11. března  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Cunami, Titanik a svobodomyslné Libyjky

www.wsj.com

www.wsj.com

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem věnujeme fenoménu katastrof – ale neděste se. Dozvíte se, že se jim často dá předejít… A pokud ne, tak alespoň lze zmírnit jejich následky.


Japonci chtějí zemřít ve vlastním domě 

Pro mnoho Japonců, kteří ztratili domovy při loňském zemětřesení a přívalové vlně cunami, se hlavním cílem stalo postavit nový dům. Zatímco ale mladí Japonci pohlížejí na nový domov jako na způsob, jak znovu začít vlastní život poté, co ztratili všechno, co měli, část starších Japonců si chce postavit nové domy, aby se mohli v duchu tradic připravit na smrt, píše list Wall Street Journal a hned upřesňuje: v malém rybářském městě Šičigahama v severním Japonsku, které má asi 20.000 obyvatel, odhaduje starosta Jošió Watanabe, že cunami zničila zhruba tisícovku domů. Mnoho z nich obývali starší lidé. 

Starosta původně počítal s tím, že mnozí starší Japonci budou dávat přednost přestěhování do obecních bytů, které město plánuje postavit. V posledních měsících ale podle jeho slov mnozí ze starších lidí změnili názor a raději si chtějí postavit nový vlastní dům. A mají proto jeden zásadní důvod: nechtějí zemřít v obecním bytě. „Mnozí ze starších lidí bydleli ve stejném domě, jaký patřil jejich rodině po celé generace,“ říká Watanabe. „Když zemřou, nechtějí, aby byla rakev vynášena z nájemního bytu.“ Místní tradice vyžaduje, aby bylo mrtvé tělo uloženo do rakve a vráceno do domu, kde zesnulý žil, k poslednímu rozloučení před samotným pohřebním obřadem. Město původně uvažovalo o výstavbě zhruba 300 obecních bytů. Nyní tento počet snížilo na 200, ale je možné, že jejich počet ještě klesne. 

Město Shinchi v prefektuře Fukušima, tři měsíce po katastrofě - Foto: Robert Mikoláš

Město Shinchi v prefektuře Fukušima, tři měsíce po katastrofěFoto: Robert Mikoláš

Městští úředníci nyní hodlají osobně mluvit se všemi, kdo přišli o domov, aby zjistili jejich přání. Koto Itóová, pětaosmdesátiletá vdova, která zatím žije v provizorním ubytovacím komplexu v Šičigahamě, byla původně přesvědčená, že by se staří lidé měli držet provizorních ubytování tak dlouho, jak je to možné, protože tam za ně vláda platí nájemné. Poté, co v tomto provizoriu zažila několik pohřbů včetně posledního rozloučení se spolužačkou ze střední školy, změnila názor. Zjistila totiž, že rakve se v tomto případě nevracely do náhradního komplexu k poslednímu rozloučení; podle jejího mínění proto, že bytové jednotky jsou tu příliš malé, aby se do nich rakve vešly. Tato myšlenka v ní probudila obavy ze stárnutí a případné smrti v přeplněné ubytovně. A chce se vrátit na místo původního domu… 


Radiace stále hrozí  

Rok po katastrofě ostatně nepolevilo úplně působení radiace ani ve vzdálenosti více než 200 kilometrů od postižených reaktorů. Jak informuje laboratoř francouzské nevládní organizace ACRO, z níž cituje agentura AFP, nesou japonské děti žijící právě ve zmíněném okruhu od elektrárny známky kontaminace z místních potravin. Obezřetnost při konzumaci lokálních produktů, jejichž zamoření může mít dlouhodobý vliv na lidské zdraví, je tudíž stále nezbytná, jak ukazuje zároveň případ čtyřleté holčičky z Išinoseki, která přestala jist zeleninu ze zahrádky svých prarodičů. Její moč začala rázem vykazovat nižší hodnoty radiace než v minulosti. Podle citované organizace, která vznikla po černobylské katastrofě, jsou nicméně naměřené hodnoty kontaminace v Japonsku podstatně nižší, než jakých dosahovaly vzorky odebrané v minulosti v Bělorusku. Jeho území je také jen několik set kilometrů od Černobylu. 


Titanik a Měsíc  

A je tu další katastrofa, která ani za sto let nevymizela z paměti lidstva. A nepřestává vzrušovat laiky i odborníky. A právě jim teď dáváme slovo… K potopení Titaniku před 100 lety zřejmě přispělo i nezvyklé postavení Měsíce a Slunce vůči Zemi. K tomuto závěru došli podle agentury Reuters vědci z Texaské státní univerzity, kteří zkoumali okolnosti patrně nejznámější lodní havárie. Neobvyklá konstelace podle nich vytvořila silný příboj, který umožnil, aby se do Atlantského oceánu dostalo nezvykle mnoho velkých ledovců. Ledovce stejného typu, do jakého Titanic narazil, pocházejí z oblasti Grónska. 

Vrak Titaniku - Foto:  NOAA,  public domain

Vrak TitanikuFoto:  NOAA, public domain

Vědci ale upozorňují, že velké ledovce obvykle uvíznou v mělkých vodách mezi Labradorem a New Foundlandem. Na oceán se vyplaví teprve tehdy, když z velké části roztají. Případně je ale může z úžiny vysvobodit silný příboj.
Vědecký tým pod vedením fyzika Donalda Olsona nyní dospěl k závěru, že v lednu 1912 byl příboj natolik silný, že vyplavil do Atlantiku nezvykle mnoho velkých ledovců. Podle síly mořských proudů vědci spočítali, že právě do jednoho z ledovců vyplavených v lednu do oceánu Titanic o tři měsíce později narazil. 

Vědci příboj vysvětlují tím, že 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do jedné řady, což zesiluje příliv a odliv. Zároveň byl ale Měsíc nejblíže k Zemi za posledních 1400 let. K přiblížení navíc došlo jen den poté, co Země na své eliptické oběžné dráze dosáhla největšího přiblížení ke Slunci. „Toto uspořádání maximalizovalo vliv Měsíce na příliv a odliv v pozemských oceánech,“ prohlásil Olson. „Je to pozoruhodné. Šance na to, aby se proměnné seřadily právě tak, jak se to stalo, je astronomicky malá,“ dodal. Titanic se potopil v noci ze 14. na 15. dubna 1912, když při své první plavbě narazil jižně od New Foundlandu na ledovec. Srážku nepřežilo 1520 lidí – upřesňuje Reuters


Trička podle Breivika?  

Katastrofy mohou mít nejrůznější podobu a také tuhý kořínek v minulosti. Katastrofou pro náš demokratický svět by bezesporu bylo posílení extrémistických, konkrétně neonacistických sil. A proto je třeba mít se na pozoru a věnovat se i zdánlivým drobnostem a jevům signalizujícím aktivizaci nahnědlého zla… Oděvní značka Thor Steinar, která je oblíbená mezi příznivci neonacismu a krajní pravice, se v saském městě Chemnitz na východě Německa postarala o velký poprask, když svému zdejšímu obchodu dala jméno Brevik. Odpůrci obchodu firmě vytýkají, že jde o provokaci, neboť název připomíná jméno norského teroristy Anderse Behringa Breivika, který loni v létě zabil 77 lidí, informuje deník Die Welt

Chemnitz platí za baštu saských neonacistů a radnice i obyvatelé města se proti této nelichotivé nálepce snaží bojovat. V pondělí v ulicích města protestovalo proti novému obchodu asi 4000 lidí, což je podle Die Welt na Chemnitz rekordní počet. V zájmu společného postupu už také jednali místní politici se zástupci občanské iniciativy. „Něco takového je šokující a zcela nepřijatelné,“ řekla listu mluvčí chemnitzké radnice Katja Uhlemannová. Městská správa se již spojila s pronajímatelem obchodních prostor, se kterým chce situaci společně vyřešit. „Pro nás jako pro město je to jasné – takový obchod tady nechceme,“ dodala Uhlemannová. 

Anders Breivik u soudu v norském Oslu - Foto:  ČTK/AP

Anders Breivik u soudu v norském OsluFoto:  ČTK/AP

Pronajímatel obchodu podle serveru BBC o skutečném záměru oděvní firmy nevěděl. Když název uviděl, tak mu prý běhal mráz po zádech. Skandální výběr pojmenování obchodu podle sociálnědemokratické poslankyně zemského sněmu Hanky Kliesové ukazuje novou úroveň pravičácké agrese, která si libuje v náznacích a jinotajích. Příkladem je číslo 18, které neonacisté na oděvech využívají. Čísla jedna a osm totiž v abecedě patří písmenům A a H, což je interpretováno jako zkratka jména někdejšího nacistického vůdce Adolfa Hitlera. 

Thor Steinar již dříve uvedl, že názvy svých poboček pojmenovává podle norských obcí. Brevik je název jihonorského městečka, kde žijí necelé tři tisícovky lidí. Server Focus.de v této souvislosti připomněl, že firma již v roce 2008, tedy tři roky před loňským masakrem v Norsku, stejnojmenný obchod otevřela v severoněmeckém Hamburku, po několika týdnech ho ale musela uzavřít. Obyvatelé tehdy protestovali proti tomu, aby zde obchod oblíbený neonacisty vůbec byl. Thor Steinar má v současné době podle portálu v Německu 13 obchodů, jedenáct na východě, jeden v Essenu a poslední nedaleko Hamburku. 


Hvězda jménem Maniok  

Katastrofu by mohly přinést i důsledky klimatických změn. Jak tato rizika eliminovat? Dozvíte se vzápětí. Maniok, nazývaný vědci „Rambo mezi rostlinami“, by mohl být pro africké zemědělce záchranou před klimatickými změnami, uvádí na svém webu agentura AP. Podle vědců se tomuto nenápadnému a podceňovanému kořenu daří nejlépe právě v teplém klimatu. Maniok, známý také jako kasava, je po kukuřici druhým nejdůležitějším zdrojem uhlohydrátů v subsaharské Africe. Denně jej má podle výzkumníků na talíři přes 500 milionů lidí. V experimentu, při kterém vědci nasimulovali 24 různých kombinací klimatických předpovědí s modely výnosů ze sklizně, porazil maniok všechny další klíčové plodiny Afriky: brambory, kukuřici, fazole, banány, proso a čirok. Test provedli vědci z Center for Tropical Agriculture v rámci výzkumu zaměřeného na klimatické změny. 

„Maniok je nezmar. Je to hotový Rambo rostlinné produkce,“ soudí odborník na změny klimatu Andrew Jarvis, který vedl výzkumný tým. „Popere se s čímkoliv, co si na něj klima vymyslí. Vysoké teploty si doslova užívá, když přijdou sucha, jen se zavře a na déšť si počká. V odolnosti se jí žádná jiná plodina nevyrovná.“ Maniok nepotřebuje ani velké množství vody, ani půdy bohaté na živiny. Do roku 2030, kdy se podle některých vědců může nárůst teplot pohybovat od 1,2 do 2 stupňů Celsia a podle očekávání dojde i ke změnám v množství dešťových srážek, se stane maniok skutečnou hvězdou. 

Maniokové kořeny - Foto:  David Monniaux ,  licence: GFDL

Maniokové kořenyFoto:  David Monniaux , licence: GFDL

Ve východní Africe by kupříkladu produkce manioku mohla stoupnout o deset procent. V západní Africe je maniok nejoblíbenější plodinou a ani zde by o své prvenství nemusela přijít. Produkce brambor tu může klesnout o 15 procent, banánů o 13 procent a fazolí až o 20 procent. Podle vědců by i ve studenějších podmínkách jižní Afriky klimatické změny mohly znamenat nárůst produkce manioku o pět procent. Jarvis také řekl, že zemědělci by klimatické změně mohli čelit hlavně diverzifikací pěstovaných plodin, čímž by zároveň obohatili svou stravu. Maniok by jim mohl sloužit hlavně jako pojistka. 

Maniok je rostlina z čeledi pryšcovitých a pochází z Jižní Ameriky, kde se jeho na škrob bohaté hlízy pěstovaly od pradávna. Z Brazílie se do Afriky dostal v 17. století. Zpracovává se podobně jako brambor, může se vařit, smažit a nejčastěji se z něj dělá mouka na kaši, která je základem jídelníčku mnoha Afričanů. Vědci doufají, že výsledky experimentu pomohou tomuto kořeni na sebe obrátit vědeckou pozornost. V uplynulých desetiletích jej z popředí zájmu vytlačila známější kukuřice, rýže nebo pšenice. Ve své zprávě vědci uvádějí, že skvělé výsledky by mohlo přinést například šlechtění odrůd odolnějších vůči suchu či horku, čímž by se maniok mohl rozšířit do dalších částí Afriky. 

„Vypořádat se s touto slabou stránkou manioku – jíž představuje náchylnost k plísním – by znamenalo odstranění poslední překážky na cestě k potravinové soběstačnosti milionů lidí,“ uvedl Jarvis. „Pokud se vypořádáme s těmito výzvami, mohl by být maniok jednou z nejdůležitějších plodin odolných klimatickým změnám.“ Mladý vědec byl nicméně spokojený, že jeho týmu přinesl ohledně potravinové bezpečnosti v subsaharské Africe alespoň nějaké dobré zprávy. „Zatímco ostatní plodiny budou tváří v tvář změnám klimatu čelit obrovským problémům, maniok si to bude evidentně užívat.“ 


Být moderní ženou v Libyi? Stále problém  

A na závěr pořadu jedno klišé – katastrofou by byl svět bez žen. Někde to však ženy mají opravdu těžké. Samy o sobě mluví jako o „divných ženských“. A mají proč. Všechny vyrostly během diktatury, ale prostřednictvím rodinných vazeb a vzdělání se jim podařilo udržet se na okraji režimu Muammara Kaddáfího a tradičních ženských rolí, které jsou v Libyi s převládajícím konzervativním islámem všudypřítomné, píše švýcarský list Le Temps. Ty nejodvážnější z nich dokonce nenosí hidžáb, závoj který si mladé ženy pečlivě zavinují kolem obličeje, aby „vypadal jako nádherný měsíc“. Většina z nich není vdaná, když úspěšně odolaly rodinnému tlaku či smluvenému manželství. Jako ochranný štít jim často slouží jejich pas. 

Džamila, malířka a veterinářka, je libyjsko-německého původu. Hadíja, učitelka a hrnčířka, libanonsko-francouzského. Sheherazade je Američanka. Všechny se sešly v přímořském předměstí Ragatta, kde se přistěhovaní cizinci mísí s místní elitou, která tu může posilovat svůj západní vzhled i postoj stranou od pobouřených pohledů. Smíšená populace tady tyto „divné“ ženy přijímá. Svého času je podporoval Kaddáfího svržený režim ve snaze podpořit modernější podobu země. Dnes jsou avantgardou diskusí o svobodné Libyi. „Libyjská ,mužská revoluce‘ by nikdy nebyla úspěšná bez podpory matek a manželek a sester a dcer,“ tvrdí Ibráhím Šallanj, bývalý reklamní pracovník a zakladatel měsíčníku The Libyan. Tři čtvrtiny redakčního týmu tvoří ženy mladší 30 let. Intelektuálka Sheherazade Kablanová, která se právě vrátila do Libye ze Spojených států, byla před časem na titulní straně. 

Vítězné gesto libyjské ženy - Foto:  ČTK/AP

Vítězné gesto libyjské ženyFoto:  ČTK/AP

„Považuji ji za svůj vzor,“ říká čtyřiadvacetiletá Iba Šibáníová, mladá televizní moderátorka, která je napůl Angličanka. Iba byla během války na Oxfordu, ale vrátila se do Libye krátce po pádu Tripolisu 21. dubna loňského roku. „Byla to má povinnost. Libyjské ženy mé generace toho musejí hodně prosadit,“ dodala. Čtyřicetiletá Džamila, veterinářka, vysokoškolská profesorka a umělkyně, vedla za Kaddáfího režimu dvojí život. Jako státní zaměstnankyně rychle zjistila, kde je neviditelný „skleněný strop“, který Kaddáfího režim umístil nad hlavu žen, jež byly příliš nezávislé. „Jmenovali mě šéfkou odboru. A pak už nic,“ říká Džamila. 

Její matka je Němka, která se provdala za prominentního libyjského plicního specialistu, jenž se znal s mnoha soudruhy plukovníka Kaddáfího. Matka věděla, jak moc její dcera trpí. „Všechny kvalifikované ženy, které režim povzbuzoval ke vzdělání, se ocitly ve stejné situaci: průkopnice odsunuté na okraj.“ Džamila neváhala a okamžitě skočila po příležitostech, které se jí díky revoluci otevřely. Její umělecká práce ovšem nejlépe ukazuje ticho kolem feministických otázek v Libyi. Články o malování, které napsala pro The Libyan, jí konečně umožnily hovořit o své tvorbě. 

Ale příležitosti k výstavám jsou stále velmi omezené. Lidské postavy a akty, které od dob dospívání maluje, jsou stále tabu ve společnosti sešněrované náboženstvím a ovládané muži. Džamila nosí nezakryté vlasy a vypasovaný svetřík. Většina jejích studentek na univerzitě chodí v hidžábu. Ale i ty, které nosí džíny a vysoké podpatky, jsou schopné najít zdůvodnění pro polygamii podporovanou novou prozatímní vládou. „Je to všechno hrozně složité,“ říká Džamila. „Tyhle mladé Libyjky pracují, řídí auto a obdivují život na Západě, ale pořád se cítí být podřízené mužům.“

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas