BBC: Pakt o rozpočtové kázni je jen dočasný

www.bbc.co.ukFoto:  BBC News

Dohoda Evropské unie o rozpočtové kázni, staletí evropských nedorozumění s Řeckem a legenda o boji afroamerického a německého atleta na berlínské olympiádě. To jsou témata, na která se podíváme podrobněji.

BBC pochybuje nad dlouhodobým přínosem smlouvy o rozpočtové kázni 

Lídři Evropské unie se dohodli na novém paktu o rozpočtové kázni, který razantně zpřísňuje rozpočtové podmínky pro 17 zemí eurozóny. Podle nových zásad by se také měly každý rok konat nejméně dva summity za účasti zemí eurozóny, kde se bude jednat o strategii týkající se jen eura. Kromě toho by měl být jednou ročně summit otevřený i zemím, které se ke smlouvě připojí, ale ještě nejsou členy eurozóny. Bruselský zpravodaj stanice BBC však v bleskové analýze pochybuje nad dlouhodobým přínosem schválené smlouvy. „Nikdo doopravdy nevěří, že pakt může něco zlepšit. Místo toho čeká Evropu nejistá budoucnost,“ míní Chris Morris o dohodě, kterou s výjimkou Česka a Británie podepsalo všech pětadvacet zemí Unie. Analytik BBC připomíná, že například francouzský prezidentský kandidát Francois Hollande přislíbil, že pokud se dostane do Elysejského paláce, bude prosazovat vyjednání nového paktu. Úřadující prezident Nicolas Sarkozy navíc potvrdil, že Francie určitě nebude dohodu ratifikovat před uspořádáním volby prezidenta. 

Ve světle široké shody v otázkách prorůstových opatření se pakt může jevit jen jako zbytečné zdržování, míní BBC. Jenomže Německo už do prosazení dohody investovalo příliš mnoho politického kapitálu, a to především z vnitropolitických důvodů. Kancléřka Merkelová potřebuje ujistit berlínskou politickou scénu, že pravidla zamezující nové krizi skutečně vstoupí v platnost. Teprve na základě tohoto ujištění může Berlín uvolnit další a další peníze na pomoc zemím, klesajícím pod tíží dluhů. Kdyby Německo nejednalo, současná krize by se mohla dramaticky zhoršit, dodává BBC. 

Tisk: Co nám to ti Češi s Cameronem udělali? 

Dnešní německý tisk vyjadřuje překvapení, že se Česko na pondělním summitu Evropské unie nepřipojilo k paktu o rozpočtové kázni. V komentářích k bruselské schůzce lídrů EU se však věnuje hlavně nedořešené situaci ohledně Řecka. „Summit EU se shodl na fiskálním paktu, který předepisuje dluhovou brzdu a automatické sankce proti rozpočtovým hříšníkům. Jen Velká Británie a překvapivě Česko se nepřidaly,“ shrnuje výsledek včerejších jednání berlínský deník Tagesspiegel a stejnou poznámku k postoji Prahy mají i další německé listy. Odlišil se pouze ekonomický Handelsblatt, který ho glosoval titulkem „Britové a Češi odpískali fiskální pakt“. 

Petr Nečas na summitu EUFoto:  ČTK/AP, Yves Logghe

Prosazení paktu považuje Financial Times Deutschland za symbolické vítězství německé kancléřky Angely Merkelové. „Schválení smlouvy je pro Merkelovou úspěch. Původně tlačila na změnu oficiálních unijních smluv, což ale zablokoval britský premiér David Cameron. Na prosincovém summitu Unie byl proto rozpracován fiskální pakt. Jeho hodnota je ale především symbolická,“ relativizuje prestižní ekonomický list význam smlouvy o rozpočtové kázni, kterou má 25 členských států EU podepsat na začátku března. 

Jinak se německé deníky ve svých komentářích zaměřují hlavně na Řecko, nad jehož rozpočtovou politikou chtěla Merkelová prosadit evropský dohled. V Bruselu s tím nicméně narazila. Augsburger Allgemeine její návrh přesto považuje za „smysluplný nápad“, neboť Atény podle listu zatím neprokázaly důvěryhodnou snahu o šetření a „současné struktury nejsou dostačující, aby Řecku dávaly perspektivu v eurozóně“. Podle Rhein-Zeitung je Řecko nyní blíž bankrotu než kdy dříve. „Státy eurozóny musí do března dát dohromady buď větší záchranný balík, nebo souhlasit s velkorysejšími odpisy pohledávek i pro soukromé věřitele. Jinak hrozí Aténám do poloviny března nekontrolovatelný krach,“ prorokuje list. 

Také ve francouzských médiích zazněl údiv nad rozhodnutím Česka. Německá kancléřka Angela Merkelová vyhrála svou sázku, když dosáhla toho, že se většina partnerů zavázala k přijetí takzvaného „zlatého pravidla“, které nutí země eurozóny k sestavování v podstatě vyrovnaných či přebytkových rozpočtů. „Na poslední chvíli však včera večer český premiér nedodržel slovo a odmítl se připojit,“ napsal ekonomický deník Les Echos. „Proč to, co bylo přijatelné v prosinci, již není přijatelné dnes?“ cituje francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho deník. List přitom ocenil, že Polsko přijalo kompromis, že nečlenové eurozóny budou zvány na její summity, ale ne na každý, jak Varšava požadovala. Paříž byla původně proti jakékoli podobné účasti. Zatímco odmítavý postoj Británie se očekával, tak odmítnutí České republiky překvapilo, zdůraznil deník Figaro. Deník Monde a další francouzská média se pozastavují nad „ústavními důvody“ a „těžkostmi s ratifikací“, kterými podle Paříže český premiér vysvětlil své rozhodnutí. 

Naopak komentáře v Británii postoj Prahy spíše oceňují. Britská stanice BBC si vysvětluje postavení se Česka po bok Británie tím, že euroskeptický prezident Václav Klaus není asi ochotný dohodu podepsat. České veto dohodě podpořilo britského premiéra Davida Camerona, míní londýnské Timesy. List ovšem na titulní straně přináší snímek Camerona, který zdraví polibkem kancléřku Merkelovou, což deník vysvětluje jako premiérovu ochotu udržovat s Evropou těsnější kontakty. Euroskeptické britské deníky navíc Cameronovi trpce vytýkají, že sice zůstal stát stranou smlouvy, ale nevyužil svého práva dohodu vetovat. „Za to ho čeká pomsta protievropských poslanců Konzervativní strany,“ varuje Daily Telegraph. Cameron ještě v prosinci vyhrožoval, že s pomocí unijních soudů a bruselských institucí zablokuje smlouvu, která podle něj jde za rámec unijních dohod. Od této hrozby však ustoupil kvůli svému koaličnímu partnerovi, silně proevropským liberálním demokratům Nicka Clegga. 

Evropa si dělá iluze o Řecku téměř dvě století 

V souvislosti s řeckou rolí v současné evropské dluhové krizi se profesor Georgios Prevelakis zamýšlí nad rolí Řecka v evropském uvažování. „Řecko má v evropské představivosti zcela ojedinělé postavení. Moderní doba založila legitimitu řeckého státu na dávno zasuté antické tradici, a je pravda, že helenofilní Němci udělali pro znovunabytí samostatnosti Řecka opravdu hodně. Sami pak v 19. století vnímali sjednocující se Německo jako zemi až mysticky spjatou s řeckým základem evropské kultury,“ píše Prevelakis v magazínu Eurozine v článku s názvem Historie jednoho kolapsu. 

Vlajka Evropské unie nad Parthenónem na athénské AkropoliFoto:  ČTK/AP, Petros Giannakouris

Vytvoření novodobého řeckého státu v 19. století byl velký evropský projekt národní identity. Napětí mezi Francií, Británií a Ruskem během boje za řeckou nezávislost muselo nakonec stranou, evropský mýtus dostal přednost. Je pak jenom logické, že se evropské země pokusily vytvořit nový stát ke svému obrazu. I v dnešních Aténách bije do očí, jak byl Řecku násilím vnucen model evropské modernity: všechno byzantské či osmanské muselo být potlačeno, a vše antické neoklasicistní vyzdviženo. Tento symbolický akt umělého vytvoření identity země se zopakoval o 150 let později, kdy bylo Řecko přijato do Evropského hospodářského společenství. Při bližším zkoumání zjistíme, jak velký kulturní i zeměpisný paradox to s sebou neslo. Pravoslavná, postosmanská země byla přijata do „západní Evropy“ dříve než Španělsko či Portugalsko, přičemž EHS přijalo do svých řad první zemi, s níž nemělo společné hranice. Tehdy se však zdálo, že výjimečné postavení Řecka v evropských dějinách tyto anomálie plně ospravedlňuje. 

Když dnes vidíme, jak kriticky je Řecko vnímáno, nechce se tomu ani věřit, uvážíme-li, že kdysi jej považovali za ryzí ztělesnění vestfálské svrchovanosti, tvořené trojicí národa, státu a území. Vestfálským systémem rozumíme systém moderních států, jejichž symbolickým počátkem je Vestfálský mír roku 1648, čili ukončení třicetileté války, prvního celoevropského konfliktu. Oslabení moci papeže i císaře tehdy vedlo ke vzniku konceptu vnitřní a vnější suverenity, kdy se jedinými aktéry stávají svrchované státy. V Řecku sice tento koncept od počátku nefungoval – rušily ho nacionalistické tendence, pašeráctví, slabé vlády i politická nestabilita – to vše se ale přičítalo důsledkům staletí turecké nadvlády, které pozitivní svazek s Evropou záhy rozptýlí. 

Evropské poručníkování vzkříšenému státu samozřejmě Řekům silně vadilo, ale resentimenty vždy po několika letech zmizely zdánlivě samy od sebe. Vztah Řecka k Evropě v moderní době tudíž – medicínsky řečeno – připomíná diagnózu bipolární afektivní poruchy: nejprve diktatura černých plukovníků 1967 až 1974, poté Karamanlisovo Řecko, pak socialistické a nakonec nacionalistické, škorpící se s Makedonií o jméno státu a solidarizující se s bombardovaným Srbskem. Vyvrcholením mělo být Řecko modernizované, s olympiádou jako absolutním vrcholem. Dnes však kontury zase poněkud potemněly. Fáze manické a depresivní se nepřestávají střídat. 

Pokud se nemáme propadat do stereotypů, je třeba uvažovat o tom, zda se vestfálský model v Řecku vůbec osvědčil, míní profesor Prevelakis. Na první a velmi povrchní pohled není v ničem problém – jen málo států má tak celistvou identitu jako Řecko. Existovalo od starověku, pak na pár staletí upadlo pod Turky, a v roce 1821 povstalo z popela a obnovilo svou státnost. Za touto optimistickou fasádou však leží daleko komplikovanější pravda, kterou se Evropa nikdy nenamáhala pořádně pochopit, a už vůbec ne z ní vyvozovat důsledky, končí Prevelakis. 

Pravda o olympijské „válce barev“ z roku 1936 

Je to příběh přátelství, které vzniklo v nejpodivnějších a nejobtížnějších podmínkách. Tedy, donedávna byl. Podle tradičního podání se afroamerický vrcholový atlet, sprinter a dálkař Jesse Owens spřátelil během olympijských her v nacistickém Německu se svým hlavním soupeřem, árijským idolem Luzem Longem. Ten rytířským gestem přiznal porážku ve skoku dalekém, když jej Owens přeskočil šestým a posledním pokusem a s výkonem 806 centimetrů si vybojoval zlatou medaili. To vše před očima samotného fýrera a nacistických špiček, které vztekle přihlížely, jak se atleti objali a potřásli si pravicí. „Hitler musel pukat vzteky, když nás viděl v objetí,“ říkával později Owens. 

Jesse Owens na olympijských hrách v roce 1936Foto:  Library of Congress

Hrdina letních olympijských her v Berlíně získal celkem čtyři zlaté medaile: v běhu na 100 metrů a na 200 metrů, ve skoku dalekém a jako člen vítězné štafety na čtyřikrát sto metrů. Stejnou sérii po něm jako jediný atlet dokázal zopakovat až v roce 1984 jeho krajan Carl Lewis. Německý magazín Spiegel připomíná, že k legendárnímu souboji ve skoku dalekém došlo 4. srpna 1936 před zraky sta tisíce diváků. Na jedné straně stál třiadvacetiletý evropský rekordman Long, na straně druhé o rok mladší Američan, držitel světového rekordu. Jeho začátky přitom byly velmi krušné – potýkal se s velkou chudobou a v době tehdejší rasové segregace musel dokonce potupně závodit v různých zábavných exhibicích s koňmi a jinými zvířaty. Jeho světový rekord v dálce 813 centimetrů přitom vydržel celých 25 let, až do roku 1960. Podle propočtů některých atletických expertů by Owens na dnešních tratích a při dnešních tréninkových metodách mohl směle soupeřit i se současnými nejlepšími sprintery. 

Do dějin nicméně vstoupil především legendárním střetnutím, které nacisté pohotově využili jako demonstraci převahy bílé nad černou rasou. Závodům se začalo v médiích říkat „válka barev“, vyšli z ní nakonec na hlavu poraženi. Podle Spiegelu se tradiční pojetí tohoto střetu opírá pouze o Owensovo svědectví. Faktem je, že i bez nacistické propagandy se oba mladí muži vyhecovali natolik, že předvedli své životní výkony. Podle legendy se navíc stali přáteli – což je příběh jako z Hollywoodu. Owens píše ve svých pamětech s názvem Černé myšlení z roku 1970, že klíčovým momentem ve vztahu obou soupeřů byla kvalifikace, kdy po jednom neplatném a dalším žalostně krátkém pokusu měl už jen jedinou šanci na postup. Long prý za ním přišel a poradil mu, jak s jistotou nepřešlápnout a skočit dobře. „Vidíš? Nic to nebylo,“ volal prý na Američana, když se posledním skokem hladce přenesl do finále. Owens prý podal Longovi ruku a řekl jediné německé slovo, které uměl: Danke. 

Kromě tohoto vyprávění existuje slavná fotka obou závodníků, jak leží na břiše v průběhu závodů a užívají si přestávky v soupeření. Vypadá to jako snímek nerozlučné dvojice přátel. Fotografie vznikla v přestávce natáčení filmu Leni Riefenstahlové o olympiádě a podle všeho potvrzuje Owensovu verzi událostí. Američan ostatně trval na svém líčení olympijského přátelství až do své smrti v roce 1980. Ačkoli se už nikdy nepotkali, Long mu prý psával srdečné dopisy i po vypuknutí druhé světové války. Žádný z listů však nikdy neukázal, a tak mezi některými historiky začaly sílit pochybnosti o pravdivosti Owensova líčení. 

Longův syn nyní shromáždil co nejvíce dokumentů o svém otci, který vstoupil do wehrmachtu a byl v bojích na Sicílii v roce 1943 smrtelně raněn. Po bitvě padl do zajetí a o tři dny později zemřel v britské vojenské nemocnici. Pět let po skončení války červený kříž objevil ve vnitrozemí ostrova jeho hrob. Dosud nevydané vzpomínky nesou pracovní název Příběh Luze Longa: Atleti v Třetí říši. Opírají se o rodinné materiály, dopisy, poznámky, deníkové záznamy, ale i rozhovory se současníky a dobové novinové zprávy a reportáže. V žádném z těchto zdrojů se neobjevuje ani zmínka potvrzující Owensovo vyprávění. Ani nezištná pomoc na závodech, ani pozdější korespondence, nic z toho zřejmě není pravda. 

Letní olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Na stupínku vítězů (zleva) Naoto Tajima, Jesse Owens a Lutz LongFoto:  Bundesarchiv, Bild 183-G00630 / CC-BY-SA

Nikdo samozřejmě nezpochybňuje fakt, že Němec šel a po závodech objal Američana. Stejně tak je spolehlivě doloženo, že to rozzuřilo Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse, který mu nařídil, aby „už nikdy neobjímal negra“. Pouhý týden po závodech však Long popsal pro list Neue Leipziger Zeitung ze svého rodného města vlastní verzi události. V článku Má bitva s Owensem píše, že si nemohl pomoci a musel pogratulovat soupeři. Ten prý odvětil: „Donutil jsi mě vydat ze sebe to nejlepší.“ Long dále popisuje, co se stalo, kdy na pátý pokus skočil svůj rekord 787 centimetrů. Šel do vedení, a tak se instinktivně ohlédl k Hitlerově lóži: „Celá byla na nohou a fýrer nadšeně tleskal. Stál jsem vděčně a děkoval vůdci, a pak se stalo něco, čemu jsem stěží mohl uvěřit. Hitler povstal, aby mě pozdravil, a usmíval se na mě laskavým, otcovským úsměvem, v němž bylo jediné přání: Abych zvítězil.“ To je podle Spiegelu jediné skutečné svědectví, žádný další pramen se o události či vztahu sportovců nezmiňuje. „Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že za tradiční vyprávění příběhu vděčíme vědomě přiživované legendě,“ uzavírá německý týdeník. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.