O Gorbačovově perestrojce a ohrožení demokracie v Rusku
www.nytimes.comFoto: Dana Josefová
Hlavním tématem dnešního pořadu bude kritika ruského režimu z úst bývalého sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Seznámíme vás také s novým sporem okolo dodnes utajovaného spisu nacisty Adolfa Eichmanna a vrátíme se ke kontroverznímu vlasteneckému zákonu na Slovensku.
Situaci v Rusku kritizuje bývalý ruský prezident Michail Gorbačov v článku pro americký New York Times. „Politické a hospodářské reformy známé jako perestrojka, které jsem v Sovětském svazu provedl v roce 1985, jsou dodnes předmětem vzrušených debat,“ píše Gorbačov. Dnes tato debata dostává novou naléhavost – ne kvůli 25. výročí perestrojky, ale proto, že Rusko znovu stojí před nutností změny. Perestrojku jsme zahájili, protože náš lid i jeho vůdci pochopili, že nelze pokračovat jako doposud. Sovětský systém, který vznikl za obrovského úsilí a obětí na bázi socialismu, udělal z naší země významnou velmoc se silnou průmyslovou základnou. V nouzových situacích byl Sovětský svaz silný, ale v těch normálních jsme byli v podřadném postavení.
To bylo jasné nejen mně a nové generaci politiků, ale i členům staré gardy, kterým záleželo na budoucnosti země. Vzpomínám si na rozhovor s ministrem zahraničí Andrejem Gromykem jen pár hodin před plenárním zasedáním ústředního výboru strany, který mě v červnu 1985 zvolil novým generálním tajemníkem. Gromyko se mnou tehdy souhlasil, že drastické změny jsou nutné bez ohledu na riziko.
Lidé se mě často ptají, zda jsme si plně uvědomovali rozsah toho, co musíme udělat. Odpověď zní – ano i ne, ne úplně a ne hned. Věděli jsme, čeho se musíme vzdát – rigidního ideologického, politického a ekonomického systému, konfrontací s většinou světa i bezuzdných závodů ve zbrojení. V tom jsme měli podporu lidí. Mnohem složitější je odpověď na otázku, jaké byly naše cíle a čeho jsme vlastně chtěli dosáhnout. Brzy jsme zjistili, že stávající systém nelze opravit, ale musí být nahrazen novým. Já jsem hájil evoluční změny, abychom se vyhnuli krveprolití. Radikálové na nás tlačili, abychom změny zrychlili, a konzervativci nám podráželi nohy. Obě tyto skupiny mají na svědomí to, co se stalo potom, ale díl zodpovědnosti nesu i já.
Hlavní chybou bylo, že jsme příliš pozdě začali reformovat komunistickou stranu. Ta sice perestrojku zahájila, ale brzy se stala překážkou jejího postupu. Nejvyšší stranické vedení zosnovalo v srpnu 1991 pokus o puč, který reformy pohřbil. Příliš pozdě jsme také začali reformovat svaz republik, a ty se tak staly skutečnými státy s vlastní ekonomikou i elitou. V celonárodním referendu v březnu 1991 podpořilo 70 procent voličů nutnost vytvořit nový svaz suverénních republik, ale srpnový pokus o puč, který oslabil mé postavení prezidenta, tuto perspektivu znemožnil. Koncem téhož roku se Sovětský svaz rozpadl. Udělali jsme i další chyby – v žáru politických bitev jsme pozapomněli na ekonomiku a lidé nám nikdy neodpustili nedostatek každodenních životních potřeb a fronty.
Přesto nelze popřít, že perestrojka byla úspěšná. Byl to průlom v oblasti svobody a demokracie. Po rozpadu Sovětského svazu se ruské vedení rozhodlo reformy zradikalizovat, jenže tato „šoková terapie“ byla mnohem horší než choroba sama. Mnoho lidí uvrhla do chudoby a příjmové nůžky se příliš rozevřely. Zasáhla zdravotnictví, školství i kulturu a Rusko začalo ztrácet svou průmyslovou základnu a být závislé na dovozu ropy a zemního plynu. Na přelomu tisíciletí byla země napůl zničená a demokracie byla ohrožena. Znovuzvolení prezidenta Borise Jelcina v roce 1996 a jeho předání moci Vladimiru Putinovi v roce 2000 měly demokratickou formu, ale nikoli podstatu. Právě tehdy jsem se začal bát o budoucnost demokracie v Rusku.
Bylo mi jasné, že když je v sázce samotná existence ruského státu, je třeba přijmout rozhodná a tvrdá opatření, a dokonce i prvky autoritářského režimu. Proto jsem podporoval kroky, které za svého prvního prezidentského období podnikl Putin. Podporovalo jej až 80 procent populace. Jenže stabilizace země nemůže být jediným či konečným cílem. Rusko potřebuje rozvoj a modernizaci a k tomuto cíli se v posledních letech vůbec nepřiblížilo. Globální krize zasáhla Rusko citelněji než mnohé jiné země a můžeme si za to sami.
Rusko zaznamená pokrok, jen když se vydá cestou demokracie. V poslední době však bohužel došlo k řadě změn k horšímu. Mnohá rozhodnutí se přijímají na exekutivní úrovni a parlament jim jen dodává formální souhlas. Zpochybněna je i nezávislost soudů. Nemáme systém, který by umožňoval vítězství skutečné většině a zároveň zohledňoval názor menšiny a usnadňoval aktivní nesouhlas. Sílí pocit, že vláda se bojí občanské společnosti a chtěla by všechno kontrolovat. Tam už jsme ale jednou byli. Chceme tam zpátky? Myslím, že to nechce nikdo, ani naše politické vedení.
I prezident Dmitrij Medveděv se nedávno ptal, zda by Rusko měla do budoucna skutečně provázet primitivní ekonomika založená na surovinách a endemické korupci. Varoval také před pocitem uspokojení z toho, že „máme společnost, kde je vláda největším zaměstnavatelem, největším vydavatelem, nejlepším výrobcem a svým vlastním soudcem“. V tom s prezidentem souhlasím, stejně jako s jeho cílem modernizace. K tomu však nedojde, pokud budou lidé odstaveni na vedlejší kolej.
Na to, aby se cítili jako občané, je jen jediný lék – demokracie a otevřený a čestný dialog mezi vládou a lidem. Rusko dnes zdržuje pouze strach. Lidé i úřady se bojí, že nové kolo modernizace povede k nestabilitě a chaosu. Rusko má ale hodně svobodných a samostatně myslících lidí, kteří jsou připraveni převzít zodpovědnost a demokracii udržet. Záleží jen na tom, jak se k tomu postaví vláda, zdůrazňuje bývalý sovětský prezident a otec perestrojky Michail Gorbačov.
www.spiegel.deFoto: Dana Josefová
Od zadržení německého nacistického zločince Adolfa Eichmanna v Argentině izraelskou tajnou službou Mosad uplynulo padesát let, ale podrobnosti o jeho útěku do Jižní Ameriky a tamějším patnáctiletém pobytu zůstávají dodnes tajemstvím. Německá rozvědka BND je odmítá zpřístupnit veřejnosti, údajně z důvodů národní bezpečnosti. Nyní ji však žaluje německá novinářka Gabriele Weberová a požaduje odtajnění Eichmannova spisu, který má 4.500 stran, píše německý deník Spiegel. Soud nyní posoudí, zda utajování není v rozporu se zákonem o svobodě informací. Podle BND spis obsahuje informace, které německé rozvědce poskytly tajné služby jiných zemí, a jejich zveřejnění by je odradilo od další spolupráce.
O spis má zájem i argentinský novinář Uki Goñi, specialista na poválečné nacistické uprchlíky a autor knihy „Skutečná Odessa“. Popisuje v ní, jak režim generála Juana Perona systematicky pomáhal nacistickým zločincům, a dokumentuje, jak tito lidé žili svobodně v Buenos Aires. Ani Eichmann se podle něj nemusel skrývat. Německé vyslanectví v Argentině dokonce vydalo pasy jeho ženě a dětem na jejich pravé jméno, stejně jako dalšímu nacistickému zločinci, doktoru Josefovi Mengelemu.
Když Izraelci Eichmanna unesli do Jeruzaléma, kde jej nakonec odsoudili k trestu smrti a v roce 1962 popravili, byl tento strůjce „konečného řešení židovské otázky“ velmi hovorný, protože věděl, že ho stejně čeká smrt, řekl Spiegelu jeden z obhájců žalující novinářky Reiner Geulen. Eichmann Izraelcům podrobně popsal i to, jak po válce uprchl z Německa. Podle Geulena všechno nasvědčuje tomu, že mu pomáhali nejen němečtí, ale i italští představitelé, a dokonce i Vatikán. Zveřejnění archivních materiálů o Eichmannovi podporuje i jeho syn Ricardo, který nad svým otcem mnohokrát vyjádřil znechucení.
Uki Goñi je přesvědčen, že příčinou padesátiletého utajování Eichmannova spisu je možná i kompromitace německé tajné služby – zveřejnění archivu by podle něj odhalilo dosud neznámou dohodu mezi poválečnou německou vládou a bývalými nacisty, kteří prchali za moře, aby unikli soudnímu procesu. Je všeobecně známo, že Německo se po válce do těchto procesů příliš nehrnulo, připomíná Goñi.
Téhož názoru je i bývalý agent německé BND Wilhelm Dietl, který o Eichmannově únosu napsal knihu. „Proč myslíte, že frankfurtský prokurátor Fritz Bauer předal informaci o Eichmannově pobytu v Argentině Izraelcům, a ne vlastní vládě?“ ptá se Dietl. Podle něj byl Bauer přesvědčen, že Němci Eichmanna nechtějí najít. Myslí si to i Irmtrud Wojaková, autorka životopisu prokurátora Bauera, který sehrál významnou roli nejen při nalezení Eichmanna, ale i při procesech s nacisty vůbec. Podle ní Bauer nechtěl informace o Eichmannově pobytu v Argentině sdělit německé vládě i proto, že ve vládních úřadech stále pracovala řada nacistů. Jeden z nich, Werner Junkers, byl velvyslancem v Argentině, a Bauer se bál, že by Eichmanna uvědomil a pomohl mu k dalšímu útěku před spravedlností.
Britský deník Daily Mail k tomu dodává, že Eichmann byl v roce 1946 zajat americkou armádou a přepraven do Spojených států jako válečný zajatec. Téhož roku však utekl a skrýval se v Německu a později i v Itálii a Švýcarsku, kde získal nový pas a argentinské vízum coby uprchlík jménem Riccardo Klement. Se získáním nové totožnosti mu pomáhal německý biskup Alois Hudal, který sídlil v Římě a byl známý tím, že pomáhal nacistům uniknout spravedlnosti. Pomohl i Franzi Stanglovi, veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka. Daily Mail připomíná, že těsně po válce nebylo ještě známo, kteří z nacistů měli na svědomí ty nejhorší válečné zločiny, a Eichmannovo jméno příliš neznamenalo ani pro válečné vítěze. Detaily a hrůzy holokaustu se objevovaly postupně, stejně jako jména těch, kteří jej vymysleli a provedli.
www.sme.skFoto: Dana Josefová
Ke kontroverznímu vlasteneckému zákonu, který nedávno schválilo Slovensko, se vrací tamější deník Sme Zákon mimo jiné stanoví, že v každé školní třídě musí být slovenská vlajka, preambule ústavy a text hymny, který se bude hrát každé pondělí před vyučováním. To je ale přece prudce diskriminační, protože zákon skýtá vlastenecké dobrodiní jen školákům a jejich učitelům, a to nejde! vysmívá se zákonu spisovatel a básník Ján Štrasser. Vlastenectví musí zasáhnout všechny občany – všude, v každém okamžiku života a bez výjimky.
„... prvý raz oči šuhaj roztvorí, / čo vidí? - výsosť Poľany hory / a opachy nezvratných skál...“ básnil kdysi Sládkovič. Při veškeré úctě ke klasikovi to musí být jinak, navrhuje Štrasser: „Prvý raz šuhaj v pôrodnici oči otvorí, čo vidí? Štátnu zástavu, preambulu ústavy a text hymny!“ A ve chvíli, kdy se mu na světlo boží protlačí hlavička, zaburácí hymna, a basta! To všechno je třeba zpřísnit novelou zákona, která přikáže umístit státní symboly i do porodních sálů všech nemocníc a vhodně zmenšené i do inkubátorů – a také do operačních sálů, na ambulance, včetně očních, kde by byly v Braillovu písmu. Na ušních ambulancích by sestřičky tlumočily hymnu do znakové řeči a na pokojích by se pacientům hrála při každé vizitě. Nesmíme zapomínat, že lékař léčí, ale vlastenectví uzdravuje!
V zákoně také chybí jesle a vysoké školy a další úřady jako banky nebo soudy, kde by se při uložení trestu nad deset let hrála i třetí a čtvrtá sloka hymny. Dále schází kostely, domovy důchodců nebo čerpací stanice, kde by se po slovenské hymně hrála i ruská, protože přece víme, odkud ten benzín teče. Štrasser postrádá i tramvaje, autobusy, vlaky, letadla, kavárny, hospody, bary a restaurace, kde navrhuje hrát hymnu při otevření a speciálně při podávání brynzových halušek. Zákon zapomíná na divadla, kina, koncerty, sportovní události, diskotéky a taneční kluby, kde by se hymna dala hrát ve stylu rocku, heavy metalu, techna, hip-hopu a rapu.
Novela nesmí zapomenout ani na svatební obřady. Už žádný Svatební pochod od Mendelsohna, ale státní hymna! A když při svatbách, tak i při rozvodech! A když člověk přijde za zvuků státní hymny na svět, je třeba zvážit, zda by neměla znít i při jeho početí. Samozřejmě se bude hrát na pohřbech, a pozůstalým tak odpadne dilema výběru hudby na rozloučenou v kostelech a krematoriích. Je jen třeba dořešit, jak nebožtíkovi zpřístupnit i státní vlajku, preambuli ústavy a text hymny, uzavírá Ján Štrasser.
www.ynet.co.ilFoto: Český rozhlas
Ultraortodoxní židé v Jeruzalémě tento týden zažili velké vzrušení – v jejich čtvrti Mea Šearim byla otevřena první košer zmrzlinová cukrárna, píše izraelský server deníku Jediot achronot. Před obchodem se už zrána shromáždilo 6.000 židů, kteří vydrželi na zmrzlinu čekat šest hodin. První studenti náboženských ješiv, rabíni, ženy i děti se začali shromažďovat už v šest hodin ráno. To, co sekulární svět považuje za zcela běžné, je pro ultraortodoxní židy zázrak. Firma Zisalek nabízí košer zmrzlinu ve 37 druzích a také mražený jogurt a americké vafle publiku, které nikdy žádnou vlastní zmrzlinovou cukrárnu nemělo.
„Co je ta nadýchaná bílá sladká věc, která vypadá jako chomáček vaty?“ ptal se udiveně starší rabín, který držel poprvé v životě v ruce kornoutek zmrzliny. „Šlehačka,“ objasnil mu prodavač, a rabín pospíchal do ústraní, aby si tuto pochoutku vychutnal.
V Mea Šearim toho dne docházelo k stejným zmatkům jako o den dříve v Tel Avivu, kde svůj první obchod otevřela švédská firma H&M – matkám padala z náručí nemluvňata, ztrácely se děti a ženy stály v rozporu s náboženskými předpisy v těsné blízkosti mužů – jen kvůli kornoutku zmrzliny, který cukrárna první den nabízela zdarma. Během dvou hodin zmizelo 300 litrů zmrzliny a majitel musel poslat nákladní automobil pro nové zásoby. Policie nakonec raději vyloučila dopravu, aby nedošlo k neštěstí.
„Jsem z toho v naprostém šoku,“ přiznal majitel cukrárny Jakov Halperin. „Věděli jsme, že ultraortodoxní židé nemají žádnou košer zmrzlinovou cukrárnu, ale že kvůli nám bude muset policie vyloučit dopravu v celé čtvrti, to nás ani ve snu nenapadlo.“ A slíbil, že ještě letos otevře dalších šest košer cukráren.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.