6. září  2011  rubrika: Svět viděný internetem

Karzáího zachránila v roce 2001 německá tajná služba

www.spiegel.de - Foto:  Spiegel

www.spiegel.deFoto:  Spiegel

Jak to bylo se zázračným zachráněním afghánského prezidenta, co si myslí Ukrajina o plynovém kontraktu s Ruskem, proč chtějí Nizozemci postavit v zemi horu a proč chátrají makedonská muzea druhé světové války. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.


Karzáího zachránila v roce 2001 německá tajná služba 

Varování německé rozvědky BND pouhé dva měsíce po teroristických útocích na New York a Washington v roce 2001 zachránilo život budoucímu afghánskému prezidentovi Hamídu Karzáímu. Píše o tom německý týdeník Spiegel. Militantní hnutí Taliban nachystalo v listopadu 2001 léčku – chtěli vylákat Karzáího z exilu v pákistánském městě Kvéta pozvánkou na setkání kmenových vůdců a tam jej zabít. Rozhovor dvou velitelů Talibanu však zachytila německá rozvědka a informaci předala Američanům, kteří svého chráněnce na poslední chvíli z nebezpečné situace evakuovali. Spojenci v té sobě sázeli na Karzáího jako na jediného schopného prozápadního vůdce a nemohli si dovolit jej ztratit. 

Schůzka v středním Afghánistánu byla nachystána na 4. listopadu 2001, přičemž Karzáího přítomnost i autorita měla podle amerického velení urychlit pád talibanského režimu. Místo toho na budoucího prezidenta a jeho doprovod čekalo 700 po zuby ozbrojených talibanských bojovníků. Varování přišlo na poslední chvíli a Karzáí unikl jen o vlásek. 

Deset let poté odtajněné dokumenty ukazují, že hlavní zásluhu na tom má německá Bundesnachrichtendienst. Ta 1. listopadu 2001 odposlechla v Pullachu poblíž Mnichova rozhovor dvou zástupců šéfa hnutí Mully Umara, z něhož bylo zřejmé, že Taliban má přehled o každém Karzáího kroku. Bojovníci si v telefonu sdělovali, že podle Mully Umara má „přítel Američanů“ skončit jako „Abdulhak“, paštunský spojenec USA, který jel několik dní předtím do Uruzgánu na jednání s náčelníky. Taliban jej zajal 26. října, a i když americké stíhačky bleskově bombardovaly pozice militantních islamistů, nepodařilo se zabránit Abdulhakově veřejné popravě. 

Afghánský prezident Hamíd Karzáí - Foto:  ČTK/AP

Afghánský prezident Hamíd KarzáíFoto:  ČTK/AP

BND bleskově informovala Američany, kteří byli v této fázi kampaně proti terorismu značně naivní. V Karzáího doprovodu měli sice své poradce i členy speciálních sil, vůbec však nepočítali s nebezpečím, skrývajícím se v horách. Varování přišlo právě v čas. Talibanská past už málem sklapla a bojovníci právě zahájili palbu na Karzáího konvoj, když se náhle objevily americké vrtulníky, soustředěnou palbou odrazily Talibance a Karzáího dopravily do bezpečného úkrytu v pákistánském Karáčí. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld příští den zmínil v oficiálním prohlášení okolnosti dramatické akce a záchrany Karzáího, úplně však vynechal významný německý příspěvek k úspěchu akce. O záchraně dost dlouho fabuloval i Karzáí, který nemohl otevřeně připustit, že jej podporují Američané. Tvrdil proto, že jej zachránil jeden vesničan, který jej upozornil na léčku v horách. Karzáí prý tehdy prchal jen s nejvěrnějšími pěšky, přičemž během třídenního náročného pochodu jedli a pili jen chléb a zelený čaj. „Teprve po deseti letech víme, jak to všechno bylo,“ konstatuje Spiegel

Karzájí se po začátku Američany vedené operace Trvalá svoboda postavil do čela polních protitalibanských velitelů a začal otevřeně spolupracovat s americkou armádou. 5. prosince 2001 na pozice jeho skupiny nedaleko Kandaháru omylem raketami zaútočila americká armáda, následkem útoku zemřeli tři američtí vojáci, pět jeho spolubojovníků a dalších 18 bylo zraněno, včetně samotného Karzáího. Krátce po útoku mu bylo oznámeno, že ho afghánští kmenoví vůdcové na konferenci v Bonnu zvolili předsedou prozatímní vlády. Dosud se stal terčem pěti atentátů, poslední se uskutečnil v dubnu 2008. Ze všech zatím vyvázl nezraněn. 


Ukrajina prý připravila podklady pro „plynovou“ žalobu na Rusko 

Ukrajina už připravila podklady pro podání žaloby k arbitrážnímu soudu kvůli údajně nesprávně vyměřené ceně za ruský zemní plyn. Prohlásil to v rozhovoru pro dnešní ruský list Kommersant ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. Plynové kontrakty, kvůli nimž byla v srpnu postavena před soud expremiérka Julija Tymošenková, podle Janukovyče „diskreditují strategickou úroveň“ rusko-ukrajinských vztahů. Spornou smlouvou z roku 2009 Ukrajina uzavřela takzvanou plynovou válku s Ruskem, která vedla až k přerušení dodávek plynu do Evropy. Tymošenková dojednala s premiérem Ruska Vladimirem Putinem cenovou doložku, kterou dnes Kyjev označuje za neudržitelnou. Tymošenkové za podpis smlouvy hrozí až desetiletý trest vězení. 

Kyjev podle Janukovyče žádá stejnou cenu, jakou ruský Gazprom vyměřil Německu. Od této ceny žádá odpočet poplatků za tranzit plynu přes ukrajinské území ve výši 70 dolarů za tisíc krychlových metrů a navíc slevu 100 dolarů, kterou obě země dojednaly už loni v dubnu při jednání v ukrajinském Charkově. Ukrajina tehdy slevu „vyměnila“ za prodloužení pronájmu sevastopolské vojenské základny Rusku do roku 2042. V současné době podle Janukovyče Ukrajina platí za tisíc krychlových metrů o 200 dolarů víc než Německo. „Chceme vědět, za co nás trestají,“ řekl prezident. „Tranzitní tarif je dnes v Německu dvakrát vyšší než na Ukrajině, takže platíme zbytečně navíc pět až šest miliard dolarů ročně. To je pětina příjmů ukrajinského státního rozpočtu. Nechceme s Ruskem hovořit o kompromisech, ale o návratu ke spravedlivé ceně,“ prohlásil. 

Stavba plynovodu - Foto: Eva Holá

Stavba plynovoduFoto: Eva Holá

Ruské cenové podmínky jsou podle Janukovyče nastaveny jako pro nepřítele. „Nynější kontrakt diskredituje strategickou úroveň ukrajinsko-ruských vztahů. Ruské stanovisko je pro nás nepřijatelné, pokud se nezmění, předložíme věc arbitrážnímu soudu,“ pohrozil prezident. Moskva ukrajinská varování zatím ignorovala a trvala na tom, že smlouva z roku 2009 odpovídala národní legislativě Ruska a Ukrajiny i mezinárodním smluvním normám. Šéf ruského Gazpromu Alexej Miller nedávno naznačil, že Moskva je ochotna hovořit o slevě na plyn, pokud Ukrajina Rusku prodá podíl na správě ukrajinských plynovodů. Takovou podmínku však Kyjev ostře odmítá. 


Nizozemci sní o vybudování umělé nejvyšší hory své země  

Nizozemský novinář a bývalý sportovec Thijs Zonneveld napsal letos 29. července do listu DePers žertem sloupek, který původně vypadal jako výplod okurkové sezóny – v kratičkém textu vyzval spoluobčany k vybudování hory v zemi, kde jinak člověk o žádnou pořádnou vyvýšeninu nezavadí. Záměr postavit jako turistickou atrakci horu vysokou 2000 metrů zprvu skutečně nemyslel vážně, jenomže idea uchvátila přičinlivé Nizozemce a na téma umělé hory se již v zemi vede debata, která dávno překročila rozměr recese. Píše o tom německý magazín Spiegel. Sám Zonneveld sonduje možnosti realizace svého bláznivého nápadu. Ostatně nemusí to být až tak nerealistická záležitost, koneckonců Nizozemci v minulosti dokázali vyrvat moři velké území a idea „konstrukce krajiny“ jim není nijak cizí. 

Novinář původně napsal, že jeho země je sice výjimečně vhodná k pěstování řepy, chování dobytka a stavění rovných komunikací, když však přijde na sport či jiné volnočasové aktivity, je to katastrofa. Zonneveld si myslí, že v dobách divokých ekonomických turbulencí se lidé touží nadchnout pro velký projekt a společně se na něm podílet. Několik týdnů po zveřejnění svého sloupku, který původně považoval za žert, napsal tento sportovní žurnalista, že to už myslí vážně. „Abych pravdu řekl, snil jsem o hoře v Nizozemsku od svých patnácti let. Dokonce jsem ve škole k naší mapě přikresloval hory,“ svěřil se Spiegelu

Nizozemsko je nížinatá země - Foto: Fotobanka stock.xchng

Nizozemsko je nížinatá zeměFoto: Fotobanka stock.xchng

Nizozemci jsou podle něj horami doslova posedlí. „Všechny naše dovolené trávíme na horách. Jezdíme do Německa, Francie i Švýcarska, učíme se tam lyžovat a jsme štěstím bez sebe,“ říká novinář. Svůj ironický sloupek původně koncipoval jako vysvětlení, proč mají Nizozemci tak málo cyklistů či lyžařů – je to proto, že zemi chybí hory. Zonneveld proto našel inspiraci v provincii Flevoland, která se nachází v samém centru země. Vznikla teprve 1. ledna 1986 jako 12. nizozemská provincie a nachází se na dvou polderech, vytvořených v průběhu 20. století. Vznikla vysušením pěti tisíc kilometrů čtverečních moře a její nejvyšší bod má nadmořskou výšku osm metrů. 

„Ve srovnání s tím by vybudování jedné dvoutisícovky nemělo být až tak složité. Máme na to potřebné dovednosti, půlku naší země jsme postavili sami,“ horuje nadšený novinář. Hora by podle něj mohla sloužit jako obrovská atrakce pro lyžaře, cyklisty, horolezce, turisty i paragliding. Od Paříže po Kodaň by mohly být hlavním turistickým magnetem,“ míní Zonneveld. Prý se mu již ozývají s podporou čtenáři, sportovní kluby i stavební společnosti – ti všichni vzali jeho bláznivý nápad za svůj. Na internetové stránce Google Earth již vznikla trojrozměrná vizualizace DeNederlandseBerg, protože Zonneveldův šéfredaktor přišel s nápadem rozjet celou kampaň. Z novináře je rázem celebrita – mluví v rozhlasových i televizních debatách a jeho nápadu věnují pozornost i skeptikové a odpůrci zásahů do krajiny. Žurnalista se již osmělil natolik, že v debatách bez rozpaků zmiňuje odhadovanou cenu za výstavbu hory: „Musela by stát zhruba miliardu eur. To jsou velké peníze a drahá hora, ale já netvrdím, že ji má financovat vláda. Je to úkol pro odvážné investory.“ 

Tento týden se má setkat se zástupci sympatizujících firem, mezi nimiž je prý i šest z deseti největších stavebních společností v zemi. Smyslem setkání bude brainstorm, zaměřený na otázky uskutečnitelnosti projektu. Zonneveld trvá na tom, že horu lze postavit – například bude-li dutá. „Mohla by se tak ušetřit spousta materiálu,“ argumentuje. Základem konstrukce by měl být železobeton, jehož by muselo být asi 5,2 trilionů kilogramů. Pokud by se hora stavěla z kamene, byla by těžší a také dražší. Lehčí varianta však nemusí být nezbytně levnější. Bloger Erik van der Zee již spočítal, že postavit horu například z kostiček stavebnice Lego by bylo nemožné, protože by stavbu nikdo nezaplatil. Navíc by při tempu jedna kostička za vteřinu horu musela stavět celá populace planety 104 let. 

I Zonneveld připouští, že stavba hory nebude nijak snadná. „Jedinou cestou k úspěchu je vtáhnout do akce všechny nizozemské stavbaře. Jinak to nepůjde,“ vysvětluje vizionář. Připomíná, že obdobný nápad se objevil v létě 2009 v Berlíně, kde se uvažovalo po vztyčení tisícimetrové hory na vyřazeném berlínském letišti Tempelhof. Plán však rychle padl a většina lidí jej nepřestala považovat za vtip. Naopak V Nizozemsku se jím už zabývají i specialisté. Podle Zonnevelda ostatně nejsou největší překážkou ani peníze, ani konstrukční obtíže, nýbrž lidé, které by bylo třeba kvůli stavbě přesídlit. A také by prý vzaly za své některé populární atrakce, například kopec s majákem u města Urk, který se tyčí do závratné nadmořské výšky 24 metrů. Zonnevedl se však nevzdává. „Hora bude. Tečka,“ napsal minulý pátek do dalšího sloupku. 


Makedonie nechává zchátrat partyzánské památky 

Památníky oslavující partyzánské hnutí za druhé světové války byly kdysi v Makedonii hrdými místy. Ale co se k moci dostala Vnitřní makedonská revoluční organizace-Demokratická strana makedonské národní jednoty, řada z nich zpustla, napsal zpravodajský portál BalkanInsight.com. Příznivci jugoslávského partyzánského hnutí jsou rozezleni, že památníky připomínající toto období, nyní chátrají. Kontroverzní na celé záležitosti je navíc to, že pravicová strana premiéra Nikoly Gruevského utrácí obrovské sumy za monumenty zcela odlišného druhu. Jeho oblíbený projekt označovaný jako Skopje 2014 je velkolepým pokusem dát nový kabát zašedlým oblastem v centru metropole pomocí umění a architektury inspirované antikou. Částky putující na tyto monumenty, jako jsou například sochy Alexandra Velikého a Filipa Makedonského, se počítají ve stovkách milionů eur. 

Mezitím, nehledě na svůj historický význam, se muzeum druhé světové války ve středomakedonském Prilepu mění v ruinu. Popraskané stropy, stěny zničené vlhkem a nebezpečí elektrických zkratů jsou jen některé problémy sužující toto místo. Muzeum stojí v místě, kde 11. září 1941 členové makedonského odboje vypálili první rány proti bulharským okupačním jednotkám. Bulharští vojáci používali budovu jako věznici a policejní stanici. Tato událost se připomíná jako počátek makedonského boje za svobodu. Kvůli rozsáhlým poškozením je muzeum pro návštěvníky již rok uzavřeno. Úřady musí najít asi 100 tisíc eur na potřebné opravy. 

Socha Alexandra Velikého v makedonském Prilepu - Foto:  Merlotica,  CC-BY-SA-2.5-SL

Socha Alexandra Velikého v makedonském PrilepuFoto:  Merlotica, CC-BY-SA-2.5-SL

Dalším příkladem nedbalosti úřadů je památník druhé světové války ve městě Veles, který chátrá již desetiletí. Někteří se dokonce obávají, že se kvůli nadměrné vlhkosti může brzy zcela zhroutit. Kdysi moderní budova, postavená před 30 lety, se chlubí největší dokončenou mozaikou v Makedonii. Jde o tříleté snažení umělce Petara Mazeva. V budově jsou také ostatky Koče Racina, jednoho z nejoslavovanějších makedonských básníků té doby. Osm let úřady opakují, že se s rekonstrukcí téměř zřícené stavby brzy začne. Doposud se ale vykonalo jen málo. 

Rozsáhlá historická expozice partyzánského hnutí v Prilepu je na tom trochu lépe. Skládá se z fotografií, dokumentů, náčrtů, zbraní, munice a novinových výstřižků, patří k ní i velké fresky a nástěnné malby věnované partyzánům. „Nic nebylo za posledních více než 28 let obnoveno, zařízení je v zoufalém stavu,“ tvrdí ředitelka muzea Gordana Danilovská Spirovská. Dodala, že cenná sbírka je ohrožena kvůli bídným atmosférickým podmínkám. „K zastavení dalšího úpadku a obnovení někdejšího stavu potřebuje celé místo okamžitou renovaci interiérů a také celkovou přestavbu,“ řekla Danilovská Spirovská. Ministerstvo kultury nedávno vyčlenilo 30 tisíc eur na rekonstrukční práce. Je to jen začátek, protože jde o méně než polovinu potřebné sumy. „Chceme památník opravit co nejdříve. Bude to skvělý příspěvek k zachování památek a rozvoji kulturní turistiky,“ slibuje ministryně kultury Elizabeta Kančeská Milevská. Vedení památníku ve Velesu ale stále na zájem úřadů čeká. 

„Nejsou zde žádné dodávky elektrické energie a žádný personál, který by se o prostory staral,“ míní historik a současný manažer památníku Marin Klifov. „Pouze jeden z někdejších devíti zaměstnanců zde ještě pracuje,“ dodal. „Denně se zde krade, takže jsme uskladnili některé z významnějších předmětů mimo památník.“ Představitelé města nešetří silnými výrazy, zatím ale přislíbili jen málo konkrétních činů. Přiznávají také, že krádeže jsou zde problémem. „Byla by škoda, kdyby stavba se všemi svými hodnotami zůstala nechráněná. Může za to nejen čas, ale také bezohlední obyvatelé, kteří přispívají ke zkáze,“ řekl starosta Goran Petrov. 

Představitelé Velesu přiznávají, že největší makedonskou mozaiku ohrožuje vlhko a že místní pravidelně podnikají na místo nájezdy a ve sběrnách poté prodávají ukradené kovy. Město chce problém vyřešit příští rok instalací videokamer. Makedonské úřady také tvrdí, že v žalostném stavu jsou i další historické památky, ne jen ty partyzánské. „Rozpočet vyčleněný na památníky je příliš malý, aby pokryl všechny náklady na jejich ochranu,“ tvrdí Zoran Georgiev z památkového úřadu. „Hospodářská krize si vybírá svou daň.“ 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas