Íránský Oppenheimer, stíhání nacistických dozorců a milostná korespondence diktátorů

Le MondeFoto:  www.lemonde.fr

Nejprve se vydáme do Íránu za tajemstvím klíčového muže pro tamní jaderný program. Pak budeme mluvit o tom, že Německu chybí zdroje pro stíhání dalších nacistických zločinců. Nakonec se podíváme do historie očima milostné korespondence tří tyranů.

Íránský Oppenheimer? Tajemství klíčového muže teheránského jaderného programu

Neviditelný „boss“ v centru současného blízkovýchodního konfliktu. Takový je podle francouzského listu Le Monde tajemný muž, který stojí za íránským jaderným programem. Jmenuje je Mohsen Fachrizade a je mu padesát let. Během posledních deseti let tento jaderný fyzik dohlížel na všechny organizace, které v Íránu pracují na výrobě atomových zbraní. Je také generálem elitní jednotky íránských Revolučních gard. 

Celá jeho existence je zahalena tajemstvím. Íránská vláda totiž zarputile odmítá přiznat byť jen existenci jaderného programu, který má na starosti. Jedná se o nejcitlivější oblast výzkumu, pro niž je Mohsen Fachrizade naprosto klíčovou osobou. Proto je také podle francouzského listu Le Monde na seznamu cílů izraelských tajných služeb, které se již několik let snaží v obohacování uranu Íránu zabránit.

Co si asi Fachrizade myslí o současné krizi a spekulacích o vojenském zásahu proti Íránu? Jeden západní expert popisuje Fachrizadeho jako člověka, který je naprosto odříznut od okolního světa, je ukrytý někde na své základně a živí ho pýcha na to, že bojuje proti „velkému satanovi“ – tedy Spojeným státům. Jiní komentátoři tvrdí, že žije pod neustálým dohledem; je zároveň hrdinou i vězněm íránského systému, který se čím dál více militarizuje. 

Íránská jaderná elektrárna v BúšehruFoto:  ČTK/AP, Vahid Salemi

V letech 2003 až 2010 vedl mezinárodní inspekci v Íránu finský expert na jadernou problematiku Olli Heinonen. Dělal vše pro to, aby se s Fachrizadem setkal, ale nikdy se mu to nepodařilo. Heinonen nyní působí na Harvardské univerzitě a řekl listu Le Monde, že bez informací od Mohsena Fachrizadeho se nikdo nedozví, jak to v Íránu s jaderným programem opravdu je. 

Podle Heinonena íránský režim dokonce obviňuje Mezinárodní agenturu pro atomovou energii, že ve svých zprávách zveřejňuje jména vědců. Prý je tak vystavuje nebezpečí, že budou zavražděni protiíránskými tajnými službami. Heinonen se měl se záhadným vědcem setkat v září 2008. Schůzku domluvil šéf té části íránského jaderného programu, která není tajná. Ale nakonec z ní sešlo. Někdo ještě výše postavený zjevně usoudil, že bude lepší, když člověk, který toho ví příliš, zůstane nedosažitelný. 

V letech 2000 až 2003 Fachrizade pracoval na „Projektu 111“, který se zabýval sestrojením jaderné hlavice. Jeho kancelář měla přezdívku „orchidej“ podle teheránské ulice, v níž sídlila. V následujícím roce byl ale Írán donucen rozpustit týmy vědců, kteří na projektu pracovali. Ocitli se tak na různých univerzitách a v institutech, které mají program zamaskovat. Ve stejné době se mezi íránskou politickou elitou objevilo propagační video, které zhruba ve třech minutách předvádělo jaderný výbuch za zvuku hudby z britského filmu Ohnivé vozy. 

Důležitost osoby Fachrizadeho je v rozporu s mlčením oficiálních míst, které ho obklopuje. Připomíná naprosté utajení, v němž pracoval i Robert Oppenheimer. Oppenheimer řídil ve 40. letech 20. století vývoj jaderné zbraně v Novém Mexiku v rámci amerického „Projektu Manhattan“. Den po Hirošimě řekl tehdejšímu prezidentovi Spojených států Harrymu Trumanovi tato slova: „Pane prezidente, na rukou mi ulpěla krev.“ 

O tom, co se honí hlavou Fachrizademu, však nemáme vůbec tušení. Tedy kromě toho, že zajisté nechce, aby jeho jaderný program musel být ukončen. Na rozdíl od Oppenheimera však nebývá popisován jako vědecký génius. Nikdy nepublikoval žádnou významnou studii. Především se má za to, že je to dobrý manažer, který velí asi šesti stům expertů. Ti jsou roztroušeni na různých výzkumných místech po celém Íránu. 

Robert Oppenheimer se skupinou vědců, pracujících na projektu Manhattan v Los AllamosFoto:  Atomicarchive

Podle odborníka na íránský jaderný program z londýnského Mezinárodního institutu pro strategická studia Marka Fitzpatricka je tu ještě jedno důležité srovnání. Mohsena Fachrizadeho bychom podle něj mohli nazvat íránským Chánem. Abdul Kádir Chán je otcem pákistánské jaderné bomby. Fachrizade se totiž stejně jako tento jeho kolega nevěnuje jen technologickému vývoji bomby. Musel také v zahraničí sehnat materiál, který je k jejímu sestrojení potřeba. 

Abdul Kádir Chán na počátku své kariéry v 70. letech pracoval v holandské firmě, která se zabývala obohacováním uranu. Ukradl zde tajné dokumenty, s nimiž odešel do Pákistánu, a začal pracovat na vývoji atomové bomby. V 80. letech se Írán stal jedním z hlavních zákazníků jeho černého jaderného trhu. Mohli se tito dva muži potkat? Záviděl Fachrizade Chánovi jeho slávu? Po pákistánském testu jaderné bomby v roce 1998 byl totiž Abdul Kádir Chán oslavován jako národní hrdina. Nicméně jeho hvězda pohasla v roce 2003, kdy se ukázalo, že svoje know-how prodal dalším zemím, jako právě Íránu, Libyi nebo Severní Koreji. 

Oba muži mají v každém případě společné jedno. Žijí v takovém politickém uspořádání, v němž nemají vůbec žádný vliv na jakákoli strategická rozhodnutí. Fachrizade, který je terčem sankcí mezinárodního společenství od roku 2007, je podle listu Le Monde odrazem pohybu uvnitř současné íránské společnosti. Jakékoli změny se ale zcela vymykají jeho kontrole a mohly by ho velice snadno rozdrtit. 

Fotografie Mohsena Fachrizadeho nebyla nikdy zveřejněna. Takže si ho můžete jen představit, uzavírá deník Le Monde. Třeba jako prchavou postavu, pohlcenou bledými moderními budovami Univerzity Máleka Aštara v Teheránu, která je jedním z hlavních center íránského jaderného výzkumu. Anebo jako stín plížící se ještě tajemněji na druhé straně ulice do komplexu budov, který se jmenuje Mojde. Podle expertů je od roku 2011 právě Mojde jeho novým tajným střediskem. 

Německo postrádá zdroje pro stíhání nacistických zločinců 

„Malá ryba“. Tato fráze se v řadě jazyků včetně češtiny používá pro označení člověka, který má malou cenu nebo malý význam – stejně jako Ivan Děmjaňuk, ukrajinský dozorce v koncentračním táboře Sobibor. Loni v květnu byl usvědčen z podílu na vraždách desetitisíců Židů za druhé světové války. 

„Děmjaňuk je samozřejmě malá ryba. Byl na nejnižší úrovni nacistické hierarchie. Ale z perspektivy mých klientů, kteří v Sobiboru ztratili své rodiny, zde není žádná pochybnost o tom, že každý by měl být přiveden před spravedlnost – ať velká ryba nebo malá,“ říká v rozhovoru pro izraelský list Haarec profesor Cornelius Nestler z Univerzity v Kolíně. Právě on při německém procesu s Děmjaňukem zastupoval rodiny obětí. 

Nestler, který má za ženu Židovku, minulý týden poprvé navštívil Izrael. Na Hebrejské univerzitě pronesl přednášku na téma „Proces s Děmjaňukem: hlas obětí“. Mluvil o tom, že žalobce se musel při procesu vyrovnat s jedním závažným problémem. Nebylo prý pro něj těžké Děmjaňuka soudit za činy, jež spáchal. Daleko problematičtější bylo soudit takového člověka poté, co před soud v předchozích desetiletích nebyli postaveni mnohem výše postavení nacističtí zločinci. 

Ivan Děmjaňuk po rozsudku soudu v MnichověFoto:  ČTK/AFP, Matthias Schrader

Děmjaňuk je v současnosti v jednom německém domově s pečovatelskou službou. Čeká na rozhodnutí soudu ohledně svého odvolání proti pětiletému trestu vězení. To bude podle Nestlera trvat ještě několik měsíců. Není tak jisté, zda Děmjaňuk bude vůbec poslán za mříže. Mezitím se právní zástupce rodin jeho obětí snaží „ulovit“ další „malé ryby“. V rozhovoru pro list Haarec řekl, že má seznam osmadvaceti německých dozorců, kteří v období druhé světové války působili v koncentračním táboře Flossenbürg v Bavorsku. 

Všichni se narodili před rokem 1925, a budou dnes osmdesátníci. Nestler předpokládá, že někteří z nich ještě žijí, a žalobce by je měl co nejdříve vyhledat. Věk podle něj nehraje roli. „Nemůžete utéct před svou odpovědností jen proto, že jste příliš staří,“ říká Nestler. Mezi lety 1938 a 1945 prošlo koncentračním táborem ve Flossenbürgu 97 tisíc vězňů. Podle informací Muzea holocaustu ve Washingtonu zde zahynulo na 30 tisíc lidí. Z toho 3515 bylo Židů. 

Dozorci v tomto táboře měli mimo jiné na starosti, aby nikdo neutekl. Proto by měli být podle Nestlera postaveni před soud. Navíc na rozdíl od Děmjaňuka, Ukrajince, kterého nacisté zajali, byli lidé na novém seznamu němečtí občané. Podle Cornelia Nestlera mohl každý německý muž práci dozorce odmítnout a jít místo toho na frontu. To ale mnoho z nich neudělalo, protože se báli riskovat své životy. 

Nestler předal svůj seznam nacistických dozorců hlavnímu německému žalobci v Mnichově, který je za soudy s nacistickými zločinci zodpovědný. U něj ale narazil. „Žalobce s tím má práci. Musí všechny tyto lidi vypátrat. Vyšetřování proto probíhá velice pomalu,“ říká diplomaticky Nestler. 

Obzvlášť frustrující podle něj je, že samotné vyhledání lidí podezřelých z toho, že působili jako dozorci v nacistických koncentračních táborech, nevyžaduje příliš sofistikované detektivní pátrání. Dostupné telefonní seznamy a digitální databáze jsou zcela dostačující. Podle právního zástupce obětí nacismu Nestlera takovou práci zvládne každý německý policista. Stačí, když použije všechny informace, které má k dispozici. 

Bývalá komandantura SS ve FlossenbürguFoto: Martina Mašková

Proč se to tedy neděje? Ptá se Haarec. Zdá se, že problém není v tom, že by vyšetřovatelé nechtěli případy řešit. Potíž je spíš v nedostatečných zdrojích: žalobci nemají čas. V Německu totiž každý žalobce pracuje minimálně na dvou velkých případech, které teprve čeká projednávání. 

Kromě již zmíněného seznamu německých dozorců z koncentračního tábora je zde ještě jeden případ. Týká se dalšího Ukrajince, nyní již vysokého věku, Ivana Kalymona. Ten byl policistou ve Lvově a je podezřelý z kolaborace s Němci. Měl jim pomáhat s pronásledováním Židů a s jejich deportacemi do táborů smrti. Stejně jako Děmjaňuk i Kalymon odešel po válce do Spojených států. 

Očekává se, že Německo brzy požádá o jeho vydání. „Všechny důkazy v případu Kalymona máme k dispozici,“ říká Nestler a pokračuje: „připravili jsme dvousetstránkový spis, ale žalobce říká, že nyní nemá čas, aby připravil žádost o zatykač. Má totiž příliš práce s jinými případy.“ 

Nestler je shovívavý k omezeným personálním i finančním zdrojům žalobců. Obviňuje ale osoby, které jsou za tuto situaci odpovědné. Je podle něj sice pochopitelné, že západní státy snížily prostředky ve veřejném sektoru, včetně financí pro žalobce. Nicméně je v tuto chvíli jasné, že pokud v těchto případech nedojde k soudnímu procesu během příštích dvou až čtyř let, už se nikdy neuskuteční. Svědci dosud žijí, ale je třeba jednat rychle. 

Přes problémy s byrokracií a nedostatkem zdrojů Nestler svůj „lov“ nacistických zločinců nevzdává. Při své návštěvě Izraele se v Tel Avivu setkal se dvěma starými lidmi. Ztratili totiž své dva příbuzné, kteří pocházeli ze Lvova. Mluvil s nimi o svědectví, které možná budou muset podat, pokud Německo s případem Kalymona přece jen začne a vznese žalobu, uzavírá izraelský deník Haarec. 

Milostné dopisy dokumentují, že i tyrani mívají zlomená srdce

Stalin byl vždycky věcný. Napoleon nevěděl, kdy skončit. A Hitler jako by psal posudek o svém zaměstnanci. Milostnou korespondenci těchto tří mužů a mnoha dalších světových představitelů rozebírá ve své knize Milostné dopisy velkých mužů Američan John Kirkland. Většina z nich se podle něj vždy zachovala čestně. Bylo ale také několik vládců, kterým se až příliš zalíbila tyranie, píše server stanice CNN. 

Naděžda Allilujeva se poprvé setkala s Josifem Stalinem jako dítě v roce 1911, když ho její rodina ukryla na útěku ze Sibiře. Znovu se pak setkali v době, kdy Naděžda pracovala v kanceláři Vladimira Iljiče Lenina. Stalinovi se brali se v roce 1919 a měli dvě děti, Vasilije a Světlanu. 

Stalinova manželka Naděžda Sergejevna Allilujeva (1901–1932)Foto: licence Public Domain, volné dílo

Není úplně jasné, co tato hnědooká mladá žena na svém neústupném a o řadu let starším muži viděla. Možná v ní kdysi vzbudil dětskou náklonnost. Anebo si ji získal proto, že sama byla skalní bolševička. Stejně jako Stalin měla nepředvídatelnou povahu a na svou dobu výjimečně vysoké politické ambice.

Podle autora knihy Stalin nezatěžoval svou ženu v dopisech politikou. Na začátku jí prý psal dlouhé dopisy, které doručovali kurýři tajné policie. Později posílal spíš vzkazy. Jejich příběh tragicky skončil na jednom večírku, kdy se nepohodli. Naděždu ráno našli mrtvou. Oficiální ruská verze zněla, že se sama zastřelila. Řada lidí si ale myslí, že ji zabil Stalin. 

Zato Joséphine de Beauharnais měla podle CNN svůj vztah s Napoleonem Bonapartem pod mnohem větší kontrolou. Francouzský císař byl údajně při bitvách úspěšnější, když Joséphine opětovala jeho cit. Zbožňoval ji. Krátce po svatbě odjel Napoleon velet francouzské armádě do Itálie a psal své lásce několik květnatých dopisů denně. 

Stejně jako Napoleon si podle CNN téměř všichni mocní muži na své milostné korespondenci dávali záležet. Kromě Hitlera. Eva Braunová se s ním seznámila v 17 letech a v každém ohledu s ním měla strašné zážitky. Dvakrát se pokusila o sebevraždu a provdala se za něj jen 40 hodin před tím, než spolu spolkli v dubnu 1945 kapsli s kyanidem. Žádné jejich dopisy se nedochovaly. Máme ale k dispozici vzpomínky lidí z jejich blízkého okolí. Hitler prý o Evě mluvíval jako o klidné, inteligentní a objektivní bytosti. Z toho je patrné, že se o ní vyjadřoval chladně, jako by ji neustále hodnotil. Chtěl nad ní mít převahu. 

Jak se zdá, Napoleon měl nad Joséphine převahu jen jednou, a to když ji přejmenoval. Její pravé jméno bylo Rose. Nedlouho po svatbě ale ztratila o svého vojevůdce zájem, byla mu nevěrná a opustila ho. Podle historiků čekal Napoleon devět dní, zda se vrátí. Pak jí napsal, že ji nenávidí a přes její pozdější prosby o usmíření se s ní rozvedl. Znovu se oženil s 19letou dívkou, která mu dala syna. V roce 1814 byl poražen a poslán do vyhnanství. Tam se dozvěděl, že jeho životní láska zemřela zimou, když v novinách četla zprávy o jeho osudu. Napoleon se prý na dva dny zamkl v pokoji. Pak až do konce života nosil na krku medailonek s fialkami, které kdysi natrhal v zahradě své milované Joséphine. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.