Těžký život afghánských žen

www.economist.comFoto: Míla Koláčná

Zaměříme se na otázku amerického postoje ke genocidě Arménů na konci 1. světové války - tato ryze historická záležitost má totiž vážný dopad i na současnost. Přiblížíme vám těžký život afghánských žen. Dozvíte se, že oscarový film o Iráku nemusí tak úplně odpovídat realitě. A zeptáme se, jak je to s Ruskem v úloze energetické velmoci.

Týdeník Economist se na svých stránkách věnuje události z minulého týdne. Zahraniční výbor amerického Kongresu zasedal a zvažoval postoj ke genocidě Arménů během 1. světové války. Je to minulost, která silně ovlivňuje současnost. Název článku je slovní hříčkou, která se do češtiny nedá přeložit. Různé časování v angličtině je zmíněno tak, že výsledkem je věta: "Špatná minulost a napětí v současnosti". 

Před kongresmany byly minulý čtvrtek nastoleny hlavně dvě otázky. Ta první se týkala tvrzení, že masové zabíjení Arménů ze strany Turků byla skutečně genocida. Historická debata je emociálně vypjatá, jak tomu bylo v tomto případě vždycky. Arméni trvají na tom, že šlo o první genocidu ve 20. století, zatímco Turci považují zabíjení jenom za součást chaosu, který nastal v důsledku války a rozpadu impéria. Šlo tedy skutečně o genocidu? 

Druhá otázka byla ještě naléhavější: co je důležitější? Historická přesnost nebo obavy z důsledků v současnosti? Hlasování probíhalo ve chvíli, kdy se vztahy mezi Tureckem a Arménií opět zhoršily, a také ve chvíli, kdy má Amerika vážné obavy z Íránu a láme si hlavu s dalšími problematickými záležitostmi v regionu Blízkého východu. Turečtí diplomaté vyslali varovné signály a upozornili, že nevhodný výsledek (z jejich pohledu) bude mít dopad na celou řadu oblastí vzájemné spolupráce. 

Kongresmani dali nakonec těsnou většinou přednost vážnosti historických údajů před pragmatismem. Příslušná rezoluce byla posunuta celému Kongresu rozdílem jediného hlasu. Stejný výbor Kongresu už jednou rezoluci o genocidě schválil. Bylo to v roce 2007, ale Bílý dům žádal o zastavení procesu schvalování. Letos je to ošemetnější. Prezident Barack Obama totiž v předvolební kampani sliboval, že rezoluci podpoří. Jeho poradci ale ještě před hlasováním výboru začali prohlašovat, že on osobně si myslí, že šlo o genocidu, ale oficiální interpretaci dějin je prý třeba nechat na zúčastněných stranách. 

Co se týče lobbování, Kongres je na něj daleko citlivější než prezident. Vlivné skupiny se snaží získat pro svůj postoj řadu jeho členů. I v tomto případě se o to snažili jak Arméni, tak Turci Není tajemstvím, že velké komunity Arménů žijí na různých místech Spojených států, především v Kalifornii. Nikdo z těch, kdo ale ovlivňují americkou zahraniční politiku, nemůže přehlédnout důležitost Turecka. V první řadě si to uvědomuje samozřejmě prezident, jehož váha je v rozhodování o diplomacii největší. 

Turecko je důležitým spojencem v Severoatlantické alianci - má mezi členskými státy druhou nejpočetnější armádu. Na jeho území jsou americké letecké základny a vede přes něj klíčová zásobovací trasa pro jednotky v Iráku. Vztahy byly citlivé i před vypuknutím konfliktu v Iráku v roce 2003. Ankara nedovolila Američanům otevřít druhou frontu ze severu přes její území. Dalším aspektem se staly vztahy mezi Tureckem a Izraelem. Dva poslední konflikty Izraele v Libanonu a v Gaze pobouřily veřejné mínění v zemi půlměsíce. Obama se pak snažil vše napravit neutrálním přístupem k oběma stranám palestinského konfliktu, ale příliš to nepomohlo. 

Politická situace v samotném Turecku činí navíc z otázky genocidy mimořádně výbušné téma. Sekulární a západně orientovaní představitelé byli spolu s dalšími odrazeni přísností evropských kritérií pro případný vstup Turecka do Evropské unie. Tamní vláda začala vytvářet užší vztahy s bezprostředními sousedy, což zahrnuje i Írán, a to i přesto, že většina členů NATO varuje před snahami Íránu získat jadernou zbraň. Také vztahy Turecka s Arménií jsou křehké. Panují zde velké rozpory od chvíle, kdy Turecko zavřelo hranice v roce 1993 - v reakci na konflikt Arménie se sousedním Azerbajdžánem. 

Vloni si obě země vyměnily protokoly, což mělo vést k obnově diplomatických vztahů a k otevření společných hranic. Nejvyšší arménský soud ale rozhodl, že protokoly byly v souladu s oficiální linií, podle níž bylo vraždění Arménů genocidou. Turci reagovali pobouřeně a protokoly byly v ohrožení. Nyní americké hlasování ještě více zatvrdí Ankaru, která se může dostat do pokušení odvrátit se od Evropy, Ameriky a Arménie - a místo toho začít vytvářet vztahy s islámskými zeměmi. 

Naději vidí týdeník Economist v opakování dějin. Pokud bude rezoluce opět zastavena, tak jako tomu bylo v roce 2007, hněv Turků zřejmě zchladne. Stejně jako tehdy, i nyní byl turecký velvyslanec povolán domů. A vláda v Ankaře může ve spolupráci s nacionalistickou armádou přikročit k ostrým vyjádřením, aby zvýraznila svoji sílu. Důležitého vztahu s Amerikou se ale Turci asi jen tak nevzdají - uzavírá svůj komentář týdeník Economist. 

www.cnn.comFoto:  Český rozhlas

Představte si, že byste se narodili jako žena v Afghánistánu. Jak by v takovém případě vypadal váš život? Tuto otázku si klade stanice CNN - a odpověď je smutná. S vysokou pravděpodobností byste neuměli číst a psát, ještě než byste se dožili 18 let, byli byste v manželství a vychovávali byste 6 dětí. Pokud by vám bylo umožněno, že byste mohli pracovat, dostávali byste pouze polovinu peněz, jež se platí za tutéž práci mužům. 

Stanice CNN se soustředila na příslušná data, která uvádí podrobně. Přestože ženy tvoří téměř polovinu afghánské společnosti, alespoň nejzákladnějšího vzdělání se dostává pouze 12 % z nich. Máme přitom na mysli děvčata do 15 let věku, jež navštěvovala školu alespoň několik let. V případě mužů to se vzděláním také není ideální, ale statistiky zde vykazují 39 %. Od první do šesté třídy tvoří děvčata pouze třetinu žáků - a stejné je to i v dalším vzdělání. Jejich počet se přitom od roku 2008 skoro zdvojnásobil. 

Ještě horší je to v otázce manželství. Odhaduje se, že 60 až 80 % dívek si nemůže vybrat partnera. Do svazku jsou přinuceny. Průměrný věk vstupu do manželství je pro ženu 18 let pro muže 25. Co se týče zdravotní péče, statistiky uvádějí, že v Afghánistánu zemře žena při porodu každých 29 minut, což je druhá největší úmrtnost tohoto druhu na světě. Na jednu ženu připadá 6,3 dítěte a průměrná délka života je u žen pouhých 43 let. Stanice CNN zde připomíná, že například ve Spojených státech se ženy dožívají v průměru 80 let. 

Násilí, páchané na ženách je další skličující oblastí. 30 % případů se týká fyzické újmy, dalších 30 % psychického nátlaku a zbytek je sexuální násilí nebo kombinace všech tří kategorií. Útočníci přitom nežijí daleko, většinou pocházejí přímo z jejich rodin. Ve věku, kdy jsou ženy schopné pracovat, se pouze necelá polovina z nich dostane k nějakému zaměstnání. V případě mužů je to skoro 90 % (mimochodem, celá polovina zaměstnaných mužů pracuje v zemědělství). Některé profese jsou přitom vyhrazeny mužům. 

Například v armádě působí méně než 1 % žen, mezi soudci je jich pouze 5 % a o procento víc je státních zástupkyň. V roce 2007 pracovalo u policie pouze 275 žen, což byl pokrok oproti předchozímu roku, kdy jich chodilo v uniformě 164. Zajímavostí je to, že Afghánkám se o něco více otevřel svět politiky. V parlamentních lavicích jich sedí čtvrtina a mezi vládními zaměstnanci je jich pětina - uzavírá stanice CNN . 

www.ap.deFoto: Dana Josefová

Američtí pyrotechnici v Iráku se těší slávě, kterou jim vynesl film Smrt číhá všude, oceněný v neděli plejádou Oscarů. Do jeho arogantního, na adrenalinu závislého hrdiny, mají ale hodně daleko. Vlastně tak daleko, že právě typům, jako je filmový hrdina William James, se snaží při výběru kolegů vyhnout. Píše o tom agentura AP . Filmový příběh zasazený do léta roku 2004 vypráví o elitní jednotce, které zbývá do odjezdu z Bagdádu 38 dní. 

Vojáci jsou pod mimořádným tlakem, protože mohou kvůli jedinému chybnému pohybu zemřít. Snaží se nechybovat a dostat se domů. Seržant James je chvástavý a nadaný pyrotechnik i samolibý exhibicionista. Scénárista stvořil jeho postavu na základě vlastních zážitků z roku 2004, kdy mohl doprovázet americké jednotky. Experti ze 4. brigády první obrněné divize hledí však na akčního Jamese se smíšenými pocity. "Je to spíš bezhlavě pálící kovboj, což je přesně ten typ člověka, kterého my nehledáme," řekl velitel jednotky ze západoirácké provincie Majsán seržant Jeremy Phillips. 

Tento třicetiletý Američan ze Severní Karolíny považuje filmové ztvárnění pyrotechnika v Iráku za "hrubé a nepatřičné přehánění". Letec Stephen Dobbins se domnívá, že podobní chvástalové ohrožují celou jednotku. "Naši velitelé netrpí takovým komplexem nepřemožitelnosti, a pokud ano, pak nesmějí do akce. Naši velitelé dávají přednost tomu, aby se vrátili s celou jednotkou," řekl dvaadvacetiletý Dobbins, jehož domovem je Arizona. V armádě působí jako podpora pyrotechniků. 

Film má nicméně mezi americkými vojáky v Iráku i mnoho příznivců. "Moc jsem si to užil, i když to je možná trochu přibarvené," řekl seržant William Adomeit z Nevady, který viděl snímek na základně v Násiríji. Film dostal v neděli šest Oscarů. V originálu jeho název zní The Hurt Locker, což může znamenat několik věcí. V armádním slangu výrazy od vážného zranění nebo místa, kam se nikomu nechce, po prostor, v němž se pyrotechnik ocitne ve chvíli exploze. 

Mnozí z nich film kritizují za příliš volné pojetí, jelikož ukazuje situace, které jsou ve válečné zóně nepřípustné - například ta, kdy jediný z týmu začne pronásledovat uličkami muže rozmisťující bomby anebo osamocenou jízdu Bagdádem bez vojenské eskorty. Pumové útoky zůstávají největším rizikem v Iráku i šest let poté, co film začal vznikat. Pyrotechnici tam stále objevují nové skrýše munice. Od roku 2004 se ale způsob jejich práce změnil. Spojené státy se chystají do léta stáhnout všechny bojové jednotky, takže američtí pyrotechnici se teď snaží předat své znalosti Iráčanům. 

Jejich pracovištěm jsou tedy teď spíš školní třídy. "Nebyli jsme vycvičeni pro práci učitelů ani poradců. To se musíme učit za pochodu," přiznal seržant Andrew Krueger. Co se za těch šest let nezměnilo, to je získávání informací o útočnících. Části zneškodněných bomb nepatří mezi suvenýry, jaké si chcete odvézt domů na památku. Filmový hrdina si je ale schraňuje pod postelí jako památku na bomby, které ho mohly zabít. Ve skutečném armádním světě by za to byl obviněn z odnášení doličných předmětů. Američtí technici se totiž snaží ze střepin, které po náložích zůstanou, identifikovat toho, kdo je vyrobil. 

"Každý výrobce bomb pracuje svým způsobem, má určitý způsob práce s dráty, což je něco jako podpis. Používají každý svou pásku nebo určitý typ baterie," vysvětluje Phillips. Pravdě odporující je také speciální uniforma, v níž se filmový hrdina na plátně pohybuje. Ve skutečnosti ji většinou vozí na prázdném sedadle auta. Vojáci říkají, že pro uniformu nikdy nesahají hned, ale až v nejkrajnější situaci. Snaží se totiž nálože zneškodnit na dálku a tak bezpečně, jak je to jen možné. Scény, v nichž na sebe hrdina jako první věc obléká tuto bezpečnostní uniformu, jsou pro ně tedy neznámé. 

www.themoscowtimes.comFoto: Dana Josefová

Od chvíle, kdy bývalý ruský prezident a nynější premiér Vladimir Putin získal kontrolu nad plynárenským koncernem Gazprom, vystupuje Kreml jako zástupce energetické velmoci, která může jiným zemím diktovat podmínky. Je to ale zvláštní - alespoň podle listu Moscow Times . Rusko v roce 2008 vytěžilo 640 miliard metrů krychlových zemního plynu, z čehož 550 miliard kubíků připadlo na Gazprom. Ve stejném roce Spojené státy vytěžily 580 miliard metrů krychlových plynu. Tedy méně než Rusko, ale více než Gazprom. 

Proč je ale Rusko považováno za energetickou velmoc, na rozdíl od Ameriky? Objem plynu je jistě důležitý, ale ještě důležitější jsou příjmy z jeho prodeje. Průměrná cena zemního plynu v roce 2008 činila 323 dolarů za tisíc metrů krychlových, tedy celkové příjmy USA se pohybovaly okolo 185 miliard dolarů. Ale Gazprom z prodeje plynu do západní Evropy utržil pouze 47 miliard dolarů. Jak může být Rusko považováno za energetickou velmoc, když Američané vydělali v roce 2008 na prodeji plynu o tolik více? Propast se přitom loni ještě zvětšila. 

Odpověď je prostá. Rusko je energetickou velmocí ze zanedbání. Chybí mu opravdový chemický průmysl. V USA je chemický průmysl největší na světě a každým rokem spotřebovává na dva miliony terajoulů energie, zatímco ruský chemický průmysl je dvanáctý na světě a ročně spotřebuje 110.000 terajoulů. Rusko se svou obrovskou rozlohou, mrazivým podnebím a nízkou energetickou účinností spotřebovává 280 miliard metrů krychlových plynu na domácím trhu. Spojené státy, kde jsou vyšší jak průměrné teploty, tak energetická účinnost, potřebují pro domácí trh 670 miliard kubíků. 

Ale konsolidované příjmy amerického chemického průmyslu v roce 2008 dosahovaly 400 miliard dolarů. Putin se od chvíle, kdy ovládl Gazprom, snaží za pomoci plynovodů získat kontrolu nad Evropou. Ale proč nerozvíjí domácí chemický průmysl místo toho, aby marnil peníze a energii v plynovodech? Ty každým rokem přepravují méně plynu a investice do nich se nikdy nevrátí. Rozvoj chemického odvětví by vyžadoval od Putina naprosto odlišný přístup než těžba plynu. 

Za prvé, klíčové firmy jsou ve Spojených státech v soukromých rukou, takže by bylo těžké vysvětlit, proč v Rusku musí být chemičky státní. Za druhé, výrobky chemiček se prodávají na volném trhu, zatímco Putinův přístup spočívá v ničení trhů, v Rusku i v cizině, a ve využívání monopolů k diktování cen a zaručeným výdělkům. Kreml sám sebe stále ujišťuje, že plynovody ovládá Evropu jako rukojmí. Ale ve skutečnosti Rusko drží jako rukojmího sama sebe tím, že spoléhá výlučně na plynovody a kolosálně špatně spravuje svůj energetický a chemický průmysl, uzavírají noviny Moscow Times . 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .