Německo a Evropa, čínský internet a americký lovec folklóru

www.sueddeutsche.deFoto: Vendula Kosíková

Pondělní summit Evropské unie, kde premiér Petr Nečas odmítl dohodu o rozpočtové kázni, vyvolal pozdvižení v domácí politice, ale noviny v sousedním Německu se často zajímají o úplně jiné věci. Naším druhým tématem bude svoboda vyjadřování na čínském internetu, na němž kličkují autoři zajímavých blogů. Ústřední postavou závěrečného článku je americký folklorista Alan Lomax, který zachránil spoustu lidové hudby z celého světa.

Mocné Německo 

Pondělní summit Evropské unie zastínila další vlna strachu z mocného Německa, kterou vyvolaly zprávy, že Berlín navrhl, aby se do Atén vypravil eurokomisař, který by tam dohlížel na státní rozpočet Řecka. Kancléřka Angela Merkelová chtěla, aby summit uklidnil veřejnost ujištěním, že šlo hlavně o hospodářský růst a pracovní místa. Současně se jí nepodařilo rozptýlit dojem, že krize kolem eura posiluje váhu Německa v Unii. 

Řecký deník Ta Nea uveřejnil pod titulkem „Nein! Nein! Nein!“ karikaturu paní Merkelové, která třímá Řecko jako loutku. Italský premiér nedávno varoval, že Německo musí více pomáhat svým partnerům v eurozóně – jinak se prý může dočkat silného odporu občanů zdeptaných politikou úspor. 

Z posledních ekonomických údajů vyplývá, že Německo si vede daleko lépe než jeho evropští partneři. Jeho nezaměstnanost v lednu poklesla na rekordních šest a tři čtvrtě procenta, ale v celé eurozóně je bez práce deseti a půl procenta občanů, což je nejvíce od června roku 1998. 

Kancléřka Angela MerkelováFoto:  ČTK/AP

Němečtí komentátoři soudí, že jejich země má sice právo trvat na rozpočtové kázni v Evropě, ale mělo by zmírnit svou rétoriku a zdržet se návrhů, které její partnery urážejí. Nápad poslat komisaře dohlížejícího na úspory, je podle nich necitlivý a nemůže přinést nic dobrého. 

Konzervativní Welt píše, že ať se tento či jakýkoli příští eurosummit shodne na čemkoli, představa evropského dozorce nad úsporami, vybaveného autoritativními pravomocemi komisaře, by se měla rychle opustit. Ze zemí v krizi se nemohou stát protektoráty a fiskální eurokomisař s právy okupanta toho moc nedosáhne.

Ve středopravém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung se můžeme dočíst, že Německo má nyní nejsilnější ekonomiku v Evropské unii a jeho vedoucí úloha roste. Je to také nejlidnatější země, a to má v demokratickém světě značný význam. Proto by nemělo nikoho překvapit, že toho Berlín využívá – má na to vlastně právo. 

Současně platí, že Německo není hegemon Evropy, který může zbytek Unie nebo eurozóny tisknout ke zdi. Unie Evropanů takhle nefunguje, protože není založena na nadvládě nebo podřízenosti. Její hlavní zásadou je vzájemný respekt. Pokud ji má Německo vést, na čemž se řada jeho partnerů alespoň navenek shoduje, jeho vedení se nemůže zjednodušit na vydávání příkazů. 

Vedení se musí každý naučit a nesmí se z něj stát jen nějaká vyšší forma nesobeckého rozdělování obecného prospěchu. Německo nese velké břímě, protože musí překonat krizi, do které spadli jiní, když upadli do dluhů, které nikdo neplánoval. Berlín nyní trvá na rozpočtové kázni, ale to nemůže znamenat podkopání demokracie v zadlužených zemích. 

Je to logika života v měnové unii, jejíž členové do ní vstoupili dobrovolně. Nikdo by neměl být urážen, ale to platí pro každého. Řecká veřejnost by neměla nazývat německou kancléřku nacistkou – místo toho by měla vyvodit správné závěry z obrovského nezdaru. Ať je poprask sebevětší, Řecko se už de facto vzdalo své rozpočtové autonomie. 

Angela Merkelová a Philipp RöslerFoto:  ČTK/AP, Michael Sohn

Středolevá Süddeutsche Zeitung upozorňuje, že Německo je v situaci, do které se po roce 1945 nikdy nechtělo dostat – je to dominantní velmoc uprostřed Evropy. Když se o to ve 20. století pokusila s pomocí děl a tanků, výsledkem byla strašlivá katastrofa, a právě proto už takové Německo od té doby neexistuje. 

Žádná země nepodlehla pokušení nacionalismu strašněji než Německo a jeho kolektivní paměť je stále zatížena zločiny, které napáchalo po celé Evropě. Na druhé straně je hanebné toho využívat zejména v Řecku, jehož politické strany dokázaly zruinovat celý stát. Poučené Německo by však mělo umět rozlišovat mezi pevností a nadutou mocí. 

Jeho moc je velmi reálná, a proto budí strach. Nápad poslat eurodozorce nad úsporami do Řecka je necitlivý a stejně pochybný je požadavek šéfa německých liberálů Philippa Röslera, že Řecko je třeba vést a důsledně sledovat. Německo už jednou v Řecku vládlo. Válečné masakry v Distomu a Kefalonii nemají sice s nynější krizí kolem eura nic společného, ale takové hloupé poznámky mohou jen rozdmýchat hysterii a odpor. 

Deník Süddeutsche Zeitung dodává, že nejhorší krize od vzniku Evropské unie ukazuje, jak je tato Unie životně důležitá. Lidé si znovu uvědomují, že společná měna, volný pohyb zboží, otevřené hranice a přátelství mezi národy jsou stále zaručeny. Je to historická vymoženost ve světadíle, jehož národy řešily své spory ještě před dvěma generacemi válkami. Dnes mají k dispozici společné instituce, které procházejí velkou zkouškou. Němci musí spíše přesvědčovat než diktovat, protože jsou na Evropě stejně závislí jako Řekové.


Svoboda a internet

Blogy jako nadějné prostředky svobodného vyjadřování v Číně rychle přibývají a zase mizí. Když Facebook, Twitter a jiné sociální sítě sehrály důležitou roli v předloňských jarních volbách v Súdánu, čínský režim si uvědomil, že ho blogy mohou ohrozit. Už v létě roku 2010 uspořádala pekingská univerzita konferenci o internetu, jejíž účastníci konstatovali, že většina, ne-li všichni politicky aktivní Číňané včetně zahraničních disidentů a prodemokratických aktivistů používá Twitter. Jejich texty ovlivňují čínská tradiční i internetová média. 

Režim už sice ví, že blogy mohou šířit informace mimo jeho kontrolu a mobilizovat lidi, ale ve čtyřech největších čínských doménách zatím nejsou zakázány, protože by to přineslo finanční ztráty. Peking se na základě letitých zkušeností spoléhá, že dokáže internet zkrotit. Před necelými dvěma lety nastal v Číně zlatý věk blogů a správci domén se snaží přesvědčit režim, že mu blogy mohou prospět. 

Jedna z nejoblíbenějších webových stránek, která se jmenuje Sina Weibo, je věnována blogům. Loni se na ní objevilo ve srovnání s předchozím rokem dvakrát tolik účtů vládních institucí nebo jednotlivých činovníků. Dohromady jich bylo skoro dvacet tisíc. Čínský exilový magazín Epoch Times na základě těchto čísel soudí, že režim se patrně snaží udělat z oblíbené blogové stránky tribunu zaměřenou na zlepšení vztahů mezi představiteli strany a vlády a širokou veřejností. 

Internet. Ilustrační fotoFoto: Fotobanka Stock.xchng

Čínští uživatelé internetu, činovníci režimu, běžní občané, ale i zahraniční pozorovatelé se shodují, že na Weibu je možné diskutovat o počínání vlády, ale každá z těchto skupin má poněkud jiný výklad, co tato věta znamená. Spousta činovníků se po vstupu do blogové sféry pořádně ztrapnila a stala se terčem posměšků. Příkladem je činovník z provincie Tiang-su, který byl přistižen, jak na internetu klábosí se svou milenkou. Dvacetiletá blogerka se chlubila svým bohatstvím a konexemi v čínském Červeném kříži a celou instituci tím zostudila. 

Režim by rád ovládl veřejné mínění na internetu, a proto nabádá činovníky, aby si otevřeli své blogy, a pořádá pro ně výcvikové kurzy v naději, že zláká veřejnost ke komunikaci s veřejností a zlepší pověst státu. Blogové účty činovníků přesto za moc nestojí. Týdeník China Economic Weekly uvedl, že na třetině vládních blogů není jediný text a více než polovina jich obsahuje méně než deset. 

Někteří domácí vědci, kterým záleží na osudu jejich země, ale i řada novinářů v povolených médiích vede vlastní blogy, kde se zastává svobody a demokratických ideálů. Spousta těchto lidí má na internetu desítky tisíc příznivců a jejich blogy jsou daleko více vyhledávané než výlevy společenských celebrit a sportovních hvězd. Některé z nich jsou důsledně sledovány a jiné jsou umlčeny. 

Někteří pozorovatelé srovnávali sociální média v komunistické Číně a ve Spojených státech a zjistili, že autoři čínských blogů píší o politice daleko častěji než jejich protějšky v Americe. Tento jev se obvykle přičítá rozdílům ve společenských systémech obou zemí. Z rozsáhlého srovnávacího výzkumu čínských a amerických blogů vyplynul očekávaný závěr, že v tradičních médiích chybí svoboda vyjadřování, a internetové blogy se proto staly jedinečnou příležitostí k šíření informací, které velmi zajímají běžné čtenáře. 

Režim se tuto jedinečnou možnost snaží ztlumit. Blogy jsou pod přísným dozorem a jejich politická aktivita je velmi často zastavena. Blogová stránka Sina Weibo byla nejúspěšnější krátce po loňské katastrofální srážce dvou rychlíků u města Wen-čou. Uživatelé internetu vzápětí rozesílali spoustu informací a obrazových záznamů, takže veřejnost ihned věděla, co se stalo. Výsledkem byla posílena kontrola blogové stránky Weibo. 

Internet. Ilustrační fotoFoto: Free Digital Photos, Renjith Krishnan

Obec Wukan v provincii Kuan-tung zažila loni na podzim bouřlivý incident – vesničané vyhnali úplatné stranické funkcionáře, kteří je připravili o půdu, protože se o ni zajímali stavební podnikatelé. Režim cenzuroval veškeré zprávy o této události a významné blogy na stránce Weibo o tom nesměly ztratit ani slovo. Autorka tohoto článku v magazínu Epoch Times nemohla na svůj blog nahrát jediný příspěvek a mohla si jen číst vzkazy – posílat nesměla nic. 

Režim se od loňského prosince snaží zastavit politický vliv blogů, nebo ho alespoň co nejvíce omezit. Každý blogový účet musí být vybaven osobními údaji svého zřizovatele a velké domény uzavřely řadu blogů, které byly označeny za politicky citlivé. Autor tohoto článku měl na Weibu čtyři blogy a všechny byly uzavřeny. Stejný osud postihl mnoho účtů, které nebyly zaregistrovány s pravými identifikačními údaji svých majitelů. 

Exilová publicistka a ekonomka Che Čching-lien uzavírá, že v normální zemi musí základní vládní orgány komunikovat se širokou veřejností. Ve válce o svobodu tisku a informací už Peking vyhrál řadu bitev, ale autor článku v magazínu Epoch Times doufá, že se nakonec nedokáže vyhnout porážce. 

Dědictví Alana Lomaxe

Folklorista a etnomuzikolog Alan Lomax byl vynikající sběratel tradiční hudby z celého světa a neúnavný misionář tohoto oboru. Deník New York Times dodává, že dávno před rozšířením internetu si vysnil globální hudební automat, který by umožnil popularizaci a rozbor materiálu, který nashromáždil během desítek let terénní práce. 

Lomaxovu fantazii dostihla technologie až deset let po jeho smrti v roce 2002. Jeho obrovský archiv – pět tisíc hodin hudebních nahrávek, 122 tisíc metrů filmu, tři tisíce videonahrávek, pět tisíc fotografií a stohy rukopisů – dostal digitální podobu a bude přístupný na síti. Koncem února bude volně k dispozici 17 tisíc hudebních záznamů a něco z toho bude později ke koupi v podobě kompaktních disků nebo placeného stahování z internetu. 

Značka Global Jukebox vydala k 97. výročí Lomaxova narození digitální ukázku šestnácti terénních nahrávek z různých míst a období jeho kariéry. Tento soubor se dá volně stáhnout z internetu. Lomax začínal v polovině 30. let minulého století, kdy nahrál své první terénní záznamy z amerického Jihu, a postupně se z něj stal přední znalec folklóru Spojených států. 

Alan Lomax byl první, kdo nahrál otce chicagského blues Muddyho Waterse a slavného folkového písničkáře, který se jmenoval Woody Guthrie. Dá se říci, že díky neúnavnému sběrateli se Američané dověděli o kořenech a tradicích své lidové hudby. Lomax měl také velký vliv na folkové muzikanty ve Spojených státech a Velké Británii, kteří se v 60. letech i později podíleli na revoluci v populární hudbě. 

Folklorista a etnomuzikolog Alan LomaxFoto:  Library Of Congress

Alan Lomax se narodil roku 1915 v Texasu a projektu Global Jukebox věnoval dvacet let svého života. Jeho základní ideou byla představa, že všechny hudební styly na celém světě mají něco společného – Lomax je hledal na svých nesčetných cestách a snažil se vytvořit kritéria identifikace a třídění takových podobností. Některé jeho poznatky se využívají dodnes. 

Před dvěma lety vyšel v Americe jeho životopis, který se jmenuje Alan Lomax – člověk, který nahrál svět. Jeho hrdina chtěl, aby se k těmto pokladům mohl dostat každý člověk a mít je doma. Dnes o to usiluje americká Společnost pro kulturní rovnoprávnost, která spravuje Global Jukebox a jiné Lomaxovy sbírky ve skromných prostorách Hunterovy fakulty Newyorské university. 

Alan Lomax se zajímal především o hudbu, kterou zaznamenával nejen ve Spojených státech, ale i v Karibiku, Velké Británii, Irsku, Španělsku, Itálii a v bývalém Sovětském svazu. Odtud pocházel jeho zájem o mezinárodní srovnávání tanečních stylů, jehož výsledkem byla největší sbírka tanečních filmů ze všech koutů světa. Většina z nich se nyní dostane na internetovou síť. 

O archiv projevil zájem i Google, který by chtěl založit stránku, kde by se uchovaly ohrožené jazyky. Sbírka Lomaxovy terénní práce je sama o sobě obrovská, ale archiv obsahuje i materiál, který získal od jiných výzkumníků z celého světa včetně zvukových záznamů jazyků, které v naší době mizí. Téměř celý tento poklad spravuje Sbírka Alana Lomaxe v knihovně kongresového Centra amerického lidového umění. 

Společnost pro kulturní rovnoprávnost má také tak zvaný repatriační program, který chce zpřístupnit Lomaxovu práci lidem, v jejichž prostředí sbíral své záznamy, a platit honoráře dědicům autorů zachycené hudby. Příkladem jsou fotografie, videa a jiné dokumenty, které dostane veřejná knihovna ve městě Como ve státě Missouri, kde Lomax pořídil první nahrávky bluesového kytaristy Freda McDowella, jehož písně později hrály skupiny Rolling Stones, Aerosmith a jiné. 

Hudebním sbírkám Alana Lomaxe se celý život věnuje jeho dcera Anna Lomaxová-Woodová, která ho v dětství doprovázela na některých výpravách. Hudebník a producent Don Fleming, který je ředitelem Společnosti pro hudební rovnoprávnost, oceňuje nejen krásu a poutavost Lomaxových sbírek, ale i jeho celoživotní ideály: 

„Alan viděl nezměrnou hodnotu v umění, které v jeho mládí unikalo veřejné pozornosti a spousta fanoušků v něm nic zajímavého neviděla. Celý život kritizoval svět, kterému vládnou jednotvárné žebříčky dobových celebrit.“ 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.