7. října  2005  rubrika: Svět viděný internetem

Al-Kajda rozšířila pole působnosti a vybudovala základny na Sinaji

www.debka.com - Foto: Míla Koláčná

www.debka.comFoto: Míla Koláčná

Podle zpravodajských zdrojů teroristická síť Al-Kajda nepozorovaně pronikla na Blízký východ a vybudovala si nedobytná stanoviště v Sinajské poušti. V dalších příspěvcích přineseme argumenty, proč by Iráku prospěl odklad soudního procesu se svrženým diktátorem Saddámem Husajnem, poukážeme na stoupající oblibu fašismu a neonacismu v Rusku a podíváme se do Albánie, kde se dodnes praktikuje krevní msta.

Po odchodu Izraele z pásma Gazy se tamější hranice s Egyptem stala otevřenou vstupní branou na palestinská území, kudy už několik týdnů bez valného zájmu egyptských pohraničníků proudí zbraně, ilegální zboží, drogy, a v neposlední řadě teroristé. Také egyptské a palestinské zdroje už potvrdily varování izraelských zpravodajských služeb, že do oblasti pásma Gazy pronikla také Al-Kajda, které se mezitím podařilo vybudovat stanoviště na Sinajském poloostrově. Podle izraelského serveru Debkafile (www.debka.com) dnes Al-Kajda může bez problémů zaútočit u Suezského průplavu a zasáhnout Izrael a Jordánsko. Podle vojenských a zpravodajských zdrojů serveru zřídila Al-Kajda místní teroristické sítě v severní části Sinajského poloostrova, například v okolí města Al-Aríš, ale zejména v nepřístupných horách ve středu poloostrova v okolí Džebel Hilálu. Džihádisté tak údajně ovládají zhruba pětinu Sinaje. Egyptské síly do těchto oblastí raději nechodí, stejně jako do míst, které kontrolují klany pašeráků. Plocha území, kterému se Egypťané vyhýbají, a které proto zůstává bez jakékoli bezpečnostní kontroly, představuje zhruba desetinu Sinajské pouště. 

Nádherná biblická krajina dnes skrývá bomby, nástrahy a nálože u pouštních cest a ozbrojenci s protitankovými střelami číhají za každým větším skaliskem. Největší nebezpečí skýtají vysoké hory, kde se Al-Kajda spojila s odbojnými beduínskými kmeny a skupinami Palestinců a vybudovala jakousi repliku pevnosti Tora Bora z Afghánistánu, kde se v listopadu 2001 střetly americké a afghánské síly s bojovníky Usámy bin Ládina. Některé vrcholy, vysoké až 2.300 metrů, jsou doslova nedobytné, neboť jsou zajištěné důmyslnou soustavou překážek, zábran a jeskyní vybavených nejmodernějšími zbraněmi a připravenými náložemi, které při sebemenším pokusu o dobytí spustí lavinu kamení. Egyptská armáda se tyto pevnosti Al-Kajdy několikrát pokusila vzít útokem - ale pokaždé se vrátila poražena a s těžkými ztrátami. Podle vojenských expertů serveru Debkafile (www.debka.com) je jedinou možností, jak Sinaj od Al-Kajdy vyčistit, mohutný vzdušný útok spojený s ofenzivou nejméně dvou brigád vojáků, ale to je podle nich v současnosti neproveditelné. 

www.debka.com - Foto: Míla Koláčná

www.debka.comFoto: Míla Koláčná

Jedním z důvodů je mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979, která egyptské armádě zakazuje vojenské operace na Sinaji. Káhira by sice teoreticky mohla požádat Jeruzalém o povolení, které by patrně dostala, ale egyptský prezident Husní Mubarak by se tím vystavil kritice arabských zemí, které by ho obvinily z kolaborace s židovským státem ve válce proti islámskému terorismu. Navíc egyptské tajné služby neznají přesný počet protileteckých střel, jimiž Al-Kajda na Sinaji disponuje. Zbraně do jejích pevností proudí dnem i nocí po starodávných pašeráckých stezkách, které tuto oblast spojují s Jemenem, Saúdskou Arábií, Súdánem, Egyptem, Jordánskem, Irákem a nejnověji i s pásmem Gazy. Egypťanům se zatím nepodařilo zlikvidovat ani jedinou z těchto cest. Proto se po nich v posledních týdnech do Gazy dostalo množství vycvičených zahraničních teroristů, které posílily řady palestinského Hamasu a Islámského džihádu. Členové těchto teroristických organizací mají teď zase naopak možnost překročit hranice z pásma Gazy a využívat aparátu Al-Kajdy k atentátům na izraelské výletníky v egyptských letoviscích na Sinaji, které patří k jejich oblíbeným cílům. Proto Izrael vydal vážné varování všem svým občanům, aby v době právě probíhajících židovských Vysokých svátků na Sinajský poloostrov rozhodně necestovali, uzavírá Debkafile (www.debka.com). Na rozdíl od loňského roku letos uposlechli skoro všichni a do Egypta se vypravilo jen nanejvýš dvě stě Izraelců. 

Zatímco Irák připravuje soudní proces se Saddámem Husajnem, je důležité si položit dvě otázky. První zní, zda už k tomuto procesu dozrála ta pravá chvíle. A druhá, zda by měl soud se svrženým despotou a jeho sedmi komplici, kteří mají být souzeni s ním, jednat jako s pouhými zločinci, nebo s představiteli širšího politického systému, ptá se panarabský deník Ašark al-Awsat (www.asharqalawsat.com), který vychází v Londýně. Odpověď na první otázku je složitá, soudí autor článku, který přiznává, že hned po osvobození Iráku sám vybízel, aby se soud se Saddámem konal co nejrychleji, aby se zločiny despotického režimu odhalily v plné šíři, a Iráčané se tak semkli v těsnější jednotě. Nyní si však už tak jistý není. 

Na jedné straně by miliony obětí Saddáma Husajna v Iráku i mimo něj nepochybně rády viděly příčinu svého utrpení před tváří spravedlnosti co nejdříve. Na druhé straně je však důležité, aby tento soudní proces vedla autorita s neposkvrněnou pověstí. Proto se musíme ptát, zda je brzký proces tou nejlepší volbou. Uspořádat nějakou soudní maškarádu je snadné, zejména v Iráku, který už v minulosti zažil expresní soudní přelíčení s údajnými vrahy i politické procesy Saddáma proti jeho rivalům ze strany Baas. Mnozí Iráčané mohou mít s podobným procesem problém, i když bude obviněným samotný Saddám Husajn. Irák by však mohl mít z takového soudu prospěch pouze v případě, že se lidé dokážou zbavit mentality lynčujícího davu, kterou praktikovali jejich vládci od roku 1958. 

Orgán, který má Saddáma soudit, čelí vážným pochybnostem ohledně své legitimity. Je zřejmé, že prozatímní vláda prezidenta Džalála Talabáního a premiéra Ibrahima Džafarího má demokratický mandát převážné většiny Iráčanů. Irák by však ze soudního procesu vytěžil mnohem více, pokud by jej uspořádal až za příští vlády, která má vzniknout v prosinci za účasti také sunnitské menšiny, jež částečně bojkotovala poslední volby letos v lednu. Přestože plánovaný soudní proces se má týkat pouze jediného obvinění, a to Saddámova podílu na masakru 143 mužů, žen a dětí ve vesnici Dudžail v roce 1982, má být zařazen do širšího politického kontextu. A to by mohlo Saddáma inspirovat k tomu, aby zaujal roli vlastence, který se snažil chránit národ před vnitřním i vnějším nepřítelem. 

Saddám bude možná vystupovat jako obhájce arabských sunnitů v Iráku a jejich bojkot lednových voleb si bude vykládat jako znamení podpory. Pravdou ale je, že sunnité byli v Iráku stejnými oběťmi diktátorova režimu jako jakákoli jiná tamější komunita, a v řadách elity národa má Saddám na svědomí dokonce víc mrtvých z řad sunnitů než šíitů či Kurdů. Kromě toho se bude Saddám možná snažit obhajovat stranu Baas a její staré ideály socialismu a panarabské jednoty. Vzhledem k tomu, jak se Džafarí až s jakousi posedlostí snaží vyřadit všechny členy této strany ze státních služeb, by podobná Saddámova póza mohla řadu lidí přesvědčit, přestože za Husajna bylo zabito víc baasistů než za kteréhokoli jiného iráckého vládce po roce 1947, kdy tato strana přišla do Iráku. Když se v červenci roku 1968 chopila moci, měla irácká sekce 18tičlenné politbyro, jehož členem byl i Saddám. O dvacet let později byl naživu pouze on; ostatní byli zavražděni nebo vyhnáni do exilu. Nejideálnější dobou k soudnímu procesu by bylo jaro příštího roku, kdy už bude existovat nová vláda vzešlá z voleb, jichž se zúčastní všichni Iráčané, včetně bývalých členů strany Baas. 

A nyní k druhé otázce, týkající se politických aspektů připravovaného procesu. Kurdské a šíitské strany možná pospíchají, aby byl Saddám odsouzen a oběšen co nejrychleji, ale nejde přece o osobní či sektářskou pomstu. Irák potřebuje trvalou a právně nedotknutelnou historickou lekci bez emocí. Zasvěcenci tvrdí, že žalobci proti Saddámovi nashromáždili více než 500 zločinů proti lidskosti s důkazy na téměř deseti milionech stran a s výpověďmi desetitisíců svědků, jejichž svědectví pokrývá dobu delší než čtvrt století. Je důležité, aby nejen svět, ale především irácký lid věděl, kolik z těchto obvinění se zakládá na pravdě. A ještě důležitější je zjistit, proč ke zločinům došlo a kolik dalších lidí se na nich podílelo, a odhalit, že Saddáma nepodporovala jen malá skupina příbuzných. Soudní proces se Saddámem by se neměl stát prostředkem k vyřizování účtů šíitů a Kurdů. Bude mít smysl pouze tehdy, když celému Iráku umožní smíření s nejtragičtější dobou v jeho moderní historii. A uspěchané oběšení Saddáma Husajna k tomu nepřispěje, uzavírá panarabský list Ašark al-Awsat (www.asharqalawsat.com)

Rusko zachvátila 60 let po skončení druhé světové války válečná horečka, ale knihy a DVD, které jsou zde volně v prodeji, mají velmi daleko k vlastenectví - obsahují nacistická témata, a často dokonce nabízejí nacistickou ideologii, píše ruský server Moscow Times (www.themoscowtimes.com). Podle odborníka na fašistickou literaturu ze Střediska pro lidská práva Sergeje Stěpaniče je dnes nacismus v Rusku velkou módou. Dokonce i mezi pornografickými DVD na Leningradském nádraží lze najít nejrůznější disky s původní nacistickou propagandou ze čtyřicátých let. Prodávají se také původní filmové týdeníky, které se za války promítaly v německých kinech. Podle prodavačů jdou tyto snímky skvěle na odbyt. Stejnou nabídku však najdeme i v jednom z největších moskevských obchodů s hudbou a videofilmy Sojuz Records anebo v obyčejných kioscích. V jednom z nich, jen několik set metrů od kremelského památníku obětem druhé světové války, například najdeme pirátské devítidílné DVD s názvem "Kronika Třetí říše", sestávající ze seriózních dokumentárních filmů o nacistickém režimu. 

I když se kupující možná zajímají jen o historii, židovské organizace a skupiny sledující dodržování lidských práv jsou přesvědčeny, že roste fascinace fašistickou ideologií a radikalismus mezi mladými lidmi a šíří se xenofobně-šovinistické názory. Podobná vlna zájmu o fašistickou a nacistickou ideologii proběhla Ruskem už na počátku devadesátých let, ale dnes tento zájem získal i komerční aspekt, domnívá se Stěpanič, který v létě pomáhal v Moskvě organizovat kampaň s názvem "Město bez fašistické literatury". Mezi nejpopulárnější patří v současné době knihy redaktora časopisu Duel Jurije Muchina, které tvrdí, že žádný holokaust nikdy nebyl. Vydává je záhadné nakladatelství s názvem Jauza-Eksmo Press, které stánkům a knihkupectvím nabízí dvacetistránkový katalog plný podobné literatury. Knihy znepokojují obhájce lidských práv nejvíc. Kvůli rostoucímu zájmu dnes podle Stěpaniče fašistickou a nacistickou literaturu publikují i velká a vážená nakladatelství, a Rusko se tak stává jedním z největších světových center popíračů holokaustu. Knihy na toto téma lze koupit i v největším moskevském knihkupectví Biblio Globus, které stejně jako ostatní prodejny ignoruje všechny protesty a stížnosti organizací pro lidská práva. 

Obhájci lidských práv dávají růst zájmu o fašistickou a nacistickou literaturu v Rusku i její zvýšený výskyt na ruských pultech v posledních letech do přímé souvislosti s rostoucím počtem útoků na příslušníky menšin. Poukazují například na to, že mladík podezřelý z nedávné vraždy konžského studenta v Sankt Petěrburgu měl údajně na svém mobilním telefonu hákový kříž, zdůrazňuje autor článku v Moscow Times (www.themoscowtimes.com)

www.bbc.co.uk - Foto:  Český rozhlas

www.bbc.co.ukFoto:  Český rozhlas

Přestože se Albánie už několik let řadí mezi demokratické státy, na severu země nadále přežívá tradice krevní msty, neboli "zákona cti", která je stará více než tři tisíce let. I když její význam v poslední době mírně upadá, je stále velmi živá, píše britský zpravodajský server BBC (http://news.bbc.co.uk). V tradičním pojetí musí krevní msta respektovat pravidla stanovená Kanunem, což je jakýsi nepsaný zákoník cti, který má své kořeny hluboko ve středověku, kdy bylo území obývané Albánci okupováno. Existují čtyři základní varianty Kanunu, z nichž nejdůležitější je Lek Dukagjin, neboli Dukagjinův zákon, který je na severu Albánie v hornatých oblastech u hranic s Kosovem a Černou Horou i v dnešní době plně dodržován - zejména v oblasti Skadaru, kde dnes podle znalců místních poměrů žije 109 rodin. Mnozí z jejich příslušníků se v poslední době snaží rodné vesnice opustit a přestěhovat se do větších měst, aby vendetě unikli. 

Kanun ale nepojednává pouze o krevní mstě a pravidlech usmíření znepřátelených rodin. Obsahuje také přesné předpisy, které se týkají vztahů v rodině, vstupu do manželství, majetku, chování k hostům nebo pracovní morálky. Kanun shrnuje pravidla, která pocházejí ještě z doby Ilyrů, kteří osídlili Balkán už kolem roku 1.200 před naším letopočtem. Základním pravidlem krevní msty je, že vrah musí být zabit, neboť krev je třeba vykoupit krví. Musí to ale být krev muže, takže se krevní msta nevztahuje na ženy, staré lidé a děti, kteří neudrží zbraň v ruce. V období nejtvrdší komunistické diktatury v letech 1970 až 1989 tradice krevní msty téměř vymizela, ale po pádu komunismu a změně režimu se opět objevila v plné síle a lidé si začali vyřizovat staré účty. Následkem ekonomických reforem však vznikaly i nové konflikty kolem majetku a půdy. 

V současnosti se počet případů krevní msty údajně snižuje. Oficiální statistiky albánské policie tvrdí, že ze všech vražd za posledních pět let lze za krevní mstu označit jen asi deset procent, zatímco počátkem devadesátých let to bylo až patnáct procent. Některé rodinné spory se táhnou už celá desetiletí a výjimkou nejsou ani případy, kdy se členové znepřátelených rodin vzájemně vraždí a mstí už přes šedesát let. Nejhorší na krevní mstě je však v současnosti údajně to, že upadá morálka i znalosti jejích vyznavačů. Zatímco podle pravidel je možné se mstít jen na dospělých mužích, v posledních letech se nejednou stalo, že se oběťmi staly i děti. V řadě vesnic proto rodiče své děti raději nepouštějí ani do školy. Také už přestává platit pravidlo, že protivníka je třeba usmrtit jediným bodnutím do srdce či jednou kulkou do hlavy - dnes se běžně používají i automatické zbraně, bomby, miny a jiné výbušniny. Úřady jsou proti krevní mstě více méně bezmocné, ale v oblasti začaly působit občanské organizace, které se zabývají usmiřováním znepřátelených rodin. Občas prý dokonce úspěšně. Také albánské ministerstvo školství v posledních letech organizuje osvětové programy ve vsích, kde je tradice krevní msty dosud živá, ale na tomto poli výsledky zatím vidět nejsou. Krevní mstu totiž často uznávají i místní vzdělanci, včetně učitelů. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19-ti hodin 10-ti minut.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas