24. února  2013 v 19:30  rubrika: Svět viděný internetem

Elektrizované Bulharsko, vzpomínka na spořivého prezidenta a Panna Maria Sněžná

www.dw-world.de - Foto:  Deutsche Welle

www.dw-world.deFoto:  Deutsche Welle

České veřejné mínění upoutalo Bulharsko, kde může přijít o licenci energetická společnost ČEZ. Drahá elektřina vyvolala výbuch lidového hněvu a vláda si najednou nebyla jista, zda se vyplatí čekat na řádné volby. Současná hospodářská krize vyvolává spory, zda je lepší šetřit nebo investovat, a proto není od věci vzpomínka na amerického prezidenta, který omezoval vládní výdaje a snižoval daně. Nakonec si připomeneme španělského barokního malíře, který uměl zachytit nadpozemskou vizi, lidskou bolest i barvitý pouliční život.


Elektrizované Bulharsko 

Protesty bulharské veřejnosti rozpoutaly vysoké účty a elektřinu, ale hlubším důvodem bylo její zklamání, protože není vidět východisko ze špatné hospodářské situace. Země na dalekém okraji Evropské unie si všimla i německá stanice Deutsche Welle

Demonstranti v Bulharsku donutili vládu k demisi - Foto:  ČTK/AP

Demonstranti v Bulharsku donutili vládu k demisiFoto:  ČTK/AP

Hned v úvodu připomíná, že elektřina je v Bulharsku nejlevnější v celé Unii – Němci za ni platí třikrát tolik. Účty dvou zahraničních rozvodných společnosti – českého ČEZu a rakouského EVN – jsou ale tak vysoké, že cena proudu se během jednoho roku zdvojnásobila a spousta lidí ji už nedokáže zaplatit. 

Průměrný měsíční příjem v Bulharsku odpovídá 360 eurům a důchodci dostávají jen 150 eur. Jakmile přišla zima, nové ceny uvrhly spoustu lidí do chudoby, přestože vláda stanovila maximální cenu za elektřinu. Energetické společnosti ji ignorovaly a účtovaly si ještě víc, protože by prý jinak prodělávaly. Zchátralá rozvodná síť ztrácí čtvrtinu své kapacity – což je mnohem více než v Evropské unii – a to se samozřejmě také promítlo do cen. 

Podle Marka Arndta, který vede sofijskou pobočku německé Nadace Konrada Adenauera, jsou ceny elektřiny jen bezprostřední příčinou protestů, ale urychlily vládní krizi. Bulhary zklamalo, že se nenaplnily jejich naděje na rychlou prosperitu po vstupu do Evropské unie. Bulharsko a Rumunsko jsou jejími nejchudšími členy, ale patří k finančně nejstabilnějším. Bulharsko plní maastrichtská rozpočtová kritéria, a to je co říci, protože přímo hraničí s předluženým Řeckem, které je černou ovcí eurozóny. 

Za finanční stabilitu se v Bulharsku platí podle Marka Arndta příliš vysoká cena – prakticky neexistují investice do infrastruktury, a pokud se přece jen nějaké vyskytnou, platí se z fondů Evropské unie. Příjmy jsou velice nízké a z důchodu se skoro nedá vyžít. Půl druhého milionu lidí prý žije pod hranicí chudoby a to je pětina celého obyvatelstva. 

Johanna Deimelová z vedení mnichovské Společnosti pro jihovýchodní Evropu si také myslí, že ceny elektřiny jsou jen spouštěč – skutečné problémy podle ní pramení ze škodlivé hospodářské a sociální politiky. Zoufalá situace mnoha lidí je jen zčásti zaviněna ekonomickou a finanční krizí v eurozóně, takže demonstranti mají pravdu, když své protesty obrátili proti vládě. 

Johanna Deimelová pokládá rezignaci bulharského premiéra a celé vlády za neodpovědnou a nebezpečnou. Ministerský předseda Bojko Borisov, který se chlubil, co všechno zvládne, podle ní hodil ručník do ringu jako malé dítě, jakmile se na něj lidé naštvali a vyšli většinou pokojně do ulic. Pak se na demonstracích objevilo násilí a země se ocitla v kritické situaci. Nyní by potřebovala racionální vedení, které ví, co chce, a nikoli trucovitou rezignaci. 

Borisov je doma i v zahraničí vnímán jako proevropský populista, který tvrdí, že jen poslechl lidi. Svou středeční resignaci vysvětlil tím, že jeho policie použila o den dříve v Sofii násilí, což prý nemůže přijmout. Tento postoj vypadá jako obyčejné lpění na moci. Místní pozorovatelé jsou přesvědčeni, že chce co nejdříve volby, protože podpora jeho strany rychle klesá a jeho parlamentní většina by se mohla snadno vytratit, kdyby čekal až na řádné volby plánované na 7. červenec. 

Johanna Deimelová z Nadace Konrada Adenauera předpovídá těžké časy a velmi špinavou předvolební kampaň. Premiérova strana podle ní nemá moc šancí a místo toho přichází hodina populistů a extrémistů. Politický střed to bude mít těžké. Teď je na řadě bulharský prezident Rosen Plevneliev, který by mohl podnítit jednání o dočasné vládě. Podle pozorovatelů to není pravděpodobné. Prezident býval ministrem v Borisovově kabinetu, takže asi poslechne svého bývalého šéfa a bude pro předčasné volby, aby mu pomohl.
 


Vzpomínka na mlčenlivého prezidenta
 

Calvin Coolidge, 1919 - Foto:  Copyright by Notman Photo Co., Boston, Mass.

Calvin Coolidge, 1919Foto:  Copyright by Notman Photo Co., Boston, Mass.

Tohle by zařídil jen Reagan. Tahle okřídlená věta reaguje na problémy, které má současná americká vláda se svým rozpočtem. Je těžké si představit jiného republikána, který by dokázal tak razantně omezit výdaje, zmenšit vládu a snížit daně. A k tomu všemu by uměl ukázat, že tyto kroky přinesou do Spojených států prosperitu. 

Říci „jenom Reagan“ je v této souvislosti zavádějící, zvláště pokud jde o rozpočtové problémy. Prezident Reagan sice prosadil snížení daní, ale schodek rozpočtu neomezil a nesnížil ani rozpočet. Když se podíváte dále do minulosti, tyhle věci dělal už Dwight Eisenhower a pokud se nezastavíte před zákruty dějin, narazíte na republikánského prezidenta, který ho v tom ještě předešel. Byl to Calvin Coolidge. 

Deník Wall Street Journal připomíná, že někdejší guvernér státu Massachusetts přišel do Washingtonu jako vicepresident a roku 1923 se po náhlé smrti prezidenta Warrena Hardinga přestěhoval do Bílého domu. Potom ještě vyhrál volby a v nejvyšší funkci sloužil až do roku 1929. 

Třicátý prezident Spojených států snížil nejvyšší daň z příjmu na 25 procent, zatímco Ronald Reagan to roku 1986 dotáhl jen na 28 procent. Coolidge také snížil státní dluh a vyrovnal rozpočet. Když se vrátil domů do Northamptonu v Massachusetts, rozpočet byl menší než v době, kdy s ním začal disponovat. 

Nenápadnému prezidentovi v tom pomohly tři faktory, které by se daly využít i dnes. Jeho předchůdce Warren Harding mu nechal hezký dárek – rozpočtový a účetní zákon z roku 1921, takže Coolidge se nemusel zabývat nějakým celkovým uvažováním o rozpočtu. Účty přicházely na stůl šéfa exekutivy jako požadavky zpracované chytrými dětmi a bylo těžké je odmítnout. 

Podle účetního zákona získala vláda pravomoc předložit sjednocený rozpočet a ustavit rozpočtový odbor, který byl předchůdcem současného úřadu pro řízení a rozpočet, jehož ředitel je členem prezidentova kabinetu. Vláda měla také právo zadržet už vyčleněné peníze. 

Druhým faktorem byla Coolidgova kázeň při zacházení se starým i novým rozpočtem. Jeho předchůdce Harding rozpočet, který nafoukla první světová válka, dramaticky omezil, ale chyběla mu vytrvalost. Kromě toho jmenoval do funkcí rozmařilce nebo nepochybné zločince, a jejich zkorumpované úřady podkopaly snahu o šetření. Když Harding během funkčního období zemřel, kongres měl už po krk poválečného šetření a doufal, že z prezidentova náhradníka vymámí více výdajů, protože musel příští rok obhájit nejvyšší funkci ve volbách. 

Coolidge však přišel na scénu jako lev rozhodnutý, že šetřit se už bude napořád. Prezident se hned první den v úřadě setkal se šéfem rozpočtu generálem Herbertem Lordem, a z jejich schůzek se stalo pravidlo. Oba muži brzy ohlásili, že prohloubí plánované škrty ve dvou politicky citlivých oblastech – ve výdajích na válečné veterány a veřejné práce ve Washingtonu. „Jsem pro šetření a za druhé jsem ještě více pro šetření,“ řekl Coolidge voličům, kteří ho rádi udrželi v úřadě, když se o něj ucházel v roce 1924. 

Coolidge postupoval směle i vůči kongresu. Žoviální Harding vetoval jen šest zákonů, ale jeho nástupce jich smetl padesát. „Zhatit špatné zákony je daleko důležitější než nechat projít dobré,“ řekl jednou svému otci. Coolidge mistrovsky užíval tak zvané kapesní veto, kdy prezident zákon nepodepíše ani nevrátí kongresu, a pokud ten včas nezareaguje, zákon padne. Coolidge dvakrát vetoval dotace zemědělcům a zmařil velkou veřejnou zakázku, když v Alabamě zastavil projekt na záchranu staré továrny z válečných časů. 

Třetí předností prezidenta Coolidge bylo přesvědčení, že lidé by měli věřit, že rozpočet je spravován spravedlivě. S tím se dá počítat v případě, že rozsáhlé rozpočtové škrty může provázet neméně odvážné snížení daní. Novináři se v té době divili, kdy se tak mlčenliví muži, jako byl Coolidge a jeho ministr financí Andrew Mellon, domluvili na křižáckém tažení proti daním. Fakt je, že oba se na věci dívali stejně, takže jim asi stačilo pár slov, když měli zrovna čas. 

Kongres se jejich plánu postavil na odpor a vynutil si tak ošklivé kompromisy, že dobový tisk psal o váhavém prezidentovi. Coolidge a Mellon zdvojnásobili své úsilí a roku 1926 prosadili 25procentní daň. Oba podrobně dokázali, že úspory mohou přinést vyšší příjmy, a trvali na tom, že škrty v rozpočtu musí provázet škrty v daních, aby nebyli ošizeni voliči ani trh. Když Coolidgovi poslal jeden obdivovatel z Jižní Afriky dvě lví mláďata, prezident jim dal jména Rozpočtový výbor a Daňový škrt jako symboly, že tyto dvě věci patří k sobě. 

Když se roku 1981 prezident Ronald Reagan ujímal úřadu, nechal opravit portrét Calvina Coolidge a dal ho ve svém kabinetu na čestné místo vedle Abrahama Lincolna a Thomase Jeffersona. Dopisovatel deníku Wall Street Journal soudí, že je asi marné doufat, že si Barack Obama vezme z Coolidge příklad. Politici, kteří uvažují o kandidatuře v roce 2016, by však udělali dobře, kdyby na skutky mlčenlivého prezidenta nezapomněli. 


Malíř Panny Marie Sněžné 

Bartolomé Esteban Murillo, Neposkvrněné početí, cca 1650 - Foto:  volné dílo

Bartolomé Esteban Murillo, Neposkvrněné početí, cca 1650Foto:  volné dílo

V temné místnosti usnuli vedle sebe muž a žena. Oba jsou úplně oblečeni, jako by je jen přemohla únava, a možná jen později vklouzli do postele plné naditých polštářů. Nad jejich těly se vznáší zjevení Panny Marie s dítětem v aureole zlatého světla. Marie ukazuje za mohutný sloup směrem pahorkům, které se choulí v čerstvém sněhu. 

Tento výjev namaloval v letech 1664 a 1665 pro kostel Santa María la Blanca v Seville španělský malíř Bartolomé Esteban Murillo. Obraz vypadá jako žánrová scéna, ale v dějinách umění je to téma velmi vzácné. Postavy mají na sobě oblečení ze 17. století, ale ve skutečnosti je to příběh ze století čtvrtého, kdy byla založena římská bazilika Santa Maria Maggiore. Podnětem byla vize, v níž se římskému patricijovi a jeho ženě zjevila Bohorodička a prosila je, aby vybudovali kostel na blízkém pahorku, který zázračně pokryl sníh. 

Murilla vyprávění zajímalo, protože farní kostel, který měl vyzdobit, byl zasvěcen Panně Marii Sněžné. Recenzent deníku Daily Telegraph vysvětluje, že latinské slovo „nives“, které znamená sníh, navíc připomíná rodové jméno malířova mecenáše Justina de Neve, bohatého kanovníka katedrály v Seville, který dohlížel na opravu farního kostela. 

Obraz Sen patricije a jeho ženy, zapůjčený z madridského muzea Prado, je jedno z mistrovských děl, které nyní vystavuje galerie v londýnském Dulwichi. Necelých pět metrů široké plátno je vlastně luneta určená do polokruhového výklenku v malé chrámové kupoli. 

Malíř Bartolomé Esteban Murillo není dnes ani zdaleka tak ceněn jako polobůh španělského umění 17. století Diego Velázquez, ale kdysi to bylo úplně jinak. Nejmladší ze čtrnácti dětí a oddaný otec devíti potomků strávil život v rodné Seville. Jeho původně hutná malba se postupně vyvinula v tak zvaný “estilo vaporoso” neboli mlžný styl jeho pozdních let a získala si obdiv bohatých holandských a vlámských obchodníků a duchovních, jako byl Justino de Neve. 

Bartolomé Esteban Murillo, Malý žebrák, mezi 1645 a 1650 - Foto:  volné dílo

Bartolomé Esteban Murillo, Malý žebrák, mezi 1645 a 1650Foto:  volné dílo

Murillo proslul jako malíř dětí včetně ošuntělých pouličních rošťáků, ale i sladkými podobami Neposkvrněné Panny Marie. Jeho Madony se těšily nesmírnému obdivu ještě v 18. a 19. století, ale pro vkus 20. století byly najednou hodně přeslazené a Murillova hvězda pomalu hasla. 

Výstava v londýnském Dulwichi je uspořádána v temné místnosti připomínající barokní chrám. V jeho lodi vzhlížíme ke třem lunetám včetně Snu patricije a jeho ženy, který zdobí kostel Santa María la Blanca. Neposkvrněné početí z Nemocnice ctihodných kněží v Seville je instalováno jako oltářní obraz. 

V přilehlé síni je k vidění Murillova vlastní podobizna a portrét Justina de Neve z londýnské Národní galerie. Vytrvalý sběratel, který za života shromáždil 160 obrazů, zajistil Murillovi v 60. letech 17. století mnoho významných veřejných zakázek. Jedna z nich byla velká olejová malba pro katedrálu Křtu Páně ve španělské Seville. Ve středu celého výjevu je úchvatný proud bílé barvy představující vodu kanoucí z mušle, kterou drží Jan Křtitel, na hlavu Božího syna. 

Vedle tohoto plátna, které se poprvé ocitlo mimo sevillskou katedrálu, kam bylo instalováno v roce 1667, je na londýnské výstavě jiný velký obraz – Pokání svatého Petra. O kamenný výstupek se opírá starý, téměř holohlavý muž se zvlhlýma očima a nemytými nohami. Síla jeho citů je patrná na napjatých šlachách na krku. Je to prostý, realistický a velmi dojemný výjev. 

Tento obraz připomíná, že Murillo nebyl jen malíř příjemných Madon, které už na rozdíl od minulosti modernímu oku tolik nelahodí. Lidé 19. století měli většinou nejraději jeho Neposkvrněné početí zalité proudem světla s kaskádou andělů a půlměsícem jako znamením apokalypsy od Madonninýma nohama. Dnes nám tato krása už připadá trochu vyumělkovaná.  

Možná, že návštěvníka galerie v londýnském Dulwichi daleko více upoutají obrazy malých žebráků, které byly nedávno restaurovány. Murillo vyniká ve výmluvných, téměř hmatatelných detailech. Příkladem je obraz Výzva ke hře na prstýnek. Malý poslíček žvýká pomalu chléb a zvažuje, jestli podlehne vábení svého mazaného kamaráda. 

Před tímto pouličním výjevem by možná dobře vychovaného Angličana napadlo, že každý přece ví, že žebrákovy bosé nohy nemohou být čisté, ale nemusíme ho ponižovat tím, že na to upozorňujeme. Španělský malíř Murillo však věděl, že v jádru perly je hrubé zrnko písku. Anglické romantické obrazy možná inspirovaly jeho obrazy žebrajících dětí, ale postrádaly jejich vyvinutý smysl pro neplechu, který vystihl španělský barokní mistr. Sladké Madony jsou najednou ty tam. Výstava „Murillo a Justino Neve – umění jako plod přátelství“ je v londýnském Dulwichi otevřena do 19. května. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace