Daleký i Blízký východ a fotky rozhodujícího okamžiku

www.asahi.com

Naše první internetová výprava povede do zemí, kde vládne režim, na který jsme už skoro zapomněli. Japonský komentář se nám pokusí vysvětlit složité vztahy mezi Severní Koreou a Čínou. Po zastávce v Mnichově, kde se opět marně jednalo o protiraketové obraně, nás čeká volební Egypt sužovaný porevolučním násilím. Svět je plný dramat a rozhodujících okamžiků, které uměl zachytit vynikající fotograf Henri Cartier-Bresson.

Mráz na Dalekém východě 

Z říčního břehu vál ostrý ledový vítr, který mě štípal do tváří. Nejnižší denní teploty v Tumenu v čínské provincii Tilin klesají v této roční době ke dvaceti stupňům pod nulou. Hladina řeky Tumen, která tvoří hranici mezi Čínou a Severní Koreou, byla zamrzlá. 

Z komínů na protějším břehu stoupal černý kouř, za který pravděpodobně mohlo tradiční korejské topení v podlaze. V prosinci, kdy se v Severní Koreji odbývaly pohřební a památeční obřady zesnulého vůdce Kima Čong-ila, Čína zesílila své hlídky na hranici se sousední zemí. Právě v té době se na pomezí dvou světů vypravil dopisovatel japonského deníku Asahi Šimbun.  

Venkov v KLDRFoto: Velvyslanectví ČR v Pchjongjangu

Když jsem se přiblížil ke břehu, abych lépe viděl na protější stranu, okamžitě mě obklopili vojáci čínské pohraniční hlídky. Když jsem se vracel ke svému automobilu, už u něj stál v civilu oblečený policejní důstojník, který do dějiště mé příhody přispěchal zřejmě z nedaleké strážnice. Jakmile se usadil na sedadle spolujezdce, omluvil se a řekl, že je Severní Korea požádala, aby do této oblasti nevpouštěli žádné reportéry. Pak si ještě ofotografoval stránky v mém pasu a než opustil můj vůz, ještě jednou se omluvil. Pohraničník se chtěl přesto ujistit, že jsem skutečně opustil oblast, kterou měl na starosti, protože mě sledoval, dokud jsem nedojel k nájezdu na místní autostrádu. 

Vztahy mezi Čínou a Severní Koreou na čas ochladly, když Peking v roce 1992 navázal diplomatické styky s Jižní Koreou. Vzájemné návštěvy vůdců obou komunistických zemí se však obnovily – roku 2001 se do Číny vypravil nedávno zesnulý severokorejský vůdce Kim Čong-il a o rok později mu tehdejší čínský prezident Tiang Ce-min návštěvu oplatil. 

Čína před několika týdny počastovala svého souseda pozoruhodným projevem soustrasti, jako by zapomněla, kolik starostí jí nadělal svým harašením jadernými zbraněmi. Když zemřel Kim Čong-il, navštívil severokorejské velvyslanectví v Pekingu s kondolencí nejen čínský prezident Chu Tin-tao, ale i všech devět nynějších členů politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny. V soustrastném telegramu zaslaném do Severní Koreje Peking vyjádřil svou podporu Kimovi Čung-unovi jako nástupci jeho zemřelého otce. 

Když jsem byl jako reportér ve Spojených státech, stavil jsem se docela často na skleničku s jedním severokorejským diplomatem. Bývali jsme obvykle v jednom baru na malém Rooseveltově ostrově uprostřed newyorského zálivu, který nese jméno East River. Jednoho večera jsme tam seděli v koutě a pořádali jsme jeden gin s tonikem za druhým. Vycepovaný diplomat z komunistické země pravděpodobně vlivem alkoholu na chvíli ztratil obezřetnost. 

Severokorejský voják ukazuje demarkační linii dělící Severní a Jižní KoreuFoto:  Kristoferb at en.wikipedia, CC BY-SA 3.0

„Nikdy jsme neměli jaderné zbraně,“ řekl, „Čína by nám to nikdy nedovolila a možná by k nám kvůli tomu i vtrhla i její armáda.“ Tři roky na to, v roce 2006, Severní Korea provedla jadernou zkoušku a za další tři roky přišla další. Pchjongjang se od té doby střídavě vrací a zase odchází ze šestistranného vyjednávání, prověřuje si postoj Číny a zkouší, jak budou reagovat další zúčastněné země, to znamená Jižní Korea, Japonsko, Rusko a Spojené státy. Severokorejci současně pokračují ve svém jaderném programu, který začínal výrobou plutonia a dostal se až k veřejně ohlášenému obohacování uranu.

Čína nyní dohlíží na nové stranické a státní vedení kolem poměrně mladého Kima Čong-una, které jí možná připadá jako potenciální časovaná nálož. Určitě k tomu přispělo nedávné prohlášení nového severokorejského vůdce, který velebil svého zemřelého otce za to, že udělal ze své země jadernou velmoc, která je schopna odrazit útok kteréhokoli státu. 

Vyjednávání šesti zemí začalo, když ve Spojených státech vládl prezident George Bush mladší, a jeho hlavním cílem bylo zastavení jaderného programu Severní Koreje. Čína se měla zúčastnit jako hostitel šestistranných rozhovorů, přestože se jim původně snažila vyhnout s odůvodněním, že jaderný problém by si měly mezi sebou vyřešit Spojené státy a Severní Korea. 

V zákulisí hrál značnou roli Bushův odpor k režimu Kima Čong-ila. Americký prezident viděl Severní Koreu jako člena světové osy zla a Kim se mu téměř osobně hnusil, takže se mu myšlenka na jakýkoli přímý dialog se stalinistickým režimem protivila. Neokonzervativci v jeho vládě, kteří asijské problematice příliš nerozuměli, chtěli použít Čínu hlavně jako nástroj k odstranění jaderných zbraní ze severokorejského arzenálu. 

V této souvislosti nebyli schopni brát vážně skutečnost, že Čína není jen jejich pomocník ve sporu se Severní Koreou, ale i její spojenec. Peking si musel vybrat, zda má přispět ke zhroucení Severní Koreje nebo alespoň ke zmatku v jejím režimu. Druhou možností bylo jaderné zbrojení Pchjongjangu. V této situaci je Číně nepochybně bližší druhá alternativa. 

Propagandistický plakát, Moranbong, PchjongjangFoto: Velvyslanectví ČR v Pchjongjangu

Právě tato volba má velký vliv na rozhodování Pekingu během celých osmi let od počátku šestistranného jednání, jejichž cílem je zezápadního hlediska jaderné odzbrojení Severní Koreje. Když budeme jen žádat Čínu, aby na ni uplatnila svůj vliv, nemůžeme uniknout kritice, že pěstujeme diplomacii, které chybí reálné posouzení skutečnosti. Autorem tohoto článku je Nobujoši Sakadžiri, který vede zastoupení japonského deníku Asahi Šimbun v Pekingu. 

Potíže s protiraketovou obranou 

Na každoroční bezpečnostní konferenci v bavorském Mnichově se nepodařilo dosáhnout pokroku ve sporu o protiraketovou obranu. Kompromisní a vyvážený návrh mezinárodní expertní skupiny Euro-atlantická bezpečnostní iniciativa nevyvedl rozhovory ze slepé uličky. Referuje o tom ruský list Kommersant, který se současně pokusil odpovědět na otázku, proč se tyto rozpory nedaří překonat. 

Deník na prvním místě uvádí, že problém protiraketové obrany se stal rukojmím celkové atmosféry vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy. Ve volebním roce prudce stoupá vzájemné podráždění a nemotorné vměšování amerického ministerstva zahraničí do ruské domácí politiky vyvolalo růst ultravlastenecké rétoriky. Ruská zatvrzelost při blokování západního tlaku na Sýrii a Írán na druhé straně dráždí Washington. 

Z toho všeho se dá usoudit, že napětí až do podzimu zřejmě nepoleví. Na obzoru se nepochybně objeví ještě několik podobných témat, která by případná volební porážka amerického prezidenta Baracka Obamy jen vyostřila. 

Do květnového nástupu nové hlavy Ruska se od ruské elity dá těžko čekat nějaká pružnost. V Moskvě dojde ke změnám ve vládě a v této situaci u tamních hodnostářů mizí jakákoli ochota reagovat na návrhy kompromisů a hledat nové přístupy. Všichni vyčkávají. Diplomaté, vojáci i politici, kteří si chtějí uchovat své postavení, se nechtějí ocitnout mimo hlavní politický proud. 

Protiraketový radar. Ilustrační fotoFoto: Miroslav Konvalina

A hlavní proud už jasně vymezil hlavní kandidát v prezidentských volbách. Nynější premiér Vladimír Putin prohlásil ve státní televizi, že protiraketová obrana Spojených států představuje hrozbu pro ruské jaderné síly a vyjadřuje americké přání mít vazaly a nikoli spojence. 

Dokonce ani Severní Korea a Írán prý pro Kreml nejsou ve střednědobé perspektivě žádnou skutečnou hrozbou. Z toho všeho samozřejmě vyplývá, že přesvědčovat ruskou diplomacii je nyní zbytečné, protože diplomaté jsou poslušní lidé. O jejich postoji nemůže rozhodnout vlastní rozum, ale politické rozhodnutí na nejvyšší úrovni. 

A nakonec je tu ještě třetí faktor, a tím je virtuální charakter protiraketové obrany. Systém není odpověď na hrozby dnešního dne, ale na problémy, které se mohou objevit v budoucnu, což konstatuje i zpráva Euro-atlantické bezpečnostní iniciativy. A ve chvíli, kdy lze říci, že se riziko netýká současné situace, stoupá pokušení zvyšovat sázky podle zásady „buď všechno anebo nic“. 

Moskva záměrně předkládá vědomě nesplnitelné požadavky právních záruk, protože doufá, že globální hospodářská krize přiměje Západ, aby drahý projekt protiraketové obrany nakonec zavrhl. Rusko hrozí asymetrickou reakcí, ale ve Washingtonu to vyvolává jen ironii – Rusku nestačí zdroje na nové závody ve zbrojení a od současného stavu jeho armády se toho nedá moc čekat. 

List Kommersant soudí, že prostor pro dohodu ve skutečnosti přesto existuje. Dá se jednat o společném středisku pro výměnu dat, Rusko se může zapojit na severním křídle protiraketové obrany a rozmisťovat střely proti mezikontinentálním balistickým raketám není nezbytně třeba. To všechno jsou rozumné argumenty expertů a samotná cena sporu je pro Rusy hodně velká. Dá se pochopit, že jejich zbrojní průmysl má chuť využít 20 bilionů rublů, ale bylo by určitě lepší, kdyby se vynaložily ke skutečnému prospěchu ruské armády a budoucnosti země. 

Ale na to všem nebude letos na jaře nikomu záležet. Závěr je bohužel jen jediný – před námi je ještě jeden celý rok promarněných příležitostí. 

Nešťastný Egypt 

Nové nepokoje v EgyptěFoto:  ČTK/AP, Muhammed Muheisen

Cesta k prezidentským volbám v Egyptě by se mohla o měsíc zkrátit a předávání moci v Egyptě do rukou civilistů by mohlo být rychlejší. Podle agentury Reuters to naznačili egyptští činitelé. Termín, kdy začnou úřady přijímat nominace do prvních porevolučních prezidentských voleb, byl podle nich posunut asi o měsíc kupředu proti původnímu plánu. 

Situace, která rámuje tyto informace, je hodně napjatá. V Káhiře už několik dní pokračují střety mezi policií a demonstranty, kteří chtějí, aby vojenská vláda v Egyptě co nejrychleji skončila. Poslední srážky jsou hodně ostré, protože si už vyžádaly nejméně jeden lidský život. Bilance nejnovější vlny nepokojů, k nimž se ještě připojilo nedávné násilí po utkání v kopané, už dosáhla čísla třináct. 

Velení armády vládne v severoafrické zemi od loňského února, kdy byl svržen dlouholetý prezident Husní Mubarak. Demonstranti tuto situaci odmítají a na 11. února, to znamená na první výročí pádu Mubarakova režimu, vyzývají k projevům občanské neposlušnosti. Nepokoje se znovu rozhořely ve středu Káhiry, kde asi tisíc mladých mužů házelo kamením nedaleko ministerstva vnitra, které je podle nich odpovědné za nedávnou krvavou řež po fotbalovém zápase. Policie se je pokusila rozehnat slzným plynem. 

Armáda původně plánovala, že předá moc civilistům po prezidentských volbách ke konci června, ale demonstrantům to nestačí, protože žádají, aby se předávání moci urychlilo. Člen výboru pro prezidentské volby Abdal Ibráhím řekl pro internetové vydání egyptského deníku Al-Ahrám, že přípravy na předání moci začnou, jakmile skončí volby do horní komory parlamentu. 

Rozhodnutí si prý vynutil neustávající tlak veřejnosti. Další egyptský činitel potvrdil agentuře Reuters datum 10. března. Kandidatury na prezidenta měly úřady podle dosavadních plánů začít přijímat 15. dubna, ale datum výběru nové hlavy státu stále známo není. 

Muž zraněný při nové vlně nepokojů v EgyptěFoto:  ČTK/AP, Nathalie Bardou

Volby do takzvané Poradní rady neboli horní komory egyptského parlamentu by měly skončit 22. února. Dolní komora se volila v posledních měsících loňského a v prvním měsíci letošního roku. Z hlasování nejvíce vytěžili mírnější islamisté z Muslimského bratrstva a radikální salafisté. 

Demonstrace a násilnosti sužují Egypt od loňského ledna, kdy protesty proti prezidentovi Husnímu Mubarakovi začaly. Nejnovější nepokoje vypukly po středečních násilnostech po fotbalovém zápasu v severoegyptském přístavním městě Port Saídu, kde zahynulo 74 lidí, a další stovky osob byly zraněny. Příčiny tragédie dosud nikdo jasně nevysvětlil. 

Občanská rada, která je poradním orgánem vojenské vlády, minulou sobotu doporučila dřívější zahájení příprav na prezidentské volby. Byla to zřetelná odpověď na poslední vývoj v nešťastné zemi. 

Fotografie rozhodujícího okamžiku 

Fotograf, výtvarník a filmový režisér Henri Cartier-Bresson byl znamenitý pozorovatel světových událostí a pokládal se za občana celého zeměkoule. Už za svého života byl více než kdo jiný ztělesněním moderní fotografie. Původně studoval malířství – jeho učitelem byl kubista André Lhote – a velký význam pro něj mělo setkání se surrealisty kolem Andrého Bretona. Jeho inspirací byla i filozofie zenového buddhismu. 

Henri Cartier-Bresson ovlivnil celé generace fotografů a jeho kniha Rozhodující okamžik je nejcitovanější ve svém oboru. Roku 1947 byl mezi zakladateli fotografické agentury Magnum, která se stala měřítkem práce fotoreportérů i nejvyšší kvality fotografie. Na výstavě Henri Cartier-Bresson – kompas v oku ve vídeňském Kunsthausu je 214 snímků, které vznikly během padesáti let ve Spojených státech, v Indii a bývalém Sovětském svazu v důležitých okamžicích jejich dějin. 

Henri Cartier-Bresson: Paris, 1955Foto: Henri Cartier-Bresson/ Magnum Photos

V bratislavském deníku Sme čteme, že výstava začíná třemi prostými mapami s hrubými obrysy světadílů. Na mapách jsou barevné čáry, možná metry barevných čar, které znázorňují Bressonovy fotografické výpravy. V jedné místnosti jsou hlavně podobizny – je tam Truman Capote, Martin Luther King, William Faulkner, Igor Stravinskij, Marylin Monroe a mnozí další. Jsou to samé legendy, ale tou je i otec moderního fotožurnalismu, jehož koncept rozhodujícího okamžiku úplně změnil způsob, jak tiskneme spoušť. 

Henri Cartier-Bresson se narodil roku 1908 ve Francii, procestoval celý svět a zemřel v rodné zemi, když mu bylo 95 let. Byl v Americe, když tam černoši bojovali za svá práva, v 50. letech byl v Rusku a zachycoval život za železnou oponou, a byl také v Indii, když tam byl zavražděn Gándhí. Henri Cartier-Bresson byl první fotograf, který měl samostatnou výstavu v pařížském Louvru. V polovině 70. let nechal fotografování a vrátil se ke kreslení a malování. 

Bylo to opravdu pozoruhodných 95 let. Výstava Henri Cartier-Bresson – kompas v oku ve vídeňském Kunsthausu je otevřena do 26. února, tak si pospěšte, ať to stihnete.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.