22. listopadu  2007  rubrika: Svět viděný internetem

O potvrzené existenci Saddámových zbraní hromadného ničení v Iráku

www.jpost.com - Foto:  Český rozhlas

www.jpost.comFoto:  Český rozhlas

Zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna byly hlavním argumentem amerického prezidenta George Bushe, proč v březnu 2003 přistoupil k invazi do Iráku.

Tyto zbraně se však nikdy nenašly a Bushovi odpůrci dodnes prezidenta obviňují ze lži, která Spojeným státům posloužila jako falešná záminka k rozšíření vlivu či ovládnutí bohatých iráckých nalezišť ropy. 

Čtyři a půl roku po invazi však vyšly najevo nové skutečnosti, které Bushově vládě dávají za pravdu. Nejnovější zpráva o Saddámových zbraních hromadného ničení bude hlavním tématem dnešního pořadu; v dalších příspěvcích se podíváme do předvolebního Ruska a na stav demokracie v Íránu.

Koncem minulého týdne vydal bývalý americký federální prokurátor a nyní nezávislý analytik zpravodajských informací John Loftus zprávu o zbraních hromadného ničení v Iráku za režimu Saddáma Husajna, které vedly k americké invazi do této země a ke svržení jejího prezidenta. Spojenecké jednotky však nikdy žádné takové zbraně nenašly a George Bush byl nucen připustit, že došlo k špatnému vyhodnocení zpravodajských informací. John Loftus svou dlouho připravovanou zprávu vypracoval na základě nepřečtených dokumentů v arabštině, které američtí vojáci zabavili v bagdádských palácích Saddáma Husajna. Po jejich objevení se strhla bitva mezi americkým Kongresem, jenž požadoval odtajnění spisů, a ředitelem amerických zpravodajských služeb Johnem Negropontem. Vláda nakonec musela dokumenty zveřejnit na internetu, ale vzápětí je stáhla, protože se ukázalo, že obsahují detailní návod, jak sestrojit atomovou bombu. 

Zpráva Johna Loftuse nepotěší odpůrce George Bushe, kteří tvrdí, že Irák zbraně hromadného ničení nikdy neměl. Po překladu a analýze iráckých dokumentů, které provedli civilní dobrovolníci, většinou zpravodajští agenti v penzi, lze podle Loftuse vyvodit jediný nezvratný závěr: Saddám Husajn zbraně hromadného ničení měl, shrnuje autor svou zprávu v časopise Front Page Magazine . Plné znění zprávy doplněné satelitními fotografiemi a záznamy z výslechů svědků a rozhovorů s agenty lze najít na zvláštní Loftusově internetové stránce www.loftusreport.com , kde je k dispozici předplatitelům. Konečně je rozluštěna největší záhada posledního desetiletí, píše Loftus. Dokumenty objevené v Iráku však odhalují mnohem složitější realitu, než jakou Spojené státy tušily. 

Podle zprávy byla zhruba čtvrtina Saddámových zbraní hromadného ničení zlikvidována pod tlakem OSN počátkem a v polovině devadesátých let. Přibližně další čtvrtinu Saddám prodal svým arabským sousedům v polovině a koncem poslední dekády dvacátého století. Rusové se pak zasadili o zničení třetí čtvrtiny krátce před válkou. A poslední zbývající čtvrtina, tedy obsah Saddámových laboratoří na výrobu jaderných zbraní, se v Iráku stále nacházela v den, kdy v roce 2003 do země vstoupily americké jednotky. Saddámův jaderný arsenál byl ukryt v obrovských skladištích pod hladinou řeky Eufrat. Celý tento jaderný arsenál byl později záhadně odcizen Američanům přímo před nosem. Krádež nehlídaných iráckých jaderných zbraní je snad nejhorším skandálem války v Iráku, který ukazuje krajní nekompetentnost a zanedbání povinností americké správy. 

Izrael je přesvědčen, že Saddámův zmizelý jaderný arsenál skončil ve zbrojnicích v Sýrii. Poměrně spolehlivá soukromá izraelská zpravodajská služba Debkafile nedávno zveřejnila zprávu, podle které Syřané dovážejí plutonium ze Severní Koreje a kombinují je se Saddámovým obohaceným uranem. Podle Izraelců Sýrie letos neměla daleko k dokončení továrny na výrobu jaderných hlavic v Deir al-Zúru, kde se měly vyrábět i takzvané špinavé bomby. Podle serveru Debkafile byl právě Deir al-Zúr a skladiště zbraní hromadného ničení cílem tajného izraelského leteckého útoku v polovině září, píše Loftus. 

Místo útoku bylo po bombardování zcela vyčištěno a zůstaly jen krátery po bombardování, jak ukazují satelitní snímky, které nedávno proběhly světovým tiskem. To jistě není rozhodující důkaz o předchozí existenci Saddámových zbraní hromadného ničení, ale je to krajně podezřelé. Je třeba dodat, že američtí vyšetřovatelé měli o Deir al-Zúru přesné informace, ale ignorovali je, dodává Loftus. Cituje přepis výslechu jistého iráckého disidenta, který uvedl, že 10. března 2003 do této syrské základny přijelo 50 nákladních vozů naložených v Bagdádu. Loftus však zároveň zdůrazňuje, že ani jediný ze Saddámových dokumentů zabavených po invazi do Iráku se nezmiňuje ani o držení zbraní hromadného ničení, ani o jejich přesunu do Sýrie. 

Stejně nejednoznačné jsou i důkazy o existenci chemických a biologických zbraní v Iráku v okamžiku invaze. Z dokumentů však jasně vyplývá, že tyto zbraně Saddám hromadil ještě několik měsíců před vpádem spojenců a nakupoval nejen zakázané látky k výrobě nervového plynu, ale dokonce si objednal chemické sloučeniny k výrobě cyklonu B, kterým nacisté vraždili v Osvětimi. Britské, ukrajinské a americké zpravodajské služby se shodují, že Rusko pomohlo Saddámovi v posledních dnech před invazí všechny tyto látky a zbraně přemístit do Sýrie. Z dokumentů jasně vyplývá, že chemické a biologické zbraně Saddám v obrovském množství vyráběl, ale nezlikvidoval. 

Mezi zadrženými dokumenty je také nahrávka z roku 2002, na které iráčtí vědci informují Saddáma o tajném projektu výroby jaderných zbraní. Nalézá se zde i popis laserového procesu obohacování uranu, o kterém tehdy zbrojní inspektoři OSN neměli ani tušení. Vědci, kteří v nahrávce hovoří, nejsou evidováni na žádném seznamu inspektorů. Na nahrávce rovněž diskutují o možnostech využití civilního plasmového výzkumu jako zástěrky k výrobě vodíkové bomby. Další dokumenty ukazují, že Saddám nashromáždil snad všechny informace o výrobě jaderné bomby, jaké na světě existují. Materiály obsahovaly takové detaily, že musely být z bezpečnostních důvodů staženy z internetu. 

Tajná skladiště Saddámových jaderných zbraní v tunelech pod řekou Eufrat měla v okamžiku invaze spojenců vchody zazděné tunami betonu. Později se ukázalo, že američtí vyšetřovatelé, kteří se k nim přiblížili, byli vystaveni radioaktivnímu záření. I když to ale zní neuvěřitelně, jejich zprávy se v poválečném chaose ztratily a skladiště zůstala celé další tři roky bez dozoru. Očitá svědectví i prokazatelné ozáření vyšetřovatelů jsou však důkazem, že v den, kdy válka začala, se v Iráku nalézal radioaktivní materiál. Podle svědků vydalo vrchní velení irácké armády rozkaz k přemístění "zvláštního zařízení" do podvodních bunkrů jen několik týdnů před invazí. 

I když toto všechno prezident George Bush nevěděl, je zpětné odhalení Saddámova jaderného programu dostatečným ospravedlněním vojenské invaze do Iráku, píše John Loftus. Saddámovy dokumenty skýtají dostatek důkazů, že v Iráku existovaly továrny na výrobu zbraní hromadného ničení, že Saddám měl program vývoje jaderných zbraní v letech 2001 až 2002 a že by v něm pravděpodobně pokračoval i v roce 2003, kdyby mu v tom nezabránily koaliční síly. Definitivní odpovědi však nemáme ani čtyři roky po zahájení války, i když jich máme hodně. Devadesát procent Saddámových dokumentů totiž dodnes nebylo přečteno, natož pak přeloženo. Je však rozhodně nutné odmítnout dosavadní tvrzení, že zbraně hromadného ničení v Iráku nikdy nebyly, uzavírá John Loftus. 

Podle izraelského serveru Jerusalem Post se Loftusovy závěry shodují se zprávou, kterou v září 2006 zveřejnil kuvajtský deník Al-Sejasa. Ta cituje evropské zpravodajské služby, podle kterých Sýrie koncem roku 2004 zahájila nedaleko hranic s Tureckem jaderný program. V jeho čele stál bratr prezidenta Bašara Asáda a chránila jej brigáda íránských revolučních gardistů. Tento program dosáhl v polovině loňského roku "stadia střední aktivity". Podle kuvajtského listu byly jádrem syrského jaderného programu "zařízení a materiál, které do Sýrie přemístili synové sesazeného iráckého vůdce Saddáma Husajna Udaj a Kusaj v desítkách civilních nákladních vozů a vlaků před americko-britskou invazí v březnu 2003 i po ní." Syrský program řídili Íránci za asistence vědců z Iráku a muslimských republik bývalého Sovětského svazu a podle kuvajtského deníku "vycházel ze zbytků iráckého programu, jenž byl celý přemístěn do Sýrie", připomíná Jerusalem Post

V Rusku se blíží parlamentní volby, ale samotní Rusové k nim přistupují se směsicí cynismu a nadějí, píše na svých internetových stránkách Rádio Svobodná Evropa - Rádio Svoboda . Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla samotná stanice, celé dvě třetiny dotázaných nevěří, že volby do Státní Dumy stanovené na 2. prosince proběhnou poctivě. Ještě pozoruhodnější je ale zjištění, že pouze každý pátý Rus je přesvědčen, že výsledek bude odrážet skutečné přání voličů. Co tedy rozhodne o výsledku voleb, když budou podle převážné většiny obyvatel Ruska zfalšované? Skoro polovina dotázaných soudí, že rozhodujícím faktorem, který určí složení Dumy, bude buď prezident Vladimir Putin, nebo kremelská vláda. 

Vladimir Gelman, politolog z Evropské univerzity v Petrohradu, řekl Rádiu Svobodná Evropa, že poctivé volby neočekává ani veřejnost, ani ruská elita. Podle něj se celý proces podobá předem rozhodnutému fotbalovému zápasu, kde rozhodčí jasně upřednostňuje jeden tým. V ruských průzkumech vede jednoznačně prokremelská strana Jednotné Rusko a podle dotázaných Rusů budou výsledky zfalšovány tak, aby Jednotné Rusko opravdu volby vyhrálo. 

Vladimir Putin - Foto:  ČTK

Vladimir PutinFoto:  ČTK

Navzdory tomuto hromadnému skepticismu většina Rusů očekává, že se jejich životní podmínky zlepší právě v důsledku voleb. Podle pozorovatelů je tento zdánlivý rozpor v současném ruském politickém ovzduší normální. Podle Marie Marskevičové z Ústavu sociologie ruské Akademie věd víra v lepší zítřky soustavně sílí a dnes ji chová asi polovina obyvatel země. Tyto naděje jsou do značné míry spojeny s osobností prezidenta Putina, jemuž příští rok skončí druhý mandát. Většina Rusů je přesvědčena, že Putin přinesl zemi stabilitu, a očekává, že nějakou formou zůstane u moci, přestože na prezidenta už potřetí kandidovat nemůže. Putin stojí v čele kandidátky Jednotného Ruska a Kreml se zjevně snaží proměnit volby do Státní Dumy v referendum o prezidentově setrvání u moci. Podle Marskevičové je většina Rusů připravena vyjádřit souhlas. 

"Společnost je ochotná dopřát Putinovi nejen třetí prezidentský mandát, ale i nekonečné množství dalších," říká socioložka. "Rusy příliš netrápí, zda bude tento proces demokratický. Většině lidem je jedno, jestli je v souladu s ústavou." Marskevičová zároveň zdůraznila, že i když Putinova popularita za dobu jeho prezidentského působení klesla, stoupla důvěra veřejnosti v státní instituce, a dokonce i v samotné volby. 

Podle některých dalších ruských sociologů tento trend ukazuje, že Rusko směřuje k autoritativní vládě, což je v souladu s přáním obyvatel, aby jejich země měla jediného velikého vůdce. Je to velmi nebezpečná tendence, varují sociologové a poukazují na to, že každá politická strana už byla zdiskreditována. Jediným vlivným subjektem je Jednotné Rusko, a to pouze proto, že je spojováno s Putinem. Všechno nasvědčuje tomu, že Rusko jednou skončí s vládou jediné strany. 

Velké naděje Rusů v budoucnost se pojí s vysokými cenami energie, díky kterým se životní podmínky mnohých skutečně zlepšily. Rusové zkrátka doufají, že ropa poteče dál a příjmy z ní budou dál plnit ruskou státní pokladnu. Zajímavé je, že pouze 10% Rusů označilo demokratičnost voleb za zásadní nutnost, i když dvě třetiny ji považují za "alespoň trochu nutnou". Celých 40% respondentů půjde k volebním urnám jen z občanské povinnosti, a nikoli z přesvědčení, že jejich účast pomůže něco změnit. Podle sociologů se stále víc Rusů od politiky distancuje a domnívá se, že volby jsou jen formalita, kterou potřebují a vyžadují úřady, a nikoli zásadní cesta ke změně, shrnuje Rádio Svobodná Evropa - Rádio Svoboda

Fundamentalistický islámský Írán nemá rád homosexuály. Podle poslance tamějšího parlamentu Mohsena Jahjávího homosexuálové šíří choroby a homosexualita je proti přírodě. Poslanec to prohlásil v diskusi s britskými představiteli při své květnové návštěvě Londýna a zároveň přiznal, že homosexuálové jsou v Íránu popravováni. Vyplývá to ze zápisu ze schůzky, který zveřejnil britský list Times . Jahjáví, který je v íránském parlamentu členem energetického výboru, se v Británii zúčastnil mírového summitu. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád při svém říjnovém kontroverzním vystoupení na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dokonce prohlásil, že v Íránu žádní homosexuálové nejsou. Vyvolal tím bouřlivou odezvu íránských bloggerů, kteří jeho tvrzení obratem vyvrátili a zdůraznili, že homosexuálové se v Íránu musí skrývat. 

Podle islámského zákona je homosexualita vážný zločin, prohlásil v květnu poslanec Jahjáví s vysvětlením, že přirozené je plodit děti a homosexuálové je neplodí. "Nemáme nic proti tomu, když se takové chování odehrává za zavřenými dveřmi, ale ti, kteří je demonstrují na veřejnosti, by měli být oběšeni," řekl poslanec v Londýně. Podle zápisu ze schůzky původně řekl "mučeni", ale potom se opravil. Dodržování lidských práv v Íránu je dlouhodobý a trvale kritizovaný problém. Kromě homosexuálů tamější režim popravuje i ženy, které byly znásilněny nebo obviněny z cizoložství. 

V Íránu zůstaneme i v posledním příspěvku. Tamější cenzoři zakázali poslední román známého kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Marqueze poté, co zjistili, že mu byl upraven titul, píše britský server BBC . Kniha, která vyšla v češtině pod názvem Na paměť mým smutným courám, se v Íránu objevila na pultech pod názvem Moji smutní drahouškové. Než úřadům došlo, o jakou knihu se jedná, prodalo se celé první vydání o počtu 5.000 výtisků během tří týdnů. Román vypráví o starci, který celý život spal pouze s prostitutkami. K 90. narozeninám si přeje strávit noc s 14letou pannou v nevěstinci a nakonec se do ní zamiluje. 

Íránské ministerstvo kultury oznámilo, že povolení k vydání knihy bylo uděleno "byrokratickým omylem" a že úředník, jenž se ho dopustil, byl propuštěn. Cenzura v Íránu se zpřísnila po nástupu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2005. Gabriel García Marquez je v Íránu velmi populární a v minulosti mu zde vyšla řada knih, včetně jeho nejslavnějších románů Sto roků samoty a Lásky za časů cholery. O dotisku či dalším vydání novely Na paměť mých smutným courám - nebo lépe Mých smutných drahoušků - však nemůže být samozřejmě ani řeči. 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut.
Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas