Temné stránky života a literatury

www.reuters.com

Na dnešní cestě po internetové síti nejprve zabrousíme do starého centra kubánské Havany, kde se moderní turistika jen velmi obtížně prodírá troskami, které stále rozmnožuje úpadek komunistického režimu. Ještě chmurnější téma nabízí skandál kolem zneužívání dětí v zavřeném světě katolických institucí. Nespravedlivý osud dopadají na nevinné oběti je také námětem Písně o starém námořníkovi, která stála na počátku anglické romantické poesie.

Každou zimu turisté z prochladlých zemí na severu zaplní sluncem prozářené ulice Staré Havany a obdivují její malebné koloniální budovy i starobylá náměstí. S chutí srkají mojito v baru Bodeguita del Medio, kam chodíval Ernest Hemingway, zhltnou nějakou tu dobrotu na ulici Obispo a usídlí se ve starých hotelích, které dala zrestaurovat kubánská vláda v rámci obnovy historického centra hlavního města Havany. 

Když se turisté vydají o pár bloků dál a opustí upravené části, vnoří se do zcela jiné Staré Havany. V reportáži agentury Reuters čteme, že všude kolem stojí rozbité a otřískané domy v ulicích plných děr a historie svou bývalou krásou věru nehýří. Nelze pochybovat, že tu probíhá trvalý rozklad. Lidé žijí ve zchátralých bytech, ve spartánských státních prodejnách dostávají své měsíční příděly potravin a pití si kupují v obchodech, kde se rum i víno stáčejí do starých lahví od vody.
 

S oběma svými rozdílnými tvářemi je Stará Havana zároveň centrem kubánské turistiky i symbolem největších problémů města. Ostrovní metropole, kterou roku 1519 založili Španělé v roce 1519 na březích Havanského zálivu v karibském moři, je místo, kde je minulost pozoruhodně nedotčená. Tisíce historických budov jsou přitom ohroženy lhostejností a neschopností vlády, která je nedokáže a možná ani nechce zachovat. 

V závodě s časem vítězí jasně čas snad s jedinou výjimkou části Staré Havany, kde bylo zrenovováno nejméně 350 budov. Celou operaci vedl městský historik Eusebio Leal. Spolu se skupinou kolegů začal už v roce 1967 usilovat o obnovu, ale teprve v roce 1994 dostala jeho snaha křídla, když jej kubánský komunistický vůdce Fidel Castro pověřil vedením státní firmy, která dostala na starost obnovu staré čtvrti. Náklady měly být hrazeny z peněz, které na těchto místech utrácejí turisté. 

Záměr částečně vyšel, a Eusebio Leal mohl například loni investovat do projektu 20 milionů dolarů. Ve srovnání s tím, co by bylo skutečně potřeba, je to určitě málo. Studie z doby před restaurováním zjistila, že na ploše o rozloze tři a půl čtverečního kilometru je ve staré Havaně 4000 budov, které jsou sice sice historicky cenné, ale ve velmi špatném stavu. 

Havana je skrytý poklad dějin architektury, kde se blok za blokem střídají historické budovy různých stylů od koloniálního stylu po moderní architekturu první poloviny 20. století. Většina potřebuje opravit a spousta se už zhroutila. Když v roce 2008 udeřil na město hurikán Ike, zřítilo se 67 domů a narostly obavy, co se stane, až na Havanu zamíří další velká bouře. Základní problém je dlouhodobě nedostatečná údržba. Tento nešvar fakticky započal hned po vítězství revoluce v roce 1959. Komunistická vláda se zaměřila na budování infrastruktury na chudém venkově a Havanu naprosto ignorovala. 

Metropolitní historik Eusebio Leal říká, že Kuba nemá peníze, aby udělala víc, a vinu částečně připisuje letitému obchodnímu embargu Spojených států. Podle něj je jeho země více než padesát let v ekonomické a obchodní válce. Jiného názoru jsou lidé z potlačované opozice, kteří obviňují především komunistický režim zavedený Fidelem Castrem a ekonomické strasti, které ho provázejí po celou dobu jeho existence. 

Eusebio Leal přesto tvrdí, že revoluce zachránila historickou Havanu před kubánským kapitalismem, který chtěl podle něj nahradit staré budovy novými a to i v centru hlavního města. Bez socialismu by se prý Stará Havana nezachovala. Asi šest procent financí na její obnovu pochází od mezinárodních organizací, jako je OSN. Bernd Herrmann, který vede švýcarskou cestovní kancelář Cuba Real Tours se sídlem v Havaně, dodává, že by se udělat mnohem více, kdyby kubánská vláda povolila větší soukromé investice ze zahraničí. 

Kuba má problém, že sem sice jezdí hodně návštěvníků - loni jich bylo skoro dva a půl milionu - ale vzhledem k nedostatečné turistické infrastruktuře a špatným službám se už nevracejí. Bernd Herrmann říká, že kdyby se režim nechal přijít investory, klienti by byli spokojenější a jeho cestovní kancelář by mohla získat víc turistů, kteří se sem budou vracet. 

Je tu dost nápadů, jak co nejlépe uchovat historii Havany. Mezi nimi je i návrh architektonické školy při Floridské mezinárodní univerzitě v Miami nebo plán kubánského architekta Julia Césara Péreze Hernándeze. Nyní je Kuba těžce zasažena globální recesí a vláda se stará spíše o to, aby měli obyvatelé co jíst, než o záchranu minulosti. Projekt obnovy Staré Havany má podle metropolitního historika i svou sociální stránku. V rámci obnovy staré Havany byly rekonstruovány nebo nově postaveny školy a zdravotnické kliniky. Do programu bylo zařazeno i šestnáct hotelů, které poskytují pracovní místa. 

Mnozí Kubánci vám však řeknou, že musí ilegálně prodávat doutníky turistům, nabídnout jim jídlo doma nebo se s nimi prostě spřátelit v naději, že získají nějaké peníze. Stará Havana možná přece jen trochu rozkvetla, ale jim se nedaří o nic lépe. 

www.ap.deFoto: Dana Josefová

Začíná to často osamoceně jako hlas na poušti, ale může z toho být vlna hledání pravdy. Z Irska až po Německo se mnoho obětí zneužívání rozhodlo odhodit zábrany a konfrontovat církev s tváří jejího vlastního démona. V článku ke skandálu kolem zneužívání dětí katolickými kněžími to napsala americká agentura AP.
 

První zemí, která odhalila církevní praxi chránící pedofilní kněze před spravedlností a veřejným skandálem, bylo Irsko. Nyní se dědictví více či méně dávných traumat z dětství objevilo i v dalších částech starého kontinentu - a snad nikde tak bolestně jako v Německu, která je rodnou zemí papeže Benedikta XVI. Nedávné skandály v Nizozemsku, Rakousku, Itálii a v poslední době i ve Švýcarsku přinutily analytiky i duchovní, aby si položili otázky, jak daleko aféra asi zajde, která země přijde na řadu příště a zda evropské diecéze - stejně jako jejich kolegové v Americe - nebudou muset pod vlivem soudních pří vyhlašovat bankrot. 

„Musíme předpokládat, že ke skrývání případů zneužívání docházelo ve větší či menší míře všude,“ upozorňuje šéf irského analytického církevního ústavu David Quinn a dodává, že další aféra se může objevit kdekoli. Pověsti o duševním i tělesném trýznění dětí kolovaly v Irsku celá desetiletí, ale na povrch se dostaly až v půli 90. let, kdy někdejší ministrant Andrew Madden a chovanka sirotčince Christine Buckleyová poprvé informovali veřejnost, jak je kněží a řeholnice beztrestně týrali. 

Jejich svědectví spustilo lavinu dalších irských stížností, jejichž počet nakonec dosáhl patnácti tisíc v zemi, která má jen čtyři miliony obyvatel. Výsledky tří kol vládního vyšetřování otřásly celým národem. Konečný účet za odškodné přiznané obětem dosáhl v přepočtu půl druhé miliardy amerických dolarů. 

„Všechno nakonec záleží na tom, kdy se první oběť odhodlá k veřejné výpovědi o tom, co všichni ostatní drží v tajnosti," řekl historik David Quinn, „a právě k tomu teď dochází v Německu. Příště může být na řadě Španělsko, Polsko, prostě kdokoli.“ V lednu oznámila elitní jezuitská škola v Berlíně, že ví o sedmi případech zneužívání nezletilých. 

Během několika týdnů se přihlásilo více než sto bývalých studentů, kteří byli postiženi stejně. „Vždycky jsem tušila, že nás to může potkat,“ říká bývalá profesorka komunikace na Mnichovské univerzitě Petra Dorsch-Jungsbergerová a pokračuje, že případy dalších a dalších obětí v Německu souvisí s velkou pozorností, kterou německá média věnovala irským skandálům. Jakmile se otevřou dveře, přijde spousta dalších lidí s přiznáním, že se jim něco podobného stalo také. 

Reverend Fergus O'Donoghue, který je redaktorem irského církevního tisku, považuje za samozřejmé, že se všichni katoličtí biskupové snažili případy zneužívání ututlat. Týká se to prý i Benedikta XVI., který byl mezi lety 1977 a 1982 mnichovským arcibiskupem. „Papež se v tom od ostatních nijak nelišil," soudí Fergus O'Donoghue, „církevní politika tehdy prostě přikazovala mlčet, pomáhat lidem, ale vyhnout se skandálu.“ Výsledkem byla snaha takové záležitosti ututlat. O'Donoghue současně upozorňuje na horší případy, kdy se církev o postižené nestarala. 

Irsko bylo donedávna považováno za nejkatoličtější zemi Evropy. Šest tamních seminářů vyváželo duchovní do celého světa. Kromě jednoho jsou nyní kvůli růstu sekularismu a poklesu zájmu o náboženství všechny zavřeny. Některé irské diecéze otevřeně varují, že nemají peníze na splácení odškodného, které jim uložil soud. Agentura AP uzavírá, že v jedné diecézi dokonce museli upravit kalendář splátek hypotéky na biskupskou rezidenci.
 

www.dailytelegraph.co.ukFoto: Míla Koláčná

Bral drogy, žil s prostitutkami a psal poesii. Takhle nějak vidí Samuela Taylora Coleridge spousta lidí, kteří zavadili o anglickou literaturu na přelomu 18. a 19. století. K tomu je nutno dodat, že některé jeho básně jsou velice krásné a nejkrásnější je asi Píseň o starém námořníkovi. Skvost romantické poezie si dopisovatel deníku Daily Telegraph připomněl díky jeho muzikálové adaptaci v londýnském kulturním centru South Bank. Je to dílo, které dodnes neztratilo své kouzlo.
 

Na potulném mořském vlkovi, který je hrdinou poémy, je cosi hluboce primitivního. Co jiného lze říci o člověku, který spáchá bezmyšlenkovitý čin a pak na něj padne věčný trest. „Já kuší střelil albatrosa,“ říká bez jakéhokoli vysvětlení. Jak často uděláme bez rozmyšlení něco, čeho později litujeme - prostě jednáme a pak musíme strpět následky. V námořníkově případě to bylo docela vážné, protože uvízl v bezvětří. Všichni tvrdili, že zabil ptáka, který rozfoukává brízu. 

Když námořník a jeho druzi vyčerpají pitnou vodu, vidí ohně smrti, mají děsivé sny a hynou žízní. Lodníci obviní hrdinu příběhu a pověsí mu mrtvého albatrosa kolem krku. Nutno říci, že dospělý pták váží asi 13 kilogramů a jeho křídla mají rozpětí tři a půl metru. A je to čím dál horší. Přichází starý brach Smrt a jeho dívka Bytí ve Smrti a námořníkům tuhne krev v žilách. Hrají kostky, ve kterých Smrt vyhraje ostatní lodníky a Bytí ve smrti námořníka, který musí němě přihlížet, jak jeho druzi umírají. Coleridge fascinuje náhoda, s níž na nevinné dopadá nespravedlivý osud. 

A tak je to vždycky, když pustíme do hry kostky, jež trestají za hříchy jiné lidi, kteří se nijak neprovinili. To je úplně moderní vidění světa. Roku 1797 takhle nikdo nepsal a snadno zapochybujeme, že právě tohle chtěl Coleridge vyjádřit. V době, kdy tvořil Starého námořníka, byl unitářským duchovním a věřil ve svět pod vládou dobrotivého Boha, o němž píše v závěru své poémy: „Kdo miluje vroucně, ten modlí se vroucně – neb všechny věci, velké či malé – stvořil svou láskou Bůh, - jenž miluje nás neskonale.“ 

Je to povznášející myšlenka a Coleridge i z vlastní zkušenosti dobře ví, jak moc ji člověk po masakru předchozích slok potřebuje. Bůh, který připustil vraždu albatrosa, nechal umírat nevinné lodníky a odsoudil viníka k věčnému trestu, není ani trochu dobrotivý. Píseň o starém námořníkovi vypráví o světě, kde vládne náhoda a lidé se bez viny ocitají v bídě. Je to svět, který dobře známe. Neoklame nás ani archaická dikce plná alegorií, ani starosvětský tón středověké balady, jejíž silné rýmy tvoří značnou část účinku básně. Coleridgův příběh evokuje naši bezmoc vůči silám, které jsou větší než ty naše. 

Je docela možné, že básník psal bezútěšné verše, protože sám potřeboval upevnit víru v Boha, a přitom si neuvědomil, že jeho výtvor má ještě další jádro. V podvojném smyslu textu se zračí autor, který byl duchovním a přitom byl závislý na drogách, které ho dokázaly uvrhnout do neřestných vizí. Byl uvězněn v bludném kruhu a mohl si v něm připadat jako jeho starý námořník. 

Coleridgeova poéma se zprvu nikomu nelíbila. Jeho přítel, básník Robert Southey napsal, že lidé nerozumějí poetickému příběhu natolik, aby ho mohli rozebírat. Je to podle něj holandský pokus o německou dokonalost. Báseň je prostě nezasloužený plod génia. Její verše si získávaly příznivce a autorova reputace rychle rostla. Anglická spisovatelka Mary Shelleyová se v mládí schovávala za otcovým křeslem, když Coleridge recitoval před krbem. Píseň o starém námořníkovi ovlivnila jejího Frankensteina. Robert Melville by bez něj nenapsal Bílou velrybu a totéž platí o Srdci temnot Josepha Conrada. Ke Coleridgovi se hlásí i mnohem mladší britští autoři jako Mervyn Peake a David Jones, a v současném Londýně se před ním nezastavil ani muzikál. 

Hrdina Coleridgovy poémy nebyl úplně vymyšlený. Jeho vzorem byl zkušený námořník Simon Hatley, který se jako zástupce kapitána dostal do bouřlivých vod u Hoornova mysu na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. V prekérní situaci si všiml, že je už několik dní provází velký černý albatros, kterého starý mořský vlk pokládal za zlé znamení a zastřelil ho, aby utišil rozhněvané živly. Samuel Taylor Coleridge se touto krátkou a náhodnou epizodou inspiroval a postaral se o její nesmrtelnost. Na závěr si poslechněme, jak vypadá v jeho podání vykoupení z krutého trestu: 

Mořské hady jsem uviděl,
kde končil lodní stín.
Když ve svých drahách zářivých
se zvedli, trysklo světlo z nich
přísvitem bělostným. 

A náš stín jejich blesky byl
jakoby zlacený,
lesk modrý, černý, zeleň, běl
a z šikmé dráhy jejich těl
šlehaly plameny. 

Vy šťastní živí! Kdyby se
ten úžas popsat dal!
Láska mě zalila přílivem
a já jim maně děkoval.
Snad mi trest končí tímto dnem
— — a já jim děkoval. 

V tu chvíli náhle mohl jsem
modlitbu odříkat.
A mrtvý pták z mé šíje pak
jak kámen do vln spad. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.