28. července  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Americké volby, ruští Židé v Německu a turecký spor o kulturní památky

www.wsj.com

www.wsj.com

Ve Spojených státech je už půl roku v plném proudu prezidentská volební kampaň. Komentář v americkém tisku ji chápe jako spor, zda má v národním hospodářství převážit vládní iniciativa nebo soukromé podnikání. V bavorském Mnichově je výstava, která mapuje zážitky lidí, kteří po rozpadu Sovětského svazu hledali novou vlast v Německu. Na závěr si přečteme úvahu o tureckých požadavcích na vrácení kulturních památek.


Dvě americké ekonomiky 

Spojené státy měly dlouho jedinou ekonomiku, ale teď mají dvě, které soutěží o americké jmění – označují se jako soukromý a veřejný sektor. Letošní prezidentské volby rozhodnou, která z nich bude mít nadřazené postavení. Tato volba podle komentáře v deníku Wall Street Journal hodně vypovídá o politickém rozdělení země. 

Dějiny Demokratické strany mají svůj kořen v americkém odborářském hnutí, ale demokraté i republikáni vzešli z prostředí soukromé ekonomiky, v níž si vydělávali na živobytí i odboráři. Obě velké americké strany se přely jen o rozdělení jejích plodů, ale od 60. let minulého století se vztah profesionálních demokratů k soukromému podnikání vytrácel. Mnohem bližší jim byl rostoucí veřejný sektor a jeho kampaňovité financování. Demokratická stranu začala zajímat hlavně ekonomika, kterou provozovala vláda. 

Barack Obama - Foto:  ČTK/AP, Luke Sharrett

Barack ObamaFoto:  ČTK/AP, Luke Sharrett

Po zavraždění Johna Kennedyho prezident Lyndon Johnson položil základy tak zvané velké společnosti. Důležité byly zejména zdravotnické programy Medicare a Medicaid, ale největší význam měl zákon o volebním právu z roku 1965. Bez ohledu na to, že tyto normy podpořily obě velké strany, demokraté mají od té doby pocit mravní nadřazenosti. Právě odtud pochází jejich přesvědčení, že veřejné výdaje z vybraných daní jsou v zájmu veřejného blaha. 

Republikáni tomuto vývoji s výjimkou Reaganových let jen zmateně přihlíželi a neměli jasnou představu, jak se v této situaci opřít o soukromé podnikání. V 90. letech minulého století strana využívala tento sektor ekonomiky hlavně jako zdroj peněz, které jí zprostředkovali nejrůznější lobbisté, pro něž se stala synonymem washingtonská K Street. Byl to kapitalismus založený na známostech mezi podnikateli a lidmi z vlády. 

Po příchodu prezidenta Obamy se napětí mezi oběma ekonomikami vyčistilo. 831 miliard vládních dolarů mělo přispět k najímání dalších lidí do veřejného sektoru, ale i do satelitních podniků, který dotuje veřejná ekonomika. Barack Obama říká, že soukromé podnikání musí uznat morální nadřazenost veřejné ekonomiky. 

Když se roku 2010 volilo do Kongresu, soukromá ekonomika strádala už dva roky ve finanční krizi a Obamovi demokraté volby hanebně prohráli. Od té doby je jasné, že v Americe spolu bojují dvě vyhraněné ideologie. Když prezident nedávno vysvětloval svou představu o daních, řekl, že jeho vládu zdržuje washingtonský pat mezi dvěma různými názory na směr, kterým by se měly ubírat Spojené státy. Bojuje se o to, jestli má v americké ekonomice převážit vládní nebo soukromá iniciativa. 

Republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney - Foto:  ČTK/AP, Jae C. Hong

Republikánský prezidentský kandidát Mitt RomneyFoto:  ČTK/AP, Jae C. Hong

Prezident Barack Obama, který usiluje o další čtyři roky v Bílém domě, má vlastně pravdu. Američané se musí rozhodnout mezi dvěma cestami do budoucnosti. Je to nejjasnější volba od konce druhé světové války. Jde o to, kdo povede jejich národní hospodářství. Barack Obama se otevřeně snaží získat pověření, aby prosadil nadřazenost veřejné ekonomiky nad soukromou iniciativou, která se podle něj na cestě z krize neobešla bez pomoci vlády. 

Obamův republikánský protikandidát za to prezidenta kritizuje, ale zatím se neodvážil žádat od občanů pověření, aby se otevřeně postavil na stranu soukromého podnikání. Komentátor deníku Wall Street Journal doufá, že se Mitt Romney ještě vzchopí, protože jinak riskuje, že Barack Obama bude mít před ním v listopadových volbách jasnou výhodu v tom, že jasně ví, co chce.


Ruští Židé v Německu

Po rozpadu Sovětského svazu opustily Rusko statisíce Židů. Mnichovské Židovské muzeum se snaží přiblížit velkou snahu a úspěchy lidí, kteří přišli do Německa. Na cestě je provázela velká očekávání a naděje a také spousta fám, které slyšeli před svým odjezdem z rodné země. 

„Mysleli jsme si, že Němci snídají ptačí zob s mlékem,“ vzpomíná jeden přistěhovalec ze Sovětského svazu. Osobní svědectví rusko-židovských emigrantů jsou tématem mnichovské výstavy, o níž referuje stanice Deutsche Welle. Krátce po příjezdu do Německa byl každodenní život těchto lidí plný zvláštních zážitků a protikladů, s nimiž se museli postupně vyrovnat. 

Jejich výpovědi líčí, jak je mátla neotesanost Němců a zároveň oceňovali jejich smysl pro zdvořilost a slušné chování. „Zdejší lidé chodí do divadla v džínách – něco takového je v Rusku nemyslitelné,“ říká spisovatelka Lena Goreliková a vzápětí dodává, že ve stanicích německého metra nejsou turnikety a lidé si přesto kupují lístky. Paní Lena se narodila roku 1981 v Leningradě a do německého Bavorska přijela roku 1992, když jí bylo jedenáct let. 

V její paměti zůstaly živé vzpomínky na velká zavazadla, která putovala s její rodinou, ale nejdůležitější byl malý kufřík s penězi a dokumenty. „Přijeli jsme do země, o níž jsme nic nevěděli. Slyšeli jsme, že v Německu jsou strašně drahé školní poznámkové bloky, takže jsme jich vzali s sebou celé stohy,“ vysvětluje Lena Goreliková, která spolupracovala na expozici názorně přibližující vzpomínky a zážitky 230 tisíc lidí židovského původu, kteří se vešli do tak zvané uprchlické kvóty a přijeli do Německa, když se rozdělil a zanikl Sovětský svaz. 

Židovské muzeum v Mnichově (vpravo) - Foto: Maximilian Dörrbecker,  CC BY-SA 3.0

Židovské muzeum v Mnichově (vpravo)Foto: Maximilian Dörrbecker, CC BY-SA 3.0

Na mnichovské výstavě jsou věci asi patnácti přistěhovaleckých rodin, které si přibalily na cestu do nové vlasti. Ve sbírce je flétna, která patřívala dědečkovi, jenž vyrostl v běloruské vesnici, ale je tu i hebrejsko-německá bible z uzbeckého Taškentu. Velmi pozoruhodná je gramofonová nahrávka židovské hudby z roku 1956, která se mohla bez obav hrát až tři roky po Stalinově smrti. Mezi exponáty je také stříbrná lžíce z poloviny 19. století, kterou si v rodině předávaly ženy z celé řady generací. 

Vystavené věci doplňují tabulky s doprovodným textem a výňatky z osobních rozhovorů s emigranty. Návštěvníci si z nich mohou utvořit úplnější představu o složitých důvodech, které přiměly přistěhovalce, aby se na počátku 90. let minulého století rozhodli k cestě do daleké země, kde chtěli začít nový život. 

Z původní vlasti je vypudila zejména politická nestabilita nedávno rozpadlého Sovětského svazu, selhávající zdravotní péče a strach z jaderných pohrom, který vyvolala katastrofa elektrárny v ukrajinském Černobylu z roku 1984. Největší obavy však budil rozmach ruského nacionalismu a jeho stín v podobě nového a hrozivého antisemitismu. 

Výstava v Mnichově chce také vysvětlit, co v bývalém Sovětském svazu znamenalo být Židem v protinábožensky laděném prostředí, kde byly etnické a náboženské menšiny utlačovány a židovská tradice a kultura byla tabu. Úřady registrovaly židovskou národnost stejně jako třeba ruskou nebo ukrajinskou a zaznamenávaly ji v osobních průkazech. Synagogy se postupně rozpadaly nebo byly využívány k jiným účelům. 

Uprchlíci ze Sovětského svazu toužili po svobodnějším životě v otevřenější společnosti, ale mnozí z nich měli v nové vlasti smíšené pocity. „Pro některé z nás bylo Německo země, kde se zrodil a rozmohl nacismus, ale pro jiné to byl stát, kde žije velmi kulturní národ,“ říká Lena Goreliková, „tito lidé četli německé klasiky, jako byl Heinrich Heine a Hermann Hesse, a vzali si na cestu ruské překlady jejich děl.“ 

Uprchlíci čelili v běžném životě praktickým problémům, jako bylo učení cizímu jazyku a hledání bydliště i zaměstnání, a navíc museli projít procesem kulturní integrace. Setkaly se tu dva světy. Spousta rusko-židovských emigrantů bojovala za druhé světové války v Rudé armádě a zůstal v nich pocit, že porazili Němce. Když přijeli, setkali se s místními Židy, kteří sami sebe chápali jako oběti kvůli vzpomínkám svých rodin na holokaust. „Tento problém byl v Sovětském svazu oficiálně potlačen,“ dodává Lena Goreliková. 

Mnichov - Foto: Jiří Hošek

MnichovFoto: Jiří Hošek

Kurátorka Jutta Fleckensteinová a její asistentka Pirita Kleinerová říkají, že mnichovská výstava v Židovském muzeu není nic víc a nic méně než stručný nástin. Podle nich je to místo vzpomínek, které pomáhali vytvořit i přistěhovalci. Je to pocta životu a úsilí těchto lidí a zároveň zrcadlo, do kterého se mohou promítnout pocity mladší generace, které se už daří žít jaksi nadnárodně a volně přecházet mezi řadou kulturních identit. 

Lena Goreliková chtěla zdůraznit právě tento aspekt, a proto umístila na výstavu malý vánoční stromek ozdobený rudou sovětskou hvězdou. Říká o něm, že pro ni symbolizuje, jak se ruská, německá a židovská kultura mísí v každodenním životě. Je to podle ní vidět během prosincových svátků Chanuky, Vánoc a ruského Nového roku. Ona sama je slaví všechny. 


Turci a památky

Kdyby se měla jedním slovem označit převažující nálada v současném Turecku, tak by to byla podle německého týdeníku Spiegel pýcha. Stát, který si kdysi vysloužil hanlivou přezdívku „nemocný muž na Bosporu“, se změnil a stal se opět důležitou mocností. Politický význam Turecka roste a země prožívá hospodářský rozmach. 

V kultuře je však navzdory těmto úspěchům Turecko stále lehká váha. Jeho vláda to chce napravit a postavit v hlavním městě Ankaře Muzeum civilizací o rozloze 25 tisíc čtverečních metrů. „Náš sen je největší muzeum na světě,“ řekl ministr kultury a turistiky Ertugrul Günay. Zní to neskromně, ale Turecko má v Anatolii opravdu velkolepé památky. 

Na druhé straně je třeba poznamenat, že Turci své archeologické poklady zdědili. Jejich předci Seldžukové přišli v 11. století ze stepí střední Asie a křesťanská Konstantinopole, nynější Istanbul či po česku Cařihrad, padla do jejich rukou roku 1453. Krásné paláce, kláštery a amfiteátry vybudovali dávno předtím Chetité, Řekové, Římané a Byzantinci, kteří sem přišli z druhé strany Bosporu a Dardanel. 

Aja Sofia. "Chrám Boží moudrosti" v Cařihradě po zabrání města Turky přeměněný na mešitu - Foto:  Wiem

Aja Sofia. "Chrám Boží moudrosti" v Cařihradě po zabrání města Turky přeměněný na mešituFoto:  Wiem

Když tuto oblast opanovali noví muslimové, její skvělá minulost upadla do temné minulosti, ale moderní Turecko se chopilo svých památek. Jeho archeologové odhalují svatyně z doby kamenné, řecká divadla i antické chrámy. Nové obří muzeum v Ankaře by mělo být vybudováno do roku 2023, kdy Turecká republika oslaví 100. výročí svého založení. 

Ctižádostivý plán budí rozruch v Evropě i ve Spojených státech, protože Turci by chtěli vystavit i věci, které byly dávno dopraveny do ciziny. Otomanská říše zakázala vývoz památek už roku 1906, ale dobře organizovaná pašerácká mafie pokračovala v pustošení kulturního dědictví. Na počátku 60. let minulého století objevili zloději v severozápadním Turecku trosky antického města s římským chrámem, kde bylo 30 bronzových soch v životní velikosti. Veřejnost je nespatřila, protože je pohltil světový trh s památkami. 

Turecko chce tyto škody napravit a zahájilo právní spory s řadou světových muzeí. Berlínský Pergamon loni vrátil kamennou sfingu, jejíž trosky se dostaly před sto lety do Německa, kde byly pečlivě zrestaurovány. Turecko nyní žádá vrácení 2000 let starého mramorového torza rybáře z maloasijské Afrodisiady a řadu dalších památek. Německá muzea namítají, že tyto věci byly v Turecku koupeny už před sto lety. Turecký ministr kultury pohrozil zákazem půjčování exponátů do Německa a vypovězením archeologických týmů. 

Do nepříjemné situace se dostala i americká muzea, která velkoryse nakupovala památky od podezřelých obchodníků, aniž se příliš starala o jejich původ. Muzeum Paula Gettyho v Los Angeles bylo požádáno, aby vydalo deset ze svých nejlepších exponátů. Washingtonské muzeum Dumbarton Oaks, které slouží Harvardské univerzitě, se bojí o byzantské liturgické stříbro ze 6. století z tak zvaného Sionského pokladu. 

Clevelandské muzeum má 22 sporných objektů včetně tak zvaného Hvězdáře, což je pět tisíc let stará kykladská mramorová postava, kterou kdysi vlastnil americký viceprezident, ochotník a filantrop Nelson Rockefeller. Nejasný je také osud jedné z nejstarších soch Ježíše Krista, která ho zobrazuje jako dobrého pastýře. 

Turecký premiér Recep Erdogan se loni vracel ze Spojených států s mramorovým Unaveným Héraklem starým 1900 let. V newyorském Metropolitním muzeu, které se tureckým požadavkům brání, je osmnáct sporných exponátů včetně zlaté bohyně a stříbrných nádob v podobě zvířat z chetitské říše. 

Trosky řecké Afrodisiady v nynějším Turecku - Foto: Brocken Inaglory,  CC BY-SA 3.0

Trosky řecké Afrodisiady v nynějším TureckuFoto: Brocken Inaglory, CC BY-SA 3.0

A brání se i pařížský Louvre, který se nechce vzdát sbírky barevných dlaždic z mauzolea sultána Selima II, který zemřel roku 1574. Francouzi uvádějí, že je v 19. století získal v dobré víře jeden z panovníkových zubařů. Turci tvrdí, že to byl podvodník, a odňali Francouzům jejich nejvýznamnější archeologickou licenci v anatolském nalezišti Xanthos, které je zařazeno mezi světové památky UNESCO. 

Otomanští Turci nebyli nijak choulostiví, pokud jde o přivlastňování kulturních památek. Neváhali vyloupit pamětihodnosti v Mekce a na přelomu 18. a 19. století dovolili britskému velvyslanci lordu Elginovi, aby sňal z athénského Parthenonu velkou část mramorového vlysu z 5. století před Kristem a poslal ho Londýna, když jim za něj zaplatil spoustu peněz. Památka je nyní v Britském muzeu. V roce 1974, v době tureckého vpádu na Kypr, okupanti vyprázdnili celá muzea. 

Anglický Economist letos v květnu napsal, že Turci příliš trvají na tom, že jsou oběti kulturního útisku, a proto nepřipustí, že zahraniční muzea a archeologové mají velký podíl na záchraně jejich památek. Když roku 1864 přišel německý archeolog Carl Humann na trosky řeckého Pergamonu, uviděl tu pracovat spoustu pecí na vápno. Dělníci rozbíjeli antické mramorové sloupy a házeli je do ohně. Archeolog uzavřel s otomanskou vládou obchod a odvezl pergamonský oltář do Berlína, kde je hlavním exponátem stejnojmenného muzea. Turci už dlouho žádají jeho vrácení. 

A tak zbývá otázka, zda na to mají Turci morální právo a zda umí doložit své vlastnické nároky. Britské muzeum se už rozhodlo, že nevyhoví turecké žádosti o Samosatskou stélu, což je bazaltový úlomek z 1. století před Kristem s vyobrazením komagenského krále Antiocha I. Epifana, který zdraví Diova syna Hérakla. 

Roku 1911 ho našel britský archeolog Leonard Woolley, kterého na něj upozornil jeden rolník. Později ho vzal do Sýrie, kde dostal úřední povolení k jeho vývozu ze země. V té době si myslel, že dělá ušlechtilý skutek, protože těžkou kamennou desku ve skutečnosti zachránil. Rolník ho do té doby používal jako lis na olej.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas