Politika, živly a umění

www.ap.deFoto: Dana Josefová

Docela napínavý příběh Baracka Obamy ve funkci amerického prezidenta je dobrou ilustrací, jak vypadá srážka dlouho nevídaných nadějí a očekávání s realitou všedního dne. Náš dnešní příklad věnujeme agenturní bilanci Obamovy dosavadní zahraniční politiky. Ze Spojených států zamíříme do Chile. Jihoamerická země se léčí z následků nedávného zemětřesení a zároveň se učí novému pohledu na armádu, která hrála v dějinách země velmi spornou roli. Na Slovensku nás čeká momentka zachycující třeštění pseudovlasteneckých politiků a na závěr se vydáme do časů italské pozdní renesance a přečteme si pozvánku na jednu zajímavou newyorskou výstavu.

Americký prezident Barack Obama je natolik zaměstnán domácími bitvami na poli zdravotnictví a ekonomiky, že se v zahraniční agendě na nějakou dobu téměř odmlčel. Toto zdání platilo až do neděle, kdy se několik zásadních věcí přece jen trochu pohnulo. Irák absolvoval pod americkou ochranou už druhé demokratické volby po pádu diktatury a Palestinci přistoupili na nepřímé rozhovory s Izraelem, které zprostředkovali také Američané. Třetí úspěch bylo přeběhnutí jedné frakce afghánských radikálů k pravidelné armádě a čtvrtý zpráva o dopadení hledaného Američana v Pákistánu. Agentura Associated Press skepticky dodává, že zásadní úkoly Obamovy zahraniční politiky zůstávají nevyřešeny a vypadají dost zamřele. 

Barack Obama loni podnikl loni devět zahraničních cest a sliboval si od nich změnu americké politiky. K té největší mělo dojít na Blízkém východě, kde chtěl obnovit uvázlé mírové rozhovory. Izrael se tomu účinně ubránil, takže zůstává jen naděje v podobě nepřímého dialogu. Do konfliktní oblasti se proto vrací jako prostředník prezidentův zvláštní zmocněnec George Mitchell, kterému má tento týden pomoci viceprezident Joseph Biden. 

Vyhlídky, že se naplní někdejší Obamovy sliby, vypadají zatím nejlépe v Iráku. Jeho občané v neděli zvolili nový parlament a americký prezident si pospíšil s prohlášením, že je teď už jasné, že budoucnost patří Iráčanům. Kdyby se to potvrdilo, bude moci do léta dodržet slib a stáhnout bojové jednotky a do konce příštího roku i zbývajících 50 tisíc lidí. V tomto případě se Barack Obama blíží svému předvolebnímu slibu, že ukončí válku v Iráku a přesune pozornost na Afghánistán. 

Nejpalčivější téma americké zahraniční politiky však nepokročilo ani o píď. Írán se drze vysmál Obamovým nabídkám k dialogu, nepřestal zbrojit a vývoj atomové bomby zřejmě ještě urychlil. Spojené státy proto s evropskými partnery připravují čtvrtou protiíránskou rezoluci OSN a na svou stranu získaly do určité míry i Rusko. Zatím nepřekonatelnou překážkou zůstává Čína, která má v Radě bezpečnosti právo veta. Její neochota sankce podpořit je tak zřetelná, že nejlepší, čeho se lze od ní nadít, je naděje, že se v exekutivním orgánu OSN zdrží hlasování. 

Mohutnící ekonomické svaly dodaly Číně větší váhu na mezinárodním jevišti. Její vláda se nijak netají, že se jí nelíbí americké zbrojní obchody s Tchaj-wanem ani Obamovo opatrné přijetí tibetského duchovního vůdce dalajlámy. Rusko, které ještě nedávno zastávalo vůči Íránu podobný postoj jako Čína, je nyní v tomto ohledu povolnější, ale o to více se loudá při vyjednávání o nové odzbrojovací dohodě nahrazující starou smlouvu START, která už vypršela. 

Nějaký čas se zdálo, že je dohoda na dosah, protože se americký prezident vzdal plánu svého předchůdce George Bushe, který chtěl vybudovat nové základny protiraketové obrany v České republice a v Polsku. Záměr umístit protiraketový štít do Rumunska a Bulharska však rozhovory o náhradě smlouvy START znovu zabrzdil. 

A tak je zřejmé, že zahraniční agendu Baracka Obamy maří globální politická realita. Loni se vydal za hranice devětkrát a podařilo se mu tu a tam vylepšit obraz a pověst své země. Letošní kalendář jeho zahraničních cest natolik prořídl, že se poprvé vydá za hranice až tento měsíc, kdy zamíří do Asie. O to aktivnější bude muset být ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která bude pravděpodobně cestovat bez oddechu, a nelehké úkoly čekají i amerického zprostředkovatele George Johna Mitchella. Prezident Barack Obama bude moci díky nim zůstat doma a zachraňovat řešení domácích problémů, která poslední dobou rovněž váznou. 

www.afp.comFoto:  Český rozhlas

Radost, s jakou Chilané žijící v oblastech nejvíce postižených nedávným ničivým zemětřesením vítali vojáky své armády, dokládá, kolik se toho změnilo od konce diktatury generála Augusta Pinocheta. Francouzská agentura AFP připomíná, že antikomunistický voják, který se dostal k moci pučem v roce 1973, setrval v čele státu sedmnáct let a stal se jedním ze symbolů útlaku příznačného pro vojenské diktatury Latinské Ameriky. Od pádu Pinochetova režimu uplynulo dvacet let a vojáci už nejsou utlačovatelé lidu , ale jeho ochránci. 

"Lidé jsou šťastní, že jim armáda přijela na pomoc," radoval se generál Bosco Pesse, který je jedním z velitelů krizových jednotek. Davy lidí, na které udeřilo zemětřesení, se sbíhají ke konvojům obrněných transportérů a nákladních aut plných vojáků, kteří přijeli, aby pomohli odstranit následky ničivých otřesů země, které postihly nejméně dva miliony lidí. 

Chilská prezidentka Michelle Bacheletová zažila v době Pinochetova režimu mučení, její otec jako spojenec svrženého prezidenta Salvadora Allenda zemřel ve vězení a matka musela utéci ze země. Dokladem dějinného zvratu je jejich dcera, která vyslala do ulic 14 tisíc vojáků na pomoc obětem katastrofy. "Vojáky teď potřebujeme, než lidé začnou opět respektovat zákony," hřímala Jacqueline van Rysselberghe, původem psychiatrička a nyní starostka chilského města Concepción, které bylo po děsivém zemětřesení dějištěm největšího rabování. 

"Moc dobře víme, že lidé trpí, a chceme jim pomoci," vysvětluje poručík Felipe Montenegro, "kdyby nám zdejší obyvatelé nedůvěřovali, nemohli bychom dělat pořádně svoji práci." Důstojník ujistil reportéra francouzské agentury AFP , že vojáci nepřekračují své pravomoci a fungují jen jako posila místních bezpečnostních složek. 

"Armáda odvedla úžasný kus práce," pochvaluje si Osvaldo Fuentes, 69letý učitel na odpočinku, "doba generála Pinocheta je pryč, ale až tragédie odezní, mohou zase vyplavat staré křivdy, protože za diktatury bylo zabito nebo zmizelo nejméně 3000 lidí. Ulice chilského města Concepción jsou plné poničených domů a bezpečnostní zónu hlídají desítky vojáků, kteří sem na rozdíl od minulosti přišli pomáhat. 

"Tohle jsou mladí vojáci, kteří už nemají s Pinochetovým režimem nic společného," říká osmadvacetiletý Dermis Godoy a jeho přátelé v hloučku před vypleněným supermarketem ochotně přikyvují, "nemáme už z armády strach, protože jsme si jisti, že respektuje zákony." 

www.sme.skFoto: Dana Josefová

Slovenští národovci obhajovali návrh vlasteneckého zákona i Tisem, rozhryzaností a příčinným řetězem. Ironický komentář v bratislavském deníku Sme pokračuje, že se národní argumentace nezastavila ani před satanismem a trestním oznámením. "Pane, bdi svou milostí nad naší republikou. Co je naše, nedej cizím, a nedovol, abychom se pro svou rozhryzanost stali kořistí jiných národů." I taková slova zazněla z úst poslance Jozefa Rydla při parlamentní obhajobě vlasteneckého zákona. Tento muž citoval svůj památníček, kde stojí, že vlast máme všichni v srdci a z řetězu příčin se nedá vyskočit stejně jako vlastní kůže, a přesto došel k závěru, že z lásky k domovině je třeba udělat zákonnou povinnost. 

Poslanec Rydlo nakonec připomněl, že už první prezident první Slovenské republiky Jozef Tiso opřel svou teorii národa o učení svatého Tomáše Akvinského. Láska k národu je podle něj naší povinností ve smyslu čtvrtého Božího přikázání, přičemž, jak řekl Tiso, kdo nemiluje svůj národ, poskvrnil se nejen jako zrádce pozemský, ale i jako člověk, který nedodržuje Boží příkazy. Směs Tisa, strachu z národní rozhryzanosti a příčinných řetězů ukazuje, z jakých intelektuálních kruhů pochází ta část národovců, pro kterou vlastenecký zákon není jen šikovné zakrývání vlastní zlodějny. Obě skupiny poslanců Slovenské národní strany by byli zábavné, kdyby nedokázaly protlačit své nápady parlamentem, nebyly ve vládní koalici a neovládaly ministerstvo školství. 

Na jedné straně je patrná stále větší míra šílenství. Nejdřív přišel samotný návrh a pak následovala parlamentní debata a s ní i velebení Tisa. Další národní poslanec Vestenický uplatnil postřeh, že národní symboly potřebují často prezentovat staronové a mladé entity, jejichž existence trvá jen krátce nebo byla pod tlakem prostředí dlouhodobě pod hladinou vnímání lidského vědomí. Následovaly hrozby poslankyně Anny Bělousovové, že podá trestní oznámení na nenormálního a úchylného novináře Tomáše Hudáka, který si v deníku Sme tropil z vlasteneckého zákona žerty, čímž znevážil státní symboly. Předseda Slovenské národní strany Ján Slota to všechno okořenil výrokem, že ředitelé, kteří odmítají povinné vlastenectví ve školách, jsou asi nějací satanisti. 

Kromě stále květnatějšího jazyka se stupňují i hrozby. Trestní oznámení na novináře je směšné, ale jakmile ministr školství řekne, že za porušení zákona hrozí ředitelům škol odvolání, začíná to být vážné. Političtí národovci ujišťovali, že zákon neobsahuje sankce a pokud školám vzniknou další náklady, jejich strana je ráda uhradí. Za několik dní už začali otevřeně vyhrožovat. 

Po národních poslancích Rydlovi a Vestenickém vystoupil v parlamentu zástupce vládnoucí strany Smer Dušan Jarjabek a pravil: "Jsem Slovák a hrdý Slovák. Současně jsem starý Bratislavan a hrdý Bratislavan ze Starého Města, kde jsme vyrůstali bok po boku Slováci, Maďaři, Židé, Němci a Cikáni a ochrannou ruku nad námi a našimi junáckými potyčkami nejednou drželi jen o chlup starší chlapci z teologického semináře na Kapitulské ulici." 

Člověk se neubrání otázce, kdo bude držet ochrannou ruku nad ostatními včetně satanistických úchyláků. 

www.nytimes.comFoto: Dana Josefová

Po starých mistrech nezůstaly texty, kde bychom se dočetli, jak opravdu viděli svět, ale můžeme se to dovědět z kreseb, které předcházely jejich obrazům. Po florentském malíři za 16. století, kterého dějiny umění znají pod přezdívkou Bronzino, zůstaly kresby, které vystavuje newyorské Metropolitní muzeum. Jeho volný projev, ale i přípravné studie se velice liší od obrazů, které mu vynesly slávu. Recenzent mezinárodního vydání listu New York Times píše, že to skoro vypadá, jako by umělec vedl dvojí estetický život - jinými slovy, že to byl v jedné osobě jakýsi výtvarný doktor Jekyll a pan Hyde. 

Agnolo di Cosimo Mariano di Tori dosáhl v životě nesmírných úspěchů. Florentský vévoda Cosimo de' Medici ho jmenoval dvorním malířem, a tak se mu jen hrnuly zakázky, které sahaly od portrétování dětí z medicejské rodiny po dokončení fresek, které zanechal jeho mistr a učitel Pontormo v chóru kostela San Lorenzo. Z rukou malíře, který dostal přezdívku Bronzino, vycházely uhlazené portréty s vytříbeným smyslem pro detail jako na slavné podobizně mistra krejčího, který s nůžkami v ruce zvedá hlavu, aby vzhlédl na diváka. Na jedné podobizně vyhlíží Bronzino v podání neznámého mistra jako docela pohledný, klidný a spíše do sebe obrácený mladý muž. 

Klid a zasnění však nejsou slova, která by vás napadala při pohledu na kresbu dítěte, která je zřejmě studií anděla doprovázejícího trůnící Madonnu s dítětem, svatým Jeronýmem a svatým Františkem. Na Bronzinově kresbě vidíme vážnou, zavalitou tvář s velkýma očima, která vypovídá o tvrdém životě zanedbávaného dítěte vyrůstajícího v uličkách Florencie v prvních desetiletích 16. století. Jak došlo k jeho proměně v líbezného kučeravého andílka na hotovém obraze, je skoro za hranicemi naší představivosti. 

Mladý malíř stál možná ve dveřích kostela, když zachytil pohled staré ženy ohnuté reumatismem, která se na jeho kresbě těžce opírá o hůl a zvedá hlavu, aby na něj upřela pohled prázdných očí. Syrové podání obyčejné lidské tragédie snese srovnání jen s nejotřesnějšími podobiznami, které nakreslil o 250 let později španělský realista Francisco Goya. Něco se určitě ztratilo v překladu, když se ta postarší žena objevila na velkém Bronzinově obraze Svaté rodiny se svatou Alžbětu a Janem, která je nyní ve washingtonské Národní galerii. Tentokrát je to jen konvenčně stylizované zoufalství, které se síle výrazu patrné na kresbě nemůže rovnat. 

Roku 1532 nakreslil Bronzino Dantovu hlavu jako přípravnou studii pro alegorickou podobiznu slavného básníka 14. století. Východiskem byly starší vzory, ale výsledek je pozoruhodný úsporností prostředků a pronikavým vystižením lidské psychologie. Hlava ženy nakreslená někdy kolem roku 1543 má výraz úchvatného štěstí. Úsměv v očích i na rtech připomíná mladou matku, která se s úžasem dívá na své novorozené dítě. Je zvláštní, že právě tato studie se stala vzorem, kterého Bronzino využil, když zachytil ženu truchlící při pohledu na mrtvé Kristovo tělo ve svém Oplakávání. Změna štěstí zachyceného kresbou ve vyčerpaný bolestný úsměv je i v tomto případě posunem k dobové konvenci, která se prosadila na oltářním obraze v kapli Eleonory z Toleda ve florentském Palazzo Vecchio. 

Dnešního diváka napadá otázka, jestli je za matným projevem tolika velkých Bronzinových obrazů nevelký zájem o malování jako takové, které možná provozoval hlavně z finančních důvodů, ale bez vnitřního přesvědčení. Těžko říci, ale ve spoustě kreseb, ale i velkých obrazů je patrný cit pro objem a umístění objektů v prostoru, který je příznačný spíše pro sochaře než pro malíře. Plastické vidění bije kupodivu do očí především ve studiích k návrhům tapisérií, kde o trojrozměrnou iluzi prakticky nejde. Série náčrtů k cyklu Příběh svatého Josefa vypadá jako reprodukce mramorových interiérů v palácovém interiéru. Pro oltářní kompozici Vzkříšení, v níž víří spousta postav, nakreslil Bronzino velkou přípravnou sérii kreseb jen v šedé a hnědé barvě s bílými dominantami. Mohla by to být i příprava na monumentální sousoší v mramorovém reliéfu. Umělec se soustředil na figury, aniž se staral o jakékoli, přírodní či jiné pozadí. 

Sochařský přístup můžeme vystopovat i v nejlepších Bronzinových malovaných portrétech. V pozadí není často nic jiného než barevné tónování. Někdy se objeví velmi střídmá architektonická struktura, jejíž nosníky, římsy a klenby jsou provedeny s bezchybnou přesností, ale chybí jakýkoli pokus o vyjádření atmosférického efektu. Bronzina možná při pohledu na lidi často napadl nějaký psychologický postřeh, což mohl být další důvod, proč si vybral malování a nikoli sochařství. 

Bronzino namaloval řadu uhlazených a statických podobizen, kde si všímal spíše stylizované pózy a kostýmu a ponechal stranou všechny stopy emocí, které zachytily jeho kresby. Ve velkých výjevech, kde se prosadilo Bronzinovo sochařské vidění světa, stojí figury jedna vedle druhé bez jakéhokoli vzájemného vztahu. Svrchovaný mistr, jakého známe z jeho kreseb, ustupoval dovednému řemeslníkovi tvořícímu konvenční obrazy, které mu zaručily bohatství a společenské postavení. Bronzinovy kresby jsou k vidění v newyorském Metropolitním muzeu až do 18. dubna. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .