Tři zákruty lidské paměti
www.timesonline.co.ukFoto: Český rozhlas
Britské veřejné mínění se na chvíli vrátilo o dva roky zpět do léta roku 2008, kdy v afghánské válce padla první Angličanka. Soudce, který vyšetřoval její smrt, došel k závěru, že nemusela zemřít, kdyby měla armáda bezpečnější terénní auta a vojáci byli lépe vybaveni a vycvičeni. Smutný příběh dokazuje, že veřejnost může mít delší paměť, než je rozpětí mezi dvěma aférami. Poslechneme si také kousek dějin Ukrajiny, kde hrdinové boje proti dvěma zločinným režimům sami nedokázali rozlišovat mezi dobrem a zlem. Na závěr se podíváme do Anglie 18. století, kde začaly rozkvétat první výhonky krásného i lehce šíleného romantismu.
Speciální britské jednotky byly vyslány do Afghánistánu s nevhodnými vozidly a bez dostatečného výcviku a výbavy, která upozorní na výskyt nastražených výbušnin. K tomuto závěru dospěl koroner v závěru vyšetřování smrti jediné britské vojačky, která byla zabita v této zemi. Jeho obsáhlý rozsudek, který hovoří o nezákonném zabití desátnice Sáry Bryantové a tří záložníků, posílil obavy, že hlídková vozidla britské armády nejsou pro vojáky dost bezpečná.
Soudce hodlá podle deníku Times poslat své závěry ministerstvu obrany, aby pomohl předejít ztrátám dalších životů. Jeho rozsudek je nepříjemnou veřejnou kritikou nedostatků v armádě, která zazněla jen několik dní poté, co premiér Gordon Brown prohlásil, že vyhověl všem žádostem o zdokonalení výbavy vojáků, kteří slouží v Iráku, což je po Afghánistánu druhé nejdůležitější bojiště britské armády.
Rodiny padlých vojáků požádaly vládu, aby vyslechla koronerovy názory na použití málo chráněných vozidel na frontové linii a na nedostatek detektorů výbušnin vhodných pro výcvik i praktické použití. Příbuzní napsali ministerstvu obrany, že doufají, že se nedostatky ve výbavě, výcviku i plánování, o kterých se zmínil koroner, nebudou opakovat. Jejich právník dodal, že jeho klientům jde hlavně o to, aby se další rodiny nedostávaly do situace, v jaké se ocitli oni.
Desátnice Sára Bryantová ze zpravodajských jednotek, desátníci Sean Reeve, Richard Larkin a vojín Paul Stout byly posledními vojáky, kteří zemřeli v Afghánistánu v landroveru, při explozi improvizované výbušniny. Pátý voják výbuch přežil. Automobil se v té době pohyboval ve venkovském terénu východně od města Laškargáh, které je metropolí afghánské provincie Hílmand.
Když britský premiér Gordon Brown přiletěl minulou sobotu na neohlášenou návštěvu Afghánistánu, slíbil vojákům, že dostanou 200 nových hlídkových automobilů, které budou odolnější proti výbušninám. Objevil se tu krátce po ukončení třítýdenních bojů o město Mardžáh, odkud 15 tisíc spojeneckých i afghánských vojáků vypudilo talibanské teroristy. Jeden z Brownových poradců odmítl kritiku, že se premiér snažil výpravou do Afghánistánu odvrátit pozornost od vyšetřování svých postojů vůči válce v Iráku. Mluví se například o tom, že v době, kdy byl ministrem financí, neuvolnil dost peněz na výzbroj tamních britských jednotek.
Gordon Brown také slíbil, že vojáci dostanou kromě lehkých hlídkových vozidel i 2000 nových detektorů výbušnin. Počítá se také s výcvikem afghánských bezpečnostních sil, s nímž má pomáhat dalších 150 policejních a armádních instruktorů. Britský premiér vzdal poctu pěti britským vojákům, které loni zabil místní policista zařazený do jejich kursu. Gordon Brown zdůraznil, že budování afghánské armády a policejních sil rozhodne o tom, zda se země postaví na vlastní nohy. Pokud se to podaří, Afghánci si bezpečnost zajistí sami a britské jednotky z jejich země odejdou.
Americký prezident Barack Obama se loni rozhodl posílit kontingent v Afghánistánu o 30 tisíc vojáků. Jejich úkolem je zvrátit postup Talibanu v mnoha provinciích ve prospěch místní armády a bezpečnostních jednotek. První důležitá operace byla ofenzíva v Mardžáhu. který padl už za dvacet dní po zahájení bojů, přestože to byla řadu let bašta Talibanu.
„Budeme dělat všechno, co je v našich silách, abychom vás podpořili nezbytným vybavením a zdroji, které potřebujete," řekl premiér Gordon Brown shromážděným britským vojákům. Navštívil také policejní výcvikové středisko v provinčním správním středisku Laškargáh, kde se setkal se 150 rekruty, kteří budou příští týden absolvovat základní výcvik. Zastavil se také na bývalé povstalecké základně zabrané jednotkami Severoatlantické aliance během velké ofenzivy v Mardžáhu, v jejímž průběhu padli čtyři britští vojáci. Ostatní spojenci tu ztratili 11 lidí.
Velká Británie přišla v Afghánistánu od roku 2001, na jehož sklonku byl Taliban svržen, o více než 260 vojáků. Nejhorší byl pro spojenecké země loňský rok, kdy zahynulo 108 Britů.
Když se ukrajinský prezident Viktor Juščenko rozhodl 22. ledna ještě před odchodem z funkce udělit titul Hrdina Ukrajiny nacionalistickému vůdci Stěpanu Banderovi, na Ukrajině, ale i daleko za jejími hranicemi vypukla bouře rozhořčení. Kritici obviňovali Juščenka, že idealizuje nacismus a zrazuje ideály oranžové revoluce a někteří dokonce naznačovali, že se na Ukrajině znovu ožívá fašismus.
www.themoscowtimes.comFoto: Dana Josefová
Komentář ruského deníku Moscow Times, který přetiskl ukrajinský Kyiv Post, připomíná, že skutečnost je složitější. Stěpan Bandera stál v čele Organizace ukrajinských nacionalistů, která vznikla roku 1929 a ve 30. letech zakořenila na východě Polska, kde žili převážně Ukrajinci. Ani Bandera ani jeho organizace nebyli fašisté, přestože k nim měli v letech 1940 a 1941 blízko. Fašisté chtěli vést státy, které už existují, ale nacionalisté je chtěli vytvořit. Fašisté jsou vždycky pro diktaturu a nadvládu svého národa, ale mezi nacionalisty najdeme liberály, demokraty, komunisty, zastánce vlády silné ruky i fašisty. Bandera byl ukrajinskou verzí palestinského vůdce Arafata, ale nikoli Adolfa Hitlera, přestože doufal, že mu nacistické Německo pomůže v boji Sovětskému svazu.
Němci však v létě roku 1941 jeho hnutí rozdrtili a Banderu uvěznili v koncentračním táboře Sachsenhausen. Nacionalisté pak bojovali proti Němcům i Sovětům, ale také povraždili tisíce Poláků a Židů. Jejich marný boj proti Sovětskému svazu vydržel do poloviny 50. let a Stěpan Bandera žil v Mnichově až do roku 1959, kdy ho zavraždil sovětský agent. Sovětská propaganda nacionalisty démonizovala a Rusové jí často podléhali, když Ukrajince, kteří se odvážili mluvit vlastní řečí nebo dát najevo hrdost na vlastní národ, častovali pohrdlivou přezdívkou „banderové.“
Když se Sovětský svaz roku 1991 rozpadl, nástupnické státy začaly zpochybňovat sovětskou pseudohistorii a konstruovat vlastní dějiny. Touha po historické paměti vede spoustu Rusů k uctívání Stalina a stalinismu, ale neruské národy žene stejná touha k hledání antisovětské identity. Vzpomíná se hlavně na jejich vnucené začlenění do ruské říše nebo Sovětského svazu, na stagnaci za Nikity Chruščova a Leonida Brežněva a na svobodu, která jim svitla za Michaila Gorbačova.
Pro Ukrajince jsou tyto vzpomínky zvláště bolestné. Komunisté se snažili vymazat jejich historickou paměť a jejich země utrpěla v první polovině 20. století strašlivé ztráty. A tak není divu, že se ukrajinští historici soustřeďují na hladomor v letech 1932-33, která stál asi čtyři miliony životů. Stále se debatuje, jestli to byla genocida, ale panuje shoda, že Stalin vyvolal hlad záměrně.
Pozornost poutají i oběti sovětské propagandy včetně Bandery a nacionalistů. Většina ukrajinských historiků se snaží o objektivitu a neopomíjejí ani jejich statečnost, ani jejich hříchy. Současní nacionalisté se koří Banderovi, protože byl naprosto oddán ukrajinské nezávislosti a odmítal všechno sovětské. Putinovy pokusy o podkopání ukrajinské svrchovanosti Banderovu přitažlivost pochopitelně zvyšují
Jeho obliba na západní Ukrajině ještě stoupala, jak postupně bledly vznešené ideály oranžové revoluce z roku 2004, jejíž hrdinové, prezident Juščenko a premiérka Tymošenková, zabředli do nesmiřitelných sporů. Když se Viktor Juščenko v průběhu ztracených prezidentských voleb snažil nechat po sobě památku v podobě hrdinského titulu uděleného Banderovi, jen tím rozdmychal více či méně vzrušené diskuse o nacionalistech a jejich odkazu.
Juščenkovi kritici včetně Putina a dalších vysokých ruských politiků, kteří nepřímo rehabilitují Stalina, přilili olej do ohně nezodpovědným obviňováním z fašismu. V této chvíli je politická atmosféra kolem vzpomínek na Banderu natolik zpolitizovaná, že je rozumná diskuse téměř nemožná. Objektivní historický soud může zřejmě přijít až v době, kdy se upevní ukrajinská samostatnost a pomine strach ze snahy o obnovu ruské říše. Otázkou zůstává, zda nový prezident Viktor Janukovyč sjednotí zemi a bude ochoten či schopen obhajovat její zájmy vůči Rusku.
Profesor Alexander Motyl, který vyučuje politickou vědu na Rutgersově universitě v americkém Newarku, v článku pro deník Moscow Times uzavírá, že Evropa by měla Ukrajině otevřít dveře, a Rusové by hodně přispěli, kdyby odmítli stalinismus. Západní historici by mohli dát dobrý příklad tím, že si dokáží zachovat odstup od prostoduchých analýz.
V červnu roku 1764 se dvaapadesátiletý muž probudil z podivného snu. Spal ve vlastním domě v Twickenhamu u Temže, který byl nedávno radikálně přestavěn, a zdálo se mu, že je v nějakém starodávném hradě. A tam, na nejvyšším zábradlí velkého schodiště, uviděl gigantickou ruku ve zbroji. Ten muž si večer sedl, aby si svůj sen zapsal, ale neměl ani tušení, co by to mohlo znamenat.
Výsledkem byla kniha, která změnila literární historii, a dům, kde se našemu muži ve středním věku zdál ten sen, měl velký vliv na vývoj romantické architektury. Ten člověk se jmenoval Horace Walpole a ta budova byla jeho vila jménem Strawberry Hill čili Jahodový vrch. Na výstavě v londýnském muzeu královny Viktorie a prince Alberta se seznámíme s velice zvláštním mužem. Horace Walpole, který žil mezi lety 1717 a 1797, byl nejmladším synem Sira Roberta Walpola, který byl dlouhá léta nejvlivnějším členem vlády a patřil k nejúspěšnějším mocenským taktikům v celé politické historii Velké Británie.
Jeho syn Horace by se mohl stěží více lišit od svého otce a vlastně se vůbec nehodil do racionálního a uměřeného 18. století. Jeho veřejné vystupování bylo jakýmsi předobrazem dramatika Oscara Wilda ze století devatenáctého nebo esejisty a karikaturisty Maxe Beerbohma, který žil a působil až ve 20. věku. Jeden Walpolův epigram třeba říká "svět je tragédií pro lidi, kteří cítí, ale komedií pro ty, kteří myslí" a jiný, že "tajemství života spočívá v tom, že je potřeba se zajímat o jednu věc do hloubky a o tisíc věcí přiměřeně."
Román, ve kterém se nechal Horace Walpole inspirovat svým snem, se jmenoval Zámek Otranto. Poprvé vyšel na vánoce roku 1764 a právě v něm se často hledá původ tak zvaných gotických románů plných romantických zvratů a strašidelných fantazií, které se ve 30. letech minulého století staly oblíbenou četbou evropských surrealistů. Tajemné příběhy plné poutavých imaginací, které rozvíjel americký romantik Edgar Allan Poe, v mnohem navazují na Walpolovy bizarní fantazie. Na počátku našeho 21. století by se určitě našlo mnoho lidí, kteří by v nich viděli zárodky žánru, kterému se dnes říká fantasy.
Walpolův Zámek Otranto se může zdát po 250 letech od svého vzniku poněkud ošuntělý, ale pořád se dá číst, pokud nás dokáží upoutat obživlé podobizny připomínající postavy z Harryho Pottera, nadpřirozená dobrodružství v hrobkách a sklepeních a úžasné jevy, které se nedají vysvětlit. Prince třeba hned na začátku děje rozdrtí helmice, která spadla z nebe a je tak velká, že se její péra objeví v okně prvního patra. Horace Walpole se stejně jako jeho následovníci, kteří psali gotické romány, noří do temného světa podvědomí. Nelze se ubránit podezření, že zlý, bezohledný a cizoložný hrabě Manfred, hodně souvisí s autorovým otcem Robertem Walpolem a že se jeho vznešená a podváděná žena podobá lady Walpolové, které byl její syn Horace oddán. Oidipský příběh má oporu v realitě, v níž měl úspěšný politik se svou ženou šest dětí a současně měl milenku, kterou si po smrti své choti vzal za ženu.
Domovská vila Strawberry Hill byla jevištěm, které inspirovalo Horácův Zámek Otranto a jeho autor v něm vůbec nepotřeboval přikrašlovat skutečnosti. Jakmile vyšel z ložnice, ocitl se na ztemnělém schodiště, jaké najdete v libovolném starém zámku plném duchů nebo v Bradavicích Harryho Pottra, a všude kolem se ježilo středověké vojenské harampádí včetně brnění, širokých mečů a roztodivných štítů. Jediné, čím do této atmosféry přispěla snová fantazie, bylo vidění gigantické ruky. Rodinný dům Walpolů by mohl být kulisou pro filmový nebo divadelní horor, i když to byla pochopitelně mnohem elegantnější architektura. Ve světě reálných budov to určitě nebyla první neogotická stavba – protože gotický styl ve skutečnosti nezanikl až v 17. a 18. století - ale byla to první moderní budova, jejíž projekt vycházel z podrobného rozboru architektury dávných dob. Typické je schodiště, které je částečně ozvěnou schodiště katedrály ve francouzském Rouenu.
Útulná vila rodiny Walpolů byla plná krbů podobných středověkým hrobkám – modelem jednoho z nich byla hrobka svatého Edwarda Vyznavače ve Westminsterském opatství, která zaujala neogotického architekta Roberta Adama. Byl tu strop jako replika rosetového okna ve staré katedrále svatého Pavla a velká přijímací místnost se podobala pohřební kapli Jindřicha VII. Na to, že se v těchto místech bydlelo, to tady bylo dost na hlavu nebo uměřeně řečeno až příliš originální.
Vila Strawberry Hill byla ve skutečnosti architektonická koláž, kterou navrhl Walpole, přátelé z jeho jahodové komise a také profesionální architekti jako Robert Adam. Hlavním cílem bylo vytvořit zasmušilou, citově vypjatou atmosféru jako protiklad k racionalitě klasického palladiánského stylu, který v polovině 18. století ve Velké Británii převažoval. Dům byl také sídlem sbírky, v níž Horácův otec Robert shromáždil asi 4000 předmětů – mnohé byly byly krásné a měly obrovskou cenu, jiné byly hlavně výstřední a našly se tu i jasné podvrhy. Značná část této kolekce byla později prodána do Ruska a stala se základem sbírek petrohradské Ermitáže.
K vidění tu byly obrazy Hanse Holbeina, Joshuy Reynoldse i Antoina Watteaua, historické kuriozity jako klobouk mocného kardinála Wolseye i ryzí výstřednosti jako byla čínská nádoba na zlaté rybky, v níž se utopila Horácova kočka Selima. Navzdory čínskému původu stála na gotickém podstavci jako středověká kašna.
Vila Strawberry Hill se stala jednou z nejslavnějších budov 18. století. Výstava a restaurace budovy, která bude na podzim otevřena pro veřejnost, by měla pomoci, aby se uchovala památka na výstředníka Horáce Walpola, který se zasloužil o velkou tradici britského nápaditého a vynalézavého podivínství.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.