20. února  2011  rubrika: Svět viděný internetem

Kurilské ostrovy, palestinská iluze a Picassovy kytary

www.themoscowtimes.com

www.themoscowtimes.com

Na dnešní internetové výpravě se nejprve vydáme na Daleký východ do Ochotského moře, kam se stále vrací spor Moskvy a Tokia o čtyři malé ostrovy v dohledu od japonského pobřeží. Ruský komentář se snaží vysvětlit, proč jsou obě strany tak neústupné. Od asijského pobřeží Tichého oceánu se přeneseme do neklidného světa na březích Středozemního moře. Naším tématem bude palestinský problém jako příležitost pro iluze mladých evropských radikálů. Na závěr se vydáme do New Yorku na výstavu, jejímž hlavním námětem jsou kubistické kytary Pabla Picassa.


Ostrovy, kde ještě neskončila druhá světová válka  

Poslední zprávy o diplomatických šarvátkách na Dalekém východě připomínají, že druhá světová válka ještě úplně neskončila. Chybí například mírová smlouva mezi Ruskem a Japonskem, jejímuž podpisu brání spor o čtyři nejjižnější Kurilské ostrovy. Toto území je navíc stálým zdrojem nepřátelství mezi oběma zeměmi, které v poslední době vyústilo v malou válku slov a vět. 

Ruský prezident Dmitrij Medveděv jeden z těchto ostrovů loni v listopadu osobně navštívil a japonský premiér Naoto Kan to nazval neodpustitelnou urážkou. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov řekl, že Kanovy výroky byly nepochybně nediplomatické, a dodal, že předpokladem jakéhokoli jednání o dalším statutu ostrovů musí být bezpodmínečné japonské uznání výsledku druhé světové války. Jinými slovy to znamená, že ji Japonsko prohrálo a jeho ostrovy byly na jaltské konferenci předány Rusku. Japonský premiér Naoto Kan to tak nevidí a prohlašuje, že se bude snažit, aby jeho země dostala ostrovy zpět, i kdyby ho to mělo stát politickou kariéru. 

Ministři zahraničí Japonska a Ruska Sejdži Maehara a Sergej Lavrov - Foto:  ČTK/AP

Ministři zahraničí Japonska a Ruska Sejdži Maehara a Sergej LavrovFoto:  ČTK/AP

Ruský nezávislý deník Moscow Times si v této souvislosti položil několik otázek. Proč se ruské vedení tak náhle a s takovou vehemencí zajímá o Kurily, které donedávna žádný jeho vysoký představitel nenavštívil? A proč se Japonsko tak domáhá vrácení čtyř nejjižnějších Kurilských ostrovů, ale ostatních padesáti dvou ostrůvků se nijak zvlášť nedožaduje? Třetí otázka zní, proč tento spor provází všeobecné zlepšování hospodářských vztahů. Jeho ukázkou je třeba obchod za rok 2009, který dosáhl hodnoty 30 miliard dolarů.

Kurilské souostroví je součástí tak zvaného Ohnivého kruhu, což je řetěz tichomořských sopek a tektonicky aktivních oblastí lemující Tichý oceán. Začíná na jihu u Nového Zélandu a táhne se kolem celé Indonésie a Filipín až k Japonsku, kde zasahuje Kurily. Most, který představuje Aleutské souostroví, ho spojuje se západním pobřežím Aljašky, Kanady a Kalifornie. Odtud pokračuje kolem mexického a středoamerického pobřeží až ke břehům jihoamerického Chile. 

Na kurilském souostroví je asi sto vulkánů a čtyřicet sopek je aktivních. Je to současně oblast silných zemětřesení a zimy jsou tu dlouhé a drsné. Opravdové poklady jsou pod zemí a pod vodou. Hladina vody ukrývá bohatý mořský život. Kdyby se Rusové vzdali ostrovů, které jako ochranný val uzavírají Ochotské moře, zavládla by tu pravidla rybolovu v mezinárodních vodách, kam se mohou vydávat rybářské lodě kteréhokoli státu. Říká se, že mořské dno u Kurilského souostroví je bohaté na zásoby ropy a zemního plynu. Na pevnině jsou vydatná naleziště zlata a rhenia, což je mimořádně vzácný a drahý kov, který se používá v motorech tryskových letadel.

Rusko i Japonsko jsou, každá svým způsobem, země na ústupu, a tak je velmi nepravděpodobné, že by se vzdaly jakéhokoli území zejména v případě, že má hospodářskou nebo symbolickou cenu. Japonci se nyní tak pustili do rozepře o ostrovy, protože ztratili tvář v nedávné srážce s Čínou, která se také týkala malých, ale sporných ostrovů. Tokio si dovolilo malý sémantický trik, když souhlasí s názorem, že Kurily patří Rusku, ale navzdory uznávanému zeměpisu tvrdí, že čtyři ostrovy, které jsou nejblíže k Japonsku, do tohoto souostroví nepatří. 

Japonci jim dali vlastní jméno Severní teritoria a mají dokonce státní svátek, který se jmenuje Den národních teritorií slavený 7. února. Jeho smyslem je právě poukázat na problém sporných ostrovů. Obě strany rozepře – Rusko i Japonsko – sabotovaly všechny dosavadní návrhy na rozumné řešení a budou v tom nepochybně pokračovat. Rusové nyní hrozí, že k ostrovům vyšlou nejmodernější útočné lodi třídy Mistral, které jsou vyzbrojeny válečnými vrtulníky. Když si je nedávno kupovali ve Francii, tvrdili, že je potřebují na ochranu Kurilského souostroví před japonskými vojenskými hrozbami. Paříž tyto lodě prodala Moskvě navzdory kritice Severoatlantické aliance, že mohou ohrozit pobaltské státy, které mají s Ruskem napjaté vztahy. 

Při pohledu do dějin 20. století zjistíme, že nad Kurilskými ostrovy se vznáší cosi osudového. U jednoho z nich se kdysi shromáždila japonská flotila, která 7. prosince roku 1941 napadla Pearl Harbor, a na jiném se odehrál poslední velký boj druhé světové války. Šance útočníka, který by zahájil válku právě tady, se blíží nule, ale vyhlídky, že tady jednou definitivně skončí druhá světová válka, jsou podle dopisovatele deníku Moscow Times ještě slabší. 


Palestinský problém jako skutečnost a iluze 

O palestinském problému to vypovídá něco důležitého. Téma se poslední dobou přesouvá z oblasti arabského radikalismu, kde Egypťané a jiné národy často žádali vytvoření palestinského státu, a stává se téměř výhradní záležitostí radikálů ze západní střední třídy. Jakmile se z palestinského problému vytratí jeho nacionalistická bojovnost, oprávněně protestující Arabové o něj ztratí zájem a zůstane jen touha organizátorů západních kampaní najít vhodný utlačovaný národ, za který by mohli bojovat. 

Pro západní radikály je Palestina už dlouho mimořádně přitažlivá, ale nutno dodat, že jim nejde o zlepšení životních podmínek na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Palestinci, kterých se tak zastávají, jsou pro ně především vítané oběti – bezmocné a zoufalé děti nového světového řádu, které potřebují, aby je laskaví a čestní Zápaďané chránili před Velkým zlým Izraelem. 

Současné propalestinské levičáctví je spíše antropologické než politické, protože Palestince nevidí jako národ, který by potřeboval demokratická práva, ale jako zajímavý kmen, který je třeba chránit a uchovat. Někdy je to dokonce hlavně móda. Běžte se podívat na kteroukoli západní univerzitu nebo se připojte k nějakému levicovému pochodu a nepochybně tam uvidíte mladé lidi, kteří budou mít na hlavě palestinské šátky jako politicky korektní verzi černých závojů. 

V pozadí jejich postoje je spíše soucit než solidarita. Skupiny mladých lidí ze západní střední třídy se vydávají na víkendové návštěvy západního břehu Jordánu nebo pásma Gazy, kde obdivují důstojnost utlačovaného lidu. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s lidmi, jako jsou Palestinci. Je to nejsilnější národ, jaký jsem kdy viděla,“ vzdychala britská mírová aktivistka Kate Burtonová. Mladá žena v roce 2006 plnila chvíli titulky novin, když ji unesla jedna palestinská frakce v Gaze. 

Malí Palestinci si hrají na přepadení - Foto: Břetislav Tureček

Malí Palestinci si hrají na přepadeníFoto: Břetislav Tureček

Zápaďané se často vydávali za etickým dobrodružstvím do ciziny, kde vystupovali někdy jako misionáři a jindy jako revolucionáři. Cílem soucitné turistiky do Palestiny není ani obracení na víru, ani společný boj, ale snaha ukázat, jak jsem se vžil do postavení oběti. Jedna taková turistka napsala po víkendové návštěvě Betléma do novin, že teď už začíná chápat, jaké to musí být, když je člověk Palestinec. Někteří znudění mladí Zápaďané, kteří v každodenním životě postrádají dostatek vzrušení, se vydávají skákat na laně do peruánských propastí. Levicová západní mládež, které v domácí politice chybí dostatečně dramatické cíle, se vydává do Palestiny, a když bude mít štěstí, může se tam postavit do cesty izraelským tankům. 

Za soucitem s Palestinci se v tomto případě skrývá špatně utajená sebeláska. Když americká aktivistka Rachel Corrieová zahynula roku 2003 v Gaze pod koly izraelského buldozeru, její smrt inspirovala hru, která se jmenovala Jmenuji se Rachel Corrieová. Je to výpověď o dobrých a čistých Zápaďanech, kteří se vypravili do Palestiny hledat sami sebe, ale skuteční Palestinci je příliš nezajímají. Existuje dokonce loď jménem Rachel Corrieová, jež se loni plavila do Gazy ve flotile, kterou zastavili izraelští vojáci. Na té lodi by se chtěl plavit každý, kdo mezi evropskými liberály něco znamená, ať je to poslanec, nositel Nobelovy ceny míru, myslitel nebo spisovatel. Každý chce předvést, že je čistá duše bojující proti zlému Izraeli. Být pro Palestinu znamená dokázat celému světu, že jsem dobrý, slušný člověk, který neváhá označit Izrael za případ moderního nacismu. 

Tito lidé nemají čas přemýšlet o nepohodlné skutečnosti, že palestinský Hamás je nesnášenlivá organizace, kterou nezajímají práva homosexuálů ani rovnoprávnost žen. A tak není divu, že v době, kdy se Arabové už o Palestince tolik nezajímají, západní radikálové jim připisují vrcholný symbolický význam obětí, které tak potřebují, aby si vytvořili iluzi vlastní hodnoty. 


Pablo Picasso a jeho kytary

Píše se rok 1912, Pablo Picasso je v Paříži a myslí si: „Zatím je to dobré, ale co dál?“ Před několika lety vyvolal senzaci obrazem Avignonské slečny. Malíř se nedal odradit rozpaky svých přátel i širšího obecenstva a namaloval variace svého tématu – hnědá těla nahých žen jakoby vytesané sekerou, usazené v prohloubeninách mělkého prostoru. Picasso nahradil neškodný ideál klasického aktu novým typem sexuálně ozbrojené a nebezpečné bytosti. Byla to výtvarná revoluce, ale základy zůstaly stejné. Lidská postava zůstala suverénní a abstrakce byla stále neznámá země. Obraz byl pořád odrazem známého světa a nikoli skutečnost s vlastními zákony. Na obzoru byly proto další změny. 

Jednou z cest do budoucna byla série kytar z let 1912–1914, které jsou tématem výstavy v newyorském Muzeu moderního umění. V deníku New York Times čteme, že je tam k vidění téměř sedmdesát menších, tématicky příbuzných objektů – jsou to obrazy, kresby, koláže a jejich kombinace doplněné dvěma plastikami. Jedna z nich se na veřejnosti objevila poprvé od doby, kdy po autorově smrti opustila jeho ateliér. Samostatnou kapitolu tvoří fotografie z prvních Picassových ateliérů. 

Pablo Picasso - Foto: Wikimedia Commons

Pablo PicassoFoto: Wikimedia Commons

V roce 1912 se Pablo Picasso pod vlivem svého přítele Georgese obrátil od postav k zátiším a oba muži stvořili něco, čemu se začalo říkat kubismus. Další posun od skutečnosti se někdy vykládá jako účinek rozšíření fotografie, která prý učinila realistický obraz zbytečným. Daleko výstižnější je asi názor, že umělci přehodnotili samotné pojetí reality. Umění změnilo svůj vztah k tomu, čemu se obvykle říká skutečnost. Jeho tvůrci chtěli svá díla na rozdíl od akademiků začlenit do každodenní reality a současně chtěli stvořit vlastní svět. Ten vznikal z jejich neustálého experimentování, které mělo zrušit nebo zásadně předělat dosavadní tradice. 

„Byli jsme především velice soustředění,“ napsal později Georges Braque, který je na newyorské výstavě neviditelný a přesto všudypřítomný. S Pablem Picassem především zúžili inventář svých zátiší na vinné sklenky, lahve, kávové šálky, a hudební nástroje – housle a kytary – v nejrůznějších kombinacích. Nic víc nepotřebovali. Všechny ty věci se běžně vyskytují v levných barech a kavárnách, kde se malíři shlukovali, když jim bylo v ateliérech zima. Kubisté měli už v té době svou vlastní skutečnost, která byla součástí jejich každodenního života. 

V elegantní koláži nazvané Kytara, datované 31. března 1913, není žádný obraz, který by uměle zrcadlil přírodu. Byly tam věci přilepené k jiným podivným věcem, je tam náznak tvaru kytary, ale žádný objem, žádná hloubka, žádná snaha vztáhnout se k nějaké vnější realitě. Pablo Picasso tu dává přednost složitým tvarům před soudržnými formami. 

Od té doby uplynulo téměř sto let a my jen těžko chápeme, proč jeho výtvor tolik rozčiloval své publikum, které ho vnímalo jako facku kráse, idealismu a dobrým způsobům. Lidé se zlobili. Když umělecký žurnál Les Soirées de Paris přinesl fotografii Picassovy plastické kytary sestavené z lepenky a provázku, přišly rozzuřené dopisy a rušilo se předplatné. 

Ta plastika je vrcholem výstavy v newyorském Muzeu moderního umění. Picasso ji udělal někdy na podzim nebo v zimě roku 1912. O několik let později ji rozložil, schoval si ji, nikdy ji už nevystavil a v roce 1973, kdy zemřel, ji přenechal muzeu, které ji teď opět ukázalo veřejnosti. Doba, kdy se držel Braquovy kubistické řehole, pro něj nebyla snadná, protože už jako dospívající chlapec dosáhl dokonalosti jako realistický malíř a tohoto nadání se nikdy nevzdal. Jeho kytary a housle se mu mění v lidské hlavy, ale abstraktní umění to ještě zdaleka není. 

Raný kubismus ukončila 1. světová válka, protože v těch strašných letech nikdo nechtěl slyšet o neustálené skutečnosti a relativitě estetických nebo jiných hodnot. Kubismus jako filozofie zemřel. Jako styl kvetl dál, ale to už je jiný příběh. Picasso se po roce pustil na novou cestu k realitě. Maloval klasicizující podobizny, dívky zahalené do řeckého chitónu a kypré, ospalé rubensovské akty, jež neměly zdánlivě ani ponětí o plemeni erotických válečnic, které je předcházely. Zdálo se také, že nemají nic společného ani s malými světy poskládanými v odvážných i jemných kolážích, na které milovníci Picassova kubismu nikdy nedokázali zapomenout. Věčně proměnlivý génius jejich tvůrce na to nedbal a chodil celý život po nových cestách. 

Rané fotografie z Picassova ateliéru svědčí podle kulturního magazínu Artdaily o tom, že svou lepenkovou Kytaru pojal nejméně dvěma způsoby – jako nezávislý objekt a jako součást větší asambláže v podobě zátiší sestaveného z papíru a ze dřeva. Roku 1914 udělal pevnější, kovovou variantu své lepenkové Kytary. Na newyorské výstavě je velice zajímavý výběr snímků, které fotografoval příručním aparátem sám Picasso v průběhu tvorby nebo krátce po dokončení díla. Několik fotografií zachycuje lepenkovou Kytaru obklopenou papírovými výtvory instalovanými v autorově ateliéru. 

Výstavu doplňuje skicář obsahující více než sto kreseb z roku 1913. Celá expozice, která pod názvem Picassovy kytary z let 1912–1914 nabízí nový pohled na tvorbu a její okolnosti v jednom z nejdůležitějších momentů autorovy tvorby a celých dějin umění 20. století, bude v newyorském Muzeu moderního umění otevřena až do 6. června. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas