7. listopadu  2010  rubrika: Svět viděný internetem

„Trh s rukojmími“ má roční obrat 28 miliard korun

www.independent.co.uk

www.independent.co.uk

Únosy lidé se stávají obrovským byznysem i v částech světa, kde o nich zatím nebylo slyšet. Mocenské vakuum v Iráku nahrává terorismu. Vědci věří, že dokážou zaznamenávat a číst sny. To jsou témata, na která se nyní podíváme podrobněji.

Před nedávnem nepřežila osvobozovací akci amerických speciálních jednotek v Afghánistánu britská humanitární pracovnice Linda Norgrove. V září zahynulo při obdobné akci ve filipínské Manile osm turistů. V srpnu byli uneseni tři ruští piloti v Dárfúru. V červenci došlo k únosu čtyř novinářů v Mexiku. V červnu byla unesena vnučka ruského miliardáře, v květnu čínští inženýři v Nigérii, v dubnu osm zaměstnanců červeného kříže v Kongu, v březnu britský filmový režisér v Pákistánu, v únoru čtyři pákistánští zaměstnanci americké humanitární organizace, a v lednu americký nájemný voják v Iráku. Za jedinou loď unesenou somálskými piráty muselo být loni zaplaceno výkupné sedm milionů dolarů, za unesenou manželku německého bankéře 550 tisíc dolarů, za důlního inženýra dalších 300 tisíc dolarů, a to ještě statistiky neuvádí tajné platby vlád a firem, které se bez velké publicity snaží zachránit rukojmí. 

Rok 2010 se zkrátka stal rokem únosů a braní rukojmí se stává lukrativním byznysem, píše britský deník Independent. Únosy jsou prakticky všude – od Mexico City po Mogadišo, od Mosulu po Manilu dramaticky narůstá počet zajatých humanitárních pracovníků, západních turistů, ale i místních obyvatel. Jenom v Mexiku bylo v loni drženo v zajetí na sedm tisíc lidí, v Nigérii to byla další tisícovka a v Somálsku jsou cizinci z bohatého Západu unášeni tempem 106 lidí za měsíc. Suma sumárum – každý rok nejrůznější gangy na celé planetě zajmou na 12 tisíc lidí. I tento víkend přežívají na dva tisíce západních rukojmích další bezvýchodné dny v improvizovaných „vězeních“ a netuší, jaká je jejich aktuální cena na „trhu únosů“. Budou je jejich žalářníci dále zadržovat s nadějí na tučný zisk anebo vše ukončí v krvi? 

V statistikách únosů, které udává OSN, navíc chybí děti unesené po rozpadu manželství jedním z rodičů, ani další tisíce žen, unesených v některých kulturách jako potenciální nevěsty. Profit únosců je gigantický a stále roste. Policie v Nigérii odhaduje, že výkupné v letech 2006 až 2008 překročilo částku 100 milionu dolarů. Al-Kaida v západní Africe vydělává desítky milionů. Zavrženíhodné braní rukojmích, které dříve podnikali zejména povstalci a geriloví bojovníci, aby podtrhli své nároky, se dnes rostoucí měrou komercionalizuje. Dnešní rukojmí se ocitají v zajetí jen a jen kvůli výkupnému, přičemž průměrná částka za bezpečný návrat se pohybuje okolo 1,5 milionu dolarů. 

Souběžně narůstá obrovský aparát, který se snaží aktivitu pachatelů zastavit. Jsou to jednak firmy, pojišťující pro případ únosu, dále astronomicky placení speciální vyjednavači, právníci a bodyguardi. Zpravodaj agentury Reuters Anthony Grey, který byl v šedesátých letech držen v zajetí v Číně dlouhých 27 měsíců, se v poslední době zaměřil na rozkrývání neuvěřitelně úspěšného oboru 21. století – unášení lidí. Roční obrat? V přepočtu 28 miliard korun ročně. „Zaměstnanci“ tohoto „byznysu“ mohou být mladiství gangsteři ze Západní Afriky, ochotní unést dítě kteréhokoliv amerického byznysmena či ropného inženýra a obratem jej prodat zkušenějším partám únosců. Paradoxními „zaměstnanci“ oboru mohou však být i londýnští statistikové, kteří pro každého stavebního inženýra ze Západu vypočítávají tzv. index bezpečného návratu a kalkulují, jak pravděpodobné je, že se ze své ryze nepolitické mise vrátí živ a zdráv. „Surovinou“ zmíněného průmyslu jsou pak nechránění a relativně bohatí lidé v prostředí nepřátelské kultury. 

Únosci jim přezdívají „chodící zlato“ a jejich život se může změnit v tragédii jen proto, že se octnou ve špatnou chvíli na špatném místě. V představách veřejnosti jsou rukojmími lidé jako Terry Waite, zvláštní zmocněnec canterburského arcibiskupa, který byl v Bejrútu vězněn téměř pět let, nebo britský turista Brian Keenan, který tamtéž strávil čtyři roky. Rebelové oba dva zajali, aby mohli vyvíjet účinný tlak na vlády jejich země – bonusem únosu byl tehdy především politický kapitál. Dnes je ovšem stále častější, že se oběťmi únosů stávají docela obyčejní lidé, turisté, zaměstnanci a další. 

Až do roku 2004 byly únosy považovány za latinskoamerickou specialitu – v Jižní Americe bylo tehdy na 65 procent všech případů únosů. Loni se však tento region podílel jen 35 procenty, a narůst zaznamenaly Filipíny, Afghánistán, Nigérie, Mexiko, Súdán, Kongo, Pákistán, severozápadní Afrika, Nepál, Irák, Haiti a Jemen. V posledně jmenované zemi bylo za posledních pět let uneseno na 220 západních inženýrů a pracovníků. Jednotlivé země se také značně liší v přístupu k rukojmím. V Mexiku se k nim chovají tradičně velmi hrubě, a když se vyhlídky na platbu zpomalují, běžně nešťastníkům useknou ruku. Pokud výměna nevyjde, zajatci nepřežijí. Naproti tomu v Nigérii jsou prý únosci nejslušnější, a zajatce klidně svezou do města na hamburger. V Afghánistánu se snaží hnutí Taliban prostřednictvím únosů financovat své vojenské akce. V Iráku bylo od roku 2004 uneseno na 200 cizinců a tisíce místních, přičemž ještě dnes je nezvěstných 15 západních rukojmí. 

Jakmile se „průmysl únosů“ uchytí, jen obtížně jej lze potlačit. Když začaly západní firmy stahovat z Nigérie své zaměstnance, gangy únosců se zaměřily na bohaté Nigerijce a jejich rodiny. Je příznačné, že jen málo rukojmí má v očích světové veřejnosti jméno – většinou se hovoří o nejmenovaných osobách: humanitární pracovnici, inženýrovi či synovi místního podnikatele. Rozsah únosů navíc způsobuje, že zájem médií rychle opadne. Oběti jsou důležité jen pro své blízké, jinak jejich osud nikoho nezajímá. Výkupné je velmi flexibilní. Syn majitele bagdádské cukrárny se vrátil v pořádku k rodičům poté, co jeho otec dal jeho věznitelům své celoživotní úspory v přepočtu za 250 tisíc korun. Západní rukojmí jsou pochopitelně daleko dražší – za dva Němce unesené v Nigérii dostali únosci 430 tisíc dolarů. 

K tragédiím se schyluje pokaždé, když únosci ihned nedostanou, co chtěli. Tragicky skončil případ Marie Bögerlové, manželky německého bankéře. Ten sice únoscům zanechal na smluveném místě na dálnici A7 pytel s 550 tisíci dolary, jeho ženu však nalezli za několik týdnů mrtvou. Pytel s penězi zřejmě odklidil přičinlivý strážce pořádku na dálnici a únosci se domnívali, že je manžel oběti podvedl. V rozporu s veřejnými prohlášeními politiků není pravda, že by vlády nebyly ochotny vyjednávat a platit. Španělská vláda se nedávno dostala pod palbu kritiky za to, že zaplatila výkupné mauretánské odnoži Al-Kaidy za dva humanitární pracovníky. Deník El Mundo tvrdil, že šlo o částku pět milionů dolarů. V roce 2006 zaplatily Francie, Itálie a Německo od 2,5 milionu do deseti milionů za devět lidí, unesených v Iráku. Za necelé dva roky tak dostali únosci na 45 milionů dolarů. 

Obrovský boom zaznamenává také pojištění proti únosům. „Nebezpečí únosů kvůli výkupnému si poprvé povšimli v 70. letech pojišťovací agenti v Londýně. Postupně se zprofesionalizovali a dnes fungují bezvadně,“ tvrdí speciální vyjednavač John Chase. Podle něj neexistuje případ únosu, který by nemohly vyřešit peníze. „I když to třeba začne s politickými požadavky, nakonec jde vždy jen a jen o peníze,“ tvrdí Chase. Únosci přitom mají pro každou zemi „čekací“ a „propouštěcí“ taxu, tedy průměrnou dobu zadržování rukojmích a standardní výši výkupného. Druhá částka se podle něj za poslední roky zdvojnásobila – je třeba vyplatit pojišťovny, vyjednávače i taxikáře či piloty, kteří výkupné dopraví únoscům. 

Růst „únosového průmyslu“ donutil k modernizaci i samotné piráty. Pokud totiž získají výkupné, zaplaví svá chudá městečka a sídla, v nichž bydlí, miliony dolarů, a přivodí tak naprostý rozvrat místních financí. Lokální inflace následně znemožní obyčejným lidem nakupovat základní potraviny. Podle nedávné reportáže stanice BBC únosci zřizují fungující „pirátské burzy“, kam lákají i seriózní firmy. Sami vytvářejí pirátské kartely a investiční skupiny přesně podle vzoru světa velkých financí. Přesto se jim nedaří svou „živnost“ stabilizovat. Pohádkové výnosy totiž nedávají spát expertům, kteří považují současný stav za alarmující. „Už dávno jsme měli mít nadnárodní společnost, která by pružně řešila případy únosů kdekoli na světě,“ míní Anthony Grey. „Osudy rukojmích jsou často v rukou politiků, kteří se starají o vlastní image a ne o záchranu nešťastných zajatců. Vyjednávání by měli mít v rukou nezávislé osobnosti, sdružené do neziskových organizací, pod patronátem OSN nebo červeného kříže,“ radí Terry Waite. 


Al-Káida využívá mocenského vakua v Iráku k masakrům
Teroristé v Iráku zabili během tří dnů přes 150 lidí. Fanatici využívají mocenského vakua, které vzniklo odchodem amerických jednotek a absencí funkční vlády. A řešení není v ohledu, píše agentura DPA. Mahdí Saádí je taxikář ve starobylé čtvrti Bagdádu. Jednoho večera uslyšel hlasitou explozi, krátce na to výkřiky bolesti a houkání sirén. Sedmačtyřicetiletého taxikáře ovládá jediná myšlenka: „Jen co nejrychleji odtud – kdo ví, jestli hned nevybuchne ještě druhá nálož.“ Obrátí se s vozem a ujíždí domů. Toho večera to zasáhlo šíity. O pár hodin dříve byli v Bagdádu zmasakrováni v kostele křesťané. 

Děsivé zprávy neutichají. Generál Džihád Džabírí z iráckého ministerstva vnitra později v televizi prozaicky konstatoval: teroristé pokládají v různých čtvrtích výbušniny, používají podomácku vyrobené, jednoduše zkonstruované bomby, a při svých pumových útocích přesně plánují, jaká doba má uplynout mezi jednotlivými explozemi. Mnozí Iráčané ale nedávají vinu za násilí jen teroristům z Al-Káidy, nýbrž i politikům své země, kteří od březnových parlamentních voleb bezúspěšně vyjednávají o sestavení nové vlády. „Bagdád bude tak dlouho zůstávat nejistým místem, dokud se vládě nepodaří najít řešení pro bezpečnostní krizi,“ říká Saádí. Momentálně ale v Bagdádu není vůbec žádná fungující vláda. Premiér Núrí Málikí a jeho kabinet sice nadále horko těžko plní vládní povinnosti; politická jednání v Bagdádu se ale od březnových voleb netočí přednostně kolem boje proti terorismu, nýbrž kolem toho, jaké strany se budou na nové vládě podílet a kdo má převzít jaký resort. 

Také ve vyjádřeních západních politiků, kteří po každém novém krveprolití v Iráku dávají najevo své zděšení, už zaznívá určitá netrpělivost. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle apeloval po pumových útocích v šíitských čtvrtích Bagdádu na politické síly v zemi, aby „se rychle dohodly na vytvoření funkční vlády složené ze zástupců všech skupin obyvatelstva“. Jen tak se prý totiž dá terorismu vzít půda pod nohama. S cílem ukončit nyní už osm měsíců trvající stagnaci v Bagdádu svolal nyní Fuád Masúm – z titulu nejstaršího poslance v parlamentu – alespoň zasedání zákonodárného sboru na pondělí 8. listopadu, aby poslanci zvolili svého nového předsedu. To měli učinit už na dosud jediném zasedání v tomto legislativním období 14. června. 

Parlament ale tehdy po krátkém jednání volbu prezidenta, svého předsedy a místopředsedů odložil, aby údajně poskytl politickým stranám více manévrovacího prostoru k dohodě o obsazení všech klíčových postů. Výsledkem bylo mocenské vakuum, které přitáhlo do popředí mnoho zprostředkovatelů. Pokoušeli se o to už Syřané, také Írán a saúdskoarabská královská rodina. Zatím ale vyšly všechny zprostředkovatelské snahy na prázdno. 


Vědci mají v úmyslu nahrávat lidské sny
Vědci se domnívají, že bude možné zaznamenávat lidské sny a poté je interpretovat, píše magazín Nature. Badatelé jsou přesvědčeni, že vynalezli systém, který jim umožňuje zaznamenávat vyšší úroveň mozkové aktivity. „Rádi bychom četli skutečné sny konkrétních lidí,“ řekl magazínu doktor Moran Cerf. Jediný způsob, jak dosud psychologové mohli zaznamenat sen, bylo zeptat se na něj poté, co se někomu zdál. Cerf však doufá, že časem bude možné konfrontovat vzpomínku člověka na sen s elektronickou vizualizací jejich mozkové aktivity. „Dosud neexistuje jasná odpověď na otázku, proč lidé sní. Jedna z otázek, na kterou bychom ale rádi odpověděli, je problém, kdy vlastně takový sen vytváříme,“ řekl vědec. 

Jeho poslední výzkum prý ukazuje, že určité neurony či jednotlivé mozkové buňky jsou spojeny s konkrétními objekty či představami. Zjistil, že když dobrovolník myslel na Marilyn Monroe, rozsvítil se na tomografu konkrétní neuron. Doktor Cerf se domnívá, že pokud by se vybudovala databáze, která by spojila různé neurony s představami, objekty a lidmi, bylo by možné číst obsahy myslí. Klinický psycholog a expert na sny Roderick Oner nicméně míní, že tento typ vizualizace by pomohl porozumět celému příběhu snu jen částečně. Abychom navíc získali podrobný obraz představ jednotlivých neuronů, museli bychom elektrody zavést chirurgicky hluboko do mozku. 

Podle Nature vědci pracovali s informacemi od pacientů, u nichž léčili mozkové záchvaty a měřili činnost jejich šedé kůry elektrodami, připojenými k monitoru. Doktor Cerf nicméně doufá, že jednou bude možné sledovat lidi, aniž by bylo nutné provést invazivní chirurgické zákroky. „Bylo by úžasné, kdybychom mohli číst myšlenky lidí v komatu, kteří nejsou schopni komunikovat,“ říká vědec a dodává: „Můžeme se zasnít a pomyslet, co všechno by bylo možné, kdybychom nahlédli do lidských myslí a vizualizovali myšlenky. Například bychom nemuseli psát e-mail, ale stačilo by ho promyslet.“ Jiné futuristické využití mozku podle něj ztělesňuje představa, že by bylo možné myslet na proud informací, které se pak samy před vašima očima napíší. 


Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas