16. června  2012  rubrika: Svět viděný internetem

Nemocné Maďarsko, nešťastná Sýrie a krása dávné Číny

www.economist.com - Foto:  The Economist

www.economist.comFoto:  The Economist

Podle komentáře v anglickém tisku se zdá být nejbolavějším místem naší střední Evropy Maďarsko, o němž se kvůli zmatkům v zadlužené eurozóně tolik nepíše. Vážné ekonomické problémy tam jako varování pro zbytek Evropy doprovází nebezpečný růst radikálního nacionalismu. Daleko hůře je lidem v Sýrii, kde pokojné protesty přerostly v ozbrojené povstání, které vyústilo v občanskou válku, do níž se mísí zájmy cizích mocností. Dávné problémy upadly v zapomnění, ale přežilo je krásné umění, jak dokazují nedávné archeologické vykopávky v Číně.


Nemocná země na Dunaji 

Bilance maďarské vlády, která je v polovině svého čtyřletého funkčního období, je podle britského týdeníku Economist pochmurná četba. Nezaměstnanost dosahuje dvanácti procent a inflace se blíží šesti procentům. Maďarská ekonomika je ze všech středoevropských zemí nejslabší – hrubý domácí produkt klesá a věřitelé jsou hodně nervózní – úroky z desetiletých státních dluhopisů vynášejí devět procent z půjčené částky. 

Předseda vlády Viktor Orbán slíbil, že do roku 2020 vytvoří milion pracovních míst. Zatím jich vyčaroval 50 tisíc, ale velmi často jde o veřejně prospěšné práce nebo rekvalifikační programy pro nezaměstnané. Lidé bez práce žádající o sociální podporu, musí kopat jámy nebo čistit veřejná prostranství, aby nepřišli o dávky. Vládnoucí pravicová strana Fidesz propadá zoufalství. Před volbami vychrlila grandiózní plány, a když se nevyvedly, vymýšlí nové daně. Nenasytný a zadlužený už zavedl dávky z nezdravých potravin a nyní zdaňuje telefonní hovory. 

Dluhopisy - Foto:  Comstock Images

DluhopisyFoto:  Comstock Images

Po osmi letech vlády líných a zkorumpovaných socialistů zůstal střídajícímu Fideszu chaos, který je mnohem horší než ten, který vyvolala krize eura. Je to asi pravda, ale zároveň výmluva, která nezní přesvědčivě. Představy Fideszu o řešení problémů státního rozpočtu se ukázaly jako nespoutaně optimistická přání. 

Po měsících dohadování o postavení centrální banky budapešťská vláda ještě nezačala formálně vyjednávat s Mezinárodním měnovým fondem. Maďarsko potřebuje 15 miliard dolarů, aby zkrotilo svůj zahraniční dluh. Když parlament na začátku června odložil hlasování o dodatcích zákona o maďarské centrální bance, Evropská centrální banka prohlásila, že nutné změny vládní politiky jsou nedostatečné. Trh zareagoval rychle – kdo chtěl koupit euro, musel za ně zaplatit 300 forintů. 

Z Maďarska se sem tam ozvou i dobré zprávy. Evropská unie odvolala hrozbu, že zarazí výplatu pět set milionů eur na regionální dotace ve chvíli, kdy předpověď rozpočtového deficitu pro rok 2012 byla upravena na dvě a půl procenta. Maďarský vývoj je zdravý, ale po nezdaru dohadování s Mezinárodním měnovým fondem je země vystavena zahraničním otřesům, jako je bankovní krize ve Španělsku nebo neřízený odchod z Řecka z eurozóny. Poslední zprávy říkají, že formální jednání s Mezinárodním měnovým fondem by mohlo začít v červenci nebo v srpnu. 

Žalostný stav maďarské ekonomiky má politické i finanční příčiny. Místní ekonomičtí odborníci upozorňují, že zahraniční investory vyděsily daně se zpětnou platností, a pokud má jejich nervozita opadnout, vláda musí změnit ekonomickou politiku. Přesto se zdá, že se nic nezmění – na obzoru je stát, který chce ještě více zasahovat do ekonomického i politického života. Svědčí o tom záplava nových zákonů, která má nechtěný účinek – v Maďarsku nikdo neví, co přijde příště. 

Maďarský premiér Viktor Orbán - Foto:  ČTK

Maďarský premiér Viktor OrbánFoto:  ČTK

Premiér Viktor Orbán slíbil, že odstraní úplatkářské sítě, které zdědil po vládě socialistů. Ve skutečnosti byla jedna skupina maďarských oligarchů vystřídána jinou, která je na straně vládnoucí strany Fidesz. Nezávislí pozorovatelé vám řeknou, že z korupce se stává neformální instituce. 

A nejde jen o ekonomiku – v Maďarsku se derou na scénu extrémisté, kteří milují národní symboly. Válečnému vůdci a Hitlerovu spojenci Miklósi Horthymu se staví pomníky a už se po něm jmenuje i jedno náměstí. Do školních osnov se letos na podzim vrátí tři ultrapravicoví spisovatelé. Vztahy se sousedním Rumunskem, kde žije početná maďarská menšina, ještě zhořkly po pokusu pohřbít popel jednoho z nich, antisemity Jozsefa Nyiroa Odorheiu Seculesc. Neoficiální státní pohřeb v cizí zemi, který oslavuje člověka zesnulého před téměř šedesáti lety, je učebnicová ukázka nacionalistického podivínství. 

Levicová poslankyně Agnes Vadaiová byla v parlamentu ukřičena pravicovými a ultrapravicovými odpůrci, když se snažila protestovat proti rehabilitaci Miklóse Horthyho. Poslanci vládního Fideszu vykuchali návrh zákona proti rasismu. Podle posledních přehledů má téměř polovina mladých lidí v plánu emigraci. Maďarský úprk z moderního světa podněcuje exodus občanů, které země nejvíce potřebuje. 


Jak zastavit vraždění v Sýrii 

O další občanské válce v arabském Středozemí se rozepsal britský historik a publicista Timothy Garton Ash, kterého známe jako zasvěceného komentátora úpadku a pádu komunistických diktatur ve střední Evropě a cesty nových demokracií do Evropské unie. Jeho text uveřejnil kanadský deník Globe and Mail

Doufám, že před Mezinárodním trestním tribunálem stane svržený syrský prezident Bašár al-Asad, který bude obžalován ze zločinů proti lidskosti. Jeho prvotní odpovědnost nezmenšuje žádné násilí jiných stran konfliktu, který vyústil v občanskou válku. Připomeňme si, že to začalo vlnou pokojných demonstrací po vzoru jiných událostí arabského jara. 

Prezident Asad mohl reagovat významnými reformami. Mohl začít vyjednávat nebo pokojně předat moc a získat pro sebe i pro svou rodinu čestný a pohodlný odchod. Místo toho se snažil udržet moc surovým útlakem po vzoru svého otce. Také on svého času nařídil bezhlavé střílení do civilistů. Když si Asadova elegantní a vzdělaná žena vyšlapovala po mramorových podlahách, vojáci jejího muže a lotři z polovojenských bojůvek tloukli nevinné ženy a děti. 

Zraněný chlapec v Idlíbu - Foto:  ČTK/AP, Rodrigo Abd

Zraněný chlapec v IdlíbuFoto:  ČTK/AP, Rodrigo Abd

Syrská lidová opozice udržela nějaký čas nenásilnou kázeň, ale ve střetu s mimořádnou brutalitou ji ztratila. Následovaly dezerce z armády i zahraniční dodávky zbraní a situace se vyhrotila v ozbrojené povstání přerůstající v občanskou válku, které se účastní obležený režim, roztříštěná opozice, alávité, sunnité a jejich zahraniční příznivci. Neustávají masakry civilistů a armáda i bojůvky zřejmě používají děti jako lidské štíty. Nezletilí bojovníci jsou prý i na straně povstalců. Ale ještě než to všechno začalo, pan Asad řekl v televizi, že odpovědnost zůstává na něm. 

Pokud je jediným důvodem k humanitárnímu zásahu míra zabíjení a mrzačení nevinných civilistů, tak Sýrie už tohoto bodu dosáhla. Zásada odpovědnosti za ochranu lidí, kterou schválila Organizace spojených národů, však vyžaduje jednání, které má rozumnou naději na úspěch. Proveditelná akce musí vycházet z pravděpodobnosti, že se věci v dané zemi spíše zlepší než zhorší. 

Tato podmínka v případě Sýrie bohužel neplatí. Komplikace a hrozby, které by přinesl jakýkoli vnější zásah, jsou z regionálního i geopolitického hlediska podstatně větší, než byly při intervencích v Bosně, Kosovu, Sierra Leoně nebo v Libyi. Kromě síly Asadovy armády a náboženského rozdělení země hraje roli i možnost zásahu regionálních i globálních velmocí, které otevřeně i tajně podporují různé strany občanské války. 

Za syrským alávitským režimem stojí zcela zjevně šíitský Írán a Putinovo Rusko, zatímco sunnitské státy, jako je Saúdská Arábie a Katar, údajně dodávají zbraně povstalcům. Hlasité výzvy k vojenské intervenci zaznívají z amerického kongresu i médií, ale nikoli z Pentagonu, který střízlivě posuzuje, co si může dovolit. V Turecku se bouřlivě diskutuje o zónách zákazu letů a humanitárních útočištích pro ohrožené civilisty, ale i turečtí vůdci jsou v praxi daleko opatrnější. Jeden krok vede snadno k dalšímu, a to, co začalo jako minimální humanitární intervence, se může zvrhnout v částečnou okupaci nebo dokonce ve válku na zástupném bojišti. 

Čistě politické řešení konfliktu, po kterém se volalo, vypadá buď neúčinně nebo neproveditelně. Mírový plán Koffiho Annana je v troskách. Přísnější sankce uvalené na Asadovu rodinu a její nohsledy neodolají internetové objednávce módních podpatků pro Asadovu choť, ale nezastaví diktátora, který stojí u zdi a bojuje, aby se vyhnul smrti, jaké neunikl Muammar Kaddáfí. 

Někteří lidé navrhují mezinárodní frontu bojující za mír v Sýrii, kde Spojené státy a Saúdská Arábie budou šikovně spolupracovat s Íránem a Ruskem. Tohle vypadá jako papežovo ohlášení, že se blíží jeho svatba s Madonnou – myslíme samozřejmě popovou hvězdu. Sjednocenější syrská opozice soustředěná na nenásilné vyjednávání o předání moci je krásná idea pro včerejšek a pro zítřek, ale dnes – uprostřed občanské války – to není možné. 

Ruský postoj k Sýrii je otřesný, lživý a neobhajitelný. Rusové několikrát zablokovali snahu poskytnout OSN pověření k silnějším opatřením proti válce a surovostem. Jejich pokrytecký argument zní, že Moskva jen hájí své zájmy, když se snaží udržet vojenský, ekonomický a politický opěrný bod na Blízkém Východě. Cožpak se nestydí? 

V případě Putinova Ruska si otázka odpovídá sama. Což nemají jiné národní zájmy, které by byly silnější? Tuhle otázku si musí položit Západ, pokud chce opravdu zastavit zabíjení v Sýrii. Rusku se musí ukázat nějaká větší mrkvička i hůl, i kdyby se za muselo něco zaplatit. Jinak se situace nehne z místa. Cesta do Damašku vede přes Moskvu, a nelze spoléhat, že Vladimíra Putina obrátí nějaký Bůh. Jinak řečeno, je to na lidech. 


Krása dávné Číny 

Hledání nesmrtelnosti aneb poklady čínských hrobek je výstava ve Fitzwilliamově muzeu v anglické Cambridgi, která vrhá nové světlo na velkou světovou civilizaci. Poslední tři desetiletí čínského archeologického výzkumu se soustředila na kulturu dynastie Chan ve druhém a prvním století před naším letopočtem. Asi největším objevem je existence království Nan-jüe na jihu impéria, kde čínsky hovořící elita řídila vzorem obřího severního souseda. 

Roku 1983 byla vykopána královská pohřební komora na pahorku ve městě Kuang-čou. Panovníkovy ostatky zakrývá úbor, který tvoří 2291 jadeitových destiček – kotouč ze stejného drahokamu je u hlavy a další leží i na pasu. Králova pravice tiskne jadeitového draka se zatočeným ocasem a ještě jeden jadeit ve tvaru dračí hlavy. Styl těchto předmětů je starší než zpracování jadeitového úboru, což znamená, že Číňané si už tehdy velmi cenili historických předmětů. 

V místnostech přiléhajících ke královské pohřební komoře je spousta krásných bronzových schránek. Je tu i nádoba na víno vystupující ze čtvercové základny, která je také jedno nebo dvě století starší než hrobka. Podobných objektů je víc, a všechny svědčí o tom, že v rozhodujících vrstvách společnosti panovala úcta k minulosti. Tento vztah nám může pomoci pochopit vývoj čínského umění. 

Jadeitový sarkofág vládce Čao Moa protkaný rudým hedvábím - Foto: Wikimedia Commons

Jadeitový sarkofág vládce Čao Moa protkaný rudým hedvábímFoto: Wikimedia Commons

Ještě větší význam pro dějiny Číny a obecně celé Asie má objev stříbrné skříňky v rakvi panovníka Čao Mo. Součástí její výzdoby jsou lotosová poupata, která najdeme na stříbře z achajmenovské Persie. Původ tohoto motivu je ještě starší. Stylizovaný zlatý stonek, který ovíjí skříňku v podobě mísy, ukazuje do třetího nebo druhého století před naším letopočtem, kdy v Íránu doznívala helénistická tradice. Totéž platí i pro její víko zpracované jako převrácená mísa. K nádobě byla dodatečně připevněna noha a najdeme tu i dva čínské znaky. 

Objev této skříňky dokazuje, že za života vládce Čao Moa, který zemřel roku 122 před naším letopočtem, bylo stříbro v íránském stylu v Číně velmi ceněné. Objev navíc souvisí s dějinami čínského buddhismu. Původní filosofie bez Boha přišla z Himalájí, odkud se kolem 2. století před Kristem šířila na východ Íránu, kde se změnila v náboženství s nejvyšším bohem Buddhou. Odtud pokračovala od oáza k oáze územím dnešní provincie Sin-tiang. Tato cesta je pravděpodobnější než příchod buddhismu přímo z Indie, který by narazil na himálajskou bariéru. 

Ozvěnu těchto dějů zaslechneme i v čínských zdrojích, které jako nositele buddhismu uvádějí knížete jménem An-si-kchao. Je to fonetická napodobenina jména Aršaky, který kolem roku 158 před naším letopočtem založil v Íránu parthskou dynastii Arsakovců. Čínská schopnost přetvořit cizí ideje a umělecké vzory v souladu s vlastním viděním světa je na výstavě v Cambridgi doložena několika artefakty i ukázkami sochařské tvorby, které byly vykopány v posledních letech. 

Zlatá plaketa na pásu nalezeném v Tchun-šanu v roce 1995 je zdobená berany, jejichž rytmicky zkroucená těla inspirovaly artefakty ze stepí na sever a na západ od Číny, kde kočovala íránská, turkická a íránská společenství. Tenký kroužek lemující plaketu je vypůjčen od parthských stříbrných vzorů, ale celek je zcela čínský. 

Při nedávných vykopávkách byly nalezeny i přímé kopie nečínských vzorů. Zlatá plaketa na pásu ze 2. století před naším letopočtem objevená v čínském Šízišanu v pohřební komoře vládce malého knížectví Čchu, je reprodukcí motivu stepního umění. Spolu s dalšími objekty je to svědectví, že přizpůsobování cizích vzorů bylo velmi rychlé. Jadeitový přívěsek ze stejných vykopávek je už na první pohled rozhodně čínský. Bližší průzkum odhalil velmi stylizovaný beraní profil, který už znali skythští umělci v altajském Pazyryku. Tamní nálezy vykopané sovětskými archeology, pocházejí až ze 4. a 5. století před naším letopočtem. 

Z Íránu pod parthskou dynastií přišla do Číny i valená klenba a kupole. Figurální umění ukazuje, jak snadno si čínští umělci osvojovali cizí estetické přístupy a dali jim úplně novou podobu. Tančící postavy z hrobky vládce knížectví Čchu by neexistovaly, kdyby se realistické umění nedostalo do Číny z perského světa, který za něj vděčí helénismu. 

Postavy potřásající dlouhými rukávy svého šatu předvádějí sogdiánský tanec, který putoval po cestě z Íránu do Číny přes sogdiánské oázy až do nynějšího Sin-tiangu. Jako umělecká díla sošky zcela odpovídají čínskému stylu za dynastie Chan. Vyzařuje z nich jemná energie, která je příznačným rysem čínského temperamentu počínaje sporty, jako je tai-či, a konče výtvarným uměním. Zdá, že se mrštné a půvabné tanečníky pohání nějaká nezadržitelná síla. 

Recenzent deníku New York Times vřele doporučuje, aby si lidé výstavu ve Fitzwilliamově muzeu v anglické Cambridgi nenechali ujít. Podle něj je to dosud nejlepší přehlídka starého čínského umění, které patří k nejtrvalejším hodnotám na světě. Hledání nesmrtelnosti aneb Poklady hrobek chanské Číny je k vidění až do 11. listopadu. 


Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas. 

Autor:  Jan Černý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas