Omlazování tyranie, ruská slabost a italské ikony
www.themoscowtimes.com
O Severní Koreji se ví, že tam vládne surová diktatura a chronický hlad, který nijak nebrání jejímu nebezpečnému jadernému zbrojení. V této zemi se prý chystá už třetí generace tyranské dynastie. Z daleké země na východě se podíváme do Moskvy, kde si přečteme úvahu, která zpochybňuje nároky Ruska na velmocenské postavení. Naše závěrečná internetová výprava zamíří do dějin italského umění, kde se v pozdním středověku plodně mísily východní a západní tradice.
Nový diktátor nebo loutka?
Hlavní náplní práce novinářů severokorejské oficiální tiskové agentury KCNA jsou suchopárné zprávy vypočítávající jména stranických činovníků, kteří v posledních dnech navštívili nějakou textilku či rybí farmu. Počínaje tímto týdnem budou mít tyto jednotvárné články nezvykle velké množství dychtivých čtenářů. Anglický deník Financial Times vysvětluje, že experti z celého světa v nich budou pátrat po jménu, které se dosud ve státních severokorejských médiích neobjevilo a zní Kim Čong-un.
Zahraniční pozorovatelé očekávají, že zmíněný nejmladší syn churavého severokorejského diktátora Kim Čong-ila získá svou první vysokou oficiální funkci na sjezdu vládnoucí Korejské strany práce, který má proběhnout poprvé po několika desítkách let a zmínka o Kim Čong-unovi v jakémkoli oficiálním postavení by ho fakticky potvrdila jako otcova nástupce. Ale i pak zůstane důležitá otázka, zda zároveň podědí otcovu diktátorskou roli nebo se z něj stane loutkový vůdce generálské kliky v čele zbídačelé země, kterou sužuje chronický hlad a pravidelné záplavy.
Důkazy, že se upravuje cesta pro Kim Čong-una, se množí. Jeden turista si loni vyfotografoval plakát, na němž je tento mladík, který údajně vystudoval ve Švýcarsku, nazýván mladým generálem. Severokorejští uprchlíci zase uvádějí, že se děti v jejich vlasti musely naučit písně oslavující Kim Čong-una. Dalším zdrojem jsou jihokorejští špioni, kteří jsou přesvědčeni, že nejmladší Kim už dostává významné dokumenty zpravodajské služby.
Severní Korea oznámila, že první sjezd Strany práce od roku 1980 se bude konat tento týden. Když se konal naposled, Kim Čong-il na něm získal stranické funkce, které ho posvětily jako následníka zakladatele prvního vládce komunistické Severní Koreje Kim Ir-sena. Přesný termín sjezdu není jasný, ale jihokorejská aktivistická skupina Good Friends s odvoláním na severokorejské zdroje uvedla, že sjezd by měl končit 9. září, na které připadá výročí založení země.
Nynější vladař Kim Čong-il prý připravoval nástupnictví, když se minulý týden vypravil do Číny, která poskytuje jeho izolovanému režimu většinu životodárné hospodářské pomoci. Vůdce Severní Koreje se tam sešel s prezidentem Chu Ťin-tchaem, jehož výroky naznačovaly, že se v Pchjongjangu chystá sjezd, který má oživit stařeckou severokorejskou elitu, k níž patří spousta armádních velitelů a politických činovníků, kteří překročili osmdesátku.
Kim Čong-il na inspekci v továrně v Pchjongjangu.jpgFoto: ČTK
„Naším významným historickým posláním je předat štafetový kolík tradičního přátelství nastupující generaci,“ konstatoval údajně Kim s tím, že hladké předání moci je prý ohroženo složitou mezinárodní situací. Pokud se jí skutečně chopí Kim Čong-un, kterému je pravděpodobně pouhých 27 let, čeká ho podle západních komentátorů kalich hořkosti. Na jeho zemi tvrdě doléhají mezinárodní sankce, které na Severní Koreu uvalila Rada bezpečnosti OSN kvůli jejím jaderným a raketovým zkouškám. Několik států je ještě zpřísnilo, když byla v březnu potopena jihokorejská korveta, kterou má podle mezinárodní vyšetřovací komise na svědomí severokorejské torpédo.
„Nadcházející sjezd má pro Kim Čong-una vyprodukovat elitní tým dvou set až dvou set padesáti loajálních lidí,“ prohlásil Čchong Song-čang z jihokorejského nevládního Sedžongova institutu. Tento expert předpokládá, že Kim Čong-un získá nejen silné postavení ve straně jako tajemník ústředního výboru Strany práce pro organizaci a propagandu, ale i vojenskou funkci, aby měl důležitý vliv v obou táborech, které spolu údajně soutěží o moc.
Od rozhodnutí o nástupnictví může vést ještě dlouhá cesta k jeho zveřejnění. Již loni se vynořily podobné, ale zcela mylné spekulace, že se Kim Čong-unovo jméno objeví ve volbách do severokorejského parlamentu. Většina analytiků se shoduje, že jeho otec Kim Čong-il svého následníka představí až v roce 2012. V jazyce severokorejské propagandy je toto datum označováno jako rozhodující okamžik, kdy se z komunistické diktatury stane mocný a prosperující stát.
Je Rusko velmoc?
Rusko se během posledních deseti let snažilo předvádět, že jeho moc ve světě roste. Tato snaha má dva hlavní cíle – za prvé dosáhnout uznání, že Rusko je opět supervelmoc, a za druhé přinutit jiné státy, aby se staly jeho partnery. Oba cíle vycházejí z přesvědčení ruské politické elity, že jejich země by měla dostat na seznam supervelmocí obrovská rozloha jeho území, jaderný arzenál a hospodářský potenciál. Ruská politika vůči Západu klade v tomto ohledu silný důraz na vlastní suverenitu a na tvrzení, že si zaslouží rovné postavení mezi ostatními velmocemi.
Zcela jinými hledisky se řídí moskevská strategie vůči bývalým sovětským republikám. Moskva se snaží vnutit sousedům jako partner, protože chce mít na svém zadním dvorku proruské vlády. Ruská politika vypadá ve svém blízkém zahraničí jako série zdánlivě náhodných aktivit. Snahy o mnohostranné aliance, jako je Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Šanghajská organizace pro spolupráci, neskončily úspěchem. Komentář anglicky psaného nezávislého deníku Moscow Times dodává, že se neosvědčily ani pokusy o diplomacii silné ruky a využívání vlastních přírodních zdrojů jako nástroje vyjednávání.
Rozdíl mezi všudypřítomnou ruskou snahou obnovit postavení supervelmoci a jejími velice skromnými výsledky pramení ze skutečnosti, že vertikální mocenská struktura, jak ji vybudoval premiér Vladimír Putin, je nemotorný hybrid mezi diktaturou a několika prvky demokracie. Je všeobecně známo, že liberální demokratické vlády, ale v určitých ohledech i stoprocentní diktatury jsou efektivnější než hybridní režimy.
Ohled na politickou atmosféru ve vlastní zemi nutí jejich vůdce k nepředloženým krokům v zahraniční politice, které jim mají získat podporu domácího veřejného mínění, jak se jeví v jeho průzkumech. Ale i v případě, že jim agresivní zahraniční politika vynese přízeň voličů, na druhé straně podkope důvěru v režim v očích potenciálních zahraničních partnerů. Výsledkem je bludný kruh očekávání, které se sama naplňují – čím méně je režim přitažlivý pro potenciální partnery, tím omezenější je schopnost budovat dlouhodobá spojenectví s jinými státy. Výsledkem je stále větší pokušení sahat k provokativním činům v zahraniční politice.
Hybridní povaha ruského režimu brání zemi, aby sama sebe vnímala jako supervelmoc. Pokud chce Rusko zvýšit svůj skutečný vliv na svět, nestačí dosáhnout hospodářského růstu a technologického pokroku, protože musí současně modernizovat vetché a velice neefektivní politické instituce. Co je ale hlavní, musí zavést změny, které by daly politickému systému větší předvídatelnost a stabilitu včetně schopnosti měnit pokojnou cestou a demokraticky vedení země.
Současné Spojené státy a jiné vůdčí globální velmoci musí soutěžit o své potenciální partnery v mezinárodních aliancích. Pokud chce Rusko zlepšit své globální postavení, musí se stát přitažlivějším partnerem pro sousedy, a to znamená získat jejich důvěru. Jestliže je bude brát jako mladší bratry, kteří se mají tak či onak podřídit, sousedé se budou stále ohlížet na Západ.
Rusko je pro vůdce jiných bývalých sovětských republik příliš nevypočitatelné, takže si nemohou být jisti, že jejich postavení neohrozí přátelské dohody s mocným sousedem, který se nikdy nezřekne různých forem nátlaku. Tito politici se navíc oprávněně bojí, že Rusko použije svou rostoucí moc, aby si na nich vynutilo další ústupky. V takové situaci budou členové jejich aliancí blokovat i efektivní formy spolupráce, protože nebudou chtít oslabit vlastní pozici.
Pokud chce Rusko být přitažlivý partner, musí jasně formulovat předvídatelnou vnitřní i zahraniční politiku, kterou bude v souladu s vyhlášenými záměry. Musí mít fungující demokratické instituce a brzdit svou imperiální ctižádost. Jestliže takové instituce nebudou, ruská politika se nedá předvídat. Není náhoda, že se Evropská unie skládá pouze z demokratických států – demokratické instituce jsou nezbytné podmínky jejich členství. Pokusy vybudovat různé unie podle evropského vzoru, které by sdružily nedemokratické státy Afriky a Asie, přinesly jen omezené výsledky.
Bez plnohodnotné demokracie je nedá očekávat, že potenciální spojenci Ruska budou důvěřovat záměrům Kremlu, což se týká i nedemokratických nebo polodemokratických zemí v postsovětském Společenství nezávislých států. Rusko, které rádo užívá politiku cukru a biče zejména díky svým nesmírným energetickým zdrojům, je může nutit, aby podpořily ten či onen krok Moskvy, ale takové aliance nepřinesou z dlouhodobého hlediska nic podstatného.
Pokud bude Rusko udržovat hybridní režim, který kombinuje prvky diktatury a volební demokracie, odsuzuje se na jedné straně k izolaci a na druhé ke ztrátě vlivu v globální politické aréně. Ze všech těchto argumentů vyplývá oslabení jeho velmocenské ctižádosti. Komentář, který jste slyšeli, vyšel v ruských denících Moscow Times a Vědomosti.
Italská schůzka Východu a Západu
Kentaur s lidskou tváří zrůzněnou bolestí zírá na svazek šípů, z nichž jeden mu probodl kopyto. Za ním se pod skalnatým převisem choulí jeho družka a hříběcí dítě, zatímco Kupidnapíná luk v rozsedlině temné skály kontrastující s fialově modrým oparem zahalujícím moře i oblohu.
Raněný Kentaur florentského mistra Filippina Lippiho, jehož obrazotvornost s velkým smyslem pro detail a skvělé kreslířské řemeslo je vynikajícím příkladem mytologického obrazu z přelomu 15. a 16. století. Londýnské Financial Times připomínají, že dílo je nyní v majetku Ashmoleova muzea v Oxfordu, přesněji řečeno v obrazové galerii univerzitní fakulty zvané Kristův dům.
Je to jeden ze skvostů tamní sbírky starých mistrů, která je přístupná veřejnosti od roku 1765, a přesto o ní vědí jen znalci. Budova je skoro nepostřehnutelná, ke vchodu v jejím zadním traktu vás nezavedou žádné ukazatele a v nevábném přízemí obytné stavby z 18. století byste nic takového nečekali. Teprve když se protáhnete prosklenou chodbou ke galeriím, dojde vám, že jste se ocitli v mimořádně elegantní modernistické stavbě ze skla, cementu a světlého kamene, kterou roku 1968 postavili architekti Philip Powell a John Hidalgo Moya. Její fasáda je zvenku záměrně neviditelná, aby nebránila výhledu na okolní budovy. Tento přístup je vlastně vítaná antiteze současných muzeí, které dávají přednost vnější formě před vnitřní funkcí.
Uvnitř vás uvítá intimní galerie s nízkým dřevěným stropem a cementovými sloupy, kde na chvíli jen stanete a zíráte a v duchu se vám vybaví plejáda italských renesančních mistrů, jako byli Lorenzo Lotto, Jacopo Bassano, Paolo Veronese a Jacopo Tintoretto. Některá zdejší Veronesova díla jako Mystická svatba svaté Kateřiny jsou zcela výjimečná, ale pozornost si zaslouží všechna. Určitě vás upoutá Řeznický krám se dvěma vyvrhnutými mrtvými těly zvířat, která zpracovávají dva mladíci, zatímco třetí se nožem v ruce shýbá na vyděšeným živým jehnětem. Hrůzostrašný výjev z roku 1570 je jeden z řídkých italských předchůdců žánrové malby charakteristické pro severnější kraje Evropy. K vašemu překvapení se ukáže, že autorem je Annibale Carracci, raně barokní mistr, který obvykle maloval náboženská nebo bájeslovná melodramata.
„Podle mě to určitě něco vypovídá o generálu Johnu Guisovi, že si mohl nechat tyhle mrtvoly ve vlastním domě,“ říká kurátorka Jacqueline Thalmannová o sběrateli z 18. století, bez jehož štědrosti by tato galerie nikdy nevznikla. Řezníkův krám spolu s dvěma sty obrazy a dvěma tisíci kresbami koupil roku 1765 pro svou bývalou vysokou školu a založil tak nejslavnější uměleckou sbírku celé oxfordské univerzity. Jeho největší vášní bylo italské malířství, ale nejkrásnější odkaz nám zanechal v kresbách z 15. až 18. století. Mezi jejich autory najdete Michelangela, Rafaela, Jusepa De Riberu, Jacopa Pontorma i Leonarda včetně jeho Poprsí pitvorného muže v téměř životní velikosti jako ukázku malířova zájmu o groteskní tváře.
Daddi-angelsFoto: Wikimedia Commons
Mistrovské dílo, jehož autorem je Filippino Lippi, je jiného původu. Byla to součást daru 37 raných italských maleb, které Kristovu domu mezi lety 1828 a 1834 daroval jiný absolvent William Fox-Strangways. Ashmoleovu muzeu přenechal dalších 41 obrazů včetně vynikajícího Lovu od Paola Ucella. Syn hraběte z Ilchestru a strýc fotografa Williama Foxe-Talbota si zamiloval jednoduchost a prostotu raných Florenťanů, když sloužil jako diplomat v Itálii ve dvacátých letech devatenáctého století. V té době nebyli takzvaní primitivové či prerafaelité ještě v módě, což se o několik desetiletí později změnilo, když se jich zastal básník, spisovatel a kritik John Ruskin, který byl také absolventem oxfordského Kristova domu a Fox-Strangwaysovu sbírku musel znát.
Jejím skvostem je vzácný fragment od vlámského umělce Hugona Van Der Goese z 15. století a deska z poloviny 14. století se čtyřmi andělskými hudebníky, nedávno potvrzenými jako část oltářního obrazu od Bernarda Daddiho Korunování Panny, který visí v londýnské Národní galerii. Deska ze 14. století ze školy sienského mistra Duccia je vzácný příklad objednávky od ženské dárkyně, která klečí u nohou Madony s olivovou pletí, jejíž tělo je zahaleno v půlnočně modrém šatu. Na podstavci jejího trůnu barva chybí. Zřejmě ji setřely patrončiny polibky, což je připomínka těsného vztahu mezi italským středověkým malířstvím a byzantskými ikonami. Duccio di Boninsegna a jeho současníci byli silně ovlivněni třpytným hieratickým stylem mozaik a maleb řeckých umělců, kteří zdobili kostely v pozdně středověké Itálii.
V byzantské říši se ikony malovaly jako předměty k uctívání. Jejich autory byli kněží, kteří museli dodržet platný kánon zobrazování na rozdíl od italských umělců, kteří se těšili větší svobodě výrazu. Šestnáct ikon v oxfordské obrazové galerii vzniklo až po tureckém dobytí Konstantinopole v roce 1453, kdy začali i malíři byzantských ikon experimentovat se západním stylem. Jádrem této estetické proměny byla benátská kolonie na Krétě. Na ikoně Svatý Jiří zabíjí draka namalované kolem roku 1514 je světec, jehož ploché rysy jsou nepopiratelně řecké, ale kůň s ohnutým krkem, který jakoby vyhlížel z rámu, je realistický jako jinde v soudobém italském umění.
V některých oblastech se konzervativní styl uchoval velmi dlouho, přestože otomanští Turci nechali pravoslavným křesťanům náboženskou svobodu. Jejich lpění na tradici mohl být i výraz odporu. Kapesní kovová ikona z 19. století má podobu středověkého reliéfu, který zobrazoval biblické scény. Výstava v Kristově domě oxfordské univerzity je skvělá příležitost k poučení o jednom z nejsložitějších vztahů v kulturní historii a zároveň se seznámíte s prvotřídním muzeem, které je velmi málo známé. Svaté tváře aneb ikony v Oxfordu jsou přístupné až do 22. prosince.
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.