich strategickým vizím. Je velmi nepravděpodobné, že by se z Indie a Číny někdy v dohledné budoucnosti stali spolupracující partneři, pochopitelně s výjimkou omezených účelových projektů. Ve svých dějinách byly tyto asijské země vždycky obchodní a kulturní soupeři. Dnes mají nejen radikálně odlišný systém vlády, ale i řadu vzájemných třenic, takže si prakticky nelze představit jejich spojení do hospodářského a strategického celku, jaký představuje třeba Evropa nebo tak zvaný západní svět.
Pokud jde o vizi označenou zkratkovým slovem BRICS, písmeno C znamenající Čínu z něj musíme vyjmout. Čína se už podle indického komentátora nedá řadit mezi perspektivní ekonomiky, protože prý už dospěla. Ještě to není supervelmoc, protože na tento titul mají pořád nárok jen Spojené státy. Čína je přesto velmoc, která má ve světovém klovacím pořádku určitě větší význam než Evropa nebo Japonsko. Téměř žádné globální rozhodnutí ani globální shoda o jakémkoli tématu se bez čínské spolupráce neprosadí. Z hlediska globální politické moci a hospodářského vlivu jsou tu Brazílie, Rusko a Indie jen do počtu.
www.foreignpolicy.comFoto: Dana Josefová
Americký nositel Nobelovy ceny za ekonomiku a velký obdivovatel Číny Robert Fogel je přesvědčen, že hospodářský rozmach této asijské velmoci se většinou podceňuje. V článku pro magazín Foreign Policy předpověděl, že její ekonomika dosáhne do roku 2040 hodnoty 123 bilionů amerických dolarů, což by bylo třikrát víc než výkon celého světa v roce 2000. Následovala řada čísel, která věští, že Čína do 30 let výkonnostně předstihne Evropskou unií a bude mít větší podíl na globálním hospodářském produktu než Amerika.
Nápadně rychlý vzestup nové velmoci oslnil světové veřejné mínění a na pultech knihkupectví se začaly objevovat tituly jako "Nová asijská hemisféra aneb nezadržitelný přestup globální moci na Východ" nebo "Až Čína povládne zeměkouli aneb konec západního světa." Tyto knihy svědčí o novém fantazijním trendu, který hlásá, že z se Číny stane během několika desetiletí vítězná velmoc. O Indii se taková velká slova nikde nedočtete. Tato země si podle převažujících komentářů vede určitě dobře, ale příběh naší doby vypráví o Číně.
Indie by pochopitelně také měla co vykládat. Když udrží svůj vysoký ekonomický růst ještě třicet let, bude z ní třetí největší ekonomika na světě. Podle demografických dat bude mít mladší obyvatelstvo než Čína, takže se od ní dá očekávat více nových nápadů a tvořivosti. V morálním ohledu, který má rozhodující vliv na přitažlivost země pro okolní svět, mohou Indové doufat, že jejich demokracie provázená hospodářským pokrokem bude zajímavější než čínský paternalistický a autoritativní model.
Kdyby přání měla křídla, Indové by se neměli čeho bát, ale to by museli zapomenout, že se jejich země zmítá ve vnějších i vnitřních problémech. Lidé si ještě neumí představit roli, jakou by měla hrát ve světě budoucnosti, a indická vnitřní i zahraniční politika stále spíše reaguje na události, než by je dokázala tvořit. Indové žijí v nebezpečném sousedství, které ovlivňuje jejich představu o světě. Jediný významný diplomatický pokrok v posledních letech přinesl zlepšení vztahů Indie se Spojenými státy, ale jejich vliv na globální postavení země by se neměl přeceňovat.
Pokud se dá soudit z chování americké vlády Baracka Obamy, Indie bude v příštích letech hrát ve strategických kalkulacích Washingtonu relativně druhotnou roli. Jeho pozornost budou zřejmě poutat hlavně americko-čínské vztahy a význam Indie bude patrně menší než za předchozí vlády prezidenta George Bushe. Indie se bude snažit co nejlépe zajistit alespoň v Asii třeba tím, že utuží vztahy s Japonskem, protože i tuto zemi znervózňuje neustálý vzestup Číny. Oba státy by si mohly pomáhat zejména v záležitostech východní Asie.
Chabá úroveň vnitřní správy Indie a její zaostávání ve výstavbě a udržování infrastruktury bude mít stále špatný vliv na její pověst v zahraničí, dokud se dramaticky nezmění lhostejný a neupřímný poměr k veřejným záležitostem. Indové se za šedesát let své nezávislosti nenaučili dodržovat jednoduchá pravidla a zákony a stav veřejného zdravotnictví a školství nemá, prý na rozdíl od Číny, ani základní kvalitu, která by se dala očekávat v zemi, která by chtěla mít globální vliv. Komentář v deníku Times of India končí slovy, že Čína zatím nabízí lákavější příběh o budoucnosti, arciže dokud se Indie nějak zázračně neprobere.
www.nytimes.comFoto: Dana Josefová
Umění často přichází s nerozřešenými záhadami. Jednou z nich je staleté formování země, které se dnes říká Vietnam. Na jeho území se vynořovala kultura za kulturou a často po nich zůstaly jen stopy, jejichž přesný význam neznáme. Na výstavě v newyorské Asijské společnosti stojí každé větší dílo samo za sebe a vyvolává otázky, na nemáme snadnou odpověď. Některé exponáty, jako forma na odlévání sekery z doby kolem roku 1500 před Kristem, mají jen dokumentární hodnotu, ale třeba propracované bronzy z místa zvaného Dong Son vypovídají o vlivné kultuře, která vznikla někdy v 5. století před Kristem a vydržela nejméně šest set let. Recenzent deníku New York Times dodává, že o lidu, který ji vytvořil, nevíme bohužel nic, ani jeho jméno.
Číňané, kteří chtěli stále rozšiřovat své hranice, se o této oblasti v kronikách zmiňují, ale zajímá je jen o dovoz z těchto zemí nebo platby, které jim ti barbaři musí odvádět. Nedočteme se ani slovo o tom, jakou řečí s nimi mluvili. Zajímavý je fakt, že výtvory podobné zmíněným bronzovým plastikám z Dong Sonu nenajdeme v Číně, ale daleko odtud na Blízkém východě.
Dlouhá staletí hrály významnou roli velké bronzové bubny, které najdeme i v Malajsii a v Indonésii. Když roku 42 po Kristu obsadili severní Vietnam čínské jednotky, kterým velel generál Ma Juan, vetřelci si odtud odvážely právě tyto bubny snad proto, že byly nějak spojeny se suverenitou okupované země. Na podrobnější vysvětlení o těchto objektech ani o ničem jiném nikde nenarazíme, přestože tu čínská vláda vydržela celých 900 let.
Dál na jih rozkvétala jiná tajemná kultura. Jadeitová náušnice nalezená v roce 1994 v okolí bývalého Saigonu či Ho Či Minova města je zřetelné svědectví o stylizaci zvířecí formy směřující k abstraktnímu projevu. Podobnou estetickou orientaci vykazují nádoby ze stejného naleziště, jako je například džbán z červené hlíny s hranatým geometrickým vzorem. Tíhnutí k abstrakci přitom nevylučovalo zájem o figurální umění. Bronzový šupinatý luskoun z provincie Dong Nai je datován někam mezi 3. století před Kristem a 2. století po Kristu. Tento ostražitý mravenečník je unikátní kousek, který jen prohlubuje záhadu obklopující kulturu Dong Son.
Na ještě větší tajemství narazíme na jihu dnešního Vietnamu, který se stal součástí domácího království až v 18. století. V prvním století naší éry tu byl stát - Číňané mu říkali Fu Nan - který udržoval diplomatické a obchodní styky zasahující až na Blízký Východ a do střední Asie. O jeho kontaktech s Indií svědčí její kulturní vliv, po němž zůstaly sanskrtské nápisy z poloviny 5. století, ale okolnosti, za kterých se sem rozšířil hinduismus a buddhismus, zůstávají nevysvětleny. Nevíme ani, jak a proč se říše Fu Nan kolem 6. století zhroutila. Otázkou bez odpovědi zůstává i výskyt obdivuhodného stylu kamenné plastiky, který připomíná khmerskou tvorbu v sousední Kambodži.
Sedmé století je doba, která už umožňuje podložené dohady. Zcela nepochybné je mistrovství neznámého umělce, který vytesal kamenného Višnu z Dong Nai. Protáhlé proporce, rytmická stylizace bederního roucha a tajemný výraz svrchované autority jsou projevy umění, které je na vrcholu svého prvního rozkvětu. Nejistota naopak obklopuje vzestup a pád království zvaného Čampa, které se prostíralo na vietnamském pobřeží. Úšklebky na tvářích hinduistických a buddhistických soch vyvolávají dojem komiksových postav příznačných pro umění Čamů, jejichž dnešní potomci ve Vietnamu a Kambodži mluví jazykem podobným malajštině.
Sedící postavička připomínající skřítka z danangského muzea čamského sochařství jakoby se vysmívala naší neschopnosti zachytit souvislé dějiny této kultury. Nejpodivnější čamský objekt na současné newyorské výstavě je v katalogu vágně popsán jako "nádoba pokrytá stříbrem a jantarem". Byl to asi podstavec zmizelé buddhistické sochy, který sloužil jako relikviář s obětinami, jako jsou miniaturní křišťály a zlaté artefakty s buddhistickou symbolikou. Na exponátu jsou patrné stopy silného zlacení, které se zřejmě obnovovalo, aby se vyhovělo buddhistické obřadní praxi. Datování někam mezi 12. a 15. století odpovídá nejasnosti obklopující většinu stop čamské kultury.
Podrobné vysvětlení postrádá i nejpůvodnější aspekt vietnamského umění. Keramika z 12. a 13. století, kdy se v Číně chýlila k závěru vláda císařské dynastie Song, byla nalezena v pobřežní provincii Thanh Hoa při rozsáhlých komerčních vykopávkách a velmi se liší od zboží z rukou čínských hrnčířů. Vietnamci dávali přednost jiným tvarům. Jejich barvy, které se jen zřídka podobají čínským, zahrnují krásné odstíny slonoviny, medu nebo šeříku. Keramika na newyorské výstavě bohužel nepatří k nejlepším příkladům.
Skoro nic se neví o jednotlivých dílnách, ani o vývoji vietnamského umění a bílé a modré keramice z 15. a 16. století nerozumíme o nic lépe. Indočínský poloostrov, na kterém byly zničeny celé báječně tvořivé kultury, vydal jen málo svých tajemství. Až přijde čas systematické archeologické práce, vynoří se možná daleko úplnější obraz plný skvostů, které dnes neznáme. Výstava Umění starého Vietnamu - od říčních údolí až k otevřenému moři je v newyorské Asijské společnosti otevřena až do 2. května.
Minulou sobotu zakončila oblíbená anglická televizní moderátorka, 26letá Helen Skeltonová pozoruhodnou cestu - na svém kajaku pádlovala 3200 kilometrů po proudu jihoamerické Amazonky. Spousta znalců myslela, že něco takového není možné. Na své pouti plula Helena vodami, které se hemžily aligátory, anakondami a hejny dravých piraň, které se neodříkají ani lidského masa. Naštěstí si nikdo z nich nepočíhal na mladou ženu, která svou odyseu uzavřela téměř šest neděl po startu výpravy, která začala 20. ledna v peruánském městečku Nauta.
www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná
V britském deníku Daily Telegraph se dočítáme, že Helenu pozdravilo provolávání slávy a oslavné výstřely v cíli její cesty v brazilském městě Almeirim, kde je na řece už znát příliv a odliv Atlantského oceánu. Amatérská vodačka je první žena, která sjela s pádlem v ruce Amazonku, a zlomila dva světové rekordy - absolvovala nejdelší zdokumentovanou cestu na kajaku a ujela na něm největší vzdálenost během 24 hodin, když urazila 120 kilometrů.
Helena Skeltonová, která pádlovala šest dní v týdnu průměrně 96 kilometrů denně, si na cestě za slávou dost vytrpěla. Dostala dvě injekce paralyzující vyčerpání z vedra a o další stovky vpichů se postaral dotěrný hmyz. Neušetřily ji ani puchýře, boláky a mořská nemoc a místy to bylo tak hrozné, že to chtěla vzdát. Na své ruce, které zabraly nejméně milionkrát pádlem, vypotřebovala skoro 46 metrů obvazů, ale v závěru výpravy prohlásila, že je na svá zranění z boje hrdá.
"Bylo to tvrdé, ale teď jsem tak pyšná, že mi to stálo za to. Měla jsem štěstí na úžasné lidi, kteří mě povzbudili, když to se mnou vypadalo špatně, a dodali mi odvahu, abych pokračovala. Zadek mám samou modřinu, bolí mě ramena a ve svalech na krku necítím, kde končí hlava a začínají ramena, ale teď jsem na to hrdá. Myslím si, že byste neměli uhýbat před věcmi, protože jsou těžké a vy se bojíte nezdaru. Jen se do toho pusťte, protože nikdy nevíte, jak to skončí." K tomu lze jen dodat, že Helen Skeltonová, která už rok a půl moderuje britský televizní pořad Modrý Petr, nikdy nevlezla do kajaku, dokud nezačala trénovat na cestu po Amazonce.
Rolníkova dcera ze severozápadní Anglie prý nikdy nepochybovala, že se její záměry podaří. Loni v dubnu se stala druhou ženou, která dokončila namibijský ultramaraton dlouhý 125 kilometrů a proběhla tři maratony během 23 hodin a 50 minut. Před svou poslední eskapádou si vyžádala radu dobrodruha a veslaře Jamese Cracknella, který má dvě zlaté medaile z olympijských her. Ten jí řekl, že to nedokáže, ale Helena mu odpověděla, že to ji tedy nezná. Dnes už jen vzpomíná, jak její úmysl sjet na kajaku Amazonku připadal všem lidem směšný.
Helena Skeltonová říká, že je vděčná své rodině a přátelům a že si teď chvilku odpočine, než se vydá na další výpravu. Když se jí novináři ptali, na co se teď těší, její myšlenky se nestočily k lenošce ani ke sladkým dobrotám, ale k jejímu psovi, který se jmenuje Barney. "Strašně mi chyběl," řekla, "a tak s ním teď ze všeho nejdříve půjdu na krásnou dlouhou procházku."
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .