Čína přitvrzuje v Tibetu, média v Jižním Súdánu a komplikovaný vztah Íránců k jejich zemi

www.bbc.co.ukFoto:  BBC News

Nejprve se vydáme do Tibetu. Čína tam posiluje bezpečnostní opatření v reakci na pokojné pochody Tibeťanů a sebeupalování buddhistických mnichů. Poté vás zavedeme do Jižního Súdánu. Podíváme se na to, jakým problémům čelí tamní nezávislí novináři. A nakonec se budeme věnovat íránskému filmu Rozchod Nadera a Simin, který má letos velkou šanci získat Oskara za nejlepší zahraniční film.

Čína po protestech v Tibetu posiluje bezpečnostní opatření 

Čína zavedla tvrdá bezpečnostní opatření v tibetských buddhistických klášterech a na hlavních silnicích. Rozhodnutí padlo po nepokojích v čínské provincii S’-čchuan, kde se minulý týden střetli tibetští demonstranti s čínskými vojáky. Minimálně tři lidé byli zabiti a zraněných jsou další desítky. Provincie S’-čchuan hraničí s Tibetem a v několika jejích oblastech žijí velké tibetské komunity. Podrobnosti přináší britský zpravodajský server BBC. 

Tajemník pobočky čínské komunistické strany ve Lhase vyzval polici, aby v tamních klášterech zvýšila ostrahu. Chce tak zabránit dalším nepokojům. „Musíme tvrdě zatočit se všemi lidmi z Dalajlámovy kliky. Se všemi, kdo se účastní ,separatistických, zhoubných a kriminálních’ aktivit. Musíme jít za svým cílem a nedovolit, aby se objevil jakýkoli další incident.“ Říká tajemník zdejší komunistické strany. 

Chce dále zvýšit počet úředníků a funkcionářů ve Lhase na všech úrovních. Zvláště se to týká policie, která má nyní zvýšit registrace a kontroly na silnicích, v klíčových klášterech a mezi hlavními podezřelými. Podle komentátora BBC je z vyjádření čínského pohlavára patrné, že Peking se bojí, aby se nepokoje nerozšířily do dalších oblastí. 

Tibeťané vyzývají svět, aby zasáhl proti násilí 

Tibetská žena se modlí za oběti čínského násilíFoto:  ČTK/AP, Kevin Frayer

A situaci v Tibetu se věnuje i zpravodajská stanice CNN. Jak jsme slyšeli, Peking je pevně rozhodnut pokračovat v uplatňování násilí v čínských oblastech, kde žijí převážně Tibeťané. Pošle tam nyní tisíce dalších vojáků, aby v oblastech „udržovali“ pořádek. Toto opatření přichází po projevech tibetského hněvu a zoufalství nad čínskou nadvládou, které vyvrcholily jak rostoucím počtem protestů a střetů s policií, tak dalším sebeupalováním Tibeťanů. 

Pohár přetekl již v roce 2008, kdy protesty ve Lhase skončily násilím. Tibeťané v exilu říkají, že při krvavém potlačení protestů zahynulo víc než 200 lidí. Peking to popírá a říká, že během nepokojů zahynulo 22 lidí, většinou čínských civilistů. Podle aktivistů ale od té doby panuje v oblasti stále extrémní napětí. 

V březnu loňského roku zemřel mladý tibetský mnich poté, co se zapálil na protest proti čínské nadvládě. Asi před měsícem vyšli do ulic západní Číny tibetští demonstranti, aby uctili památku posledního, zatím šestnáctého, člověka, který se upálil ze stejného důvodu. Protibetské organizace citují svědky, podle nichž se pokojného pochodu k budově čínské správy zúčastnily tisíce Tibeťanů. Pak ale do neozbrojeného davu začala střílet čínská policie a nejméně dva lidi zastřelila a další zranila. 

Peking se ale na věc dívá jinak. Mluví o davu ozbrojeném noži, který hází kameny na příslušníky policie, a dokonce i na sanitky. Při násilnostech byl podle Číny zabit jeden Tibeťan a další čtyři byli zraněni. Bylo také zraněno pět čínských policistů. Čína nadále odmítá jakákoli obvinění z potlačování práv Tibeťanů. Jejich vláda prý naopak v Tibetu očividně zvýšila životní úroveň. Peking také obviňuje Dalajlámu z toho, že jako „vlk v rouše beránčím“ chce bojem za nezávislost Tibetu zničit jeho suverenitu. 

Dalajláma ale stále opakuje, že neusiluje o nezávislost. Chce pouze pro Tibet získat skutečnou autonomii, která by Tibeťanům umožňovala uchovat si i pod čínskou vládou svou kulturu, jazyk a náboženství. Tibetská exilová vláda nyní vyzvala mezinárodní společenství, aby proti násilnostem zasáhlo. Podle jejího předsedy Lozanga Sanggjäe je nejvyšší čas, protože jinak dojde k dalšímu krveprolití. 

Dalajláma s Lozangem SanggjäemFoto:  ČTK/AP, Angus McDonald

A server CNN se dále zamýšlí se nad šestnácti mnichy, kteří v Tibetu za poslední rok položili život tak, že se upálili. K většině sebeupálení došlo v čínské provincii Aba a v klášteře Kirti, ale také v provincii S’-čchuan. Ta se stala ohniskem zloby Tibeťanů na to, že jejich kultura je Čínou pořád víc a víc narušována. 

Podle předsedy exilové vlády Lozanga Sanggjäe jsou akty sebeupálení jasným znamením hluboké zloby a zoufalství Tibeťanů nad podmínkami, které v jejich zemi panují. Přední tibetská spisovatelka a aktivistka Tsering Woeserová řekla loni CNN, že tento druh protestu bude pokračovat tak dlouho, dokud bude trvat současná čínská politika vůči Tibetu. „Pokud se situace nezmění, Tibeťané budou mít pocit, že je lepší zemřít, než žít takový život. Páchají sebevraždy na protest,“ řekla. 

Mezinárodní společenství by podle ní mělo na Čínu zatlačit a odsoudit její vládu. Zatím na ni jen apeluje, ale nic proti ní nedělá. Mohlo by ji třeba ekonomicky bojkotovat. Čína přesto obviňuje protibetské exilové síly, že tyto činy povzbuzují. A Tsering Woeserová dodává, že tibetští buddhisté nemohou jako protest použít násilí proti druhým. Tak aspoň ubližují sami sobě, aby přilákali pozornost lidí ke své neutěšené situaci, končí svůj komentář CNN.


Nadšení ze svobody tisku v Jižním Súdánu rychle uvadá 

Vloni OSN mohla zaregistrovat nový stát. Od Súdánu se oddělila země, která nese název Jižní Súdán. Řada novinářů tu snila o novém svobodném tisku. Jejich sen se ale pomalu rozplynul. Novinář Dengdit Ayok si dovolil kritizovat jihosúdánského prezidenta Salva Kiira. A pak přišla policie a zatkla ho. Ve vězení byl zbit a držen dva týdny bez jakéhokoli soudu. Od té doby je pozastaveno vydávání jeho anglickojazyčných novin Destiny, tedy Osud. Nikdo neví, kdy bude moci s vydáváním znovu začít, píše agentura Reuters. 

„Být novinářem v Jižním Súdánu znamená mít bezesné noci, protože vás můžou kdykoli zatknout,“ říká šéfredaktor dalšího nezávislého listu Juba Post. Jižní Súdán získal nezávislost loni v červenci. Novináři doufali, že spolu s jejím vyhlášením skončí omezování tisku, zákazy vydávání novin a svévolné zavírání novinářů do vězení. To do té doby praktikovala centrální vláda v Chartúmu. 

Muž s vlajkou Jižního Súdánu na oslavách založení nového státuFoto:  ČTK/AP

Súdán je pokládán za jednu z nejhorších zemí pro novináře na světě. Podle žebříčku svobody tisku z roku 2011 je až na 170. místě z celkového počtu 179 zemí. První signály z Juby ale bohužel také nejsou příznivé. Východoafrický poradce Výboru na ochranu novinářů známky omezování a zatýkání potvrzuje. Tamní vláda navíc popírá, že by její kroky mohly být problematické. V Jižním Súdánu totiž cenzura nefunguje podle jednoznačného mechanismu. Bezpečnost může zatýkat, koho chce, protože chybí mediální zákon. 

Řada bývalých partyzánů, kteří nyní sedí v Kiirově vládě, nezávislým médiím navíc nedůvěřuje. „Někdy se zatýká jen na základě emocionálních reakcí našich lídrů. Je to protiprávní. Většinou vás zavřou do vězení, aby ukojili svůj hněv. Pak vás propustí. Žádný soud, nic,“ říká šéfredaktor dalšího nezávislého deníku Citizen, tedy Občan. Podle něj jsou vysocí představitelé zvyklí na beztrestnost. Velitele totiž nikdo nekontroluje. 

Nezkušená jihosúdánská vláda má potíže s ustavováním státních orgánů a tvořením zákonů v jedné z nejkonfliktnějších a nejzaostalejších zemí na světě. Tisíce lidí tu byly v předchozích konfliktech zabity, kromě hlavního města tu téměř nejsou silnice a ekonomika je závislá na výnosech z ropy. Ty jsou v současnosti nulové, protože vláda všechnu těžbu zastavila do doby, než se dohodne s Chartúmem na rozdělení průmyslu, hranic a dluhů. 

Kromě ohrožení bezpečnosti se média v Jižním Súdánu potýkají s dalšími praktickými problémy. Většina regionů je nedosažitelná po silnici a telekomunikace jsou nedokonalé. Noviny se proto z Juby do ostatních částí země většinou doručují letadlem, někdy o den, dva později. Deník Citizen sídlí sice v obrovské budově, je v ní ale jediný tiskařský stroj v zemi. O vybavení kanceláří ani nemluvě. 

Mapa nového Súdánu v brožuře súdánského ministerstva informatikyFoto:  ČTK/AP, Abd Raouf

Většina nezávislých tiskovin vychází jen v několikatisícových nákladech a nemají téměř žádnou reklamu. Pracuje v nich vždy jen několik nejnutnějších lidí. Když se tiskárna Citizenu porouchá, noviny se dokonce tisknou v Chartúmu. Nové listy, které vycházejí i v arabštině, jsou ale odhodlané pokračovat přes všechny překážky. Mohou alespoň otevírat témata, která byla v době sjednoceného Súdánu tabu. Jde například o situaci v Dárfúru, kde bylo podle odhadů OSN během téměř deset let trvajícího povstání zmasakrováno na 300 tisíc lidí. 

Jihosúdánští novináři tak mají problémy jen ve chvílích, kdy se věnují domácím problémům, jako je třeba korupce vládních představitelů. Podle mluvčího tamější vlády ministerstvo spravedlnosti připravuje návrh mediálního zákona, který bude svobodu tisku zajišťovat. Podle něj má ale tisk naprostou svobodu už nyní, a jakmile list Destiny vyřeší všechny administrativní záležitosti, bude moci opět vycházet. Podle samotných novinářů se ale situace nezlepší do doby, než bezpečnostní složky pochopí, jak média v demokratické společnosti fungují. Boj o svobodu tisku tu tedy právě začal, končí svou analýzu agentura Reuters. 

Film Rozchod poukazuje na komplikovaný vztah Íránců k jejich zemi 

Rozpadající se manželství jako metafora současné situace lidí v Íránu. Tak vysvětluje hlavní motiv svého filmu Rozchod Nadera a Simin režisér Asghar Farhadi. Lásku Íránců k vlastní zemi tu staví vedle rostoucí obavy, že ji budou muset jednou opustit, aby mohli žít lepší život. V České republice byl film poprvé uveden letos v lednu na Prvním festivalu íránských filmů a v únoru vstupuje zatím jako jediný íránský film i do běžných českých kin. Poslechněme si o něm proto recenzi, kterou na svém webu uveřejnil server Christian Science Monitor. 

Rozdělení, které do íránské společnosti přineslo znovuzvolení prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2009, není jen politické. Proniká i do soukromé sféry, rozbíjí rodiny, vzdaluje od sebe přátele a kolegy. Způsobuje každodenní napětí mezi lidmi s nižšími příjmy, kteří jsou většinou velice zbožní, a mezi bohatšími obyvateli měst. Íránci zatím pokračují v běžném životě, ale v skrytu se bojí, že sociální i ekonomický tlak pro ně bude nakonec k neunesení.  

Z filmu Rozchod Nadera a SiminFoto:  MFF KV

Nový film, který získal na konci ledna Zlatý glóbus, tyto rozkoly v íránské společnosti brilantně vystihuje, aniž by vůbec zmínil politiku. Byl nadšeně přijat íránskými kritiky a chválen je i v zahraničí. Získal řadu mezinárodních ocenění. Vyhrál ceny na festivalu v Berlíně a je také navržen na Oskara za nejlepší zahraniční film.  

Rozchod Nadera a Simin se točí kolem dilematu Nadera a Simin, páru z vyšší střední třídy, který se chce rozvést. Naderova žena Simin plánuje odejít z Teheránu do Spojených států, aby zajistila své jedenáctileté dceři Termeh lepší budoucnost. Nader ale chce zůstat v Íránu, aby se postaral o svého otce, který trpí Alzheimerovou chorobou. 

Řada motivů je ve filmu symbolická. Rodina získává víza do USA. Mají čtyřicet dní na to, aby tam odjeli. Čtyřiceti dnů také podle íránské tradice trvá doba truchlení po smrti blízkého člověka. Simin truchlí pro ztrátu své země a chce začít nový život v Americe. Ale když se dvojice dohodne na rozchodu a Simin si sbalí své věci, Naderův nemocný otec ji zavolá a vezme za ruku. Simin na něj byla vždy hodná a on nechce, aby ho opustila. Tato metafora klade divákovi zásadní otázku. Musí Íránci kvůli lepší budoucnosti zemi opustit? Nebo se mají snažit ji proměňovat, i když se zdá, že jen plýtvají časem a energií? 

„Jsou ti, kteří prostě a jednoduše chtějí žít vlastní život a cítí, že v Íránu ho nemohou žít tak, jak by chtěli. Ti druzí jsou motivováni ideologicky: zůstanou, ať se děje cokoliv, a snaží se prosadit změny,“ říká režisér filmu Farhadi a pokračuje: „Nesoudím, která z těchto možností je správná a která ne… Každá v sobě má trochu dobrého i špatného. Lidé se pro jednu z nich rozhodují z důvodů, které jsou zcela pochopitelné.“ 

Film Rozchod zobrazuje tvrdá sociální, ekonomická i náboženská omezení v současném Íránu. Jeho hrdinové nahlížejí navzájem do svých životů skrz okna a průsvitné rolety. Poté, co Simin odejde, Nader najme hluboce věřící ženu jménem Razieh, aby se mu starala o domácnost a nemocného otce. Razieh je těhotná a k Naderovi komplikovaně dojíždí se svou malou dcerou přes celý Teherán. Přesto se práce ujímá, protože její manžel je nezaměstnaný a má značné dluhy. 

Zdánlivě jednoduchá rozhodnutí, která jednotlivé postavy filmu činí, mají ale hrůzné následky. Odhalují hluboké nerovnosti z hlediska jejich postavení ve společnosti i náboženství. Simin pořád zdůrazňuje, že se chce rozvést, ale ve skutečnosti touží po tom, aby ji Nader poprosil, aby zůstala. Razieh je hrdá na svou upřímnost a oddanost islámu, ale přitom neříká pravdu svému manželovi o tom, že pracuje v domě muže, který žije sám. Nader lže u soudu, že nevěděl o těhotenství Razieh, ale své dceři Termeh říká pravdu, a tím ji nutí k rozhodnutí, zda ona sama před soudem řekne pravdu nebo ne. 

Podle režiséra filmu je z toho patrné, že navzdory tomu, že jsou jednotlivé postavy v podstatě dobré, jejich prostředí je nutí k tomu, aby spolu vzájemně bojovaly. Na konci filmu se Nader a Simin rozvedou přesto, že Naderův otec zemře. A zásadní dilema zůstává nakonec na Termeh. Musí se rozhodnout, zda zůstane s otcem, a tedy v Íránu, nebo odejde s matkou a přestěhuje se do Ameriky. Pro jedenáctileté dítě je to velké břemeno, ale podle Farhadiho to tak musí být. 

Termeh podle něj představuje budoucí generaci Íránu, která možná někdy získá svobodu. Mnozí Íránci si myslí, že demokracie znamená pohodlí, ale podle Farhadiho to tak není. Mít svobodu znamená nést odpovědnost, což je těžké. Termeh má tedy svobodu rozhodnout se mezi svými rodiči. Je to bolestná svoboda, uzavírá recenzi filmu Rozhod Nadera a Simin server Christian Science Monitor.


Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.